Duch Vánoc ... zadumání
 


... jako by jemným cinknutím
ozvěna dětské radosti z Vánoc
do srdce – do mysli zazněla...
Jako by v radostném údivu, v kleknutí
k dárkům co dala Svatá noc
dospělých Tuhost prosákla – zjemnila

Snad nás tím jemným smýknutím
po kruhu Času jen tajemná Síla a Moc
doteky hněte, aby nás ztvárnila...
Aby nás změnila kosmickým dotknutím
na strážce místa na Zemi- Genia Loci
a naše zteřelé „Masky“ na úhel spálila...

Jak dívka „Modrooká“ vyzrála nad totalitní mašinérií…

Ach, to tedy byla jízda! Psala se tehdy data roků s číslicemi 1958 a 1959 a Totalita komunizmu v Československu byla v plné síle. Avšak dlouhonohá dívka s podivně modrýma očima a temnou hřívou vlasů chtěla tancovat své motýlí tance, líbat se se silným a přitažlivým mladým mužem a také trochu dostudovat. Měla však vážná a dráždící stigmata. Byla jedinou dcerkou vážené a zámožné rodiny, a to bylo neodpustitelné. Tehdejší, k vládě jako slepý k houslím přišlé „dělnické třídě, též zaměstnancům to jejího děda, leželo i toto skoro ještě dítě v žaludku a s chutí jí i celé rodině šla po krku. Její ušlechtilý a vysoce vzdělaný otec toto příkoří a zákeřnou zášť lidu už nerozdýchal a právě v těchto létech se prokašlával k té Velké Transici s názvem Smrt. On, zahraniční pracovník na  německých a rakouských konzulátech, statečný legionář na ruské frontě, jmenovaný a vyznamenávaný samotnou vládou T.G. Masaryka.
 Modrooká dívka, po jeho pohřbu, byla v černém smutečním oděvu ještě štíhlejší a černý závoj dýmu, stoupající z komína pražského krematoria již nikdy nevytěsnila z paměti. Jakýmsi zázrakem, se přesto dostala na studium ve škole v pražském Podskalí a chyběl už jen rok a půl do jejího ukončení, když přišel ON. Silný sličný muž, o dvanáct let starší než Modrooká, který do velké míry dokázal zastoupit jejího otce-ochránce. Ach, zatočil se s ní svět a ona dokázal už jen vidět jeho skvělý bělostný úsměv, tělo antické sochy, po kterém silně toužila a ono se stalo na dlouhé třicetiletí jaksi i tělem jejím… Stalo se, co se stát muselo. Otěhotněla a ctihodná puritánská rodina její matky odmítla cokoli mít společného s jejím, přímo do maturity cíleným porodem nového příslušníka rodu. Zamilovaná dívka, skoro ještě také dítě, si nevěděla rady a ranní nevolnosti ve školních škamnách šlo jen těžko utajit před ostrými pohledy v režimu angažované paní profesorky. 
Osud dívky však měl svůj přesný plán. Cestou domů, v jednom z velmi temných prosincových večerů, už blízko matčiny pražské vily, se k ní rychle zezadu přiblížil temný stín. Vrhlo se na ni podivné páchnoucí individuum bez tváře. Snad mělo jen ruce, chladné a bolest působící, které se jí dotýkaly po celém těle. Nikdy si nedokázala vzpomenout, zda křičela o pomoc, zda se bránila, bylo to jako zlý sen, ze kterého se probudila s třesoucími se nožkami, když postava ve špinavém „huberťáku“ kamsi do přilehlých křovisek zmizela. Nepamatovala si, jak doklopýtala do svého domova, který tak ležel v žaludku tehdejšímu „Uličnímu výboru“ strany komunistické a jejímuž vedení byla matka Modrooké vítanou a zcela bezbrannou kořistí. Objektem pomstychtivosti náhlou mocí oslněných zlolajníků, která tehdy neznala pro obě postižené ženy mezí.
