Utajené skutečnosti v obrazech mistrů štětce … (nové)

Snad každému bystrému a empatickému pozorovateli, který obdivuje plátna dávných slavných umělců, jako byl Leonardo da Vinci, Michelangelo Buonarotti, Sandro Botticelli či mistr Luini a Paul Rubens, přijde na mysl, jaké skutečnosti a osobní prožitky vedly mysl tvůrcovu, v čase příprav na tato veledíla. Vždyť každé umělecké dílo, sochařské, malířské i projev básníka, přesně zobrazuje to, čím tvůrce ve své duši, ve svém vědomí, žije. Jak a jaká témata, oblažující či traumatizující svou myslí zpracovává. Zda jsou to zážitky krásy, lásky, trýzně, vášně, ale i sexuality naplněné či nenaplněné.
Pozorný divák nejenže smí vnímat jednotlivé tahy štětcem, doteky pružícího plátna, barvy, jemnost jejich valérů, jejich plasticitu, ale smí, vnořením se do tématiky obrazu, procítit i to, co cítil jeho tvůrce při své tvorbě. Je to úchvatné a v mnoha případech překvapující! Vysoce sensibilní a též zasvěceně tvořící pozorovatel, jakým bývají v mnoha případech už zralí básníci, dokonce dokáže proniknout obrazem až k nejutajenějším podnětům a též příčinám, které  byly, i před mnoha stoletími, hnací silou k vytvoření vzácného malířského díla. Je samozřejmé, že je nutno začíst se a velmi citlivě a eklekticky vybírat z mnoha životopisných dat a umět domýšlet i životní děje tvůrců. Vnímat jejich lásky, jejich četná zklamání, trýzně, ale i to nejpodstatnější… jejich genialitu a gigantickou a heroickou snahu o zanechání stopy na tomto světě. Hnacím motorem je samozřejmě Pohlavní síla, kterou dokáží úspěšně transformovat do své tvorby. Co zbývá na Lásku tvůrce-muže, k ženskému pohlaví…? Mnohdy, a je to velké tajemství utajené v obrazech… se jejich sexualita projevuje ryze platonicky, i když s velkou vášnivostí a často se v díle objevuje jako nesplněná a nutně potlačená pohlavní touha, jako neschopnost milostného aktu hetero i homosexuálních bytostí.
  Snad může být zajímavé, že existuje pár básní, které byly napsány k několika podivuhodným obrazům a není důležité kdo byl jejich pisatelem či pisateli. Například verše ke obrazu „Nahá Léda s labutí“ Michelangela Buonarottiho, na kterém krásná žena kopuluje s velkým labutím samcem zazněly takto:  
    „Po jezeře štíhlokrký Bílý majestátně plul / v tom horoucím letním stmívání / Úbělové peří čechral, vodu v kruzích čeřil / k břehům, kde Léda snila o něžném líbání/
/ V touze rozevřela stehna jako křídla bílých pávů / když osamělý Pták z jezera vystoupil…/ Zalehl ji, zakryl křídly, k ústům sklonil hlavu / a zobanem rudým ji za hrot ňadra uchopil / Do klína ji nesmlouvavě vtisknul ocas z tvrdých per / a Léda v silné křeči objala to ptačí tělo!/ Pak prožila rozkoš, milostný to vrchol her… / Však až když Měsíc zlatým štětcem zčeřil Noci tuš / rozpoznala nahá žena, co jí nedokázal dáti muž…/ A Pták Bílý na jezeře? V očích temný smutek měl…“

