Je jasné, že národy a jejich tvůrčí potenciál, je nutno posuzovat z dlouhodobého hlediska. Tvorba literárních, malířských a jiných děl, produkována k tomu povolanými osobnostmi se vyvíjí. Někdy bouřlivěji, a leckdy se zdá, že má stagnující charakter. Prostě někdy se do lůna národa zrodí více a někdy méně tvůrců. Někteří mohou být dokonce před zraky veřejnosti důmyslně skryti a jejich díla mohou být odhalena ku prospěchu společnosti až dávno po jejich smrti.Věřme, že je to tak správné, a že i toto je s přesností řízeno moudrým Architektem našeho společného Bytí na této krásné planetě. Nelámejme proto hůl ani nad literaturou v české kotlině.
Toto mé popovídání si s čtenáři časopisu Český dialog vzniklo jako reakce na článek, podepsaný „Váš blízký Adonis“, uveřejněný v čísle 7/8 2009, pod nadpisem „Pláč české literatury. Rekviem. Když jsem ho četla, uvědomovala jsem si chvílemi, jak velkou  a smutnou pravdu ten pán má, když pěje své rekviem nad českou literaturou. Píše věty jako… cituji: „Česká literatura pláče nad sebou… umírá na rány svých dětí… bolest uštědřená nevšímavostí je nezhojitelná“… a ptá se: Je česká literatura natolik nepohledná, že si být odkopnuta zaslouží, i proto, že je v přemíře plev dobré zrno neviditelné… Toto je pravda: Autoři jsou živí a živoří uprostřed nás. Píší k oslavě przněného jazyka, protože čeština je jejich láskou, jí zpívají těm, co nechtějí naslouchat… protože kniha je odkopnuta.
  Tolik citáty z článku, který psal velmi vnímavý a bezesporu citlivý člověk a já se přiznávám, že ve chvílích poklesu své nálady pod bod mrazu, vnímám stav literatury v ČR podobně jako on. Narodila jsem se v létech druhé světové války v Praze a do poslední kapky jsem si vychutnala čtyřicetiletí Totality i léta po Sametové revoluci. Těžkosti neustále zaměstnané české ženy se čtyřmi ptáčaty v hnízdě, i má zvýšená sensibilita, zřejmě připravily živnou půdu pro mou básnickou tvorbu. Takže už vím, že všechno těžké je vždy k něčemu dobré. Přesto mohu potvrdit slova autora… pana Adonise, že opravdu jsme v České kotlině svědky nebývalého úkazu, který, jak píše, „přesahuje hranice sluneční soustavy“. Jde o to, že totiž každý dělník za svou práci dostává mzdu, ale český autor ke svým rukopisům, o které mu jde a které nachystal pro své milované bližní v nejvyšší lásce a obětavosti … své peníze PŘIKLÁDÁ.  Aby vůbec jeho myšlenky dostaly knižní podobu a mohly být poslány k lidem. Případný výtěžek nevidno… někam zmizel v síti distributorské, pokud vůbec někdo do distribuce jeho knihu… speciálně královnu-Poesii přijme. A tak autoři, hlavně autoři poesie,  s výtěžkem dávno nepočítají a své knihy rozdávají! Je to uvěřitelné a vlastně fantastické. Za těžko popsatelných podmínek se to daří i autorům ve věku pensijním. Prostě sbírky básní i jiné knihy, vždy „Nějak“ světlo světa spatří, protože to tak býti má.
