Cestování Čechů v r. 1969 („být tu pro druhé“) (nové)

Zdá se to neuvěřitelné, ale právě uběhlo padesátiletí od cestovatelských událostí, které se mi honí hlavou na začátku roku 2019. Připadá mi, že se vracím jakousi červí dírou zpět, do toho problémů plného času. Vzpomínám na to dávné cestování, které mi dnes připadá trestuhodně nepromyšlené, nebezpečně bláhové, ale přes absolutní nezkušenost nádherné. Bylo mi dvacet osm let. Ještě vládlo mládí, milování… pružnost, síla! Jaká nádhera! Jaká v té době, bohužel dokonale neuvědomělá, obdarovanost!
Po srpnové okupaci Československa v roce 1968 se ještě mohlo několik měsíců vycestovat ven, za hranice, do tehdy už bohatých západních států. Ovšem za nejpřísnějšího dohledu tehdejší komunistické skvadry. Pracovala jsem v té době v moderních laboratořích ČSAV v Praze Krči, a byl časný podzim roku 1969. Nejen já, ale i můj manžel jsme velmi toužili vycestovat za hranice do těch šťastnějších a bohatých krajin. Chtěli jsme navštívit našeho dobrého přítele, který utekl z Čech v roce 1966 a ve Frankfurtu nad Mohanem pracoval jako inženýr v letecké dopravě. Vzpomínám si jak jsem byla předvolána na kádrové oddělení Akademie, kde vládl vysoký špatně oděný muž, dělnický kádr, tvor nesmlouvavě se tvářící a trochu skrývající svůj dokonale zničený chrup. Musela jsem předložit zvací dopis od našeho přítele Jana Vladimíra D., vyplnit dlouhatánský dotazník, v němž jsem se zavazovala, že po návratu ohlásím s kým jsem se v nepřátelském imperialistickém prostoru setkala a o čem jsme hovořili. Zanechávala jsem doma své dvě malé děti, což byla pro komunistické vládce jistá záruka. Směli jsem si vzít na celotýdenní cestu deset marek na osobu… Dnes je pro mne nepředstavitelné, jak jsme mohli mít tolik odvahy a pustit se do tohoto dobrodružství prakticky bez peněz. Znamenalo to načerpání benzinu těsně před hranicemi a ještě si vzít sebou kanistr se zásobou. Potraviny se převážet nesměly. Janovi jsme přesto vezli, a utajili před celníky, pár konzerv leča, které miloval a pár jeho knih, co v Čechách zanechal.
Za Rozvadovem, směrem na Norimberk a Wurzburg, počaly moderní několika proudové dálnice, což bylo pro mne i mého muže, řídícího pětileté bílé Embéčko, velké novum. Den před odjezdem tvrdě dlouho do noci pracoval, a tak byl unaven. Vzpomínám si, že v jednu chvíli počal na dálnici usínat a auto se řítilo do svodidel. Vzbudila jsem ho. V Norimberku jsme sjeli omylem z dálnice do centra a to byl malér. Ne a ne se vymotat zpět. Na jedné křižovatce, vedle nás na červenou, zastavil drahocenný otevřený bělostný kabriolet, v němž pohodlně rozvalen, s kouřícím doutníkem v ústech, seděl jakýsi zámožný muž. Manžel dobře hovořil německy, a tak na náš dotaz, jak se dostat zpět na dálnici, muž rozmáchle mávl pravicí ať ho následujeme… že nás na ni navede. Stalo se a my byli velmi vděční.
 Další svízel nastal při vjezdu do kýženého Frankfurtu. Vrcholila totiž  tehdy večerní dopravní špička a nikdy nezapomenu na hrůzný vjem, kdy se kolem nás po obou stranách řítila drahocenná německá auta a my nevěděli, jak a kde odbočit, abychom se dostali z této neznámé šlamastiky, ku svému příteli. Uf. Nakonec nám pomohli úslužní a k vyděšeným Čechům laskaví němečtí policisté. Bylo velmi zajímavé pozorovat v té době chování Němců k nám, lidem, kteří byli před nedávnem okupováni sovětskými vojsky. Ve většině případů byli neuvěřitelně ochotní pomáhat… zcela zdarma a s velkou obětavostí. Zkrátka „byli tu pro druhé“, a co více zde, na planetě Zemi, chtít? Možná však ani netušili, že je možné, aby čeští cestovatelé jeli tak daleko a do cizí země prakticky bez peněz. Těžké je uvěřit.
 Dokládá to jeden neuvěřitelný děj, který se odehrál, když jakýsi zadní tlumič našeho Embéčka vypověděl službu. Byla už tma a manžel se vydal hledat na frankfurtském sídlišti nějakou cihlu, kterou by mohl podepřít hever a vlézt pod auto. Byl však v autoopravářství hrubě nesběhlý, a tak jsem bezradně a zimomřivě, v krátké minisukýnce, postávala u auta a bála se, co nastane dál. Byla jsem tehdy osmadvacetiletá asi dobře vyhlížející mladá žena, jejíž nohy získaly v soukromé soutěži bavících se českých akademiků prvé místo. Téměř okamžitě před naším zraněným autem zastavil drahocenný Mercedes a z něho vystoupil dokonale oblečený mladý muž. Jako kdyby to bylo dnes to vidím, i přes hlubinu padesátiletí. Jakousi moji zoufalou a zdrcenou posunčinu ihned pochopil, svlékl své luxusní temné sako, vyhrnul rukávy bělostné košile, a po zručném nasazení vlastního heveru, uvolněnou součástku za pár minut přišrouboval na své místo. V té chvíli se vrátil můj muž bez cihly, protože frankfurtské sídliště bylo tak dokonale uklizené, že něco takového jako odhozená cihla by bylo jistě nepřípustné. Tehdy jsme se s Ralfem dokonce seznámili. Pozval nás domů, do své rodiny, ukázal nám svoji jachtu, kterou si vozí za autem k moři a na naše upřímné pozvání do Prahy zareagoval velkým zděšením. Ukázal nám tehdy jakýsi německý časopis, kde byly na křídovém papíře uveřejněny dokonalé barevné fotografie z pražské okupace, které jsme ani neznali, ač jsme byli všichni bezprostředně a fyzicky u této události. Ralf tehdy prohlásil, že do Prahy nepojede, dokud tam budou sovětská vojska. Celkem jsme to chápali. Musím říci, že mi tento krásný mladý muž tehdy připadal spíš jako archanděl Rafael, než Ralf… a se smutkem jsme se navždy loučili.
