Leží přede mnou vzácná kniha a já si ji po mnoha létech vychutnávám. Vydalo ji nakladatelství Československý spisovatel v roce 1990. Ano jsou to Čapkovy, „Hovory s T.G. Masarykem“. Tolikrát v průběhu dějin zakazované a opět tištěné. Editor, pan Miloš Podhorský dobře uspořádal všechny díly této brilantně vyvedené knihy, kterou by měli svým myšlením uchopit a procítit i všichni dnešní politici a to myslím ve smyslu globálním. Čapek kladl otázky a velký prezident- státotvorce, spisovatel a filozof, T.G. Masaryk, na ně odpovídal po několik let. Poslední díl trilogie vyšel v roce 1935. Setkaly se na této společné práci dvě velké osobnosti a jejich spolupráce, ale i jakási myšlenková kompatibilita obou mužů, snad vedla po dlouhou dobu rozhovorů i k stavu přátelství. Byli však odlišní. Čapek byl spíš takový domácký typ a vyznal se, že je mu politika protivná a Masaryk byl státník, pohybující se v politické sféře i v mnoha státech po celý dlouhý život. Člověk, stýkající se s těmi nejvýznamnějšími lidmi tehdejší doby. Do společného autorství knihy i do otázek a odpovědí se tak promítá životní postoj obou mužů. Hovory znamenají poslední verzi Masarykova politického a lidského odkazu. Verzi brilantně Čapkem zpracovanou a představenou. Masarykova dokonale promýšlená a procítěná životní filozofie je a vždy bude trvalým a neměnným vzorem lidství na této planetě v té nejušlechtilejší a tudíž nejpotřebnější formě.
Cituji zde alespoň střípky jeho moudrosti, týkající se politiky: „Politika má být plněním zásad mravních a má vycházet z lásky k člověku, neboť Zákon lásky platí pro společnost a stát stejně jako pro rodinu. Rozumná a poctivá politika je provádění humanity uvnitř i navenek. Láska k bližnímu je v plánu světa a lidská společnost stojí na lásce, je to tvoření pro jiné i pro sebe a zdokonalování světa nám daného. Láska sama nemusí být vysvětlována a dokazována, ale může být zesilována, prohlubována a šlechtěna. Vždycky jsem kladl váhu na pozorování a poznávání, ale lidskost bez zbožnosti nemůže být úplná.
 Ano, Masaryk, ten výsostný šlechtic Ducha, byl bezesporu neobyčejná osobnost, duchovně zralá a rozvinutá ve své inteligenci, intuici, i správné inspiraci. Byla to harmonická osobnost esteticky i eticky zdatná. Byl to muž zdravě věřící a víře přikládal takovou důležitost, že se tento přísný a důsledný eklektik jednou vyjádřil i takto: Pojímám stát a politiku, tak, jako veškerý život, sub specie aeterni (pod zorným úhlem věčnosti). V tom smyslu jsem teokratem:důsledná humanita není, řečeno metafyzicky, nic jiného než bohovláda.
Čteme-li Čapkovy Hovory s T.G.M, může se zdát, že jediný lidský život snad ani nemůže obsáhnout dění, které se  počalo odvíjet už v mládí pana prezidenta. Jeho studium, a později, před prvou světovou válkou jeho cestování, seznámení a sňatek s jeho paní Charlottou Garrigue, příchod dětí i jistá chudoba, která provázela začínající rodinu. Později, v roce 1917 Masarykovy cesty do Ruska, kde byl v Moskvě ohrožen na životě, při přestřelkách bolševiků s Kerenského junkery a kde, ani při bezprostředním nebezpečí, „nezalhal“. Tento malý příběh, presidentem vyprávěný, byl zřejmě spouštějícím mechanizmem Čapkovy práce na Hovorech.
 Vychutnala jsem si dlouhé a krásné statě o jeho pobývání v Rusku a neutuchající vyčerpávající práci na sestavování korpusu našich legií z českých „dobrovolců - bratříků…  i z českých chlapců tam zajatých. Bože, kolik to bylo jednání s generálky a náčelníky ruských štábů a on to zvládl. Tato stať mi je zvlášť blízká, protože mnohé mi bylo vyprávěno mým otcem, též legionářem, bojujícím na ruské frontě, na sibiřské magistrále. Později prezidentův syn Jan, krásným písmem podepisoval otcovy jmenovací dekrety na ministerstvu zahraničních věcí a na konzulátech. Ještě mám před očima, jak v podkroví, ve staré skříni, visela legionářská otcova uniforma s opaskem Dohody, ale též ve válce potřebné, ve vysokých plechových pouzdrech uložené, ohyzdné plynové masky. 
