Pokusím se popsat  lidskými slovy jeden významný den svého života i  s vědomím, jak těžko popsatelné jsou takovéto zážitky... Usedám k tomuto zápisu a s jasností a nezměrnou radostí si už uvědomuji, jak v tento nezapomenutelný den, zapadlý už daleko do času, byly mé duchovní vibrace mnohonásobně zvýšeny a jak byly přizpůsobeny vibracím, nutným ke vstupu do roviny transcendentální. Aniž bych o tomto životním zážitku měla tehdy jasné povědomí, byla jsem náhle uschopněna k souznění s nejpozitivnějšími kosmickými silami. Vstoupila jsem do Pole energie komplexní ochrany a komplexních informací, nikterak neohraničeného v čase a v prostoru. Dnes už vím, že toto Pole energie je dáno s nejvyšší láskou do služeb lidských bytostí. Vím, že tehdy, skoro už před dvacetiletím, mi bylo s nejvyšší mírou citlivosti a moudrosti poskytnuto obrození, zjevení a osvícení v proudění Síly, kterou toto Pole obsahuje. Poprvé jsem vstoupila na stezku vědomé spirituality, s níž jsem došla až k učení našeho Řádu. Tato stezka je vyznačena světelnými záblesky touhy pracovat pro druhé, být na této nádherné Modré planetě potřebnou pro své bližní v láskyplné Službě.
 Dovolte mi vzpomínku: Bylo tehdy nádherné jarní jitro. Svěží a tak mladé, jak  rozkvetlá a něžně zelená jitra v tuto dobu bývají. Před jedním pražským gymnasiem stál veliký dav rozechvělých mladých lidí. Čisté a krásné tváře velkých dětí trošku formovala tíseň, nejistota a strach. Byl den Velké zkoušky. Přijímací zkoušky na gymnasijní studium. Seděla jsem tehdy na studícím okraji jakéhosi kamenného žlabu, ještě neosazeného květinami a sledovala v tlačenici mladých těl jedinou vlasatou bytost, mému srdci z nejdražších. Vnímala jsem svou  přelomitelně útlou nejmladší dcerku, které se nadcházející těžké chvíle také týkaly. Zcela náhle jsem pocítila nekonečný a celý dav velkých dětí… jako třpytný závoj překrývající… Soucit. Pocítila jsem nekonečnou Lásku a hlubokou Něhu. Tento můj cit, nový a mocný mne podivně rozradostňoval jako vysoko plápolající záhřevný plamen. Jaksi podivně a nezvykle se vztahoval na každičkého jednotlivce a zároveň na celý ten dav, na celé to mladé, trochu ztrýzněné vzdouvání. Zcela mne tento pocit přesáhl.
Očima jsem klouzala z tváře na tvář a cítila jsem přímo s obsedantní naléhavostí, jak za pár hodin dvě třetiny z tohoto davu mladých lidí bude zklamáno nepřijetím na studia, po kterých patrně touží, i zdánlivou bezvýchodností další cesty. Bála jsem se, že prožijí velkou bolest, stres, zklamání a zoufalství. Má Duše se  náhle do široka rozprostřela a objala celý ten ševelící dav v ochranném manévru, stejně tak, jako kdybych objímala v útěchyplném objetí svou krásnou útlopasou dcerku. Pak přišla chvíle, kdy starobylý portál otevřených školních dveří, vsál ten rozechvělý proud živých jako gigantický jícen.
Zůstala jsem sama. Necítila jsem tvrdost kamenného žlabu, který mě chladil do stehen. Necítila jsem Svět, protože zcela náhle mne dostihla ta nezapomenutelná chvíle nadreálného vjemu... Zdvihla jsem tvář k plápolajícímu ultramarínu jarní oblohy a z celé své milující duše jsem  poprvé poprosila Boha svého srdce, aby mi dovolil vzít na sebe žal a zoufalství těch, kteří v tomto vstupu do sféry gymnasijní výučby neuspějí. Požádala jsem tak, zcela spontánně, o umožnění symbolické a zástupné oběti  za bližního svého... Poprvé svém současném Bytí!
