Stalo se! psal se rok 2015 a právě byl takový zachmuřený pozdně podzimní čas, na konci listopadu. Vítr honil zbytky starého listí po výpadové silnici z Prahy na Kolín a roztáčel je do vírů v chmurném tančení. Na polích už ležel sněhový poprašek. Velký cestovní mercedes si razil cestu zamlženým vzduchem. Vracel se zpět k hlavnímu městu a v jeho kabině bylo příjemné teplo. Vůz zručně a klidně řídila mladá štíhlounká řidička, máma tří velmi kreativních dítek, které neúnavně štěbetaly na sedadlech za ní. V sedmimístném prostoru auta jsem jela ještě já a dva postarší „Koňáci“. Vraceli jsme se z později neuskutečněného nákupu krásné grošované kobylky pro účely hypoterapie postižených dětí v jezdeckém klubu mladé řidičky. Ještě před půhodinkou ji profesionálně „zkoumala“ dosti divoce vypadající jízdou ve velké stodole jakéhosi českého statku.
Jeli jsme klidně když náhle v protisměru jedoucí stříbrné osobní auto vybočilo z neznámých důvodů za své dráhy, v téměř pravém úhlu vlétlo do dráhy naší, zde se od něčeho odrazilo a pak už se doslova v divokých kotrmelcích odkutálelo zpět, do protilehlého „pankejtu“. S točícími se koly, trčícími k nebesům zůstalo ležet na střeše, mezi náletovými křovisky.
 Stalo se to tak asi patnáct metrů před kapotou našeho auta. Mladá štíhlounká máma neváhala ani minutu. Zastavila u krajnice, zapnula výstražná světla a bleskově a riskantně proběhla mezi řítícími se auty v obou směrech k tomu havarovanému. Mezi tím já už venku zastavovala a brzdila letící auta a kamiony v našem směru a snažila se zadržet tři vyjevené dětičky v kabině auta. V protisměru zastavil též jakýsi řidič a také signalizoval ostatním, že je zle, ať alespoň zpomalí.
    Já pak už bezmocně a s velkými obavami o život té mladé mámy-zachránkyně přihlížela, jak ona bleskově otevřela dveře obráceného auta, vypnula klíček zapalování, rozpojila poutací pás ženě visící hlavou dolů a vytáhla ji ven. Postavila ji opodál, na viditelně ji nenesoucí nohy a ještě se vsunula, jako štíhlý had, do obráceného vozu pro její kabelku s doklady. To vše se odehrávalo za opatrného a obezřetného obcházení „z dálky„ toho jediného muže, který v protisměru zastavil. Naštěstí byli nablízku neviditelní Ochránci a nenastalo to, čeho jsem se nejvíc obávala, držíc ruce na dveřích mercedesu, aby se dětičky nevykutálely do nebezpečné výpadovky. Havarovaný vůz nezačal hořet, nevybuchl i přes jemný závan benzinu.
     Zachránkyně se ujistila, že je žena v takovém stavu, že dokonce třesoucíma se rukama komusi mobiluje, ještě ji oprášila kabát a pak už svižně přeběhla silnici a nastartovala mercedes k odjezdu. V kabině mlčely dokonce i děti. Byl to tak silný a emocionálně přeexponovaný zážitek, že slova chyběla. Mlčela i zachránkyně a kupodivu velmi klidně řídila dál, ku Praze. Nešlo nějak projevovat obdiv. Bylo to příliš všechny meze překračující a úchvatné dění. Vlastně, když jsem o tom později přemýšlela, to vše trvalo velmi kratinký časový úsek. Vlastně se fenomén… čas… jaksi změnil, zhustil a v mém srdci dodnes tento zážitek je velmi živý a takto se o něj toužím podělit.
Máma tří malých dětí neváhala ani sekundu s pomoci bližnímu i přes velké ohrožení vlastního života. Nepřemýšlela o něm. Nečekala ani díky, nestála o ně. Důležité bylo jediné. okamžitá záchrana života jakéhosi člověka. Nic víc a nic míň. Pamatuji si ještě, jak mne v té vyhřáté kabině vracejícího se auta letěla hlavou vzpomínka na dávnou chvíli, strávenou na jednom z řeckých ostrovů s touto ženou. Ležela jsem v horké jižní noci vedle ní ve sluncem prohřáté trávě a rozprávěly jsme spolu. Nad hlavou, na temném sametu noční oblohy, byl zavěšen žlutý skrojek měsíce, souhvězdí Plejád- Kuřátek a občas noční nebe rozetnul ohnivý meč. Byl čas letního padání hvězd. Ostrovní vzduch byl plný zpěvu cikád a vůně divokého tymiánu a šalvěje. Doléhal k nám zvuk dýchajícího a námi velmi milovaného moře, tyrkysovou a kobaltovou modří zbarveného živlu běloskalého. Zachránkyně, tehdy ještě dívka, mající před svatbou, mi vyprávěla o své velké touze pomáhat v životě trpícím lidem. Jen o to se obávala, zda zvládne úkol milovat a pomáhat těm, co prosákli zlobou a nenávistí. Došly jsme, pod těmi hvězdami, s ústy plnými zralých sladkých fíků k názoru, že snad právě kvůli těm nezralým a smutně nevidoucím, někteří z nás, na svět dobrovolně přicházejí.
Je evidentní, že pomoc bližnímu je fenomén, který je v nás pevně zakódován a spouštěcím mechanizmem je láska k bližnímu. Možná, v případě válečných konfliktů, je hrdinství chlapců jdoucích na smrt evokováno a motivováno též láskou. K národu – k lidstvu.
     Je úchvatné, že se takováto hrdinství odehrávají kolem nás denně, ve velkém množství dokonce bez povšimnutí davu a mnohdy bez možnosti vyjádřit díky. Statečnost – hrdinství, ten podivuhodný božský kód v našich srdcích, v našem subtilním a vše řídícím Vědomí, je jako zářící květ, který den za dnem rozkvétá. Zbývá vyslovit jen velký obdiv a dík tomuto pozoruhodnému zadání v architektuře lidských životů…  Snad lze říci s velkými filozofy: „Miluji, tak JSEM“… a Díky – Díky!
 
                                                                 Alena Klímová - Brejchová

Zpět na články
 
© 2009-2019   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one