 Co se tedy v Čechách vydává, aniž by sponzorem byl autor? Je to mnoho knih. Nejvíc „frčí“ kuchařky, drby o masmediálně  zviditelněných „Celebritách“ této doby, protože kdo nebyl v televizi tak nežije, pak ještě knihy o válkách, politických záležitostech všech dob, o sexu a vraždách, ale i dobré knihy historické a opravdu nádherné knihy pro děti. Také se tu vydává mnoho knih leckdy vynikajících, zahraničních autorů, kteří většinou měli dost  finančních prostředků, aby si vydání a distribuci v elegantních drahých vazbách mohli, v našem příznivém měnovém kurzu zaplatit. Knih je tolik na pultech, že až člověku oči přecházejí. Vlastně radost pohledět. Jen ta poesie současných dobrých autorů chybí… protože, jak jsem se mnohokrát dotazem přesvědčila, nelze na ni vydělat. Je nekomerční.Vzpomínám na slova jednoho dobrého básníka, který měl autorské čtení v malé smíchovské kavárničce, a který si po zarecitování své vlastní básně smutně povzdechl: „Dnešní lidi bude určitě víc než má současná poesie zajímat, když napíšu choulostivé drby o životě osmnáctileté sexbomby, i když si je budu muset vycucat z prstu.“ Okouzlení zviditelněnými herci, sportovci a aférami profláklých politiků je v této době zřejmě bez hranic a aféry mocných či životy bývalých vůdců Třetí říše „táhnou“. Na první pohled by se zdálo, že zelenou má pokleslý styl literatury.
  Ale nechme na chvíli tyto symptomy naší současnosti stranou. Já se domnívám, a mám pro to důkazy, že navzdory všem literárním skeptikům, s jejich lkaním, s jejich osobním Adágiem Lamentósem, virtuosně přehrávaným, je v našem národě čím dál více dobrých a povolaných tvůrců, a to ve všech oblastech tvorby. Důvěrně a osobně některé znám a často se s nimi setkávám, čtu jejich básně, diskutujeme o kráse i tíze tvorby, vyměňujeme si své, na vlastní náklady vydávané knihy, a já cítím, že právě tato, zdánlivě k nepokleslé literatuře nepříznivá doba, je možná tím nejvýživnějším substrátem, na kterém cosi velkého roste. Kdysi jsem se smála tvrzení mé přítelkyně, že „všechno velké roste na hnoji“. Ano i čeští tvůrci a autoři poetických děl, o které mi dnes především jde, v potu tváře a s velikou láskou pole tvorby osévají. Tak jak to bývalo v našem národě odedávna. A mnozí… otevření a zralí… už mohou vidět zdravé květy i plody té léčící rostliny, jakou vždy dobrá literatura byla, je a bude.
  Cítím, že krásná a magickou energií zářící Praha, k naší snaze usměvavě přihlíží. Snad ona je tím prahem, přes který je otevřeným lidským srdcím dovoleno, umožněno, vstoupit do úchvatných duchovních prostorů. Vím, že v tomto, mé duši tolik milém městě, ale i na Moravě, v Mělníce a určitě i v dalších místech naší republiky, existuje mnoho vynikajících literárních programů. Například v četných pražských kavárnách, u příjemného posezení nad verši a vonnou kávou. Sklenka kvalitního vína nechybí a vědomí skvělé stejnorodosti a vyladění na duši povznášející slova básníků, vrcholně umocňují tento hluboký duchovní zážitek.
 Poetická autorská čtení dobrých rétorů stále probíhají ve skvělých dramaturgiích těch, kteří jsou k tomu vyvoleni, a kteří s nevšední erudicí a s dokonalou empatií dokáží tyto oblíbené pořady připravit. Milují český jazyk, v jeho svěží kráse, výsostné čistotě a plastičnosti, v jeho přímo monumentálních možnostech výrazových. Jsou vydávány Almanachy české poezie a je to dobré! Ach, ano i já musím připustit, že krásně se píší básně v tomto ušlechtilém, živém svěžím a bohatém jazyce!
 Ještě se chci kratince zmínit o nepříznivém rozdělení naší současné polistopadové literární scény. Dělí se i skoro po třiceti létech na dva hlavní proudy, a to bohužel i ve své duchovní rovině, které se, stejně jako hlavní strany v politice, chovají k sobě  rivalsky a odmítavě, a mně se zdá, že zatím nesmiřitelně. Po Sametové revoluci se tvůrci- spisovatelé v ČR sdružili  do dvou  hlavních  proudů-organizací. Těch, kteří tvořili… a mnozí skvěle… před listopadem, tudíž v totalitní éře, ve které se „ke své škodě“ narodili, a pak na ty tvůrce, z nichž někteří možná byli, ale někteří toho jen svižně využili, ve sféře jaksi disidentské… protikomunistické.
