Když portugalské a španělské zámořské lodě dopravily západoevropské křesťany do Číny, která byla a je i dnes, se svou rozmanitostí klimatických podmínek a rozlohou, srovnatelná s evropským světadílem, dávní cestovatelé pochopili, že křesťanství není jedinou náboženskou filosofií na tomto světě. Patrně s nesmírným překvapením vnímali i tradice a mimořádně dlouhý vývoj této země, sahající až k osvíceným císařům třetího tisíciletí př. n.l. Vždyť přece této vzdálené době a lidem v ní se rodícím se připisuje objev písma, ustanovení instituce manželství, významné kulturní činy v oblasti lyrické poesie, výtvarného umění a samozřejmě i hudby. Dávní Číňané vynalezli  keramiku a porcelán s jeho průsvitnou křehkostí, ale též střelný prach, kompas a papírové peníze. Dosažení všech těchto výjimečných vymožeností bylo možno jen díky vynikající organizaci tehdejší staročínské společnosti, poplatné dobře fungujícímu státu.
Páté a šesté století před narozením Krista bylo zvlášť bohaté na zrod vynikajících osobností, samozřejmě nejen v Číně, ale na příklad i v Indii a ve starém Řecku. Z kulturních a filosofických odkazů i z myšlenek a názorů těchto zralých bytostí lze kupodivu čerpat i dnes a svět to s chutí činí. Jakoby tito vynikající lidé svým duchem i uměním nestárli, nezestárli, jakoby nepodléhali vlivu času a vlastně ani prostoru, kterým jim vymezila krajina jejich zrodu.
Kdože se to tedy v této dvacet šest století vzdálené době na planetu Zemi inkarnoval i se svou zralou moudrostí a schopností učit své bližní? Byli to například: Starý mistr Lao - c´, (570 př. n.l.), který byl starším současníkem mistra Konfucia, který se narodil o pár let později, v roce 551. Jeho transice-úmrtí se klade do roku 479 před n. l. Ale i Siddhárta Gautama, zvaný Buddha, což značí „procitnutý - osvícený“, se narodil v šestém století př. Kristem, a to v Indii. Není snad, hlavně pro ženy, bez zajímavosti, že v tomto požehnaném čase se narodila i řecká lyrická básnířka, paní Sapfó.
 Zůstaňme však u mistra Konfucia. Latinisovaná podoba jeho jména je Kung-fu-c´, což v překladu znamená Mistr z rodu Kchung. Narodil se v čínském státě Lu a stal se  snad nejvlivnějším čínským filozofem, sociálním politikem a státníkem. Jeho morální filozofie vycházela z náboženské úcty a dnes už lze říci, že tento muž, svými myšlenkami, výrazně a na dlouhá staletí ovlivnil smýšlení mnoha národů nejen východní Asie. Jeho reformátorská postava, spolu s Taoismem natrvalo poznamenala čínskou kulturu, politiku a náboženství.
 Je těžké si po více než dvaceti pěti stoletích představit podobu tohoto Velkého – malého muže. Sochy, rytiny, i snad dokonce portrétní zobrazení ho vždy představují jako muže nízké postavy s dosti velkou hlavou a kulatým blahobytným bříškem. Jeho vlasy, nad vysokým lysým čelem, jsou svázány do jakéhosi uzlu a protknuty kostěnou jehlicí. Na bradě má dlouhý a úzký pruh vousů. Bývá zahalen do bohatě zdobeného řasnatého roucha a většinou držívá v ruce meč či knihu.
 Už ve svém mládí tento velký učitel založil školu, kde své žáky vyučoval dějiny, básnické umění a formy slušného chování. Také sepisování kroniky své rodné země Lu mu určitě zabralo mnoho času. Pověst o jeho mravní čistotě a ctnostech ho dovedla až na post ministra spravedlnosti. Pověst praví, že zemřel zklamaný, že se jeho myšlenky neujaly u tehdejších čínských vládců a asi by byl radostně překvapen, kdyby mohl vidět, jak široce se po světě tyto jeho úvahy a učení rozšířily, kolik lidských bytostí z jeho moudrosti dodnes čerpá a kam až v čase jeho skvělý vliv sahá. Bylo by nepochybně zajímavé dozvědět se o tomto muži více z jeho soukromého života. Byl-li ženat a obdařen potomky či zda žil v dobrovolném celibátu, což je pravděpodobnější… jaké měl záliby, zájmy a koníčky, nebo zda se výhradně věnoval svému spisování.  Zápisu svých úvah, myšlenek, pozorování… filosofickému učení, paradoxně koncipovanému i pro velmi vzdálenou budoucnost. To vše bez dnešních vymožeností a pomoci rozvinuté elektroniky.
