Karel Weinfurter(1867-1942) a Paul Brunton(1898-1981)

Není lehké zmapovat životy a veledíla těchto dvou mistrů - zasvěcenců na duchovní stezce lidstva a to ještě ryze ženskou optikou. Možná je to ode mne bláhově odvážné. Pravda, mnoho žen se mezi vznešeně filozofujícími duchy - muži, nikdy nevyskytovalo, natož aby si dovolilo je posuzovat. Naším zadáním bylo produkovat nové lidské bytosti, hýčkat je připravovat do života a být hrdým mužným duchům inspirací a oporou ve Velké Službě. Přesto mi nedá, abych při tom všem, co ženství přináší, při vaření, cídění, zahrádkaření, hýčkání a převinování mých potomků s tělíčky barokních andělů, kontinuálně nemeditovala o těchto i jiných mužích, výsostných spisovatelích a pečlivě nezkoumala jejich vzácně ucelené myšlenky.
 Leží přede mnou Weinfurterova kniha Ohnivý keř  a  Bruntonovo poslední významné dílo,  Duchovní krize člověka.Ohnivému keři jsem se vrátila zhruba po třiceti létech svého trvání na této planetě a s údivem jsem shledala, jak velice se můj názor na obsah této knihy změnil. Když jsem sama, před těmi desítkami let, dobrovolně a uchváceně vstupovala na Duchovní stezku, zdálo se mi, že závěry i úvahy spisovatelovy mne přesahují. Že nikdy té záplavě informací o křesťanské mystice, východní filozofii, askezi, okultismu, magiích i praktikování čísel, tónů a mánter… a o všem ostatním, psaném navíc v zastaralé skladbě slov, neporozumím. Nebyla jsem ještě členkou Řádu A.M.O.R.C. Opustila jsem tehdy knihu, vydanou v Praze v roce 1947 a dopsanou Weinfurterem o vánocích roku 1929. Odložila jsem ji i s jejími zažloutlými stránkami, abych se, až v této době třetího tisíciletí, k ní se zájmem vrátila. Vrátila po letitém studiu mně blízké a oblažující rozenkruciánské filozofie. Opět jsem procházela jednotlivé kapitoly, a to po mnohaměsíčním usilovném studiu rozsáhlé spisovatelské činnosti Bruntonovy.
 Je evidentní, že ač mají oba mystičtí filozofové mnoho společného, každý jde trochu jinou stezkou k cíli. Paul Brunton rozlišuje tři sféry, které nasvětlují cestu člověka, toužícího po Poznání a rozvinutí sil duchovních. Prvá je cestou přijetí náboženství i s jeho někdy omezujícími praktikami a dogmaty, hodící se pro duchovní zrání rozsáhlých lidských enkláv. Druhá je cestou mystiky, po té jde podstatně méně lidských bytostí a nejvyšší je cesta filosofie… Tou jdou už vysoce duchovně vyspělí lidé, nesoucí si v srdcích Lásku k moudrosti. Oproti tomu o třicetiletí starší Karel Weinfurter, v Ohnivém keři vidí cíl duchovní cesty spíše v praktikování křesťanské mystiky a cestu filosofickou vidí jako velmi obtížnou, která je dostupná jen vysoce vyspělým Duchům a těch je nemnoho. S tím lze opravdu souhlasit. Na straně 14. této staré knihy, v úvodu  vyzdvihuje Řád Rozekruciánů a nazývá ho nejvyšším pozemským bratrstvem a doslova píše: „Praví Bratří Růžového Kříže, nemají žádného viditelného bratrstva, nescházejí se v žádné lóži a přece lze s nimi přijít do osobního styku. Avšak jen mystikům, kteří dosáhli vnitřního křtu ohněm.“
Obdiv k našemu Řádu je vnímatelný i v několika dalších statích této knihy, spolu s úctou k velkým osobnostem, jakým byl Jakub Böhme, Kerning  a další. Cituje i některé pasáže Chymické svatby  Christiana Rosenkreutze, a též ze spisů Blavatské a Maharišiho.
Pro zajímavost uvádím Weinfurterovy úvahy o Hadí Síle - Kundalini, uvedené na straně 102. tohoto starého vydání: „Kdo v sobě probudil tuto sílu a přivedl ji trvale až do temene hlavy, stane se nesmrtelným v těle do doby, kdy mu bude libo hmotné tělo opustit. Takový mystik neonemocní a nepodléhá stáří.“  Druhý způsob, vedoucí k osvobození od praxe ryze hmotného způsobu trvání, ale v tomto případě bez použití energie a probouzení Hadí Síly, (spící a stočené v pánvi mezi pohlavními orgány a kostrčí )  vidí  K. W.  v praktikování džnanajogy (věděním) či bhakti jogy (oddaností a láskou). Takovému jogínovi je prý hodina smrti sice známá, ale nemůže zemřít podle své vůle. Jeho tělo je křehké.
Dále vysvětluje, že mnozí bratři Růžového Kříže, vysocí zasvěcenci, zřejmě tedy pracující s Kundalini, nezemřeli,-  a ve skrytu dosud trvají nepoznáni zde na zemi. Mohli toho prý dosáhnout i požíváním životního elixíru, který je nutno vždy znovu vpravit do těla. Způsob výroby elixíru neupřesňuje a i mnoho z dalších mystických praktik zahaluje do závoje tajemství. Adoruje TAJEMNO a MLČENÍ, navrhuje studium na podkladě vlastních zkušeností a staví ho do roviny meditačního stavu. Co na tohle vše říci?
 
