Leží přede mnou vzácná kniha. Ano jsou to Čapkovy, „Hovory s T.G. Masarykem“ a já v průběhu jejího studia dumám, jakými nádražími v mnoha zemích tohoto světa asi musel projít ten vzácný muž, T.G. Masaryk, za svůj dlouhý a náročný život? Dumám též, zda je pravdou, že i kameny, budovy a věci zdánlivě neživé mají svou paměť.
 Editor, pan Miloš Podhorský dobře uspořádal všechny díly této brilantně vyvedené knihy. Čapek tehdy, v době už velmi vzdálené, kladl otázky a velký prezident- státotvorce, spisovatel a filozof, T.G. Masaryk, na ně odpovídal po několik let. Poslední díl trilogie vyšel v roce 1935. Setkaly se na této společné práci dvě velké osobnosti a jejich spolupráce, ale i jakási myšlenková kompatibilita obou mužů, snad vedla po dlouhou dobu rozhovorů i k stavu přátelství. Do společného autorství knihy i do otázek a odpovědí se tak více než zajímavě promítá životní postoj obou mužů. Hovory znamenají poslední verzi Masarykova politického a lidského odkazu. Verzi brilantně Čapkem zpracovanou a představenou. Masarykova dokonale promýšlená a procítěná životní filozofie je a vždy bude trvalým a neměnným vzorem lidství na této planetě v té nejušlechtilejší a tudíž nejpotřebnější formě.
 Přesto, anebo právě proto, se chci  dotknout jeho cesty poslední. Tehdy mu poslední poctu vzdávaly lidé na dvou nádražích. Jedno bylo to pražské, Wilsonovo a druhé stojící na kopečku, dosti daleko v polích, od jeho milovaných Lán.
Dávno už byly fenomenálním spisovatelem, Karlem Čapkem, zapsány  trvalé a nadčasové skvosty Masarykovy moudrosti. Například tyto, které se týkaly politiky: „Politika má být plněním zásad mravních a má vycházet z lásky k člověku, neboť Zákon lásky platí pro společnost a stát stejně jako pro rodinu. Rozumná a poctivá politika je provádění humanity uvnitř i navenek. Láska k bližnímu je v plánu světa a lidská společnost stojí na lásce, je to tvoření pro jiné i pro sebe a zdokonalování světa nám daného. Láska sama nemusí být vysvětlována a dokazována, ale může být zesilována, prohlubována a šlechtěna. Vždycky jsem kladl váhu na pozorování a poznávání, ale lidskost bez zbožnosti nemůže být úplná.
 Ano, Masaryk, ten výsostný šlechtic Ducha byl i muž zdravě věřící a víře přikládal takovou důležitost, že se tento přísný a důsledný eklektik jednou vyjádřil i takto: Pojímám stát a politiku, tak, jako veškerý život, sub specie aeterni (pod zorným úhlem věčnosti). V tom smyslu jsem teokratem: důsledná humanita není, řečeno metafyzicky, nic jiného než bohovláda.
Vychutnala jsem si dlouhé a krásné statě o jeho pobývání v Rusku a neutuchající vyčerpávající práci na sestavování korpusu našich legií z českých „dobrovolců - bratříků…  i z českých chlapců tam zajatých. Bože, kolik to bylo jednání s generály a náčelníky ruských štábů a on to zvládl. Tato stať mi je zvlášť blízká, protože mnohé mi bylo vyprávěno mým otcem, též legionářem, bojujícím na ruské frontě, na sibiřské magistrále, s jejími četnými nádražími, na kterých umírali naši chlapci na skvrnitý tyfus či zranění z bojů.
I později, na konci války, v Americe, kde T.G.M. připravoval složitá mírová jednání s mnoha evropskými státy a státníky a jejichž výsledkem byla společná Deklarace nezávislosti ve Filadelfii je jeho činnost a složitost práce až těžko pochopitelná. Naše Legie na Sibiři evidentně pomohly veřejnému světovému mínění. Vznikla Republika a on byl zvolen, jako její prvý prezident. Kolika nádražími asi projel on i jeho milovaní legionáři než bylo dosaženo kýženého výsledku? A tak, před sto léty, 20 listopadu, na den  narozenin své ženy, konečně odjel T.G.M s dcerou Olgou lodí a vlaky domů do Evropy. Odpočíval a měl radost... „Bože, tož se nám to přece povedlo!“
