Se spisovatelkou si povídala Alena Klímová - Brejchová

Ve válečném roce čtyřicátém prvém, na konci mrazivého v ledna, napsal významný  český básník Jiří Orten podivuhodnou báseň s názvem „Modrý obraz“. Patrně vznikla při narození dívky- dítěte jeho přátel. V ní se táže veršem: „ / Kdo, kdo ji zpodobí?/
Ano, je opravdu nesnadné na pár bílých stránkách odhalit lidem tohoto světa kreativní a zajímavou osobnost, jakou je i spisovatelka Věra Ludíková. Všichni víme, že osobnost umělcova, jeho pravá tvůrčí podstata, bývá jaksi jiná, než ta, která se nám jeví při běžném styku v každodenním všedním životě. Lidská tvorba, transformovaná do slov povolaných spisovatelů, však je to, co máme… smíme přijmout jako velký dar a v ní je s nevídanou přesností zakódována a čitelná jejich Duše.

      Paní Věra se narodila v roce 1943, v roce 1964 se provdala za svého spolužáka z jedenáctiletky Františka Ludíka a mají spolu dvě dcery. Je významnou spisovatelkou, básnířkou… členkou Obce spisovatelů. Pracovala převážně v nakladatelstvích a jako poradkyně Parlamentu ČR; také vlastnila a vedla nakladatelství CHRONOS a pracovala s mladými adepty poezie. 
     Je autorkou 24 sbírek poezie a textů, vydávaných také vícejazyčně, přeložených převážně do němčiny, angličtiny a esperanta, ale také do japonštiny, čínštiny, latiny, španělštiny, francouzštiny, polštiny, hindštiny, arabštiny a ruštiny. Kniha „JE JARO“ získala Certifikát o vytvoření českého rekordu „Kniha v 37 jazycích“.
      Svoji poezii a texty přednáší při autorských večerech, kterých bylo více než 200, spolu s význačnými osobnostmi, jakými byli herci a skvělí rétoři, páni Radovan Lukavský, Rudolf Pellar, Otakar Brousek a v současné době  tyto pořady uvádí s Alfrédem Strejčkem.
      Spisovatelka ve své tvorbě upřednostňuje duchovní poezii, a to takovou, která dává světlo a naději… ve svých knihách ji po mnoho let přináší s neuvěřitelnou pílí a erudicí  mnohým čtenářům.       
Setkáváme se a rády spolu hovoříme… Paní Věra vypráví o svém životě:
   „Mým rodištěm je východočeské Ústí nad Orlicí. Můj tatínek byl technik a měl významný podíl na patentu bezvřetenových dopřádacích stavů, které změnily textilní svět, a říkalo se o něm, že kudy chodí, napadají ho vylepšení. Byl také zdatným sokolem a já cítím, že je škoda, že sokolská tradice tak trochu zaniká, a že se u dětí klade až přehnaný důraz na nadějné výkony  budoucích špičkových sportovců…     
       Moje maminka, paní Věra Urbanová, také milovala poezii a historii, z ústecké minulosti vybrala nejzajímavější momenty, ráda o nich psala, takže vznikly dvě tenoučké knížky. Do pozdního věku měla tak výbornou paměť, že na setkáních se svými spolužačkami dokázala zpaměti přednést celé kapitolky. 
        Jen něco pro zajímavost…: „Když jsem byla malá, tak mi bylo předpovězeno, že podle životní čáry mi něco hrozí  – a jak blízko byla předpověď pravdě, se brzy ukázalo. V první třídě jsem strávila v nemocnici celé léto se  závažnou infekční žloutenkou. Psala jsem často dopisy  mamince a jednou jsem napsala i mladšímu bratrovi. Maminka si dopisy schovávala, jen dopis bratrovi prý zničila, aby se mu náhodou nedostal do rukou. Psala jsem mu totiž, aby byl hodný, že rodiče mají teď jen jeho…  Jen jednou mě za tu celou dobu směli rodiče navštívit –  aby si mě prý vyfotografovali na památku. Ptala jsem se jich tehdy, proč pláčou. Zemřel tvůj děda, odpověděli. Ale přežila jsem a uzdravila se… 
        Když se ohlížím zpátky, zdá se mi čím dál zřejmější, že určité povahové rysy si člověk s sebou nese už od prvopočátku – jako by člověka předznamenávaly. V útlém dětství jsem například ráda recitovala, byly to především básně Ivana Blatného, psané pro děti, s nimiž jsem vystupovala na  recitačních soutěžích; také jsem hrála divadlo.
