Je slunné ráno na konci února a ve vzduchu už je opravdu cítit jaro. Ještě chvíli si dopřávám klidnou chvíli na lůžku, se Seifertovou knihou „Všechny krásy světa“ v náručí. S trochou nostalgie k té době mého i jeho plodného života, byť pod temným závojem Totality, čtu jeho vzpomínání na oslavu, kterou svému kmenovému básníkovi,  Františku Hrubínovi, uspořádalo v sedmdesátých létech min. st. tehdy mocné nakladatelství Albatros, v přednáškové síni svého paláce. Bylo to na počest jeho šedesátin a nikdo tehdy netušil, že mu zbývá jen nemnoho měsíců k odchodu z tohoto světa.
Tyto statě vzpomínání spisovatele Jaroslava Seiferta mne nutí ke srovnání s oslavou, která proběhla  před pár dny v nádherném Sedlčanském kraji, v Nechvalicích, též u příležitosti oslavy šedesátin jiného básníka. Současného básníka Sedlčanska… a to Vladimíra Stibora, mého přítele. Byla jsem pozvána, a jelikož je to z Prahy docela daleko a v kraji ještě ležel sníh, nechtělo se mi jet samotné… Pozvala jsem dvě starší přítelkyně, paní Katku T., encyklopedickou studnici vědomostí, výherkyni různých znalostních televizních pořadů a paní profesorku Elišku P., provozující soukromou odbornou školu v Praze. V mém zestárlém autě bylo příjemné teplo, za okny slunečné poledne a za necelé dvě hodinky už nás přátelsky objímala košatá náruč sedlácky vypadajícího muže, básníka Vladimíra, v ještě zasněžených Nechvalicích.
 Vpluly jsme do nízkého přízemního domku páně básníkova, který byl plný dobře se bavících lidí, ale též darovaných i rodinnými příslušníky tvořených obrazů a nejrůznějších zajímavých předmětů. Stoly, stolky i komody se prohýbaly pod talířky koblih, chlebíčků, sladkého pečiva, židle chyběly, ale prostor byl, i díky dobrému pití, pln skvělé energie a milého veselí. Vlastně tam vládnul takový organizovaný zmatek, který však brzy přešel do zklidněného posezení u plného stolu, kde se rozvinula debata o Poezii doby minulé… Adorovaný básník Vladimír uslyšel dokonce básně, složené na jeho počest a nakonec paní profesorka, má pražská přítelkyně, Eliška, přednesla četným hostům oslavy, s úchvatným dívčím šarmem, jí i po sedmdesátce stále vlastním, krásnou Seifertovu zamilovanou báseň ze sbírky Píseň o Viktorce. Deklamovala ji s dobrou dikcí, i rétorskou erudicí a dokonale procítěnou duší i srdcem. Tato, jako hudba znící báseň, byla docela dlouhá…  a já Elišce, se svou děravou pamětí, záviděla vynikající schopnost zapamatovat si verše. Nepamatuji si ani své vlastní. Byly to sloky o lásce a celý mrňavý prostor pokoje, obrazy i lidmi přeplněný, se náhle jaksi rozsvítil podivuhodnou září, zmizely společenské překážky, lidé se na sebe usmívali a vládlo zde úchvatné porozumění.
 Nechtělo se nám odjet, ale krátký únorový den se skláněl k večeru. Čekala mne dlouhá cesta do Prahy. Nabídla jsem jedno volné místo ve svém, trochu po zimě zaprášeném autě, vedle mne sedící ženičce, pražské literátce z Podskalí, paní Františce Vrbenské. Naše básně jsou společně a po léta uváděny ve Stiborových Almanaších. Tato drobná žena vypadala, jako kdyby přišla rovnou z doby paní Boženy Němcové. Všechno  na ní bylo splývavé. Po kotníky dlouhá temná suknice i krásné po lopatky dlouhé vlasy. Za obroučky brýlí na mne hleděly její oči trochu udiveně, ale velmi laskavě. Byla tichá, klidná, mírná, jaksi plachá a mlčenlivá. Byla mým pravým opakem. Přijala však mé pozvání a my se nerady loučily s vlídným a skromným Vladimírovým obydlím.
  Anemické únorové sluníčko se sklonilo k zasněženému obzoru a já za Nechvalicemi přejela jakýsi „Bludný kámen“. Místo k severu a k Sedlčanům, jsem nepochopitelným omylem auto obrátila k jihu, a zamířila někam k Milevsku. Po chvíli už i pragmatická, vše sledující Katka, začala nervosně halasit, že jedeme špatně a lkala na zděšenou paní Vrbenskou, že prý:„do jakého auta si to sedla“. Klidně si mé básně ve Stiborem darovaném Almanachu čtoucí paní Eliška, sedící na předním sedadle, také znervózněla. Bála se mé rychlejší jízdy i do červánků zapadajícího sluníčka, které ze své nízké polohy zřetelně mě i ji oslňovalo.