Po nedlouhé chvíli jsem dokonale zmámena novými pocity vstala a pomalu odcházela ze ztichlého a vyprázdněného prostranství. V útrobách budovy právě zvonilo. Byla zahájena jedna z těžkých episod v životě mladých Pozemšťanů, Velký examen, jedna z obávaných a  vlastně nikdy nekončících, životních zkoušek.
Právě, když jsem přecházela silnici míříc na autobusovou zastávku, ze které mne měl červený městský autobus odvézt do mého zaměstnání, se to stalo. Kdesi v mých niterných hlubinách se vzdula vůlí naprosto nezvladatelná a vše překrývající vlna. Obří Tsunami prožitelného žalu a lítosti. V té, pozemskému času jaksi nepoplatné chvíli, jsem byla lítost sama. Byla jsem rozpínající se a pulzující řekou, bezbřehou řekou živého žalu, jejíž dno bolestně zraňovaly jakési ostré střepy. Ano, cítila jsem bolest, ale podivné bylo, že tato hlubinná bolest měla nezvyklou krásu. Měla závratnou sladkost poprvé procítěné „Zástupné Oběti“. Byla jsem v ní potopená jak muška v jantaru a s údivem jsem sledovala, jak se v pomalé alchymii má lítost a žal transformují ve výsostné, všeobjímající, závratné štěstí.
Z očí mi prýštily naprosto nezadržitelné proudy slzí. Slzí žhavých a slaných a  mým tělem otřásaly těžké vzlyky. Byla jsem jimi doslova srážena do prachu ulice pražského předměstí. Avšak ještě nečekanější bylo, že jsem se jaksi rozdvojila. Vzlyky se otřásala jedna část mé bytosti, zatím co ta druhá toto dění jaksi pozorovala s vrcholnou radostí a s nezemsky šťastným pochopením. Cosi velmi důležitého se právě stalo. Vnímala jsem, jak je tento závratný prožitek pro mou bytost důležitý. Vnímala jsem svět oběma svými, poprvé v dokonalé kompatibilitě propojenými, částmi a cítila vroucí vděčnost za tento, nyní už zcela reálný, prožitek.
Tehdy jsem plakala a plakala a tento neznámý způsob radostného pláče se nedal dobře rozlišit od šťastného smíchu v hlubinách mého nitra. Stála jsem na stanici, obrácená zády k projíždějícím autům a autobus naštěstí nejel a nejel. Směla jsem zůstat  nikým a ničím nerušena dostatečně dlouho ve stavu dokonalého souznění s kosmickým Polem informující a láskyplné energie, ve stavu, který byl vrcholně oblažující... Mlhou slzí jsem nakonec prohlédla. Prvé co jsem uviděla byl veliký vypasený kos se žlutým zobákem. Nakrucoval kulatou černou kebuličku a pokukoval po mně docela zvídavě. Pak toho nechal a dal se do zápasu s unikající tkaničkou žížalího tvora pod keřem pučícího tavolníku. Po zvířecím způsobu se ničemu nedivil. Ani tomu, že já zase po svém způsobu neměla kapesník. Nepraktický zvyk. Ale na stanici tenkrát jako zázrakem nikdo nestál.
Nezadržitelný záchvat radostiplného žalu a bolesti nakonec ustal, ale já nikdy nemohu zapomenout na stav, který po něm bezprostředně nastal a který trval po mnoho nádherných hodin. Až později jsem se dočetla, že je to známý zážitek nezrušitelného blaha a celou lidskou bytost prostupujícího klidu a důvěry, který nastává po Velkém setkání se svým „Nadjá“,  s částí doplňující i řídící, v proudění Síly, kterou energetické Pole kosmu obsahuje. Toto spojení prý už je do konce života nerozlomitelné.
Den pokročil k poledni a mně se zdál tehdy čirý jak křišťálový oblázek. Sama Čistota a radostná Důvěra mne oblévaly teplými napěněnými vlnami. Cítila jsem se lehká, průzračná, významně obdarovaná a s vroucností jsem za tento nový a dosud nepoznaný stav děkovala. Stála jsem a dlouze hleděla na známou krajinu nad pražským IKEMem v Krči a zdálo se mi, že je jaksi jiná. Jakoby se prostor okolo starých  mohutných stromů kolem silnice  podivuhodně třpytil a v jemných duhových barvách vlnil. Jakoby zpěv ptáků byl okouzlující a dosud nikdy tak nádherně neprocítěnou symfonií jara a boží, všeobjímající lásky.