       Určitá událost z dětství, zprvu nenápadná, se později může stát důležitou a navíc se opakovaně vrací. Nevím, čím jsem si zasloužila tak velkou důvěru naší třídní paní učitelky v sedmé třídě, proč právě mne si vybrala pro recitaci při odhalování pomníku obětem popraveným v posledních dnech druhé světové války, postaveného poblíž Ústí nad Orlicí. Šlo  o báseň „Miliony holubiček“ od Marie Pujmanové. Jasně si vše vybavuji, a ani dnes bych báseň nejspíš lépe nepřednesla, tehdy jsem sklidila chválu širokého publika. Báseň Marie Pujmanové mě paradoxně  provázela dál, uplatnila jsem ji nejen při maturitě…
       Po  této významné životní zkoušce jsem odešla pracovat do pražské Pragovky v bláhové naději, že se tím člověk  uchrání před kádrovou mašinérií. Právě tam se mi podařilo seskupit kolem sebe mladé lidi s vážným zájmem o literaturu. Organizovala jsem besedy se spisovateli, s význačnými osobnostmi tehdejšího „pražského jara“ a moderovala je. Dveře nám otevíralo doporučení Petra Pujmana, syna Marie Pujmanové, literáta, který mě tehdy podporoval v mých literárních začátcích. Stačila jeho slova: „Těmhle lidem můžete věřit“ a účast na našich besedách žádný z oslovených neodmítl, někteří přišli opakovaně.
       Po znovunabytí svobody v roce 1989 jsem knížky nejen psala, ale i vydávala, četla z nich a moderovala pořady a zároveň jsem vzpomínala na svá veřejná vystoupení v dětství. Tenkrát v dětství jsem vše vyprávěla divadelním lóžím, aby mě neovlivňovala tréma, totéž jsem radila malým recitátorům, když se připravovalo čtení z mé knížky pro děti „Malý básník“.  Vím, že překonat trému je oříšek i pro tak zkušeného herce, jakým byl pan profesor Radovan Lukavský. Říkal, že se před účinkováním také bojí, ale že správná tréma by měla člověka zkoncentrovat a nastartovat k většímu výkonu, a hlavně – měla by ustat do dvou minut. Jeho rady byly pro mne opravdu cenné“.
Sedíme v pěkném pražském bytě paní Věry, popíjíme vonící kávu a já se zájmem poslouchám, jak velký byl její obdiv k dílu Otokara Březiny, ale rovněž i k dílu Franze Kafky, zvláště ji zaujaly jeho aforismy. Říká, že při čtení Joyceova Odyssea ji fascinovalo několik jeho metafor, jež dokázaly jen nemnoha slovy vystihnout celou mnohovýznamovou podstatu. Zapisovala si je. Byla též obdivovatelkou poezie Rabíndranátha Thákura a domnívá se, že existují určité etapy, jimiž by měl člověk postupně projít – od Franze Kafky přes Samuela Becketta k Theilhardovi de Chardin. 
     Ano, shodujeme se, že psát poezii se někomu může zdát bláhové, zvláště poezii duchovní. Je to asi tak bláhové, jako se ptát po smyslu bytí, tak bláhové, jako samotný altruismus, avšak bláhovější je považovat duchovní hodnoty za méněcenné a hodnoty, které společnost vyznává, za neměnné. Každá nová generace má totiž své ideály, nebojí se hledačství a stále znovu se ptá po smyslu bytí… Shodujeme se i v tom, že má-li básník co závažného říci, posluchače najde. Čtenáři a posluchači vycítí, poznají hloubku slov. Přejí si slyšet krásná slova, slova povzbudivá, taková, která přinášejí světlo a naději. 
      Zjišťuji, že je v prostoru našeho duchovního dotýkání možný i rychlý přesun od poezie k alchymii a fyzikálním dimenzím. Ostatně poezie je, vždy byla a bude inspirovanou Duchovní Alchymií. Paní Věra vypráví, jak velmi ji oslovily i Einsteinovy myšlenky, obsažené v knížce „Jak vidím svět“, obdivuhodné se jí zdá české chemické názvosloví, jež dovoluje mnohé si z názvu odvodit, nadšeně prý poznávala svět subatomárních částic a zapisovala si nové poznatky o kvarcích. Mnohem později ji, stejně jako mne, fascinovala zpráva, že profesor Peter Higgs osobně převzal Nobelovu cenu za hypotetickou částici Higgsův  boson, nezbytnou pro přeměnu energie do hmoty, když ta byla skutečně prokázaná. Biologie a fyzika spolu s chemií ji zaujaly z úhlu syntetického pohledu na poznání, z pohledu filozofie. Je vzrušující, že nové teorie střídají ty ještě novější, paní Věru zajímá genetika a sympatizuje dokonce s teorií strun… Uvolněně naslouchám jejím veršům: 

