Alena Klímová-Brejchová

S velkým zájmem a chutí jsem dočetla stařičké samizdatové vydání knihy tohoto spisovatele dvacátého století. Muže, usilovně po smyslu Bytí a zároveň i o poznání sama sebe, pátrajícího. Spis nese název„Tajnosti indické“. Text přeložil do češtiny další velikán té doby, mystik Karel Weinfurter. Jak je známo, Paul Brunton se narodil  v roce 1898 v Londýně a zemřel v r. 1981 ve Švýcarsku. Jeho posledním dílem z celkem devětadvaceti knih je „Duchovní krize člověka“, což je jeho jakési „Resumé“. V době české totalitní éry byly všechny spisy P.Bruntona na listině zakázaných knih. Pražská edice Psyché však vytiskla  „Tajnosti indické“ už v roce 1937. Samizdat této knihy se mi dostal do ruky v době mé nepřipravenosti na praktikování i studium filozofie jógy, s jejími dechovými cvičeními, meditačními vnory a celou tou nádherou putování po duchovních stezkách. Začetla jsem se do slov spisovatelových, ale na dlouho, na více než dvacetiletí, jsem tuto knihu opustila. Prášilo se na tento svazek v mé ložnici na milovaném místě v Posázaví.
 Jak je známo, vše k nám přichází v pravý čas.Takže ve svém stáří jsem se pokorně navrátila, abych obohacena vlastními esoterickými zkušenostmi, vychutnala toto ranné dílo velkého muže. S velkou chutí a obdivem jsem pročítala stránku po stránce a procházela s ním jeho dlouhou a namáhavou cestu hledání sama sebe v oblasti Indie. Vnímala jsem jeho prvotní, dá se říci vědecky laděný skepticismus, ale i naléhavou až obsedantní potřebu proniknout do filozofie jógy a dalších vysokých duchovních učení této oblasti.  P.B., muž menšího tělesného vzrůstu, ale velkého intelektu a sil, toužil nalézt a prozkoumat do nejmenších detailů učení ještě žijících Hindů, jakým byli bezesporu tamní jogíni a duchovní mistři. Nalézá však v této oblasti také mnoho nepovolaných… popelem pomazaných a o trochu rýže věčně žebrajících kejklířů a bezcenných fakírů, jejichž k nebi po léta vztýčené ruce prakticky odumřely, a to vše… zřejmě… bez potřebného duchovního sebeuvědomění. Avšak setkává se i s velikány, jakým byli například mistr Meher Baba a Šrí Ramana Mahariši. S neuvěřitelnou spisovatelskou poctivostí, plasticitou a v neposlední řadě s velkou mírou poezie, líčí Paul Brunton charaktery takovýchto zajímavých osobností, ale i nádheru neslitovným sluncem žíhané indické krajiny. Svěže líčí tajuplnost noční džungle s jejími nebezpečími, číhajícími jedovatými hady a hladovými pantery. Je okouzlen nádherou indigové oblohy probité zlatými hřeby hvězd a nechává se oslnit zlatým svitem měsíce, stékajícím z oblohy na vánkem rozčeřené hlavy kokosových palem a skalnatá úbočí posvátné hory Arunáčaly. Upadá do meditačních stavů v krajině magicky přisvětlené ohýnky nesčetných světlušek…  Dotýká se ho však bytostně chudoba a v mnoha případech i zbytečná zaostalost venkova Indie té doby. 
 Dá se říci, že on v sobě, na konci této náročné indické cesty, dokázal rozsvítit Lampu Poznání, kterou tak mnozí z nás i v dnešní době hledají. Tato jeho Lampa, toto Světlo s okouzlující a přitažlivou září, bude lidstvu svítit i v budoucnosti. On sám se s obrovským nasazením sil pokusil proklestit pro nás tu výsostnou duchovní stezku, intelektuální „Cestu cest“, na níž smíme nalézat hluboké a abstraktní nauky a též sami sebe. Je i pro něho evidentní, že pouze ve vlastním ztišení a v následném hlubinném „Vnoru“ do jedinečného lidského nitra, můžeme nalézt důkaz o jsoucnosti nejvyšších sil a o existenci Boha.
