Duch Vánoc ... zadumání
 


... jako by jemným cinknutím
ozvěna dětské radosti z Vánoc
do srdce – do mysli zazněla...
Jako by v radostném údivu, v kleknutí
k dárkům co dala Svatá noc
dospělých Tuhost prosákla – zjemnila

Snad nás tím jemným smýknutím
po kruhu Času jen tajemná Síla a Moc
doteky hněte, aby nás ztvárnila...
Aby nás změnila kosmickým dotknutím
na strážce místa na Zemi- Genia Loci
a naše zteřelé „Masky“ na úhel spálila...
     Následující text je zamyšlením nad životem a filosofickým dílem dávného čínského mistra, Lao c´,  zakladatele Taoismu. O životě tohoto filosofa… a také básníka, se toho ví jen málo. Narodil se patrně v létech 570 – 49O před naším letopočtem. Snad byl archivářem u královského dvora a k stáru odešel do ústraní. Některé prameny mluví o tom, že zemřel ve věku více než sta let. Byl starším současníkem Konfuciovým. Nikdo neví jak dlouho mu trvalo sepsání jeho spisů, do kterých vložil modrost a poznání, která budou ještě dlouho oslovovat  lidské bytosti tohoto světa. Ve velké míře jsou kompatibilní s učením rozkruciánským. V učení tohoto dávného mystika je zřetelný důvěrný kontakt s hlubinami lidského ducha a tento, jím sdělený a zručně popisovaný „Vnor“, má i v dnešní době zdravé a obrozující působení na lidské chování a smýšlení. Pověst o tomto zajímavém muži praví, že se naposledy posadil na vodního buvola, nechal se od něho nést do velké mlhy a pak už ho nikdo více neviděl.
   Mistr Lao c´ je považován za autora základního textu knihy Tao-Te-Ting, neboli „Učení o Tao a ctnosti. Známá je i jeho kniha Proměn, I-ting.  Slovo Tao je volně překládáno jako cesta a zůstává v původní podobě. Významů však může mít mnohem více, filosofických i theologických: např. Prasubstance vesmíru, bytí i nebytí, plnost i prázdnota, nejvyšší bytost i rozum, slovo či smysl. Sám Lao c´ říkával, že z nedostatku lepšího slova nazývá to, co nás učí žít v jednotě se Silou, která je za veškerým životem, TAO. V jedné ze svých statí, kromě jiného, krásně říká, že by chtěl, za přispění svých žáků, pomoci všem lidem v tom, aby jejich myšlení postupně přešlo ve Zření.  O vidění Jednoty, v samém srdci mnohosti.
 Zdá se, že i on, kdysi před dvaceti pěti stoletími, hledal základní Princip pojetí Světa. Tento Princip nebyl pro něho nějaké „NĚCO“, ale nebylo to také ani jakési „NIC“. Bylo to „COSI“, co absolutně přesahuje každé definovatelné a vnímatelné Jsoucno. Bylo to COSI, co se lidským myšlenkovým formám naprosto vymyká. Jelikož vnímáme jména, vycházejí teprve z našich zážitků, nemůže mít toto “COSI“ ani žádné jméno. Aby Mistr o tomto Základním Principu mohl mluvit, nazval jej kdysi z nouze Tao.  Píše o něm také jako o Směřování... Cestě.  Je to velká Cesta za zdravým rozvojem lidských bytostí, nejen však pouze v oblastech duchovních, i když rozvoj duchovní zůstává na prvém místě.  Z jeho spisů vyplývá, že toto Tao je nevymezené a nevymezitelné a odehrává se na zcela jiné... nadreálné... úrovni. Je jiné než vše, co náleží k našemu známému reálnému „Světu Jevů...“ Takové a takto jej musíme přijmout, jinak nám nelze pokročit dál. Nelze nám pokročit dál také bez osobní zkušenosti s Nadreálnou rovinou. Ostatně toto tvrdili i jiní moudří, kteří přišli na svět dávno po tom, co se on narodil. Teprve uskutečněný zážitek v rovině Nadreality se stává naší vlastní žitou realitou, takže bez tohoto prožitku není možné aby se stal předmětem lidského-vědeckého bádání.
