O čem se baví dva čeští básníci v létě 2018…
  S Vladimírem Stiborem klábosila Alena Klímová-Brejchová

 
       Starobylé klenuté podzemí Slovenského domu v Praze, v Soukenické ulici, už po dvakrát vlídně přijalo devadesátku nejen českých básníků. Je prvý červenec a do světa má být přivítán nový, už šestý, Almanach české poezie 2018 s provokujícím názvem „Noc plná žen“. Jeho editor a jakýsi duchovní otec těchto Almanachů, básník Sedlčanska, pan Vladimír Stibor, spolu s vedením Slovenského domu, s ředitelem Vladimírem Skalským, s rétorem, panem Mirkem Kovaříkem a s krásnou světlovlasou harfenistkou, měli dobré dvě hodiny co dělat, aby byl i tento novýAlmanach příjemně „pokřtěn“. Každý z přítomných devadesáti autorů uslyšel svoji profesionálně přečtenou  báseň při kávě a dobrém nápoji. Jelikož touto příjemnou procedurou už prošlo tolik Stiborových Almanachů, dá se říci, že je to od tohoto sedlácky vypadajícího, opáleného a rozložitého muže – chlapáka, více než záslužná činnost.    Aby tohle mohl s minimálními prostředky uskutečnit a současně se uživit, pracuje, právě nyní, v létě 2018, v kotelně Lobkovického pivovaru,(což může být konec konců i příjemné zaměstnání). To vše ke své práci editora, velmi plodného básníka, spisovatele, uměleckého fotografa a otce rodiny. Jo, práce básníků v české kotlině není komerční záležitostí…
        Po pořadu, já a Vladimír, trošínku ucabrtaně usedáme v přilehlé malé kavárničce k malému oddechu, poklábosení a občerstvení. Bylo toho dneska dost a je tak teplé… teplé léto. Vladimír s chutí usrkává studenou limonádu s horou ledu ve sklínce a po chvíli povídá: „Alenko, když ty už tak dlouho píšeš do toho Čechoaustralana i do jiných periodik o našich českých umělcích a dalších zajímavých lidech, o legionářích i o peripetiích roku osmašedesátého, proč taky někdo nenapíše něco o Tobě?“
         V mysli mi v tu chvíli vyskočí myšlenka: koho by zajímala stará ženská, ale zároveň si ihned vzpomenu na polského básníka Tadeusze Rózewicze, který, snad jako jediný divný mužský, napsal v roce 1963  nezvyklou báseň s názvem „Vyprávění o starých ženách“. Adoruje v ní staré ženy a říká dokonce, že je má rád, že jsou s o l í  Z e m ě!  Po mých drastických  zkušenostech s „galantností“ některých mých mužných souputníků, mne ta jeho báseň kdysi teple oslovila a po jejím přečtení jsem si dokonce řekla, že mužským možná trochu křivdím…
         No ano, přiznávám, dělá mi dobře, že básník Vladimír, ten zajímavý muž, který by mohl být mým synem, mi říká něžně Alenko, a že vůbec u něho nemám pocit protivného úprku času. Ostatně zřejmě jako většina žen, které dokáže okouzlit. A tak mu říkám nad tím maličkým kavárenským stolkem tiše, že jsem přece jenom taková zestárlá normální česká ženská, ucabrtaná častým suplováním rodičů mých deseti vnoučátek a dvou pravnoučátek, a že by mé životní peripetie, poplatné totalitnímu Temnu, asi nikoho moc nezajímaly. Nejsem slavná, i když bych ráda, v tomto mém současném životě, byla „Slávy hodná“. Vím s určitostí, že se do mediálně deklarovaných znaků pražských „Celebrit“  jaksi nevtěsnám.
       Vladimír zadumaně krouží lžičkou v černé kávě a říká, že bych se možná mohla zamyslet nad nějakými zajímavostmi svého dětství, mládí a samozřejmě i dospělosti a objasnit eventuálním čtenářům mých pamětí, jak podivně vlastně započalo to moje hojné básněbraní. Básněplození, poplatné mému spánkovému útlumu. Ano, básně se mi vlastně tak trochu zdají a jelikož je to děj poplatný mé dlouhodobě procítěné Realitě, nedávám už dávno toto divné dění do oblastí Nadreality. Vladimír míní, že porodí-li takto nezvykle básník půl druhé tisícovky básní, kromě několika knih povídek, nejrůznějších článků do několika periodik a namaluje-li  v životě tolik kreseb a maleb, že by to mohlo být pro někoho i zajímavé.