    Ano, když tento obraz Michelangelo… též velký básník, tvořil, procítil už patrně svoji vášnivou lásku k mladému římskému šlechtici, Tommasu Cavalieri, za nedlouho pak poznal i peripetie svého dlouholetého soužití s Franceskem Amadori – Urbinem. Avšak v průběhu života prožije i svoji platonickou lásku ke šlechtičně Vitttorii Colonně a lásku nenaplněnou k jakési neupřesněné, krásné a kruté paní. Byl však hluboce věřícím mužem a tak zaneprázdněn svým titánským dílem, že nemohl žít normálním životem ženatého muže. Stejné to bylo i s Titánem Leonardem da Vinci a dalšími velikány. Zajímavé, že tito dva muži se od sebe lišili věkem i vzhledem a oba prohlašovali, že jsou „omo sanza lettere“, muži bez škol. S jistou ironií shodně prohlašovali, že školní vzdělání není zárukou excelentní tvorby a tvůrčí existence, na což lze přikývnout.
     Zajímavý je i nádherný obraz Sandra Botticelliho „Palas Athéna a Kentaur“. I z něho je cítit smutek nad nemožností uskutečnit normální pohlavní akt. Krásná žena si vede kamsi do skal bytost, která je napůl smutný muž a napůl kůň. Zde jsou verše k tomuto obrazu:
       „Cos cítil umělče - Sandro Botticelli / když jsi krásnou Athénu se zrůdou maloval?
Sám malířů král se do Kentaura vtělil / či sis jen s formami těl podivně hrál?/ Neschopnost milování vymyslels pro ně/ a moře smutku jim do tváří, do očí dal / Vždyť muž s tělem a kopyty koně / by krásné tělo ženy pyjem roztrhal…/ Znal jsi snad, Sandro, úděl věčné samoty / když štětec tvůj psal příběh do hmoty?/ Za vlasy Kentaura žena drží, možná laská /
možná jen zvíře vede si v temnotu skal / kde prsty hladit a ústy muže líbat se dá / aby pak na hřbetu koně vzlétla ke hvězdám…“
         I obraz Paula Rubense na téma „Zuzana v lázni a starci“ je skvělým malířským vyjádřením smutného údělu dvou starců, kteří už nejsou schopni tělesně uspokojit ženu, avšak stále touží dotknout se jejího těla a alespoň v utajení obdivovat její krásu. I k tomuto obrazu byly napsány verše se silným sexuálním nábojem.
       Ještě tématicky zajímavější je obraz „Křesťanské lásky“ od mistra Luiniho – „Kojení starce“.  Zde jsou verše: „Na co jsi myslel malíři z dávné Itálie / když tvořil jsi starce, co z dceřiných prsů pije?/ Snad rozkoš měl chutnat před popravou?/ V hladovém objetí oba jsi představil davu / Cos cítil, když jsi ten mléčný prs maloval / tak těžký svou šťávou jak dozrálý plod? / Na něj jsi přisál ústa toho, co dítě své miloval / a do nich vsunul sladký a rudý hrot / Snad cítil jsi se starcem zoufalým… malíři / když přivřels mu oči a duši v rozkoš pohřížil?/ Pak do očí dcery vložil jsi lásku i hřích / To Život stvořil úchvatný příběh souzených a sama Smrt, co vzlíná z Hádovy říše / dopoví příběh, úderem štětců vzkříšený…“
      Typickým příkladem podivuhodností, odehrávajících se v duších tvůrců jsou obrazy Vincenta Van Gogha. Též osamělý a mnohdy zoufalstvím a psychickou nemocí postižený tvůrce nejvyšší kvality. Tvůrce povolaný a zasvěcený pro svůj velký a nádherný úkol… úděl. Je složité, ponořit se do jeho pozdních obrazů… obloha i štíhlé cypřiše jižní krajiny se stáčí ve spirálách tahů, poplatných malířovu chorobnému stavu, do svíjejících se linií a oslněný a empatický divák může Vincentovo dílo takto vnímat se slovy básníkovými:
      Nemohu ryšavý Vincente… neviň mne / pohlédnout na Tvoje modravé kosatce / na nebe planoucí, na lány, cypřiše zvlněné / Přízraky v mé mysli dají se do tance / Do Díla Tvého padám jak opilý pták / hlava se točí, útroby z těla derou se ven / Jak zmámený drogou, co vyronil mák / vrávorám Šílenstvím s očima jak modrý len…
     Děj, zaznamenaný na obraze, mnohdy naléhavé Sdělení tvůrci i následně divákovi, musí být do posledního tvaru, do posledního tahu štětce, nejprve niterně prožit a stvořen v umělcově představě, ukotven v jeho vědomí a následně za pomoci pracného studijního programu… ztvárněn na pružícím lněném či jiném hmotném podkladě. Monumentální to proces, vzhledem k respektování i jiných neodkladných životních nutností.
     Tady pak, na tomto duhovém poli, v kakofonii slov a kreativitě tvarů i námětů, se potkávají vysoce zranitelné tvůrčí duše i přes vzdálenost několika staletí. Duše malířova i ta básníkova, mnohdy se zřetelnými jizveními, utrženými na pozemském putování, ale právě proto, se snadností, docházející ke vzájemnému pochopení té velké složitosti, jakým bývá nelehký život tvůrcův. Bývá mnohdy pro nepřipravené diváky k nepochopení. Zde se, sensibilitou obdaření tvůrci, dokáží s božským pochopením… bratrsky obejmout… Tento neobyčejný prožitek, napojení se na duši tvůrcovu, v době tvorby obrazu, ale i básně a jiného uměleckého projevení, lze milovníkům děl Velkých jen ze srdce přát!


 
                                 Alena Klímová -Brejchová



 
© 2009-2019   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one