 Velcí zasvěcenci a mistři Západu i Východu tvrdí, že je pro adepta duchovní stezky vždy nesmírným darem a velkou výhrou, setká-li se s živým mistrem, který je pro jeho vedení a vzestup tím nejvhodnějším. Paulu Bruntonovi se takového mistra dostalo v osobě Šrí Maharišiho. Sám překladatel, Karel Weinfurter, v poznámce k popisu koncentrační praktiky, kterou  P.Brunton rozvinuje v závěru knihy „Tajnosti indické“ dodává, že je to nejskvělejší vylíčení tohoto transcendentálního stavu, jaké kdy zaznamenal. Dovoluji si uvést krátký výňatek s jeho obsáhlých prožitků:
 … „A konečně se to stane. Myšlenka je uhašena jako knot svíčky. Rozum se stahuje do svého skutečného základu. Vědomí pracuje nezdržováno myšlenkami. Duše se počíná zvedati do nadsmyslového pramene. Mozek přešel do stavu naprosté nečinnosti, tak jako v hlubokém spánku, ale při tom nenastala ani nejmenší ztráta vědomí. Zůstávám dokonale klidný a plně si vědom, kdo jsem a co se děje. Můj smysl vnímavosti byl vytažen z úzkých hranic oddělené osobnosti a vstoupil do stavu vznešeně všeobjímajícího. Mé Já je proměněno v zářící Já. Jakási božská bytost se zvedá do Vědomí a stává se mnou…Ocitám se  uprostřed oceánu zářícího světla. Je v něm prvotní látka, ze které jsou stvořeny světy a je neuvěřitelně živá… Mé nové Já spočívá v klíně blaženosti, nepopsatelného štěstí a božské svobody…“
Paul Brunton se pokusil popsat to, co lidskými slovy jde jen obtížně, a dokonale se mu to povedlo. Prohlížím  prameny a záznamy o něm i na Wikipedii a dostává se mi do ruky video z 28. listopadu 1935, kde je nafilmován jakýmsi dávným kameramanem v době poplatné nevalnému černobílém záznamu. Na videu je zachycen s mistrem Šrí Ramana Maharišim, kterého vnímal jako svého Prozřetelností seslaného mistra. 
S velkým zájmem jsem pohlížela do tváře této podivuhodné lidské bytosti. Byl to vysoký šedovlasý stařec, asketické postavy, dosti těžce se už pohybující na nohách s ochablým svalstvem. S námahou chodil opřen o hůl a oblečen jen v bělostnou bederní roušku v průvodů statných mladých žáků. Nic jiného než tento bělostný kus látky na sobě po celý život nenosil. Na záznamu sedí tento mistr v jogínské póze na malém divanu a jeho temné oči Inda, které prý nikdy nemrkaly, jsou podivuhodné. Kolem proudí davy po poznání Velkých Pravd toužících lidí a s rukama sepjatým se hluboce uklánějí před touto záhadnou postavou.
 Co říci na závěr? Snad  ještě jediné… Paul Brunton poctil zhruba ve svých padesáti létech i Československo a při své druhé návštěvě se zde setkal s českým mystikem JUDr. Eduardem Tomášem. Zajímavé je též, že poslední  kniha P. Bruntona, „Duchovní krize člověka“ je odlišná od jeho prvotiny, která je popsána v tomto mém zamyšlení. P. B. se na konci své životní dráhy, na stránkách této knihy, obává o osud člověka, v jehož osudovém tkaní je zabudováno i strašlivé zlo válek s jejich utrpením. Ví, že zlo se v nás, lidských bytostech, skrývá i pod nátěrem civilizovaného zevnějšku a obává se o nás, o bytosti tak křehké a zranitelné. Ale i mnozí z nás, dnes, naléhavě cítí, že problém vězí v celosvětové mravní bídě, nedostatku studu a cudnosti, v honbě za mocí, mamonem a požitky všeho druhu a musím to říci… v jakési duchovní nezralosti… snad slabosti. Nenávidíme své bližní, pereme se spolu ve jménu „společného Boha“ a ve svém obsedantním honu a spěchání nenalézáme Víru. Tu… tichu a soustředění poplatnou Víru v nejvyšší otcovskou ochranu, sílu a láskyplné vedení. Tato neschopnost ztišení a nalezení je, vždy byla a bude i v budoucnosti, smrtelným nebezpečím pro vývoj a růst našeho ducha. Jen složitě dozráváme k etice bytí s jejími krásnými atributy soucitu, obětavosti a lásky k bližním… Možná však i toto vše je záměrem Tvůrcovým, který nám ponechává svobodnou vůli se rozhodnout…
  Rozsviťme tedy lampy ve svých srdcích a přijměme s úctou a obdivem požehnání existence velkých Duší, jakou byl i P.B. na této nádherné zemi. Studujme díla velkých.  Už pouhé vědomí, že i dnes mezi námi existují a v tichosti pracují pro  osvícení a blaho bližních, dokazuje, že i naše vlastní hledání bude úspěšné…
 
 
© 2009-2019   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one