        „Co bych mohla říci Vladimíre, k tomu mému dětství ?“… povídám, usrkujíc z hrníčku předražené kávy a uždibujíc zakázaný dortík se šlehačkou… „Já byla asi takové zvláštní, divoké a nezvladatelné dítě, jedináček, už starých rodičů a ti moji výchovu patrně ze zoufalství vzdali. Můj otec se před mým narozením vrátil z konzulátu ve Vídni, kde chtěl s moji matkou žít, což se díky německé okupaci neuskutečnilo, a já se mu pak, v mrazivém lednu roku jedenačtyřicátého -  válečného, narodila. Asi chtěl syna a možná by byl lehčeji vychovatelný. Mé rozsáhlé příbuzenstvo si i po mnoha létech stále kladlo otázku, jak ty mé nevázanosti mohli přežít. Byla jsem patrně zajímavým rodinným artefaktem, protože se na mne dokonce dotazovali jakéhosi jasnovidného léčitele, který jediným dotekem vyléčil mé tetě, statkářce, vleklé migrény. Jasnovidec mne nikdy neviděl a o mně, dítěti, se vyjádřil, že kromě této mé divokosti mám velký dar od Boha. Neřekl však jaký, a tak se v rodině myslelo, že to bude to mé věčné malování. Ve dvanácti létech jsem portrétovala celou rodinu i různé kamarádky.          
        Pak mi najednou bylo krásných šestnáct let, muži se za mnou ohlíželi a já tančila závojové motýlí tance. Uprostřed tohoto tančení mi zemřel táta, jediná ochrana a já málem umřela žalem. Psal se kritický rok padesátý sedmý min. st., a on nevydýchal tu rudou láj. Osud počal utahovat šroub imaginárního lisu a já krutě zasažena a onemocnělá tou velkou temnou bolestí počala psát svůj prvý „Občasník“. Píši ho dodnes a má už více než dva tisíce stran a je to jakýsi ženský záznam dění v této mé inkarnaci. Ostatně člověk si sám se sebou nejlépe poklábosí.
      Mé dětství i mládí skončilo tím, že jsem se do dvou let vdala, a to ještě na střední škole, což nezůstalo bez následků v mém kádrovém posudku. A pak už přicházely děti, mé nádherné čtyři děti, které velmi miluji, a které jsem snad do života vypravila tak, že jsou schopny skvěle pomáhat lidem na poli profesionálního léčení nemocí.“
      Vladimír mi pozorně naslouchá, ví že jsem po celý život pracovala i při tom velkém hnízdění, jinak to ostatně za totality nešlo, peněz pro tak velkou rodinu bylo poskrovnu. Ví též, že jsem jako chemik i mikrobiolog pracovala na kontrole potravin a později ve výzkumu v mikrobiologickém ústavu Akademie věd, kde jsem byla po čtvrt století velmi šťastná.
        Básník Vladimír povídá…: „Divím se, jak jsi to své tvoření obrazů, maleb a kreseb i četné výstavy a později činnost spisovatelskou mohla při té perné práci s velikou rodinou a při náročném zaměstnání zvládnout? A to jsi prý ještě třicet svých obrazů ve velkém autodafé spálila.“
       „Jo, můj milý“, říkám s pusou polaskanou čerstvou šlehačkou a malinami… „máš pravdu, ostatně domnívám se, že autor má právo rozhodnout o svém díle, tvrdil to i  sám velký génius Michelangelo a možná to udělá jednou i Velký Tvůrce - Architekt našich životů. Ale dobrovolně přiznávám, že mi je dnes některých těch prací docela líto. Ale stejně neumím nic prodávat, vlastní děti se přece neprodávají tak o co jde? Ale naposledy ještě k té mé činnosti básníka. Když už se takto důvěrně bavíme… Vlastně to bylo více než zajímavé dění. Víš, od mládí a hlavně ve škole jsem nemohla básníkům přijít na jméno a měla jsem je za uvzdychané snílky, vzhlížející za úplňkových nocí k měsíci a vlastně mi připadali k ničemu dobří a jejich básně jen podmíněně přijatelné. Uf!!!  Bože, jak podivuhodně jsem byla poučena Velkým Animátorem - Osudem, že vše je jinak!