 Díky silnému úleku, po týdenních strastech, v temném bezútěšném prosincovém ránu,  přišel na svět malý krvavý uzlíček. Celou noc dívka velmi trpěla, aniž by jí matka pomohla, poradila, postarala se. Nestála o vnoučátko. Po té silné ztrátě krve si nepamatovala, jak se ráno dostala do Podolského sanatoria, kde byla ošetřena. Bylo by bývalo patrně lépe, kdyby tam nebyla převezena. Ani ve snu by jí tenkrát nenapadlo, jak strašlivé následky toto dění bude pro ni mít. Za čtyři dny už opět seděla ve školní lavici, ztráta plodu měla přece být pečlivě utajena… a právě psala jakousi písemku z jazyka českého, když se otevřely dveře a do třídy, uvedena ředitelem školy, vkročila dvojice zachmuřených mužů v dlouhých kožených kabátech.Vytáhli zděšenou a zesláblou Modrookou z lavice a odvezly jí na mnohahodinový výslech na policii.
Trval dlouho do noci, a to bez jediné sklenky vody, natož jídla. Jediné bylo na programu. Přinutit bledou a zesláblou dívku k přiznání, kdože či spíše jaká „Andělíčkářka“, jí  odpomohla od těhotenství. Anonymní udání z ulice leželo na policejním stole a marné bylo dívčino rozklepané vysvětlování, že šlo o spontánní dění. Přepadení Modrooké bylo totiž, na matčinu žádost, před policií hloupě utajeno. I po více než půlstoletí byl pro ni tento výslech zahalen do jakési špinavé a páchnoucí mlhy. Jenže reakce dívčiny školy byla více než adekvátní této prožluklé době. Po problému plném absolvování maturity byl vydán „posudek“ či spíše abnormálně zlý odsudek. Žádná instituce, žádný podnik se neodvážily… tehdy už vdanou paní… zaměstnat. Přesto vše, odvážný a inteligentní manžel, dokázal své nové rodince zručně pomáhat. Nebyl totiž z „buržoasní rodiny“, a tak byl špatně napadnutelný mocnými.
Nakonec mladá žena, už s osmiměsíční maličkatou dcerkou se zlatými kudrnami a nebesky modrými očky, dokázala najít cestu z té posudkové šlamastiky. Měla té divoké totalitní láje dost.
 Při vyplňování nejrůznějších dotazníků, které byly politováníhodnou součástí té prožluklé doby kádrováků padesátých let min. st., vepsala konečně pevnou rukou do kolonky s názvem… původ manžela, dvě slova: „Původ DĚLNICKÝ“. Nebyla to pravda, její manžel byl odborník ve strojním průmyslu, ale spíše z rodiny lidí chudších. Proto byl necháván na pokoji. Avšak tato dvě slova působila jako to správné a konečně nalezené… kouzelné Zaklínadlo. Od této chvíle směla být zaměstnána, a tak pomáhat manželovi živit další děti, které rychle přicházely na tento podivuhodný svět. Po prvé mateřské dovolené, trvající čtyři měsíce, směla nastoupit k pasu jako dělnice. Směla mladými prsty odstopkovávat vonící záplavu zralých jahod. Ano ruce - prsty bolely. Brzy  potom však směla uplatnit i své odborné vzdělání a několik zajímavých let pracovat jako vedoucí laboratoře a kontrolor výroby v pražském závodě, vyrábějícím tehdy dobré a kvalitní nápoje… Byla to náročná a úspěšná škola života, ze které těžila po celý další pracovní život i ve sféře vědecké.
Tak, i takto prostince… a ne příliš rafinovaně, se dalo tehdy vyzrát nad obludnostmi komunistické mašinérie. 
 (Vlastně se nad tím vším už usmívám a vyslovuji díky i po více než šedesátiletí, a zdá se mi, že to snad ani nebyl… nádherný a úspěšný život můj…) 

 
Alena Klímová - Brejchová
   
© 2009-2019   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one