Kosmická Krasavice…
 (pohádka pro Okřídlené)

 
Byla živá a vědoma si své výjimečné krásy,
když jako modrá perla plula ledovou temnotou...
Hýčkána horoucím Jasem svého Otce oslnivě zářila...
 Za miliardy let vypiplala na svých kamenných zádech
enklávu dvounohého bezkřídlého hmyzu
 a snad jej i milovala jako hrdá máma
 Přemnožil se však a stal se neúnosným alergentem...
Vylučoval palčivé jedy, dusivý dým
probodával její zelenou kůži milionem ropných děr
  zavrtával se do jejího těla důlními šachtami, sosáky plovoucích plošin
a vysával jí krev, měně ji na výbušnou energii motorů...
 Páchnul ten hmyz a bezhlavě plýtval jejími vodami,
zamořoval je megatunami špíny, slizem výkalů – odpadu.
Spoutával její citlivé tělo tvrdými úvazky betonových dálnic,
drancoval co šlo, až k jejím jaderným strukturám
a rozpaloval její hmotu horečkou!
 Onemocněla ta kosmická Kráska...
 Dusila se a její krásné vlasy deštných pralesů
ubývaly v ohyzdné alopacii holin a pouští...
Cítila, že se musí zhluboka nadechnout, rozervat pouta
 a tu krásní bezkřídlí parazité hynuli po milionech
 ve víření tornád, bouří... ve vichrech orkánů...
 Byla však vytvořena pro zachování života,
 avšak její zachvívání se stalo spontánní jako porod
Otřásala v křečích, v přívalu záplav-  plodových vod
 Nesnesla víc hmyzí zavrtávání, bodání a šimrání
Její, jadernými novotvary hub a vředy výbuchů zraněná kůže
rozpukala hlubokými krátery v otřesech, v zemětřeseních
a obří vlny Tsunami smývaly z její kůže nemoc i bezkřídlý hmyz
 Kašlala a ti, co se vezli, parazitujíce na její životodárné kráse
umírali po milionech, spalováni očistným živlem ohně
  Vypařovali se v rudém magmatu prýštícím z furunkulů sopek,
zasýpáni pyroplastickými mračny žhavého popela
 V pláči mizeli Bezkřídlí z její smaragdové kůže
po léta řídly jejích řady, hasla světla „termitišť“
 Pak ona vstřebala co zbylo výživné a zklidněla.
 Zkrásnělá plula Vesmírem jako porodivší matka
  a opět uzdravena zářila perleťovou Modří...
BO.-žena

 
1.12.2018   Vánoční básně

Příchod Avatara….

Byl Slunovrat a blížila se chvíle půlnoční
Na zasněžené město Měsíc bledé prsty klad
když přišel On…
Snad prosmykl se kolem galaxií
kol prstenců Saturnových… ledových
a na hranicích Nehmoty měl úsměv v tváři
božský smích…
Pak bez tíživého těla na náměstí jemně zářil
když mezi lidským davem tiše stál
jak krásný zjev muže…  mlžný chvějivý
a zlatobílé světlo halilo ho jako třpytný šál…
Jako by měl tisíc láskyplných dlaní
které lidem v žehnajícím gestu
bez rozdílů smýšlení a vin i věků
na čela s božskou něhou klad…
aby rušil nenávisti, smutky, žal
a sytil lásky hlad
Na Vzlétání zručně měnil Pád…
 
Když se rozezněly zvony půlnoční
v tom majestátním Svatvečeru… vešel v chrám
a mnohohlasý chór jásavě vzdal Nebi díky
Gloria in excelsis Deo! Gloria in excelsis Deo!
Tóny jako ptáci do kupole chrámu nalétaly…
když jako dítě znovu uleh v jesličkách
Lidské ruce se v lásce dotýkaly
aby upevnili v sobě Víru v Bližní
neměnnou jak Víra bývá i v hmotném zajetí
Aby podali si tepající srdce
jak vzácný démant… skvostný Dar
a Mírem bylo jejich vroucí objetí…


Živý Dar…

 (Prosincová noc v roce 2011)

Jak  nebeská Luna byla mladá „Matka“ krásná
když s dítětem sestoupila prosincovou nocí
po průsvitných schodech z nadoblačné říše…
Zlatobílé světlo halilo ji jako jemný šál
a lidé na kameny poklekali… snad kdosi se i bál
však věděli, že Spasitel na svět znovu přišel
ten, co věky vládnouti má láskyplnou mocí
a Tmu Nevědění prozáří jak Hvězda jasná…

Ta Věčná máma se na kolébku kříže přišla zaručit
že se uzdravení živí smějí stulit Otci v náručí
Přišla aby darem synka božskou Lásku obnovila
a v oběti nevýslovné věnovala lidstvu živý Dar
Svým synkem jim cenu Služby něžně připomněla
Věrné Služby bližním co zruší Nenávist a Zmar…


