1.12.2018 Vánoční básně
Příchod Avatara….
Byl Slunovrat a blížila se chvíle půlnoční
Na zasněžené město Měsíc bledé prsty klad
když přišel On…
Snad prosmykl se kolem galaxií
kol prstenců Saturnových… ledových
a na hranicích Nehmoty měl úsměv v tváři
božský smích…
Pak bez tíživého těla na náměstí jemně zářil
když mezi lidským davem tiše stál
jak krásný zjev muže… mlžný chvějivý
a zlatobílé světlo halilo ho jako třpytný šál…
Jako by měl tisíc láskyplných dlaní
které lidem v žehnajícím gestu
bez rozdílů smýšlení a vin i věků
na čela s božskou něhou klad…
aby rušil nenávisti, smutky, žal
a sytil lásky hlad
Na Vzlétání zručně měnil Pád…
Když se rozezněly zvony půlnoční
v tom majestátním Svatvečeru… vešel v chrám
a mnohohlasý chór jásavě vzdal Nebi díky
Gloria in excelsis Deo! Gloria in excelsis Deo!
Tóny jako ptáci do kupole chrámu nalétaly…
když jako dítě znovu uleh v jesličkách
Lidské ruce se v lásce dotýkaly
aby upevnili v sobě Víru v Bližní
neměnnou jak Víra bývá i v hmotném zajetí
Aby podali si tepající srdce
jak vzácný démant… skvostný Dar
a Mírem bylo jejich vroucí objetí…
Živý Dar…
(Prosincová noc v roce 2011)
Jak nebeská Luna byla mladá „Matka“ krásná
když s dítětem sestoupila prosincovou nocí
po průsvitných schodech z nadoblačné říše…
Zlatobílé světlo halilo ji jako jemný šál
a lidé na kameny poklekali… snad kdosi se i bál
však věděli, že Spasitel na svět znovu přišel
ten, co věky vládnouti má láskyplnou mocí
a Tmu Nevědění prozáří jak Hvězda jasná…
Ta Věčná máma se na kolébku kříže přišla zaručit
že se uzdravení živí smějí stulit Otci v náručí
Přišla aby darem synka božskou Lásku obnovila
a v oběti nevýslovné věnovala lidstvu živý Dar
Svým synkem jim cenu Služby něžně připomněla
Věrné Služby bližním co zruší Nenávist a Zmar…
Královské Obdarovávání…
Pryskyřicí ještě voníš příteli náš
rytíři Výšin… Strome vánoční
Slyšíš, zas nad majestátem zasněženého Města
magií Nového Zrození Zvony k lidem hovoří…
a ty se zachvíváš, rozpažen nad námi vzhlížejícími
Posloucháš tlukot našich srdcí do Záře a třpytu oděn
a svůj úděl „Velké Služby a Oběti“ už znáš…
V hlubině tvé paměti ještě lesní tráva ševelí
Ještě slyšíš jak v mokřinách utichá žabí volání
i jak v pěně lesní tmy Tlení vzdechlo…
Ach postůj rozpažen v ochraně nad námi
a přepásán světelnou šerpou naděje
ještě chvíli pryskyřičnými ústy vyprávěj…
O květech se kterými si louka nevěděla rady
o chmýrnatých holátkách usínajících v tvém podpaží
i o matce Zemi, plující ledovými koridory Kosmu
Připomeň nám v této velebné chvíli lidský úkol náš
i Světlo, které ve dnech Slunovratu do kolébky slétlo
a až zazní naléhavá hudba Sfér
a pryskyřičná slova vzlétnou jako ptáci z tvého domu
my poklekneme na kamennou Tvrdost v pokoře
Pak slzami, tou božskou rosou, si Duši omyjeme …
…ohřejeme ji v dlaních planoucích Hvězd
co se v lidských očích zrcadlí… a podáme si ruce…
Pak uvidíš zázrak… Příteli náš… Velikáne výšin
Uvidíš, jak ve Svaté noci Láska v božské alchymii
tepající srdce na průzračný Démant přetaví
Pak usměvaví lidé předají si
ten do hebounké kůže zahalený
skvostný Dar…
Prosba Slunovratová…
Vítáme Tě Slunce, dárce života!