 Následně je tedy velmi zajímavé sledovat a porovnávat, jak odlišný a ryze „filozofický“ přístup jasných definic, a to v mnohých dalších závěrech a úvahách o duchovní cestě k Božství člověka a k ovládnutí vlastní hmoty, nastal v opravdu úchvatně propracovaném, skvěle překládaném a s dokonalou  profesionalitou  prezentovaném podání Bruntonově. Tento velký Mistr bere v úvahu vztah filozofie k náboženství a otevřeně naznačuje její vztah k mysticizmu. Chápe a s mistrnou bravurou a dokonalou srozumitelností nám předestírá toto:             
„Náboženství tvoří jakousi předsíň k mysticismu a mysticizmus tvoří předsíň filozofii. Filozofii si prý člověk nemůže zvolit jenom proto, že ho to těší. - Naopak, ona si zvolí jeho!
I když filozof nežádá o toto vyznamenání, nemůže mu uniknout. Kladením si abstraktních otázek, pátráním hluboko v univerzální existenci přináší  důkaz  vzdálení se od animality, nezralosti i vzdálení se od zvířat.“
Zatímco ve své době jistě nadčasovému Karlu Weifurterovi  jde především o dosažení vysokých sil na cestě k Božství prostřednictvím  mystiky, a praktiky k tomu potřebné osvětlil a rozvinul do opravdu epické šíře, Bruntonovi jde o totéž, ale spíše cestou filozofie, která už nepotřebuje mysticismus ani náboženství. - Přesto on i K.W. jsou upevněni ve víře v Sílu Nejvyšší, v Boha.
 
 Paul Brunton čtyřicet let cestoval po Egyptě, Indii, Tibetu a poctivě a s velkým úsilím zkoumal, zaznamenávál a nasával vše, co může přinést východní nauka. Praktikoval Jogu i s její Pranajámou ( „energie jede na dechu“ ), sepsal obsáhlé a dokonale meditaci osvětlující spisy, setkával se s nejvyššími indickými i tibetskými zasvěcenci a své prožitky na těchto cestách, i exotické krajiny, dokázal navíc popsat s vybranou jemností, empatií a velkou dávkou poezie. Jeho díla jsou psána nanejvýš srozumitelně, bez utajování a celkem zbytných tajemností, které lze rozpoznat v dílech Weinfurterových.  Jeho zápis o peripetiích Duchovní cesty člověka je dokonale nadčasový a využitelný i v našem třetím tisíciletí. Je škoda, že zaplatil své dlouholeté cestování podlomeným zdravím. Dožil a dopsal své veledílo ve Švýcarsku.
  Ještě je nutno znovu připomenout, že oba tito velikáni jsou muži hluboce věřící a oba čerpají z učení Mistra Mistrů, Ježíše Krista. Jsou dopodrobna obeznámeni s posláním Bible, učením dávných Egypťanů, s filozofií východní, s jógou, kabalou, gnosí, askezí, okultismem, praktikami mystickými a vším co lidské myšlení v průběhu věků načerpalo zkušenostním Poznáním. Přesto Brunton, spolu s Herbertem Spencerem míní, že absolutní Pravdu je nutno řadit do říše nedosažitelna a s nostalgií si uvědomuje, že filosofie, která kdysi seděla na královském trůnu nad empirickými vědami, se stávala (v době kdy některé své spisy psal, což bylo zhruba po druhé světové válce)… Popelkou.
 Co by asi o tomto fenoménu řekl ve světě třetího tisíciletí, ve světě dnešní uspěchanosti, amorality, nesmyslného soupeření, internetových, masmediálních a informačních pastí, obludné poživačnosti určité části lidstva, hladomorů, migrací a lidstvo pomalu vyhlazujících závislostech na nesmyslném boji, drogách, nepřiměřeném a promiskuitním sexu ?… na kde čem ?
 
 Zapomněli jsme snad na Boha v nás, na soucit, cudnost, čest a službu bližním? Zapomněli jsme slova léčivá a dokážeme jimi jen ubližovat či páchat duchovní vraždy?
 
 Ne, odsuňme z myslí tuto nepříjemnou představu a věřme v láskyplné lidství v nás, kosmickými silami a Velkým Architektem ukotvené. Je dobré věřit, že nejen tito dva spisující velikáni, jejichž díla jsou neuvěřitelně rozsáhlá a závažná, přinesou do zrajících lidských enkláv Světlo Poznání. Překvapivá odhalení o Pravdě, Bohu a Duchu… o nás Stvořených.
Úchvatná by byla též účast jemného a sensibilního lidského ženství na procesu duchovní obrody. Věřme, že lidská slova takovýchto zasvěcenců, formovaná do zralých a pomoci plných myšlenek - informací, budou znovu mnoha lidskými bytostmi uctívána a srdcem i otevřenou a uzdravenou duší vnímána. Snad dopomohou v měřítku globálním k vítězství člověka nad Temnotou a Zlobou, na cestě za Světlem a Láskou…
 
Věřím z celé své žitím na planetě Zemi okouzlené duše, že dávná mystéria a skvěle propracované učení našeho Řádu  A.M.O.R.C., se i v závojem zahalené Budoucnosti, stane vůdčí Hvězdou na cestě za Poznáním lidstva.
Nechť se tak stane!
 
                                                                                              Alena Klímová-Brejchová, S.R.C.



Zpět na články
 
© 2009-2019   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one