Znám Tě… Lásko zlatobílá…
 
Už netoužím být NIKÝM
 já, žena v divné role obsazená
Chci jen vzlétat nad Planetu Žití
 křídla nad lesy i nad vodami rozevřená
 
Toužím jen tak v jasu Slunce BÝT
vznášet se a zpívat… také tančit
vlahý mořský vánek z dlaní pít
Mít Krásu v očích a nožky lančí
 
Já své štětce i pera větrům daruji
a z knížek postavím si žebřík do Nebe
Na oblaka vpíšu, že neskonale miluji
že neumím žít, Lásko zlatobílá, bez Tebe
Já, Evropanka, již osmé desetiletí téměř nevytáhnuvší paty z Čech, mám několik vzdělaných a tvůrčích přátel a i milou příbuznou na zajímavém kontinentu. V zemi, patrně od konfliktů a politické nepohody lidských vztahů všeho druhu, lépe chráněné. Je jí dozajista nádherná Austrálie. Po létech totalitních se mí „Australané“ každoročně v létě navracejí do své bývalé domoviny jako tažní ptáci a já je s láskou objímám.
Přiznám se, že velmi obdivuji jejich statečné odhodlání opustit svůj domov v naší české kotlince, kdysi krutě trýzněné rudými vládci a sílu i schopnosti vybudovat si… z ničeho, životní útulek nový. Jedni z mých přátel odcházeli s třemi dětmi, z toho dvě byla batolátka a čtvrté dítě-dívku v tenagerském věku, nechali v Praze, pod ochranou mé rodiny a její babičky.  Žila u nás až do své brzké svatby. I já už v té době měla čtyři potomky, z toho poslední byl novorozenec.To už se psal konec let sedmdesátých. Do Austrálie emigrující rodinka byla  rodinou známého českého textaře a byla v nové domovině navštěvována i Karlem Krylem. 
I při jejich tvůrčím nadání se jim v novém domově, na neznámém kontinentu, těžce se třemi dětmi začínalo. Svoji novinářskou činnost počínali v garáži. Ale byli stateční! Vydrželi!
A tak si i po všech těch létech i dnes ještě kladu nevyřešenou a závažnou otázku: je život člověka na tomto kamenném globu přesně naplánován jakousi Silou a máme tudíž jen omezený manévrovací prostor na uplatnění vlastní vůle? Musíme prostě splnit zadané úkoly? Zadané možná už před naším zrodem a uskutečnitelné pouze na přesně určeném místě a v určitém časovém omezení? 
 I já, můj manžel a tehdy pouze dvě naše malé děti, jsme jednou odcházeli z milované české krajiny. Psal se zlý rok 1968, byl konec srpna a Praha byla okupována ruskými vojsky. Bydleli jsme ve velké pražské vile, poblíž tak zvaného Mostu inteligence v Braníku. Opravdu tento obří most vystavěla v padesátých létech krutě persekuovaná česká inteligence. Ruští „Ochránci“ tehdy dostali za úkol střežit ho, a tak hlavně několika tanků mířily potažmo i na naši vilu, domov náš i naší tehdy už sedmdesátileté matky-vdovy. Mluvili jsme v těch zlých dnech s mladičkými ruskými vojáky, dobře jsme uměli ruský jazyk, dokonce jsme z něho tehdy museli maturovat. Zdálo se, že vůbec nechápali, proč je v Čechách nevítáme, proč proti nim čeští lidé bojují skoro s holýma rukama. Bylo to zlé, u čerpacích stanic se tvořily dlouhé fronty na benzin, obchody se vyprázdnily, v Praze se stavěly barikády a naděje na svobodný normální život bez té duše drtící Totality rudých, mizela jak jarní sníh.
Byl tehdy velmi temný srpnový večer, už se brzy stmívalo a ošklivě studeně pršelo. Nepamatuji si už, jak jsme nakládali naše malé děti a velkého psa, výmarského ohaře, do bílého Embéčka. Nevzpomenu si, co jsme si tehdy sebou vzali na cestu bez návratu. Snad jen pár šperků, nějaký zlatý památeční dukátek a možná trochu jídla. Nevím… Tyto chvíle loučení, kdy jsme mé matce zalhali, že jedeme jen kamsi na výlet a opouštěli ji, zcela bezbrannou, bezradnou a k smrti vždy vším vyděšenou, je zahalena do černočerné tmy zapomnění. Peníze jsme tehdy neměli skoro žádné, jen muž se dokázal domluvit dobře německy. Věděli jsme, že matka udržení jejím otcem vystavěné vily neustojí, že bude okamžitě vystěhována bůhví kam a my se nebudeme mít kam vrátit.