          Má dcerka dávno úspěšně dostudovala právě na tomto gymnasiu a já se nikdy nedovím, zda má vyprošená „Zástupná Oběť“ tenkrát komusi ulevila od žalu, úzkosti zklamání a duševních strázní. Co tedy bylo, a pro koho vlastně… důležité? Byl tento prožitek symbolické Oběti vrcholně důležitým počinem pro můj další duchovní růst a vývoj, pro mé další světské poznávání?  Byl to čin nezbytný pro mé následné porozumění dějům, odehrávajícím se v ryze abstraktních rovinách našeho lidského nazírání? Duchovního směrování a nazírání? Přiznám se, že tehdy jsem poprvé uslyšela svým očištěným duchovním sluchem slova: „Miluj bližního svého víc než sebe sama.“ Bylo to sdělitelné Poselství výsostné lidské Lásky a já vím jak nelehké je plnit toto zadání. „Miluj víc než sebe sama“! Co se to od nás slabých a labilních lidí očekává? Což pak to vůbec jde? Jaké výsostné zralosti ducha by člověk musel dosáhnout k splnění tohoto úkolu. Kolikrát jsem tyto věty slýchávala z člověčích úst. Zdá se nemožné i jen pokusit se napodobit to, co svým demonstrativním činem Oběti za druhé, a vlastně celým svým čistým životem, předvedl lidstvu mladý žid, Ježíš Kristus.
 Později jsem se dozvídala, že toto heslo nebylo sděleno jen mně, že toto heslo nadcházejícího věku ve znamení Vodnáře je už pevně zakódováno v jakémsi komplexním Vědomí světa. Právě v tom podivuhodném Poli energetických kosmických sil, které nás obtéká a prosycuje... informuje. Lidstvo k tomuto poznání dozrává a za sebou už nechává starozákonní „Oko za oko a zub za zub“, heslo náležející k jeho dětskému věku, i novozákonní „miluj bližního svého jako sebe sama“, náležející k pubertálnímu věku Lidstva. Kdy složíme zkoušku dospělosti?
 Zdá se tak mnohým z nás, že je nemožné a nesmyslné milovat bytosti zlé a tupé, bytosti vraždící a necudné, poživačně smilnící, zloděje, žháře a lháře, podvodníky a slabochy všeho druhu. Což opravdu lze milovat a snášet v lidské společnosti zločince, co znásilní holčičku bílou a něžnou jako nevinná holubička? Což jde odpustit tomu, co z nesmyslné zloby položí bombu do obchodu a zničí životy lidí ? Což jde milovat politiky, kteří pro svou tlučhubovskou slávu ohrozí Bytí celých národů? Zdá se do nemožné, zbytečné. Křičíme... odstraňte tuto chamraď z lidské společnosti. A přece... Kdosi, už před dvaceti stoletími, odpuštění a obětiplnou Lásku k nám, chybujícím lidem, uskutečnil. Dokázal to. Byl to živý člověk, Ježíš Kristus. Dokázal milovat božskou láskou  ve které je zakódováno odpuštění. Jak jednoduché a přesto pro mnohé k nepochopení. Ať už je mystérium Kristovy lásky a oběti apoštolský výmysl nebo čirá pravda, zůstane navždy vrcholem Hory duchovního poznání, která je tu proto, aby byla slezena, aby byla nakonec dobyta zrajícími Pozemšťany. Dobyta bytostmi, dočasně ještě  kuklícími v kostěných skeletech těl, zde na planetě Zemi. Vždyť jediná obrana proti rychle bujícímu Zlu agrese, smilstva a násilí je... nerozmnožovat ho a zaštítit sebe i druhé proti němu výhradně výsadními atributy dobra, soucitu a lásky, být tu ve Velké Službě bližním, bez zápolení...
 
 
 … a učedníci řekli:“Kdy tě uvidíme?“
 Ježíš řekl:“Až se svléknete beze studu
a své šaty si podložíte pod nohy,
 docela jako malé  děti a pošlapete je.
Tehdy mne uvidíte živého a už nebudete míti strach.“
 
(logion)



Zpět na články
 
© 2009-2019   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one