          Z úvah Starého mistra a jeho moudrého poznání vzniklo velmi rozšířené, a i dnešním světem lidí hledajících uznávané, učení. Taoismus. Je vnímáno jako dialektické, a vyznává pouze harmonické a rovnovážné procesy.  Jedním z patrně nejdůležitějších prvků tohoto učení je zásada WU-Wej, tedy zásada činné Nečinnosti. Předpokládá nezasahovat do běhu a dění světa, ztotožnit se s osudem.  Mohlo by se na prvý pohled zdát, že v pokleslé podobě by mohla vést k pasivitě a resignaci, avšak v pravé, prapůvodní podobě vede k moudré a nenásilné spolupráci s přirozeným chodem věcí. Vnímáme-li správně slova tohoto vyučujícího mistra-Avatata dnes, v počátcích třetího tisíciletí po Kristu,  je nasnadě, že stále naléhavěji cítíme, jak moc by pomohlo světu, dnešním lidem v něm a jejich těžko řešitelným problémům, kdyby se zbavili úporné a mnohdy úmorné závislosti na neustávajícím a křečovitém činění. A to v neuvěřitelné sumě život zatěžujících dějů, možno říci, že ve smyslu globálním…  
       Vždyť složité je dobrat se i k jednotné, čiré a základní víře v Princip nejvyšší, k víře v jediného Architekta Universa, ve Velkého Hybatele, Alláha… v nelehce definovatelnou Sílu, ze které vše vyšlo a vychází a do které se vše opět navrátí. K tomu co by mělo být pevným základem našich Bytí. Tato alchymie Ducha byla, je a vždy ještě bude nelehká.  Z pohledu dávných alchymistů jde o transmutaci zničitelného v nezničitelné. O nalezení Kamene mudrců… jediného Zlatého Zrna Pravdy nejvyšší. Jde o neustávající snahu o nalezení pokladu ušlechtilé víry a moudrosti, která vždy vedla ke svobodě Ducha. Dokážeme to vůbec někdy na té naší společné, nádherné Cestě Cest? Tolik usilovně a poctivě hledajících nás už na našich cestách předešlo.
       Staročínský filosof a mystik, Lao c´ dává ve své knize Tao-Te-Ting mnoho úchvatných  a v dnešní době stále platných návodů jak opracovat své Duše, aby v nich nezůstala žádná Tuhost.  Tak abychom dokázali být podobni dětem, které jsou ohebné a měkké, a tak vše lépe snášejí. Učí nás, jak pěstovat vytrvalou Bdělost, aby mohlo nastat v našich hlubinách konečně to pravé Zření. Jen tak, až tohle zvládneme, bude Cesta Povolaných ostření bez ořezávání a působení bez zápolení.
       Poslechněme si ještě na závěr několik málo zajímavých myšlenek této bytosti… Mistr doznává, že jeho Cesta je odlišná od cesty Vědy a Vědění. Od Vědění, které kupí fakta na fakta. Je přesvědčen, že z tohoto bodu nelze uzřít „Podstatné“. Přebytek, zavalení informacemi... spíš rozvoji lidského Ducha škodí. Říká také, že aniž bychom vyšli ze dveří domu, můžeme poznat celý svět. Že nemusíme klopotně putovat a shromažďovat osahatelná fakta či velkolepé teorie, že nemusíme stále jen pátrat a pátrat po kde čem, a přece můžeme přijít k Cíli.  Že nemusíme Činit a přece mnohé dosáhneme. Je možno dobře hrát svou úlohu, ale při tom hraní stát stranou lidského ruchu. Smíme se stát Pozorovateli a pak velká tvůrčí Síla bude Činitelem…
Mistr vysvětluje, že čím více se šíří jakési zákony, deklarují lidská práva a povinnosti, tím více je v lidské přirozenosti je porušovat, odporovat jejich tlaku. Tomu všemu tlaku a násilným formacím chybí jediné... Chybí jim půvab samozřejmosti. Člověk je prý pak příliš účelovým a vše, co jej svazuje bere mu zároveň tolik potřebnou bezstarostnost a neškodnost jistoty. K dodržování vhodných zákonů by podle jeho úvah stačilo zkonstruovat zákonů daleko méně. Lze vřele souhlasit, vždyť ty nejdůležitější všichni stejně známe... máme je v sobě jaksi zakódovány... Jsou přece i dávnou a nestárnoucí součástí Desatera...
         Lao c´ dále například nastiňuje celou škálu případných jevů vedoucích sestupně k zhoršení Bytí:  Říká svým žákům a tím i dnes nám: „Kdo si cení skrytého Života nečiní... Kdo si cení Lásky, ten sice činí, ale nemá účelů... Kdo si cení Spravedlnosti, činí a má při tom účely. Kdo si cení Morálky, činí a když mu neodpovídáme, vyhrne si rukávy a přinutí nás násilím“.