Pak už si však zcela jasně vzpomínám na temné, deštěm se lesknoucí silnice, které čeští lidé dokonale zbavili ukazatelů. Tabule s názvy ulic byly zpřeházené, ukazatele otočené na jinou stranu a my jeli takto, naslepo, k rakouským hranicím. Děti vzadu v autě spaly. Bděl jen velký silný stříbrošedý ohař. Proti nám jely ku Praze velké kolony ruských tanků a k rakouským hranicím byl provoz jen nepatrný.
Po dvou hodinách té nepříjemné jízdy, těsně před hraničním přechodem, jsme na chvilku zastavili na jakémsi odpočívadle. Tiše jsme seděli a co se nám honilo hlavami, na to nechci vzpomínat. Pak se však počalo odvíjet to neuvěřitelné osudové tkaní, vyvstala jakási základní předurčenost našich životů, ale i životů našich dětí, a to i těch dvou ještě nezrozených. Bylo to neodvratné a z mého nynějšího pohledu úchvatné!
Vedle našeho auta přistálo vozidlo dvou mladých manželů, vracejících se právě z Rakouska domů. Vystoupili jsme z aut a podali jsme si vzájemně ruce. Pak manžel položil otázku: „Proč se vracíte domů, když taková spousta lidí míří ven, na svobodu?“ Manželé nás nejprve ujistili, že hranice je pro nás dobře propustná, že nezažijeme žádné komplikace ani od českých celníků… a proč se oni vrací? No, přece proto, že cítí, že je jich tu zapotřebí… Uf! Bylo to, jako kdyby někdo uprostřed noci rozsvítil neoslňující reflektory a vše, co bylo příštím osudovým zadáním našich životů bylo náhle zřetelně čitelné a jasné. Vím, že bychom byli v cizí zemi se svými schopnostmi a pracovitostí patrně uspěli, ale obrátili jsme auto se spícími dětmi k domovu, kde zbyla zhroucená stará paní. (Dožila se v naší péči sto jedna let v dobré pohodě a v naší lásce).
 Několik hodin jsme pak silným deštěm a tmou tmoucí kličkovali mezi kolonami ruských tanků a nad ránem šťastně dojeli domů, do milované Prahy. My, „Nestateční“… slabí? Nevím… Nezodpověděla jsem si tuto otázku dodnes. Co vím je, že nás ještě čekalo do konce sedmdesátých let narození dalších dvou potomků, jejich výchova a zajištění jejich vysokého vzdělání, hlavně v oborech lékařství. Bylo to nelehké v té totalitní sibérii a byla nutná velká míra statečnosti. Nevím též, zda bych dokázala napsat skoro dva tisíce básní a mnoho dalších literárních útvarů v jiném jazyce než je ten můj, český, a zároveň se dokázala uplatnit i ve sféře vědecké. Přiznávám, miluji svoji mateřštinu, obdivuhodný jazyk Čechů… pro jeho svěžest a variabilitu pojmů a zdá se mi pro tvorbu básníků téměř zázračně krásný a plodný. Ano, já i mí potomci jsme měli žít a pilně pracovat zde, v srdci Evropy, stejně tak, jako mí zahraniční přátelé měli zažít a procítit „Svět lidí“ někde na opačném konci zeměkoule. Je možno říci, že  starý Kismet-Osud tomu takto chtěl, že s námi má Velký Architekt našich životů své přesné plány a chci pevně věřit, že nic v těchto našich nádherných pozemských životech není „Náhoda“!
A tak každý rok objímám a na srdce tisknu ty „tažné australské ptáky“, mé drahé přátele a příbuzné a nejraději bych objímala i ty naše krajany, které nikdy neuvidím, a které snad… snad někdy mé úvahy a zamyšlení osloví. Nelituji ničeho ve svém životě a vím, že jsem i zde, v té nejsilnější době svého života, v do časů zapadlé době Totality, prokázala potřebnou míru statečnosti a prožila nádherný a plodný život…

Alena Klímová-Brejchová



Zpět na články

 
© 2009-2017   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one