Vracím se časem… vlastně docela ráda. Vracím se až do chvíle, kdy jsem ve svém maličkém tvaru tří čtyř let vyzvednuta vysoko do tetiny náruče. Hledím s ní z okna na blízkou vlakovou trať po které se vleče supící vláček a urostlá žena mi zpívá do mrňavého ucha: „Vlak jede krajinou, já jedu za  jinou ale nevím kam. Až někde zastaví, náruč svou nastavím, abych nebyl sám. Dětským hláskem zpívám s ní a slova se mi do paměti vrývají navždy.
Další návrat jde po časové ose od dětství k nádhernému mládí. Tentokrát nastalo příjemně teplé červencové ráno roku 1957.  Je mi šestnáct a půl roku, mám na sobě lehýnké šaty bez rukávů, jsem krásná, dlouhonohá holčice, obklopena podivuhodným oparem účelné zamilovanosti. Vystupuji tanečním krokem po strmém schodišti na trochu zanedbané nádražíčko v pražském Braníku. Po mém boku jde vysoký mladý muž, vlastnící postavu antické sochy Je o dvanáct let starší než já, což bytostně vadí mé věčně lamentující matce, jakýkoli styk s ním mi zakazující.
 Na tenhle začátek představení, trvajícího půl století, shlíží dominanta branického Mostu inteligence, tehdy zánovní konstrukce, která však je, možná čísi sabotáží, z poloviny nefunkční. Druhá kolej, vedoucí přes most do chuchelského tunelu vykazovala chyby ve výpočtu zaoblení, a tak po ní, ještě i po šedesáti létech, žádný vlak nikdy neprojel.
Branické  nádražíčko s mrňavými stavbami zdaleka nevykazovalo takovou eleganci a pohodlnost při nastupování a vystupování cestujících jako v dnešní době, ale to mně a ani mému partnerovi nevadilo. Rychle jsme se vysoukali po vysoko vyzvednutých schodech do dřevěného vnitřku starého vagonu, za supící a parnatě oddechující lokomotivou a nechali se drkotavě unášet tou známou a překrásnou cestou „Sázavského Pacifiku“ kolem Vltavy, k soutoku se Sázavou a pak ještě výše proti jejímu proudu. Plán byl strávit nádherně teplý letní den v Pikovicích, jít Posázavskou stezkou, kousek proti proudu, na pěkné místo s malebnými skalami a nechat se laskat sluncem a objímat vlahou vodou. Ale hlavně být spolu… spolu. Vláček stavěl v Davli a já se těšila na zastávku Vrané nad Vltavou, kde byla živá atrakce, jakýsi urostlý pan výpravčí, který měl hnědé husté vousisko skoro po pás a v ruce tu známou červeno zelenou plácačku. Všichni cestující z vláčků na této trase ho znali a vždy se vykláněli z otevřených okének, usmívali se a pan výpravčí měl radost a s chutí před námi pózoval ve slušivé nádražácké uniformě.
 Vlastně jsem ho znávala už z dětských let, která nebyla v mých šestnácti tak vzdálená. Jezdívala jsem přečasto touto tratí s matkou a otcem do Čerčan, ale i do Čisovic a jinam, na houby. Měla jsem malý košíček v ruce a při návratu jsme všichni vyložili nejkrásnější hřiby a kozáky na povrch košů a ještě je přizdobili zeleným chvojím. Pak už jsme jen s vítěznými úsměvy čelili obdivným pohledům spolucestujících.
Ten památný den, kdy se směl stát starý nemoderní vláček s dýchavičnou lokomotivou  magickým… osudovým místem propojení dvou hledajících se lidských půlí skončil po překrásném zážitku letního koupání pochodem po Posázavské cestě na nádraží v Jílovém.
 Sluníčko pomalu klouzalo kamsi za vrch Medník, na stezičce podél sázavského toku, plné výmolů kamenů a kořenů byl příjemný chládek, který ale nedokázal uhasit tu dosud nezažitou horkou touhu, která prostupovala nejen moji myslí, ale i všemi buňkami mého těla. Matčiny puritánské zákazy byly odvanuty jako suché podzimní listí a já byla schopna vidět jen  všechny ty nádherné atributy urostlého mužného těla, tak dokonale připraveného na živý příspěvek pro zachování života na této nádherné Modré planetě.
 Už za tmy jsme nastupovali na zpáteční cestu do Braníka do neosvětleného vagónku s tvrdými dřevěnými sedadly. Byli jsme v něm snad sami, ale asi už na ničem nezáleželo. Tma nás zakryla svým závojem a svět kolem byl pro mne vytvořen jen z z mužských úst, žádný můj chabý odpor netoletujících, z jeho krásných a každičký kousek mého těla dobývajících rukou, ze vzrušujících molekul jeho vůně, kterou jsem schopna vnímat i po mnoha desítkách let. Byl vytvořen z jeho… slovy těžko definovatelné přitažlivosti, snad osudově zakódované v jakési kronice mého i jeho života. Vířící prostor zcela konkrétní slasti mne obklopil a úchvatně zastřel mé vědomí. Matně si pamatuji, že nás oba, jeho ruce i část mého těla zakrývala jakási jeho bunda či kabát, takže případní příchozí nemohli vidět, jakou rozkoš… ta na tvrdém sedadle vláčku se choulící dívka, prožívala. Prvou a nezapomenutelnou rozkoš odtajeného sexu, navíc vrcholně umocněnou… kýmsi neviditelným zadanou, zamilovaností. Účelným to procesem, který později vedl k zplození mnoha potomků.
Když supící a silně dýmající černá lokomotiva zastavila na branickém nádražíčku ještě dnes vnímám, jak rozklepané nožky ta dávná dívka měla. Podlomily se jí a ona skoro spadla z vysokých schůdků do té košaté náruče svého pozdějšího partnera-manžela a otce jejich dětí. Měsíc, se svoji zlatou a tajuplnou tváří tehdy naplno svítil nad Mostem inteligence i k němu stuleným nádražíčkem a ozařoval urostlé slunečnice, které nevšímavě postávaly v mrňavé zahrádce u nádražního domku. Tolik v ten večer z té zahrádky voněla rezeda a zvláštní neplnokvěté jaksi „divoké“ růže. Dodnes jejich omamnou vůni miluji.
Pak nastal rychlý a účelný vír života. Nastal nezadržitelný spád děje. Těhotenství, svatba, svatební cesta vláčkem na jih republiky s absolutním nepohodlím a nedostatkem peněz, ale touha a láska, nádherný a opojný to koktail božsky namíchané životodárné substance, která byla poprvé požita v tom žhavými jiskrami šlehaném, dřevěnými sedadly oplývajícím a nepohodlném vláčku, ještě dlouho šuměla v mých žilách. Na dlouho zůstala i v organicky, v božském záměru, spojených lidských půlích. Vlastně ani smrt ten, na desetiletí zaklapnutý zámek, nerozpojila. Díky ti, starý diskrétní vláčku i za to, že mohu už konečně o tobě a o dávném lidském milování psát! 

 
Alena Klímová-Brejchová
 
© 2009-2019   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one