 Je autorem čtyř kánonických knih a pátou pak sepsali jeho žáci. Filosoficky nejvýznamnější je Kniha Proměn, zřejmě nejstarší zachovaný filozofický dokument vůbec. Číňané tuto knihu používají i jako výklad budoucnosti a chápou ji jako zdroj nejhlubších pravd. Další kánonické knihy jsou : Kniha písní, Kniha listin, Jaro a podzim, což je kronika státu Lu v určitém časovém úseku a Knihy zvyků. To jsou etické předpisy, mravy a zvyky. Vlastními klasickými knihami jsou: Hovory, což jsou ústně tradované Konfuciovy výroky, Velké učení… autentické výroky a Učení středu, což je v jeho etice formovaná zásada, kupodivu se shodující s kategorickým imperativem Emmanuela Kanta. Čtvrtá kniha je připisována Konfuciovu žáku, Menclovi.
Nahlédnutím a procítěním filosofie čínského mistra – filosofa a učitele, pana Konfucia zjistíme, že je v prvé řadě zaměřený na člověka a jeho praktický život. V tom se opravdu značně liší od „Starého Mistra“, pana Lao-c´, se kterým prý měl za svého života několik setkání. Tento Konfuciův starší předchůdce, jak známo, spíš inklinuje k popsání, procítění a k definování transcendentálních a metafysických rovin lidského Bytí. Svého Taa - Cesty. Svého „Skrytého života“, který sám o sobě „činí“. Konfucius  stál pevně na zemi a při svém lidu. Jeho blaho mu bylo nadevše. Jako mravní ideál tedy rozhodně odmítá postavu asketického světce, ale touží napomoci stvořit a zformovat člověka, který získá v průběhu vlastního životního zrání hlubokou životní moudrost. Takovýto člověk už by měl vlastnit schopnost formovat k dokonalosti sama sebe a napomoci i ostatním. Za ctnost nejvyšší a nejdokonalejší, stejně jako i jeho starší souputník Lao-c´, považuje samozřejmě lásku k bližnímu. Definuje a podporuje ji zlatým pravidlem, známým dodnes: „Co nechceš, aby druzí činili tobě, nečiň jim ani ty.“ Stejně tak jako Lao-c´ medituje o normách lidského chování, o spravedlnosti, morálce, mravních  a etických hodnotách, o moudrosti a o lásce. Domnívá se, že svým chováním člověk vytváří svůj osud a jde mu o proces sebezdokonalování bez použití násilí, stejně tak jako Starému mistru Lao-c´. 
Vyzýval své současníky, aby se vrátily ke kultuře svých předků. Jeho morálním a dokonce politickým ideálem je „ušlechtilý a o blaho svých souputníků usilující muž“. Jak skvělé pravidlo i pro dobu současnou i s rozpoznatelným znakem lehké diskriminace tehdejších čínských žen. Vztah vládců ke svému lidu staví Konfucius na příkladnosti. Samozřejmě, chce se nám říci, jak jinak by to mělo být. Vládce má být vzorem  spravedlnosti a moudrosti a nesmí vládnout despoticky. Pak bude i lid klidný a v důvěře dosáhne poddajné poslušnosti. Myšlenky Konfuciovy velkou měrou ovlivnily tehdejší školství, a to na celá dlouhá staletí. Výchovu nových bytostí ke slušnosti, mravnosti, k lásce k umění a vědám považoval za základ budoucího života v míru a blahobytu. Na přelomu tisíciletí se konfucianismus transformoval do jakési formy náboženství.
Čínský starověk i s jeho dvěmi velkými postavami, s mistry Konfuciem a Lao- c´em, později přešel v čínský středověk a bývá označován jako věk temný. Konfucianismus zkostnatěl. Taoismus propadl alchymii a pověrčivosti. Význam  Knihy Proměn se omezil na věštění. Oba tyto velké filosofické směry se však přesto stávají dominantními a navíc se k nim, právě v tomto období, přibližuje směr nový, což je buddhismus. Proniká do Konfuciovy a Lao-c´ovy Číny v prvém století našeho letopočtu za císaře Ming-tia, aby tam, za specifických podmínek, do čínské kultury ústrojně prorostl a stal se i v dnešní době pevnou součástí čínské národní kultury. Jednotlivé směry těchto filosofií se samozřejmě nevyhnuly ostrým konfrontacím a tento stav vyústil až do nové éry tak zvaného  neokonfucianismu. Konec nastolila čínská revoluce v roce 1911, a pan Konfucius se toho naštěstí nedožil.