Vylovil rybář/ z hlubiny času perlu./ Bosonohá, prostovlasá/ pluje sama prostorem./
Modrá planeta, bájemi opředená,/ vynořená z velikých tajemství,/ ještě plná prvotních chvění,/ vyloupla se z časoprostoru,/ z neznámých strunných znění,/ze stejných molekul a prvků,/z dimenzí, jež jsou nám skryté…“

Při tom krásném lidském setkání mluvíme i o víře a paní Věra se svěřuje, že je věřící, o Bohu nepochybuje, cítí podporu shůry a pomoc andělů strážných. Má prý osobní zážitek „rekapitulace života“. V  jednadvaceti letech, asi půlrok po svatbě  v zamyšlení doslova vešla pod auto při přecházení vozovky ve Vysočanech.  Říká: „V kratičkém čase, kdy jsem se ocitla před nárazníkem auta, a dobou, než jsem dopadla hlavou na zem, proběhla  rekapitulace pod úhlem 45 stupňů vlevo dolů k zemi; vše důležité zaznamenal proud drobných průhledných figurek, následně můj život zhodnotilo Světlo s tváří podobnou Kristu ve smyslu – nebylo to vůbec špatné…“  
      Mluvíme i o zajímavém místě naší země, o Velehradě. Paní Věra na závěr zajímavě vypráví, že prý je zde unionistická kaple, takzvaná „Smírčí kaple mezi Východem a západem“, kde dojde ke sjednocení bratrů navrácených z Východu…“ Tyto myšlenky prý souzní i s teorií pana kardinála Tomáše Špidlíka, který už není mezi námi. Říkával, že křesťanství má dýchat oběma stranami plic: východní, která znamená stránku citovou, a západní, ve které převažuje rozum. Pan kardinál také napsal krásnou a velmi citlivou předmluvu ke knize paní Věry… „Pocta Boženě Němcové“, kterou obě velmi ctíme. Jeho úvodní moudrá slova zní: „Pochopit, k čemu nás Bůh volá, to je jediná nit, na kterou se dají navlékat perly a kaménky denního života. Bez ní se rozsypou a ztratí.“
       Ještě společně zavzpomínáme na Arnošta Lustiga, citlivého, vzdělaného, výborného vypravěče, který nejen dovedl barvitě vzpomínat na hrůzné válečné zážitky, ale hovořil o úžasném úsilí izraelského lidu postavit se na vlastní nohy, vybudovat sebeobranu nového státu, líčil život v kibucech a snahu dobře nasytit všechny obyvatele novinkou – zaváděním chovu brojlerů. Zavzpomínáme i na spisovatele Josefa Škvoreckého, který při besedách nezapřel milovníka jazzu, Jana Procházku a především Petra Pujmana, tehdy vedoucího zahraničního oddělení Československého spisovatele. Jeho přednášky o americké literatuře byly prý pro mnohé doslova objevem.
        Ano… čtu si i malý rozhovor z dokumentu Great Women of the 21st Century Questionnaire… zde se paní Věra krásně zpovídá ze své životní filozofie a tyto úvahy lze považovat za jakési její životní kredo:
        „Zákazy studia komunistickým režimem mne vedly k usilovnému samostudiu ve snaze porozumět životu v jeho komplexnosti. Okolnosti mě přivedly k myšlence, že by člověk měl, obstál-li v osudové zkoušce, o své zkušenosti povědět druhým, měla by to dokonce být jeho povinnost, zvláště, je-li obdařený darem slova. Neměl by zůstat lhostejný k budoucnosti planety Země a lidstva. 
      Překážky v době této temné éry mne naučily i pro malý úspěch vynaložit značné úsilí, a proto, dnes, v době svobody, mně samotné se jeví snazší prosadit se. Nebát se předem neznámého, avšak zodpovědně se připravovat na důležité úkoly, které musíme rozpoznat. Jsou-li v souladu s tvůrčí Boží silou, dostane se nám pro takový úkol pomoci a řešení nalezneme. Naladit se na kladné emoce a vlnění dobra, nepomáhat špatnému, nevpouštět do své blízkosti zlo. Připravovat se na dobu, která určitě přijde, protože na čím dál víc vyčerpané planetě Zemi budou zřejmě platit jiná hodnotová měřítka. Potom budou váženi ti, kteří dokáží rozumně naložit nejen se životem svým, ale jako světlonoši ukáží cestu jiným, dosud nezorientovaným v nové složitosti bytí…“ 

Není co dodat… než snad velký dík, paní Věro, za Vaše slova…! 






Zpět na články  
© 2009-2019   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one