        Proto prý je Morálka nedostatkem věrnosti a důvěry, je počátkem zmatků, je odchýlením od života v přirozenosti. Snad nejzajímavější je však jeho formulace termínu „Skrytý Život“... Tento život prý  n e č i n í, nemá účelů ani úmyslů a právě proto žije. Kde on, jako nejvyšší Poznatek, je ještě zahalen závojem nepoznání, sestupujeme dolů k Lásce, k lidské Dobrotě, která samozřejmě také nic nechce, ale přesto činí a působí. Přesto je to podle Mistra teprve prostý nižší podstupeň praktikování „Skrytého Života“. Už však je zasazen nad Spravedlností a ta zase nad Morálkou, která činí, deprimuje  a donucuje. „Skrytý Život“ je uznáván sám sebou a vůbec se nepotřebuje o uznání snažit. Sám plodí, živí, rozmnožuje, dokonává, podporuje a chrání všechny bytosti. Plodí však aniž vlastní, působí aniž podržuje, napomáhá aniž ovládá a v tom prý spočívá jeho tajemství.
 Snad tedy je dlužno říci, že vrcholem snah na Duchovní cestě je nemít ve Vědomí žádných egoismů. Ničeho si nežádat pro sebe. Být tu ve velké Službě pro druhé. Vytěsnit tak mnohé, abychom nalezli to, proč jsme do hmotnosti přišli. Je to nelehké... Je to stejně nelehké jako pochopit a milovat  neviditelnou Tvůrčí Sílu… Jednotu… Boha. Neboť těžko  lze milovat to, co nemůžeme ze svého nevýhodného úhlu zasazení v hmotě plně vnímat a chápat. Jen zákonitosti, které byly touto vysokou tvůrčí Silou tak neuvěřitelně geniálně vytvořeny... zadány, můžeme kolem sebe, na každém kroku Přírodou prociťovat... A patrně jen to co procítíme, ne tedy to, co se naučíme, si proneseme ve svém stále živém Vědomí sebou, do dalšího předurčeného duchovního vývoje.
 Tento skvělý učitel, odpovídá i na otázky zda je nutné, abychom byli k dobrým lidem dobří a k nedobrým a nezralým také dobří? Pro tohoto Mistra však není žádný člověk předem ztracený. Říká ve svém učení, že s každým si je možno vědět rady, s každým je možno se duchovně setkat, tak říkajíc na „jeho půdě“. Říká doslova: „Co žije ve mně, žije i v ostatních, a proto je nutno Záští oplácet Dobrotou, protože jen tak zastavíme lidského Ducha vraždící kolotoč Z á n i k u. Nezasýpejme pýchou a nesoucitností své Prameny Života... ale nechť je nám klid a mír v Duších tím nejvyšším.“
Ano, k dobrému a láskyplné moudrosti plnému životu a k jeho studiu, je  vlastně potřeba tak málo. Zákonitosti jsou více než jasné a splnitelné. Světské pobývání je nutnou příležitostí k výučbě a ke stavu duchovního zdokonalení, ke kterému život ve vesmíru spěje. Možná jsme součástí i svědky kosmického dění, spějícímu opět k rovnovážnému stavu neprobádaných energií.Věřme tedy, že nastane chvíle, kdy lidé pochopí, že netolerance, nesnášenlivost a hlavně hloupý a život na planetě dusící náboženský boj je strašlivá prohra na duchovní cestě. Vítězstvím pak bude sjednocení a porozumění si. Snad i odpuštění si chyb minulých. Nelze se k nim do nekonečna vracet. Je to překážka z největších na cestě vpřed. Představa tohoto, smí být v konečném důsledku silnější než lidská Vůle.
        Je dobré být pevně přesvědčen, že i dnes se rodí do lidského Stvoření skvělí a zasvěcení učitelé a Avataři. Ta velká Tvůrčí síla je sem, na nádhernou planetu Zemi, s dobrým úmyslem posílá. Stejně tak, jako kdysi seslala mladého žida Ježíše, Buddhu, Konfucia, Mohameda a též toho, o kterém byla dnešní úvaha, čínského filosofa a básníka Lao c´. Proč by se měl Bůh ve svém laskavém tvůrčím úsilí zastavit a zastavit i duchovní vývoj lidských bytostí, které však vždy, k dalšímu vzestupu, bytostně potřebovaly dobré pastýře. Není tomu nijak jinak ani dnes. On na své děti nezapomíná ani dnes! Prosme tedy, abychom ty dnešní moudré a vyvolené poznali. Je to nelehké. Většinou jsou zcela nenápadní a zahalení závojem skromnosti. Ale jen tak, nalezneme-li je a budeme-li mít chuť jim s pokorou naslouchat, budeme už konečně moci v prostoru Stvořených, vykročit vpřed a  působit bez zápolení…
                                                                    Alena Klímová-Brejchová (BO.)



Zpět na články
 
© 2009-2019   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one