Přišel však i 14. říjen 1937 a T.G.Masaryk vydechl na svém skromném vojenském lůžku naposledy. Lidové noviny psaly a psaly. Psal do nich brilantně i Karel Čapek, nenechal si tuhle příležitost ujít, přestože v poslední době už nebýval do Lán zván. Jeho článek „Mrtvý se dívá“, je originálně zvládnutým popisem rozloučení Pražanů před smutečně nazdobeným Wilsonovým nádražím s milovaným prezidentem a Čapek si toto mistrné a nepřekonatelné dílko dobře promyslil. Je to dokonalý, autentický, plastický a výstižný popis, té smutné dějinné události. A přitom je tam tolik přímo poetických pozorování, citu, smutku, vlastenectví, národní hrdosti a pochopení člověčího žalu nad velkou ztrátou. Čapek detailně popisuje jak kolem rakve na vojenské lafetě defiluje jeden vojenský prapor za praporem, jak kolem kráčejí jeho milovaní legionáři-bratříci, už zestárlí bojovníci, vojsko Masarykovo. Skoro dvacet tisíc jich přešlo. Ale i noví krásní českoslovenští vojáci kráčejí před svým prezidentem se skloněnými žerděmi praporů a smutkem ve tvářích a velké nádraží, na kterém čekal prezidentský vagon na jeho rakev, toho bylo svědkem. Možná je toho věčným svědkem i jeho do kamene skrytá tajuplná paměť.
S profesionální erudicí popisuje „Pisatel“, jak si občas K.Čapek říkával, jak je vykonávána poslední přehlídka před mrtvým velitelem. Smuteční vlajky i naši milovanou tříbarevnou zástavu rozevlál tehdy chladný říjnový vítr a do vůně pohřebních kytic a věnců se mísila slaná příchuť slzícího národa.
 „Dobře hoši, dobře vojáci!“ Teď by si Starý pán pohladil bílý knír a určitě by si řekl: „Tož dobré je to. Je to krásná armáda!“ Vždyť přece on miloval své vojáky. Pak ještě je Čapkem popsána cesta devíti hodin, hodinu za hodinou a velmi podrobně… z Prahy na nádraží lánské a pak tou dlouhou cestou na lánský hřbitov, kde má prezident ulehnout po bok své manželky. Kolem cesty stojí zástupy lidí, kteří svého prezidenta milovali. Do temné země jej o hodině devatenácté spustí havíři. Hrob je nasvícen čtyřmi vojenskými světlomety. Ještě nikdy prý nebyla bělost našeho milovaného praporu na prezidentově rakvi oslnivější, červeň plamennější a modř hlubší. Jako kdyby velká červenomodrobílá pochodeň plála nad tím vyprázdněným tělem. „Buď vůle Tvá… Pane. Tvá je moc a sláva na věky věků.“
Poslední rudé růže zasýpají rakev, uloženou v hlubině jako vzácné semeno. Syn prezidentův padá v žalu na kolena „Zde je Země česká, zde je domov můj i Tvůj… Nechť tedy toto vzácné sémě moudré lidskosti a lásky vzejde! Nechť rozkvete v našich duších, i v srdcích našich potomků do krásy a plodnosti!
 Co říci závěrem? Čapkovy hovory splnily požadavek literatury faktu do posledního, s bravurou výsostného spisovatele. Jeho zápis se navždy stává závažným studijním materiálem, využitelným pro dnešní i budoucí generace a svoji zdravou životní filozofií smí pomáhat při obnovení lásky k vlasti, úctě k morálním hodnotám, víře i národním tradicím… To pak bude pravé vítězství ducha Masarykova i Čapkova! A toho všeho jsou němými svědky tak mnohá NÁDRAŽÍ i s jejich uvěřitelnou pamětí!
                                                                                          

Alena Klímová – Brejchová
 

Zpět na článek
 


 

© 2009-2021   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one