       Dostala jsem se v osmdesátých létech minulého století pod veliký tlak. Odehrával se, jak v mém rozpadávajícím se manželství, tak v jednom z mých tehdejších krátkých zaměstnání. Byla jsem proti tomuto tlaku a Zlu jaksi bezbranná. Právě v té chvíli mého nejvyššího smutku, trýzně a rozčarovanosti, v jednom krásném letním nedělním poledni, mi moje nejmladší, asi osmiletá dívenka, benjamínek, napsala dětským písmem básničku. O mně, o své mámě… sluníčku. Četla jsem, bezmocně polykajíc a chvíli tu oblažující emoci vydýchávala. Jenže tvrdohlavá holčička chtěla, abych já, teď hned, napsala básničku o ní, o drobounké vlasaté panence Alence. A to bezodkladně! Usedla jsem tedy jaksi omámeně ke stolu, s rukama ještě trošku olepenýma od těsta na právě zavařené houskové knedlíky a napsala svou prvou a nezapomenutelnou báseň. O ní, o své křehké a přelomitelné najádce, o svém nejmladším dítěti…
        Pak, hned, zcela neočekávaně, nastala jakási změna mého dosavadního, léta zažitého stavu… Jako kdyby se, kdesi v mém nitru, v mém subtilním Vědomím, otevřely jakési zasuté zásuvky a já bez ustání slyšela, kýmsi otevřeným novým sluchem, VERŠE.  Tato Sdělnost, bůhví odkud, snad z jakési neznámé informační zóny, neustávala. Bylo to až děsivé… plakala jsem a nevěděla jsem si s tím rady. Nicméně jsem s vrozenou pokorou uposlechla tohoto diktátu, který slyším dodnes a zapsala díky jakémusi neviditelnému Sdělovateli tu půldruhou tisícovku básní - příběhů… a někdy se mi zdá, že ty verše ani nejsou mé.
       Co dodat… Mé malování je sladká dřina a já jsem nejšťastnější, když maluji, ale psaní básní je velká relaxace, úlevná nedřina, oblažující, ale tak nějak samozřejmý stav. Nejlépe se mi zapisují verše, na pokraji spánkového útlumu, v jakési meditační zóně, nebo chceš-li v hladině Alfa. V noci je píši poslepu na malé papírky a ráno se nestačím divit, cože jsem to zapsala. Tyto verše jsou neopravitelné…  S narozením mých živých a kreativních dětí, i s kdysi dosti stresujícím zahlédnutím budoucnosti, je má básnická tvorba tím nejzajímavějším, co mne na cestě Poutníka po kamenných zádech naší planety potkalo. Mnohé z toho všeho podivuhodného dění jsem popsala ve svých knihách povídek, které doplňuji svými básněmi. Možná to není obvyklé.“
        „Řekni mi ještě, Alenko,“ říká básník Vladimír, „jak se Ti píše v českém jazyce?“  Odpovídám, že se mi zdá, jako kdybych si  tento jazyk, tuto řeč, vybrala už před svým narozením, stejně jako to mystické místo na Zemi – naší milovanou Prahu, kam jsem se narodila. Český jazyk se mi zdá nejbohatším na světě, jako by přímo zasvěceným pro psaní veršů. Miluji český národ i jeho jazyk, i když  mne v posledních létech bolí jeho zaplevelenost různými  nečeskými  a veskrze zbytečnými výrazy.
„Podívej, káva je dopita, i dortík zmizel s talířku, a tak se s Tebou loučím, Vladimíre. Je velmi pozdní večer, ve Vltavě se zrcadlí světelná silueta Hradčan a i pražští racci už se chystají ke spánku. Bylo mi ctí s Tebou klábosit, ale ještě Tě čeká dlouhá cesta do krásného sedlčanského kraje červencovou nocí a já Ti děkuji, že věříš, že by i můj obyčejný život mohl pár našich souputníků zajímat.“




Zpět na články
 
© 2009-2019   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one