Jsou Velikonoce v roce 2019 a Umělec Nejvyšší vyzdobil i českou kotlinku okouzlující krásou té nejněžnější zeleně polí a luk a dech beroucí barevností květů. To vše pod teple zářícím sluncem na ultramarínu oblohy. S chutí k té vší jarní nádheře vstřebávám mistrovsky psanou knihu českého spisovatele Karla Funka, vydanou na přelomu tisíciletí s názvem „Cesty ke světlu“.  S velkou poctivostí, pokorou, nabytými zkušenostmi a vynikajícím vhledem se v ní vydává za mystériem lidské tvorby. Jako nosné médium si pro své závěry vybral dva velikány tvorby, a to Františka Drtikola (1883 – 1961) a PhDr. Ing. Zdeňka Hajného (1942-2014).
 Je zřejmé, že většina psychicky zdravých lidí má vrozenou potřebu hledat dokonalost, krásu a pohodu v tom, co dokážeme vnímat svými smysly a tím dosáhnout vzletu vlastní duše k hodnotám vytvořeným Nejvyšší Inteligencí. Toto vše i dnešnímu člověku smí zajišťovat i empatická profesionálně zvládnutá tvorba. Například hudba-muzika… pochází z řeckého slova „musiké“, což znamená „umění múz“. Dobré a povznášející umění, obecně vzato, je též od slova „uměti“ a je do mysli, oka a rukou tvůrcových vkládáno prostřednictvím jeho sensibility, zatím těžce definovatelným transferem. Zdá se, že mnohdy má až zázračně léčivý charakter. Týká se tohle vše samozřejmě hudby, sochařství, malířství v neposlední řadě projevů slovních, například dobré poezie. Stejně jako hudba, barvy a tvary na obrazech i sochách, tak hlavně „slova“ však mohou mít i opačný účinek na lidskou psychiku a tím i na podřazené součásti lidské bytosti, na vitální síly a následně i na hmotu těla.
Zraňují nás nenávistné projevy, destrukce a zrůdné vyhřezliny odporností na obrazech a všechna ta pokleslost a patogenní matérie lidských projevů, presentovaná bohužel i v galeriích, v dnešních masmédiích i v knihách. O čem tyto projevy svědčí? Samozřejmě, že o neblahém stavu psychiky a chaosu v myslích těch, kteří toto vše negativní tvoří. Zdá se, že čím horší zprávy, čím krutější a zrůdnější obraz či jiné dílo, tím lépe. Vše dobré a krásné jako by bylo spíš k výsměchu a k nudě. Navíc krutí, ješitní a amorální kritici, kteří nic nevytvořili, si dávají záležet, aby podpořili „Šoking“, aby významně prezentovali tvůrcovu onemocnělou duši, její rozervanost, eventuální agresi a vše, co by mohlo zklidnit a povznést lidská nitra, házejí do košů kýčovitosti a bezcennosti. Nechce se ani pomyslet, že jen na destrukci, perverzitě, ohyzdnostech a chaosu se dnes dá dobře vydělávat.
Aby se „Tvůrcové“ zviditelnili a tím nabyli materiálního ocenění a eventuální slávy, musí dnes „šokovat“ ubohého znejistělého diváka. Takže po Vltavě, před nezapomenutelným posvátným panoramatem Hradčan plují mnohametrové fialové vztýčené prostředníky a po žebříku, přistaveném k obří díře, můžete vylézt a nahlédnout do jakési „řitě“. V největší pražské galerii trůníval obří trpaslík a před ní ležely zpřeházené vodovodní trubky, jako umělecký artefakt. To, co vypadalo jako neuklizené trámoví po rekonstrukci střechy galerie je umělecké dílo. „Zasvěcení kritici“ dokázali a stále dokáží s výmluvnou bravurou popsat genialitu takovéto „tvorby. Uf!
Dnes už dobře víme, že každé lidské dílo je přijímačem duchovní energie toho, který jej na tento svět vyslal. Tuto energii si hotové a dokončené dílo zachová NAVŽDY a vysílá jí do prostoru, do očí, mysli i duše divákovy. Mnohdy tisíciletí vysílá. A takto dochází ke kladně či záporně působícímu vjemu díla i jeho účinku. Divák či čtenář nebo posluchač hudby je ovládán tím, co tvůrce v okamžicích své práce na díle cítil, jeho tehdejším psychickým stavem, ale i tím, co dokázal ve chvílích tvorby, z vysoké nadreality sensibilně přijmout a ztvárnit v hmotě světa. Docela dobře je možno působící energii díla poznávat známými virgulemi senzibilů.
