Vzpomínka na spisovatelku Libuši Herinkovou … (nové)

 Pocta od Aleny Klímové-Brejchové

  Přede mnou leží elegantním a pevným písmem psaný dopis zajímavé ženy, která zanedlouho po jeho napsání prošla transicí a já bezděčně vzpomínám na verše mladého židovského básníka, Jiřího Ortena, z básně „Modrý obraz“. Jsou ze dne 28.1. 1941, dne mého zrození…a roku jeho transice: „Chtěla by utéci, chtěla by jako Pátá osudem vykřiknout/ kdo, kdo jí zpodobí? Já, řekl mistr smích. Já, odvětilo snění…“  Čtu verše znovu a vzpomínám na mé a Libušino kratinké, ale nezapomenutelné, pozemské setkání. Přemýšlím o tom, jakou vzácností tato sekání jsou. Mnohdy si vše plně uvědomíme a vychutnáme až po čísi transici.
Libuše mi jednoho dne, s tímto jediným dopisem, poslala několik svých básní a kopie obrazů, ke kterým verše napsala, a též tento krátký dopis: „Aleno, posílám Ti konečně ony obrazy, na které jsem napsala verše. Jen na poslední, „Zlaté schody“, verše chybí či jsou v jakémsi polotvaru. Třeba Tebe něco napadne. Užívej si krásný předvánoční čas. Libuše. Stará Plzeň advent 7. 12. 2017.“
 Musím říci, že po kratinkém zahloubání do krásného obrazu, nazvaném „Zlaté schody“, Edvarda Burne-Jonese z roku 1880, ke mně verše s nebývalou rychlostí a bez potřeby korekce, přišly. Na tomto podivuhodném obraze scházejí krásné dívčí postavy jakýchsi mladých Hudebnic s dlouhého schodiště, jaksi duchovitě defilují, v harmonii a s půvabem. Pochopit odkud a kam jdou a kým jsou, nechává malíř zcela na divákovi.
Libušiny verše byly napsány ještě k obrazu Gustava Moreaua „Jednorožci“, na němž krásné a bohatě zdobené ženy laskají těla těchto podivuhodných nezemských zvířat a jaksi s nimi souznějí. Zdá se dokonce, že je něžně milují. Dalším obrazem byla koláž Maxe Ernsta z r. 1921 a Libuše k němu napsala báseň s výmluvným a svoji transicí předvídajícím názvem, „ Zrání je blízko“. Na koláži je krásné, nad jakousi… snad vodou - se vznášející ženské tělo, které se však, v tvůrcem naznačeném rozpadání, noří do neznámé mlhoviny a proměňuje se. Jako kdyby Libuše cítila blízkost své transice, píše: „Zrání je blízko, zrání, rozplývání, prolínání sjednocení…/ Tělo se zvedá do výše nad vodami, nad drsnou zemí, bělostné soše podobá se a ještě nic neví o své kráse, nemá pravé vědomí. /Ruka se noří v mlhovinu jež spadla z hvězd, snad má tu vinu pro dvojnost cest, pro trpkost i pro medovinu, pro radost – bolest dospívání, tíhu – nadšení, tvoření…/ Zrání je blízko, zrání… celosti lidského vědomí./ Jaké to vědoucí Nazírání!
Není pro mne bez zajímavosti, že v tomto roce 2017, jsme obě dvě současně, pocítily potřebu psát verše k obrazům velkých mistrů štětce. Toto tématické souznění je časté, známé například i ve světě vědeckém.Tehdy jsme se sešly v pražské Malostranské kavárně a netušily jak hrůzně byla proměněna podle vzoru amerických fást foodů. Stály jsme trpělivě na kávu v dlouhých dvou frontách a nostalgicky vzpomínaly na klidnou pohodu a úslužnou obsluhu číšníků v této kavárně našeho mládí a láskyplných schůzek s mužnými partnery.
Čas nám hloupě uplýval ve zbytečném čekání, ale pak, konečně, u mrňavoučkého kulatého stolku, jsme si směly zaujatě, svěže a mladistvě povídat o kde čem. O rodinách, ale hlavně o naší tvorbě, o knihách, které připravujeme i o těch zajímavých poetických nápadech s verši k obrazům velikánů. Libuše, křehká a nevelká ženička měla mladistvý smích v trošínku už vrásčité tváři a moc jí to slušelo. Tak skvěle jsme byly vyladěné na stejnorodou a příjemnou vlnu duchovní energie. Netušila jsem tehdy, jak plně, s neobvyklou poezií a okouzlujícím duchovním vhledem, bude umět vyjádřit své zasnění i prožitek emocionálního Vnoru, který u ní nastal v meditačním stavu při západu slunce, na břehu rybníka, poblíž zámku Kozel. Skvěle tento stav a své prožitky popsala ve svém článku pro naše rozekruciánské Forum, 1/2019, a já se hluboce skláním před její spisovatelskou erudicí.
 Stále ještě mám v E-milovém adresáři Libušino jméno a moc mne mrzí, že dopisy, které jsme si mnohdy touto cestou zasílaly, už zmizely v nenávratnu problematických energetických „kokónů“, Sítí svazujících k nedýchání, naši Modrou planetu. Problém absence „ ručně psaných dopisů“ je velkým a smutným problémem této hektické doby. A tak tisknu v dlaních jen ten jediný Libušin psaný dopis a má vzpomínka na tuto vzdělanou a lidsky zajímavou ženou, i díky těmto, její rukou napsaným slovům… je a zůstane pro mne nádherným duchovním prožitkem… Tiše šeptám: „Tvé pozemské snažení je zatím ukončeno. Mnohé je odtajeno.Vnímám Tě obklopenou fialově namodralými závoji a sluší Ti to na cestě všeobjímající Láskou… na  zlatě se třpytících Schodech úchvatného nebeského vzestupu! Díky za naše setkání…Má milá!“
 


 
Zlaté schody…

    (k obrazu Edvarda Burne-Jonese)

Ty schody bez opory hladí
hebké nožky vyvolených hudebnic
jejich krása, sladké mládí
ladí s hudbou v srdci víc a víc

Dívčí sestup neznamená pád
Jdou svou hudbou sloužit světu
zahnat sumu nenávistí – vád
Ty dívky podobny jsou božským květům

Už za chvíli tóny k nebi vzlétnou
porozeny ústy – prsty štíhlými
Ti co naslouchati umí na kolena kleknou
a uzdraveni stanou mezi „šťastnými“

7.12. 2017 (BO.-žena)



 
© 2009-2019   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one