Snažila jsem se neznervóznět též, ale pak nastalo jakési podivné dění… bylo mi, jako kdybych se ocitla v „Jiném Prostoru“. Obklopilo mne jakési přízračné Ticho a vůně ozónu. Už jsem neslyšela hlasy žen v kabině. Vnímala jsem naplno a okouzleně cestu po úpravných suchých silnicích, malebně zapadajícím sluncem nasvětleným krajem, svoji předurčenou cestu úchvatnou krajinou, v nezapomenutelném reliéfu vtištěnou do kamenného globu světa. Nikde nebylo vidět žádné stavení, nikde nebyly ukazatelé cest, nepotkaly jsme ani živáčka a já opravdu netušila, kam jedu ale nikterak mne to nerušilo v mém podivném stavu. Nastalo magie plné Bloudění a já se svěřila s plnou důvěrou, radostí a vděčným okouzlením do rukou TOHO, který vše řídí, naše kroky, životní děje, naše myšlenky i naše činy. O něco později jsem se slyšela, jak říkám nervosním ženičkám, nechť se nebojí, že vše je jak má být, tuto cestu jsme možná dostaly darem protože je nádherná. Ještě chvíli zapadající slunce růžově barvilo zasněžené lány polí a já spolujezdkyně uklidňovala. Určitě nalezneme tu správnou cestu domů, nechť si zatím naplno vychutnají tu krásu stmívání i příjemnou chvíli našeho společného Bytí v této tiché a nepříjemnostem lidských enkláv vzdálené, okouzlující krajině.
 Kolem silnic byly ještě velké bariery trochu zašpiněného sněhu a my projížděly už ztemnělými jehličnatými lesy a podle sněhu se mi zdálo, že jsme vyjely do vyšších kopců.  Bylo to až přízračné… skoro třicet kilometrů jsme takto jezdily tou krásou české krajiny, než jsme konečně narazily… na ukazatel. Dvacet pět kilometrů jsme musily ujet, abychom se navrátily tam, odkud jsme vyjely. Pohled na ručičku míry benzinové nádrže mne nepotěšil. Spadla jsem s výšin, opustila jsem podivuhodné rozjímání a  niterné veršování o kráse Bloudění a počala už v temném soumraku hledat benzinovou pumpu. Byla k nenalezení. Skoro po třiceti dalších kilometrech a míjení ukazatele Nechvalic, jsem jednu nalezla za malebným městem Sedlčany.
  Pro mne… tak trochu magie plné Bloudění skončilo a příjezd do Prahy proběhl už za klidného štěbetání žen v kabině mého auta. Musím podotknout, že znalého literárního štěbetání… Mrzelo nás, že ti velcí a skvělí básnící našeho společného mládí, básníci žijící a spisující v době totalitní, jsou dnes tak významně a tvrdošíjně zapomínáni. Tolik se lze z jejich tvorby naučit. Přesto však jejich básně žijí… život dobré a tolik pro lidskou duši potřebné Poezie je odlišný a trvalejší než ten náš, lidský, kratinký…
  Po dvou hodinách krásného cestování a výmluvného Bloudění jsem zastavila v mém bydlišti, v pražských Hodkovičkách. Stiskla jsem ruku paní Vrbenské z Podskalí pod starobylým Vyšehradem a slíbily jsme si další setkání. Z barrandovských skal na nás lhostejně shlížely pyšné vily a možná si v nich bezpečně bydlící lidé říkali, kdyže nás, v tomto záplavovém údolí… zase, jako v roce 2002, navštíví v našich obydlích veletok  milované Vltavy, kdy se v jejích vodách budeme topit jako slepá koťata. „Nu ano, vážení, ale my smíme Důvěřovat, že vše se děje výhradně pro naše dobro a poučení… smíme nalézat své Velké Cíle, ale též krásně a poučně Bloudit, protože i Bloudění je Cesta… Smíme se chvíli topit, než nás vyzvedne nad hladinu neviditelná ruka Ochránce k úlevnému nadýchnutí, ale smíme též… po dobrém a naplněném životě, už vítězně, bez touhy a bez přání, plout s květinami nazdobeným Proudem k novým a novým Počátkům…“


 
                                                                                             Alena Klímová (BO,- žena)




 

 
© 2009-2019   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one