 Je nepříjemné, že současná doba přináší jakousi otupělost při vnímání přírody, pravdivých faktů, ale i krásy kolem nás. Informací je jaksi přespříliš a v té chvíli, zdá se, přijímajících receptorů v nás ubývá. Mladí odchovanci všelijakých Terminátorů a Vetřelců se v běžném životě nudí… nesoustředí. Přesto, nebo právě proto, je úchvatné vnímat nadějeplná slova výsostného spisovatele Karla Funka, který v této eseji popisuje životy F. Drtikola a Z. Hajného, jejich duchovně laděnou tvorbu. Tvorbu která dokáže léčit agresí, zrůdností a ošklivostmi tohoto světa znejistělá lidská nitra. Funk popisuje strmou kariéru světoznámého uměleckého fotografa F.D., jehož pražský atelier sloužil k setkávání nejvýznamnějších osobností doby desátých až třicátých let min.st. Je zajímavé, že se později, náhle… vzdal své světské slávy v oblasti fotografie a počal se věnovat malbě. Navíc progradoval i jeho zájem o východní filozofie, buddhismus, taoismus či jógu, ale i o evropskou mystiku a evangelia, takže se dá říci, že přiblížením se ke stáří u něho došlo k vysokému stupni duchovního prozření a ke kliduplnému kontemplatívnímu bytí. Dá se říci, že jeho, snad v budoucnu plně zhodnocené malby, zachycují mystická poznání, stavy a zážitky, které na této cestě měl. Mohou se stát jakýmisi magickými médii, do kterých jsou vtisknuty vibrace metafyzických sil a energií, snad pozitivní hodnoty.
Je evidentní, že přijímat inspiraci z vysokých úrovní lidského Vědomí, možná z jakéhosi informačního zdroje, obklopujícího naši planetu, bylo dáno i druhému muži, jehož dílo Funk popisuje a osvětluje ve své knize a přikládá mu hojivý účinek. Zdeněk Hajný viditelně dokázal otevřít brány Světlu nadsmyslového Poznání a dokonale jej integroval svým výjimečným talentem a pracovitostí do obrazů. I jeho zaujala antická mytologie, ale i staré tibetské nauky či psychotronika. I on byl křesťanského založení.
 Dá se říci, že Z. Hajnému jde především o diváka. Jeho tvorba odvádí od traumat naší doby a úchvatným způsobem předkládá divákovi vize a perspektivy duchovní obnovy a integrace ducha, vztahující se dokonce až do hlubinných prostorů kosmických. Zrozen ve Vodnáři dosáhl ve své touze po volnosti a vzletu maximálních výšek a rozhledu. Jeho pozitivně laděné dílo působí na mnohé diváky jako „Zvěstování“.  Obrazy otevírají… prezentují vyšší úrovně astrální a vím z vlastní zkušenosti, že u mnohých diváků a hlavně divaček mnohdy vzbudily až vrcholně extatické prožitky. Kdysi jsem ve své neinformovanosti napsala do jeho knihy návštěv v Chodovské věži, že si hraje s lidskou duší jako kočka s myší a za to se mu nyní omlouvám.
 Zdeněk Hajný na okraji Prahy vybudoval galérii, nejen pro svá díla. Vybudoval však spíš Chrám Světla. Tvůrci zde vystavující jsou ti, kteří úzkostlivě dbají o „Ekologii lidské duše“ a to je skvělé poznání. Hojní návštěvníci zde mimovolně vstoupí do svého vlastního ticha a zklidnění. Pak jsou úchvatně zasažení tajemnou atmosférou vykouzlenou proměnou hudby, přebíhavým a dokonale promyšleným osvětlením obrazů i zářícími krystaly. Vydávají se radostně a okouzleně na vlastní cestu ke Světlu… Ke Světlu vlastní Duše, které září v každém z nás. Zážitek je jedinečný a člověk si zde uvědomí Čas a jeho plynutí. Uvědomí si svou záhad plnou existenci, zrození i smrt, ale i vlastní mnohonásobné návraty. Rozumářské vysvětlování zde selhává a zbývá jediné… nalézání řádu a harmonie, který je základem Kosmu i cesty lidského pozemského Bytí. Snad zde lze zaslechnout i úchvatnou Hudbu Sfér, kterou zpívají planety.
Obrazy obou významných mužů se tak, pro dnešního diváka a příjemce z nich vyzařující energie, stávají naléhavým sdělením pocitu světa i teplou dlaní napřaženou do našeho dočasného bezdomoví. Stávají se štědrým darem pokorným a citlivě vnímajícím, klíčem k otevření mříží do vlastního „Ticha“, kde lze důvěrně poznat sebe samé a vést pak důvěrný osobní dialog s milujícím Božstvím v nás…
                                                    
                                                   Alena Klímová-Brejchová
 
© 2009-2019   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one