Duch Vánoc ... zadumání
 


... jako by jemným cinknutím
ozvěna dětské radosti z Vánoc
do srdce – do mysli zazněla...
Jako by v radostném údivu, v kleknutí
k dárkům co dala Svatá noc
dospělých Tuhost prosákla – zjemnila

Snad nás tím jemným smýknutím
po kruhu Času jen tajemná Síla a Moc
doteky hněte, aby nás ztvárnila...
Aby nás změnila kosmickým dotknutím
na strážce místa na Zemi- Genia Loci
a naše zteřelé „Masky“ na úhel spálila...

Královské dotýkání… aneb fenomén léčitelství

   Není tomu dlouho, co jsem se ponořila do hlubinného rezervoáru svých vzpomínek a snažila se vybavit si v časových souvislostech tu podivuhodnou chvíli, kdy jsem poprvé vzala na klín tlustou starou knihu s nápisem Tajemné vědy a jejich využití. Došla jsem k letopočtu už čtyřicet let vzdálenému. Bůhví, jak se ta podivná kniha do naší rodiny dostala. Obsahovala kapitoly vysvětlující způsob jak sestavit horoskop, výklad lidských vlastností vztahující se k datu narození v různých zodiakálních znameních, docela zajímavý snář, výklad papilárních linií, karet, grafiky písma, a také kapitolu o léčení magnetismem lidských rukou. S chutí jsem si v ní četla a možnost léčby našich bližních dotykem rukou mne velmi zaujala. Energie vystupující z rukou některých jedinců byla v té knize nazvána OD paprsky.Velmi jsem tehdy zatoužila mít tuto schopnost a pomáhat trpícím, ale po dalších více než deset let jsem na to jaksi zapomínala. Nevěděla jsem také, jak k tomuto činu přistoupit. Pak však jednoho dne nastala situace, že má malá dcerka onemocněla hnisavou angínou. Horečka rychle stoupala ke čtyřicítce a mandle v drobném krčku se pokrývaly našedlým hnisem. Tehdy jsem zcela spontánně přiložila prsty svých rukou na její hrdlo jako jakési živé elektrody… a vlastně se následující děj podobal zázraku, jak už to tak u prvních spirituálních zkušeností bývá. Naši neviditelní pomocníci nás takto, s laskavostí, nalákají k záslužné činnosti. K svému nejvyššímu překvapení jsem tehdy zjistila, že o dvě hodiny později byla dívenka zcela v pořádku a druhý den mohla jít do školy.
Ano, tehdy se ve mně jakési uzavřené brány otevřely. Nastoupila jsem cestu, která mi samozřejmě měla přinést nesmírné množství zkušeností a byla velmi náročná, jak už tak veškeré dobré učení bývá. Už vím a respektuji i to, co kdosi moudrý napsal.  Že totiž takovouto činnost praktikující člověk by měl o ní promluvit teprve až uplyne dvacet dva studijních let. Stalo se a já věřím, že už „smím“ o tomto fenoménu promlouvat… psát, i když vyjádřit se s přesností a srozumitelně je nelehké.
 S mnohým jsem se musela na této cestě vyrovnat. Především s přehnaným a usilovným chtěním, se lpěním na představě, že já jsem výjimečná, že „jsem léčitel“. Musela jsem připustit, že tato obdržená schopnost nemusí být trvalou a musela jsem dokázat přesně rozpoznat, co vše tuto schopnost ruší, spoutává a co vlastně lidská bytost musí pro svůj duchovní rozvoj podniknout, do jakých sfér vystoupit, do jakého optimálního stavu duchovního dozrání musí dospět svou vlastní pílí a s účinnou autodidakcí, aby mohla tímto darem subtilní a úchvatně působící energie lidem pomáhat. Pomáhat Darem, se kterým však nelze kšeftovat. Opravdu nelze!
 Jakýmsi prvým mým krokem na cestách léčitelských bylo správné vyřešení otázky…: „proč chci pomoci druhým a léčit je darem Kosmem propůjčené Energie“..   Ano, prováděla jsem precisní hloubkovou analýzu sebe samé. Zkoumala jsem svou lidskou pýchu a egoistickou touhu po vlastní výjimečnosti i po úspěchu korunovaném případnou slávou. Toto vše bych přece mohla nabýt díky svým objeveným léčitelským schopnostem. Při tomto prvém kroku jsem snad dokázala to nejtěžší... nelhat sama sobě...