Po ubytování u přítele Jana Vladimíra D. v jeho skromné domácnosti se dvěma potomky, a po ještě skrovnějším pohoštění, jsme se o něco později v čase setkali se dvěma mladými německými muži, se kterými jsme se seznámili na dovolené v Tatrách. Tehdy jsme je spíš hostili my a oni se rozhodli, že nás na oplátku vezmou na projížďku po Porýní. Po létech si myslím, že tito příjemní muži byli homosexuálové, protože neustále fotili drahocenným aparátem mého muže, který vlastnil dokonale vyvalenou urostlou tělesnou schránku. Tehdy jsem o této úsměvné epizodě vůbec nepřemýšlela a vnímala krásu jízdy jejich novým, elegantně nazelenalým Fiatem po okouzlujícím Porýní. Tolik hradů a zámků… krásné počasí… Lorelai, Moselské víno. Končili jsme v Artálu, kde byly rozsáhlé vinné sklepy a já protancovala bosonohá celou noc s pěknými německými chlapci, mladými kuželkáři, kteří zde byli na zájezdu. To vše v příjemném „ovínění“ a za mračného přihlížení mého manžela a našich dvou netančících hostitelů.
Těch pár marek, co nám čeští straníci dovolili utratit, jsme nakonec použili na zakoupení krásné zimní bundičky pro moji dcerku. Byla kobaltově modrá s bělostnými hvězdičkami a bílou labutěnkou kolem kapucky. Připadalo mi, že bude neodolatelně slušet mé krásné prvorozené holčičce s se zlatými kučerami. Zbylo nám tak maloučko, že už jsme museli chodit po Frankfurtu pěšky. Já ve zcela nevhodných lodičkách trpěla a došlo to tak daleko, že jsme odešli z obchodu s pečivem a Coca colou, protože bychom ani na nápoj, ani na pečivo neměli. Nezapomenu na chvíle té velké žízně a hladu před výkladem s nazdobenými dortíky, sněhovými pusinkami, plněnými kroasány a šlehačkovými věnečky. Tehdy jsem na náš hloupý socialistický režim dokonale zanevřela. Málem jsem tehdy před tou slastí plnou výlohou hlady a žízní omdlela. Došli jsme kamsi k frankfurtskému lesíku, kde jsem únavou a vysílením usnula manželovi na širokém rameni. Když jsme se vrátili k Janu Vladimírovi, dozvěděli jsme se, že právě tam, kde jsme vysíleně odpočívali, řádí jakýsi dosud nepolapený masový vrah. Přežili jsme, osud nebyl naplněn.
 Zbývalo nadlouho se s přáteli rozloučit a dojet těch zhruba čtyři sta kilometrů na naše hranice. Nevzpomínám si, že bychom čerpali benzín v Německu. Neměli jsme zač. Přesto jsme jaksi věřili, že kdybychom potřebovali pomoc, že by nám němečtí lidé ochotně pomohli, a to zdarma. A také jsme se cestou domů, v deštivé temné podzimní noci modlili. Když jsme přejeli naše státní hranice, div jsem si neklekla a nelíbala tu českou zemi. U první pumpy jsme nabrali benzin, koupili si čokoládu a nějaké jídlo a po pár hodinách líbali naše dvě spící děti  v jejich postýlkách, doma v Praze.
 Ano, dnes už si nedovedu představit, že tohle vše bylo možné, že jsme se toho odvážili. Ale mladý člověk je jiný, věří si více, a já už dnes smím říci, že to byl nezapomenutelný výlet, a že jsem za něj prozřetelnému Vedení našich životů velmi vděčná. Prožila a procítila jsem lidskost a solidaritu německých občanů i jejich velkou ochotu pomoci potřebným… Poznala jsem krásu jiné krajiny, svobodný a příjemný život lidí v ní, a mohla jsem srovnávat s tím, co ještě dlouhé dvacetiletí bylo u nás. Co nás tehdy v roce 1968 a po něm, trápilo. Jan Vladimír D. později odcestoval do Ameriky, prý mu bylo v Německu zima… kde dožil v Texasu v Houstonu. Jeho potomci jsou zámožní. My zůstali  v české kotlince, v magie plném městě Praze, a bylo to pro rodinu se čtyřmi dětmi mnohdy těžké, přetěžké živobytí. Snad jsme vše zvládli dobře. Vychovali jsme čtyři vysokoškolsky vzdělané a pro lidskou společnost potřebné jedince, postavili dům a učili se… tvořili, duchovně zráli.  Už dávno vím, že všechno to zdánlivě zlé dění je přece vždy… vždy potřebné k zrychlené obrodě, nabytí moudrosti a růstu… Snad smím už dnes říci, že mně pomohlo i k tvorbě poetické…  Díky za krásu žití i tyto úchvatné zkušenosti…Díky!
 

 
© 2009-2019   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one