Přesto se zdá, že už duchovně rozvinutý čínský občan i v dnešní době usiluje o toleranci, harmonii a rovnováhu, která prosvětlí jeho současný pozemský život. Prý Číňané neradi experimentují s životem posmrtným. Patrně tedy neuvažují o reinkarnaci. Jde jim o soulad z přírodními zákonitostmi tady a teď. Vyznávají jakýsi „Zlatý střed“ který odvádí čínského občana od nedobrých extrémů. Znatelné je soustředění na působení aktivního a pasivního principu (Jing a Jang). I když v této krásné a obrovské zemi po dlouhá staletí konfucianismus, taoismus a buddhismus mezi sebou myšlenkově soupeřily, málokdy došlo k útlaku jednoho druhým. Takže myšlení starého pana Konfucia s jeho výsostným zájmem o člověka a jeho soulad s přírodu, o jeho harmonické vmístění se do skvěle konstruovaných zákonitostí přírody, které má vézt k blahu všech a k míru, působí v této oblasti dodnes.
Lid zřejmě vyhledává svou filosofii i jejího mluvčího podle potřeby. Vlastně se zdá, že Číňané jaksi nevyznávají žádné náboženství a o ortodoxii a fundamentalismu také nemůže být řeč, což je příjemné. Lze jim závidět skutečnost, že jejich myšlení je spojeno se světským charakterem, přičemž je těžiště tohoto smýšlení situováno přímo, na naši společnou planetu Zemi. Za pomoci dávných myslitelů a filosofů tedy byla vytvořena pozoruhodná a tolerantní kultura, která stále dokáže konkurovat svou starobylou modrostí, uměním, filosofií a vlastně možná i politikou, celému západnímu světu. Zdá se, že vysoce pracovití a skromní obyvatelé tohoto národa svět vbrzku překvapí.
Jedním z prvých evropských myslitelů, který pochopil kulturní velikost a vyspělost čínské filosofie byl Leibniz. Důkladněji byla studována Diderotem, Voltairem a i Goethem. V současnosti specifika této filosofie dobře popisuje a vykládá Oldřich Král. Dovětek tohoto spisovatele a překladatele ke knize básní nejvýznamnější čínské básnířky Li-Čching-Čao „Květy skořicovníku“ , která  žila a psala na začátku druhého tisíciletí, je precisním a excelentně zvládnutým vhledem do nitra dávné čínské ženy i do specifik jazyka poetické tvorby tohoto národa. Vhledem do jakéhosi „Zásloví“.
 
 Na samý závěr lze konstatovat, že díla, myšlenky a filosofické učení těch velkých Avatarů, kteří se inkarnovali na planetu Zemi půl století před naším letopočtem, těch, o  kterých byla dnešní úvaha, působí s velkou blahodárností až do naší podivuhodné současnosti. Fabulovat lze, proč ne… že  se možná  inkarnovali na Zemi už mnohokrát, anebo… že tu, mezi námi, znovu žijí tvoří a pracují s celou svou příslovečnou skromností Moudrých. Že jsou mezi námi, obohaceni a prosyceni vším tím, co po věky cestou mnoha životy posbírali, co do svého nesmrtelného Vědomí nasáli. Vším tím, co smí pozemská bytost svým drahým bližním darovat.
 Snad by bylo dobré si ještě připomenout pár stále živých a platných myšlenek, střípků moudrosti, pana Konfucia… tohoto více než dvě tisíciletí v čase nám už vzdáleného muže.:
 
I když lidé  přesně nevědí, co je dobro, mají ho v sobě…
Je lepší rozsvítit jen malou svíčku, než proklínat temnotu…
Každý má pečovat o své zdokonalení, neboť jenom ono přináší blaho bez rozdílu všem…
Mladí potřebují radost a lásku, dospělí práci a přátelství, staří mír a pokoj…
Mudrc hledá všechno v sobě, nerozumný všechno v druhém…
 Málo víme o životě, jak můžeme vědět, co je smrt…
Odpouštět a neživit v sobě zlobu jsou prostředky k nápravě ostatních…
Pomstou odplatou a hněvem nemohou být křivdy odčiněny. Zlo může být vyloučeno jen dobrem. Pomsta zplodí jen novou křivdu a prodlouží trvající nepřátelství.
 Překonat špatné zvyky je možné jen dnes, ne zítra…
Skutečnou chybou je chybu nenapravit …
Sto mužů může postavit tábor, jenom žena však dokáže vytvořit domov…
Třemi cestami můžeme dojít k moudrosti: První je cesta zkušenosti, ta je nejtěžší, druhá napodobení, ta je nejlehčí. Třetí cesta je cestou přemýšlení, a ta je z nich nejušlechtilejší…
Je lehké být bohatý a nebýt pyšný. Těžké je být chudý a nebýt bručoun…



Zpět na články
 
© 2009-2019   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one