I později na konci války, v Americe, kde T.G.M. připravoval složitá mírová jednání s mnoha evropskými státy a státníky a jejichž výsledkem byla společná Deklarace nezávislosti ve Filadelfii je jeho činnost a  složitost práce až těžko pochopitelná. Jednání  s americkými úředními kruhy, s prezidentem Wilsonem… ale prý si oba dobře rozuměli.  Naše Legie na Sibiři evidentně pomohly veřejnému světovému mínění. Vznikla Republika a on byl zvolen, jako její prvý prezident. A tak, před sto léty, 20 listopadu, na den  narozenin své ženy, odjel T.G.M s dcerou Olgou lodí domů do Evropy. Odpočíval a měl radost... „Bože, tož se nám to přece povedlo!“
Všechno však nebylo jen zalité štěstím, nová ústava ubrala T.G.M hrubě na pravomocích, a tak, někdy kolem desátého výročí republiky, si pan prezident v Topolčiankách povzdechl: „Tak si myslím, abychom tu republiku udrželi ještě dvacet, třicet let, pak už se ničeho nebojím. To už tu bude nová generace, narozená na svobodě a nenechá si ji vzít. Pak vizionářky prohlásil: „Ale ještě to bude těžké.“ Zdá se že slovo „těžké“ bylo pro dnešní globální politický marasmus ještě docela optimistické.
 Čapek měl tedy úkol zobrazit osobnost filozofa - státníka a představit ho jako živého člověka. Vlastně se stal jakýmsi literárním portrétistou a jeho svěží, inteligentní erudice profesionálního literáta a novináře mu skvěle napomohla k nesmrtelnému dílu. Pracovali, státotvorce a jeho obdivující uctivý tazatel… v Topolčiankách, na Lánech, v Praze. Není možno odhadnout, kolik bylo v Hovorech prezidentovy autostylizace, ale určitě to není důležité. Přesto byly nutné „retuše portrétu“, který je jaksi chvějivě a s věčným jasem zavěšen v prostoru i v čase do dnešních dnů. Portrét, na který nedolétne žádná jedovatá slina.
 Strážný duch presidentův, jeho patrně dosti puritánská dcera Alice, však přísně dbala, aby do hovorů neproniklo nic, co by ohrozilo sošného otce, pro něhož stavěla piedestal. Traduje se, že to Čapka doslova otrávilo, takže v posledních létech prezidentova života do Lán už nejezdil. Ostatně jeho úloha byla zdárně dokončena. Určitě není bez zajímavosti, že v této knize, jakési „politické a etické bibli“, nepadlo ani slůvko o Masarykově velmi pozdní lásce k paní Oldře (Olince - Ole) Sedlmayerové, která měla kontakty v novinářských kruzích. Masaryk, též jenom člověk, se přiznává v dopisech této ženě ke své psychóze. Z těchto vět lze vycítit jeho trýzeň, kterou prožíval při smrti syna i s chorobou manželčinou. Jeho duše se zpovídala z nejtajnějších utrpení a tragiky. Intenzivně ve svém stáří prožíval toto trápení i svou rozpolcenost, která se vždy měnila ve zkoumatelný filozofický problém, jako vše, ale též zřejmě, zcela mladistvě a intenzivně prožíval pocit štěstí, které nutně přináší zralá láska.
 Snad nejzajímavější na tom všem, co nebylo v knize Čapkových Hovorů uváděno je, jak, v tak vysokém stáří, dokázal zcela mladě milovat a napsat ženě okouzlující horoucí vyznání. A tak v jeho dopise Olze S. z roku 1931 smíme číst: „Olo moje zlatá, jak Ti mám opět a opět říci, jak se na Tebe těším, jak tě čekám, jak jsem šťasten, že přijdeš, tak pěkně zdravá…Teprve teď, na sklonku života dal mně Pánbůh Tebe – cítíš,co to je, Olino? A jak jsem šťastný, jak jsem Ti vděčný“. Olo, chci být s Tebou, chci Tě mít, na Tvé hrudi odpočívat. Bože, jak po Tobě toužím, nemohu Ti to říci slovy, život můj visí na Tobě a na Tvé lásce.“ Ze slov „pěkně zdravá“, lze vynímat jeho někdejší smutek a tragiku zlých zkušeností s psychickou nemocí Charlottinou.