Pánové a lídři těchto organizací, původně vytvořených snad i k podporování a šíření dobré tvorby směrem k našemu národu, se však chovají navzájem nepřátelsky, mnoho sil na „boj“ spotřebují. Odpuštění a toleranci, nedej bůh případné smíření, spojení se ve společné práci a zaklapnutí dveří nad minulostí zatím, zdá se, nepřipouštějí. Je to velká škoda, ale muži vždy rádi bojují. A tak si brousí svá výsostná, svižně nad papírem kmitající pera na vzájemných urážkách a literárních kláních. Jejich pera spíše připomínají ostré rapíry a vítězů samozřejm není.
 Musím se smutným pousmáním přiznat, že jejich metafory, někdy velmi nápadité a velkých básníků-bojovníků hodné, i pobaví… když nic jiného. Jenže nad tím vším nesmyslným kláním stojí ještě naši političtí mocnáři nejvyšší a ti mají dlaně pro poetické programy pevně zavřené. A nebo možná otevřené, ale jen pro ty, kteří se skvějí ve slunci jejich problematické a měnlivé přízně. Žabka na prameni má leckdy na zádech snadno čitelný nápis… „Trestáme vás za to, že jste psali v době, kterou my jsme tak nápaditě svrhli, a taky proto, že vám teď, když se karta obrátila, můžeme oplácet. Jenže já vím, přímo naléhavě bytostně cítím, jak je tohle směřování do slepých uliček neprozřetelné.
 I já byla ve svých šestnácti létech onálepkována v komunistických dotaznících padesátých let minulého stol. odsudkem…: „Původ buržoasní“ a trestána v tobě totality za své narození ve slušné a zámožné rodině, a přesto jsem schopna s empatií odpustit. Vždyť především jde o proces zrání lidských bytostí. Zde, v té nádherné škole světa. Nelze se bez zmoudření a lásky hnout dále.Vždyť i vznešený čin, jakým je lidská tvorba, musí být nadčasový. Musí, stejně jako naše láska, překračovat čas, ten pozoruhodný a leckdy klamný fenomén. Jinak opravdu lidstvo ve svém vývoji dále nepokročí.
 A proto dnes v nejvyšší pokoře umocňuji svou splnitelnou Představu o vylepšení věcí veřejných, tak veskrze „našich“, a přeji si za nás za všechny, za tvůrce i za ty, které naši tvorbu k prozáření svých životů potřebují, aby se básně, obrazy a vůbec všechna díla dobrých a povolaných  tvůrců stala skvostným putováním k druhému, teplou dlaní, napřaženou do našeho dočasného bezdomoví. Aby se stala „Darem pokorným a s citlivě vnímajícím“. Vždyť lidská tvorba je přece odjakživa tím, co vyvolává naléhavý dialog z bezhlasého Mlčení. Dialog o  lásce i o kráse a tíze pozemského Bytí.  Ale i o zajímavém fenoménu  zrození a smrti.  Pak se i verše nás, básníků, stávají živým dechem Absolutna, hypertrofií transcendence, tisícivoltovým výbojem imaginace. Stávají se klíčem k otevření mříží do Beztvarého Ticha, kde však lze vést  důvěrný osobní dialog i s otcovsky milujícím Bohem. A tak ještě na závěr tohoto psaní tiše, spolu s kýmsi duchovně už velmi zralým, špitám velkou prosbu o zmoudření své, i o prozření mé duši milých Pozemšťanů, o zmoudření nasvíceném láskou…
Ó, božsky Pane…
           Nechť tak dlouho, dokud je Prostor a dokud trvají cítící bytosti, zůstanu i já, abych pomohla rozhánět bídu světa. Nechť mne Velký Architekt životů učiní nástrojem svého míru a nechť tam, kde je nenávist, zasévám lásku… tam kde je bezpráví… odpuštění, tam, kde jsou pochyby… víru, tam, kde je zoufalství… naději, tam kde je tma… světlo a kde je smutek… radost. Prosím, dej abych nebyla utěšována, nýbrž utěšovala, abych nebyla chápána, ale chápala,  abych nebyla milována, ale milovala… neboť dáváním přijímáme, odpouštěním je nám odpouštěno a umíráním se rodíme k věčnému Bytí…
 Nechť se tak stane!
  BO.- žena… spící básník
 
 


Zpět na články
 
© 2009-2019   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one