V prosincovém poledni nám rozepjaté paže pozlatíš
a pak v půlnoční chvíli Zrození
uslyšíme zvony Lásky a Míru…
Ó, Duchu Bytí, který jsi Světlem
v hodině Slunovratu k lidem navráceným!
Dovol nám v čase nadcházejícím a neznámém
milovat, utěšovat a rozdávat naději i radost
Pomáhat tam, kde vládne smutek a beznaděj…
Dovol, nechť zůstaneme v prostoru
Modrozlatého Světa tak dlouho,
dokud budou trvat bytosti cítící
a našeho soucitu a pomoci potřebné,
neboť s jistotou víme, že pouze dáváním
smíme Tvé Světlo a Lásku přijímat…
Tóny Vánoc...
V chrámu rozezněl se z lidských hlasů chór
Ach, ta božská „Hudba vánoční…“
Byla tak jemná a přece vítězící
že rázem zajala duši člověka ve svém prostoru
jako radujícího se vězně…
Stulil se v jejím ochranném víření
jako v náručí hedvábného kokónu z Duhy
Vibrace tónů se staly božskou komunikací
a v doteku všeznalé všudypřítomnosti
byl samozřejmým i plavný Vzlet…
Zmizely hranice i konečný Bod Zlomu
a minulost i budoucnost ztratily rozměr…
Zněla jen Hudba a vzlínala v něm jako slastný vír
Byl člověkem a vydán jí napospas…
… procítil
podivuhodnost pružícího průzračného Prostoru…
Pak, když mu modrá Rajka víry usedla na zápěstí
přiblížily se hvězdy na dosah…
Teplé a zářící se koupaly v jeho vlastním Zrcadlení…
Pak se staly tóny čirou láskou, bezbřehým štěstím
bezpodmínečným bezpečím jeho dětství
a vše se k němu navrátilo v celistvosti a nádheře
Zmámen uvěřil v Nekonečnost sebe…
Leden 2017 BO.- žena
Duch Vánoc... zadumání
... jako by jemným cinknutím
ozvěna dětské radosti z Vánoc
do srdce – do mysli zazněla...
Jako by v radostném údivu, v kleknutí
k dárkům co dala Svatá noc
dospělých Tuhost prosákla – zjemnila
Snad nás tím jemným smýknutím
po kruhu Času jen tajemná Síla a Moc
doteky hněte, aby nás ztvárnila...
Aby nás změnila kosmickým dotknutím
na strážce místa na Zemi- Genia Loci
a naše zteřelé „Masky“ na úhel spálila...
Královské Obdarovávání…
Pryskyřicí ještě voníš příteli náš
Rytíři Výšin… Strome vánoční…
Posloucháš tlukot našich srdcí do třpytu i chladu oděn
a svůj úděl „Velké Služby a Oběti“ už znáš…
V hlubině tvé paměti ještě lesní tráva ševelí
Ještě slyšíš jak v mokřinách utichá žabí volání
i jak v pěně lesní tmy Tlení vzdechlo…
Ach postůj rozpažen v ochraně nad námi
Připomeň nám v této velebné chvíli lidský úkol náš
i Světlo, které ve dnech Slunovratu do kolébky slétlo
a až zazní naléhavá hudba Sfér
a pryskyřičná slova vzlétnou jako ptáci z tvého domu
my poklekneme na kamennou Tvrdost v pokoře
Pak slzami, tou božskou rosou, si Duši omyjeme …
…ohřejeme ji v dlaních planoucích Hvězd
co se v lidských očích zrcadlí… a podáme si ruce…
Pak uvidíš zázrak… Příteli náš… Velikáne výšin
Uvidíš, jak ve Svaté noci Láska v božské alchymii
tepající srdce na průzračný Démant přetaví
Pak usměvaví lidé předají si
ten do hebounké kůže zahalený
skvostný Dar…