 (Není snad bez zajímavosti dodat, že osudové ženy tří významných mužů, T.G.M,  Karla Čapka i později Václava Havla, měli křestní jméno Olga. Čapek psal „Listy Olze“ a možná se Havel inspiroval, když psal neméně zajímavé „Dopisy Olze“ z pražského vězení.).
 Přišel 14. říjen 1937 a T.G.Masyryk vydechl na svém skromném vojenském lůžku naposledy. Lidové noviny psaly a psaly. Psal do nich i Karel Čapek, nenechal si tuhle příležitost ujít, přestože v poslední době už nebýval do Lán zván. Jeho článek „Mrtvý se dívá“, je originálně zvládnutým popisem rozloučení Pražanů před Wilsonovým nádražím s milovaným prezidentem a Čapek si toto mistrné a nepřekonatelné dílko dobře promyslil. Je to dokonalý, autentický, plastický a výstižný popis, té smutné dějinné události. A přitom je tam tolik přímo poetických pozorování, citu, smutku, vlastenectví, národní hrdosti a pochopení člověčího žalu nad velkou ztrátou. Čapek popisuje jak kolem rakve na vojenské lafetě defiluje jeden vojenský prapor za praporem, jak kolem kráčejí jeho milovaní legionáři-bratříci, už zestárlí bojovníci, vojsko Masarykovo. Skoro dvacet tisíc jich přešlo. Ale i noví krásní českoslovenští vojáci kráčejí před svým prezidentem se skloněnými žerděmi praporů a smutkem ve tvářích. S profesionální erudicí popisuje „Pisatel“, jak si občas K.Čapek říkával, jak je vykonávána poslední přehlídka před mrtvým velitelem.
 „Dobře hoši, dobře vojáci!“ Teď by si Starý pán pohladil bílý knír a určitě by si řekl: „Tož dobré je to. Je to krásná armáda!“ Vždyť přece on miloval své vojáky. Pak ještě je popsána cesta devíti hodin, hodinu za hodinou a velmi podrobně… z Prahy na lánský hřbitov, kde má prezident ulehnout po bok své manželky. Do temné země jej o hodině devatenácté spustí havíři. Hrob je nasvícen čtyřmi vojenskými světlomety. Ještě nikdy prý nebyla bělost našeho milovaného praporu na prezidentově rakvi oslnivější, červeň plamennější a modř hlubší. Jako kdyby velká červenomodrobílá pochodeň plála nad tím vyprázdněným tělem. „Buď vůle Tvá… Pane. Tvá je moc a sláva na věky věků.“
Poslední rudé růže zasýpají rakev, uloženou v hlubině jako vzácné semeno. Syn prezidentův padá v žalu na kolena „Zde je Země česká, zde je domov můj i Tvůj… Nechť tedy toto vzácné sémě moudré lidskosti a lásky vzejde! Nechť rozkvete v našich duších, i v srdcích našich potomků do krásy a plodnosti!
 Co říci závěrem? V knize Hovorů není patrné napětí mezi realitou a oficialitou osobnosti T.G.Masaryka, mezi přísnou vznešeností na piedestal stavěné sochy a jeho vášnivostí srdce i duše, mezi tragikou a štěstím, jak se píše v doslovu M. Podhorského. Čapkovy hovory splnily požadavek literatury faktu do posledního, s bravurou výsostného spisovatele. Přijaté úkoly však vymezily mantinely pro celou pravdu i ucelené posouzení lidských hlubin osobnosti, tak neobyčejné a pro svět tehdejší i budoucí nepostradatelné. Kniha se může stát závažným studijním materiálem, využitelným pro dnešní i budoucí generace a svoji zdravou životní filozofií pomáhat při obnovení lásky k vlasti, úctě k morálním hodnotám, víře i národním tradicím… To pak bude pravé vítězství ducha Masarykova i Čapkova! 

                                                                                           Alena Klímová – Brejchová



Zpět na články
 
© 2009-2019   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one