Pravdou je, že šlo o jakési „Sebezaostření“ a v neposlední řadě o rozvinutí a vrcholný trénink vlastní představivosti.  Šlo o zvládnutí  roztěkanosti a o ukotvení v prostoru světa hmoty k pevnému, byť zcela abstraktnímu bodu, který zajistí vyvážení  vnitřní bytosti a dodá jí tu správně působící… „odstředivou rotaci“. V tomto výškovém bodě mé duchovní cesty však už šlo nemyslet na sebe, šlo přestat být „dostředivou“.Vlastně jsem po dlouhá léta podstupovala jakýsi vrcholový trénink, koncentrace, meditace a kontemplace. Šlo však také o to, naučit se správně manipulovat s účinnou energii, která prochází naším tělem jako volným Průnikem k léčenému. K trpícímu. U mne se tento krok dosti dlouho odehrával pouze v oblasti autodidakticky a spontánně. Kráčela jsem dlouho sama, ale dnes už vím, jak to bylo účelné a správné. Přímo na míru mi šité. Věděla jsem jaksi intuitivně, že je nutné těsně před úkonem léčitelským, vyslovit jasně formulované přání-touhu „pomoci trpícímu člověku“. Vyslovit toto přání do představivostí zkypřeného vědomí. Ano, chceme komusi pomoci, chceme jej léčit a vyléčit. Ulehčit mu ve velkém trápení a stresu. Chceme se stát skvělým Průnikem pro složitě definovatelnou energii a dokonce za to umíme poděkovat!
Smím na tomto místě prozradit, že vrcholem léčitelských umění je představa, že léčitel sám vůbec neléčí, že on je jen pouhým Průnikem, kterým do onemocnělých těl a mnohdy hlavně duší, proudí čirá a uzdravující Síla z neviditelných, ale nás obklopujících, kosmických reservoárů. Léčení tedy vůbec neubírá povolanému léčiteli vlastní síly, ale je tomu právě naopak. Každým sezením s nemocným jim sil přibývá, protože i oni se dostávají do kontaktu s onou silou a cítí se osvěženi a šťastnější. Jsem opravu ráda, že na tomto místě už mohu tato slova plně potvrdit.
Kdosi moudrý napsal, že vztah mezi léčeným a dobrým léčitelem, by měl mít hloubku vztahu mileneckého. Navozením hezké chvíle v klidném prostředí se vlastní léčitelský úkon na uvolněném a zklidnělém člověku velmi usnadní. Ve svých sezeních s nemocnými jsem zažila, že později, kdy už největší potíže odezněly, jsme si někdy jenom velmi zaujatě a plni zájmů o kde čem povídali, a že k vlastnímu mechanismu-rituálu předávání energie do lidského pole informací, už mnohdy ani nedošlo. Prostě stačilo jenom tak spolu být… Přesto uzdravující se nemocný odcházel svěží a plný optimismu. Oběma nám byly tyto chvíle vzájemného velmi příjemného kontaktu potřebné a já dodnes nedokáži posoudit, pro koho byly potřebné více.
 Vím bezpečně, že spojil-li by náhodou některý lékař své umění s uměním léčitelským, stal-li by se i on léčitelem ve spirituálních oblastech zorientovaným... nemohli by si jeho nemocní přát už více... !  Vždyť nikdo z těchto dvou léčících subjektů druhému nic nebere. Obě oblasti léčby se liší. Ale obě mohou skvěle pomáhat, i když každá jiným mechanismem. Spojí-li své síly, jak by mohlo být nedosaženo utěšeného výsledku? Ale toto už naštěstí dobří léčitelé a povolaní lékaři samozřejmě dobře vědí.
              A jak vlastní léčení probíhá? Každý léčitel má svůj vlastní způsob, jakýsi rituál. Já přikládala ruce nejprve nad temeno pacienta, dlaněmi dolů. Tam je proud informující energie naše těla oživující dobře rozeznatelný. Pociťovala jsem ho jako teplý pružící odpor nehmotného obalu, sahajícího až několik centimetrů nad povrch těla. Po chvíli se mé ruce stávaly živými, mne informujícími detektory nemocí a zároveň skvěle se rozžhavujícími elektrodami, z nichž prýštil ten mocný a kýžený léčící proud. Proud informaci nesoucí energie, která doplní mezery a rušící chyby v informačním poli nemocného. Mé ruce samy směřovaly k nemocným tělesným partiím léčeného. Poslušné vědoucího „Já“ spontánně přejížděly a prohřívaly tělesné partie. Dotýkaly se jednotlivých energetických center a stíraly negativní energii nemoci, aby bylo dodáno to, co chybělo k obnovení zdraví.
 Znám jak se dokáží rozžhavit lidské dlaně léčitele. Na kůži nemocného vyráží hojný pot a celé ruce toho, který léčí, se otiskují rudými žhnoucími skvrnami na tiše a úlevně vnímající tělo nemocného. Na tělo  lidské bytosti, křehké a zranitelné, na tělo tolik potřebné našeho soucitu a naší lásky. Přesto musím dodat, že někdy, u velmi těžce nemocných, se rovná prvý vjem léčitelův jakémusi snímání ulpívavých hutných mázder a nemusí být příjemným. Pro léčícího je nutná perfektní očista rukou vodou i plamenem. Při druhém sezení je už většinou pocit čistoty těla léčeného větší. Mění se i vůně těla z nepříliš příjemné na normální a zdravou. Snad na sebe jaksi vědomě a chtěně nemoc bereme, aby jí krystalicky zdravé a zářící jádro naší bytosti sežehlo, spálilo, opravdu změnilo jako na „Světlo zdraví“ přetransformovaný temný dým.
          Přiznám se, že jsem v prvých sezeních musela také překonat obavu, že dotykem a symbolickým převzetím potíží nemocného na sebe i já onemocním. Že zeslábnu, ochuzena o svou život udržující, vitální energii. Rychle jsem se však „dozvěděla“, že tato  má představa je nepřípustná, pokud chci v léčení pokračovat. Že dokáže dokonale zablokovat tok energie a u nepříliš zkušeného a zdatného léčitele by tato představa mohla opravdu napáchat škody. Je nutno počítat se svou zdraví plnou podstatou a s informovanou a dokonale působící, kosmickou… božskou Silou, která ví, jak a kterou nemoc zlikvidovat. I tu nejtěžší! Je nemožné, aby byl náš duch poražen pouhopouhou, k zániku předurčenou, hmotou. Náš duch by měl přece slavně zvítězit i v hodině smrti.
Je pro mne skvělé vědět, že má-li být našim prostřednictvím nemocný uzdraven, prostě a jednoduše uzdraven bude. Ale předesílám, že opravdu tomu tak není vždy. Někdy si má nemocný prostě svoji nemoc odžít a prostřednictvím trápení s ní na leccos zajímavého přijít. Jak jednoduché, jak úchvatné. Vždyť prý ve strázních náš duch nejrychleji dozrává. Naši nemocní potřebují i naše přátelství, stejně tak, jako my potřebujeme přátelství jejich.
 V průběhu mých let učňovských jsem často dumala, proč byl přiveden ke mně nemocný v terminálním stavu nemoci? Ve stavu, kdy velké nádory osídlily jeho tělo v jícnu, v podpaží, na játrech, v břišní dutině a rozpálily mé dlaně jako živé žehličky.Trpěla jsem, když tělo mé spolužačky vypadalo jako těhotné nádorem jater. Ptala jsem se svých kosmických pomocníků proč právě v těchto případech neumím pomoci? Proč tedy tito lidé ke mně přišli? V jakési jasnozřivé chvíli se mi odpovědi samozřejmě dostalo. Náhle jsem pochopila to nejdůležitější. Že má úloha nebyla  tentokrát vyléčit, zabránit jejich smrti, která byla ve Velkém plánu. Má úloha byla zcela jiná a neméně důležitá. Měla jsem „připravit tyto bytosti na jejich vlastní smrt“. Pootočit je k víře. Upevnit je v jejich posledních těžkých dnech ve stavu Poznání, že odpojením se jejich energetických a duchovních částí z vratných těl nic nekončí. Že vývoj bytosti pokračuje dál.
 Co dodat na závěr. Tolik by se dalo o fenoménu Královského dotýkání napsat. Snad jen musím upřesnit svoji úvahu… proč člověk přistupuje k člověku v pozici léčitelské, ve stavu, kdy touží druhého obdarovat tím slovy nedefinovatelným darem pomoci…   uzdravující energie plným dotykem. Vždyť Vesmírný Architekt našich životů jistě vládne takovými silami, že by tento zprostředkovatelský akt vůbec nemusel být nutný. Jenže lidé, kteří se už dokáží pohybovat v prostorách duchovních, v oblasti spirituality, ti, kteří dokáží vnímat nabádání svého vnitřního Mistra, tohle vše s láskou a soucitem činí. Pozorně naslouchají a s pokorou nejvyšší činí. I v těchto vzácných chvílích, kdy tento zápis píši cítím, jak božský má rozměr příčina i důvod láskyplné lidské interakce, a jak zbytečné jsou veškeré pochybnosti…
                                                                                   Alena Klímová – Brejchová (BO.)



Zpět na články
 
© 2009-2019   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one