Královské Obdarovávání…

Pryskyřicí ještě voníš příteli náš
rytíři Výšin… Strome vánoční
Slyšíš, zas nad majestátem zasněženého Města
magií Nového Zrození Zvony k lidem hovoří…
a ty se zachvíváš, rozpažen nad námi vzhlížejícími
Posloucháš tlukot našich srdcí do Záře a třpytu oděn
a svůj úděl „Velké Služby a Oběti“ už znáš…
V hlubině tvé paměti ještě lesní tráva ševelí
Ještě slyšíš jak v mokřinách utichá žabí volání
i jak v pěně lesní tmy Tlení vzdechlo…
Ach postůj rozpažen v ochraně nad námi
a přepásán světelnou šerpou naděje
ještě chvíli pryskyřičnými ústy vyprávěj…
O květech se kterými si louka nevěděla rady
o chmýrnatých holátkách usínajících v tvém podpaží
i o matce Zemi, plující ledovými koridory Kosmu
Připomeň nám v této velebné chvíli lidský úkol náš
i Světlo, které ve dnech Slunovratu do kolébky slétlo
a až zazní naléhavá hudba Sfér
a pryskyřičná slova vzlétnou jako ptáci z tvého domu
my poklekneme na kamennou Tvrdost v pokoře
Pak slzami, tou božskou rosou, si Duši omyjeme …
…ohřejeme ji v dlaních planoucích Hvězd
co se v lidských očích zrcadlí… a podáme si ruce…
Pak uvidíš zázrak… Příteli náš… Velikáne výšin
Uvidíš, jak ve Svaté noci Láska v božské alchymii
tepající srdce na průzračný Démant přetaví
Pak  usměvaví lidé předají si
ten do hebounké kůže zahalený
skvostný Dar…


Prosba Slunovratová…

Vítáme Tě Slunce, dárce života!
V prosincovém poledni nám rozepjaté paže pozlatíš
a pak v půlnoční chvíli Zrození
uslyšíme zvony Lásky a Míru…
Ó, Duchu Bytí, který jsi Světlem
v hodině Slunovratu k lidem navráceným!
Dovol nám v čase nadcházejícím a neznámém
milovat, utěšovat a rozdávat naději i radost
Pomáhat tam, kde vládne smutek a beznaděj…
Dovol, nechť zůstaneme v prostoru
Modrozlatého Světa tak dlouho,
dokud budou trvat bytosti cítící
a našeho soucitu a pomoci potřebné,
neboť s jistotou víme, že pouze dáváním
smíme Tvé Světlo a Lásku přijímat…


Tóny Vánoc...

V chrámu rozezněl se z lidských hlasů chór
Ach, ta božská „Hudba vánoční…“
Byla tak jemná a přece vítězící
že rázem zajala duši člověka ve svém  prostoru
jako radujícího se vězně…
Stulil se v jejím ochranném víření
jako v náručí hedvábného kokónu z Duhy
Vibrace tónů se staly božskou komunikací
a v doteku všeznalé všudypřítomnosti
byl samozřejmým i plavný Vzlet…
Zmizely hranice i konečný Bod Zlomu
a minulost i budoucnost ztratily rozměr…
Zněla jen Hudba a vzlínala v něm jako slastný vír
Byl člověkem a vydán jí napospas…
… procítil
podivuhodnost pružícího průzračného Prostoru…
Pak, když mu modrá Rajka víry usedla na zápěstí
přiblížily se hvězdy na dosah…
Teplé a zářící se koupaly v jeho vlastním Zrcadlení…
Pak se staly tóny čirou láskou, bezbřehým štěstím
bezpodmínečným bezpečím jeho dětství
a vše se k němu navrátilo v celistvosti a nádheře
Zmámen uvěřil v Nekonečnost sebe…

                                              Leden 2017   BO.- žena





Duch Vánoc... zadumání

... jako by jemným cinknutím
ozvěna dětské radosti z Vánoc
do srdce – do mysli zazněla...
Jako by v radostném údivu, v kleknutí
k dárkům co dala Svatá noc
dospělých Tuhost prosákla – zjemnila

Snad nás tím jemným smýknutím
po kruhu Času jen tajemná Síla a Moc
doteky hněte, aby nás ztvárnila...
Aby nás změnila kosmickým dotknutím
na strážce místa na Zemi- Genia Loci
a naše zteřelé „Masky“ na úhel spálila...



Královské Obdarovávání…

Pryskyřicí ještě voníš příteli náš
Rytíři Výšin… Strome vánoční…
Posloucháš tlukot našich srdcí do třpytu i chladu oděn
a svůj úděl „Velké Služby a Oběti“ už znáš…
V hlubině tvé paměti ještě lesní tráva ševelí
Ještě slyšíš jak v mokřinách utichá žabí volání
i jak v pěně lesní tmy Tlení vzdechlo…
Ach postůj rozpažen v ochraně nad námi
Připomeň nám v této velebné chvíli lidský úkol náš
i Světlo, které ve dnech Slunovratu do kolébky slétlo
a až zazní naléhavá hudba Sfér
a pryskyřičná slova vzlétnou jako ptáci z tvého domu
my poklekneme na kamennou Tvrdost v pokoře
Pak slzami, tou božskou rosou, si Duši omyjeme …
…ohřejeme ji v dlaních planoucích Hvězd
co se v lidských očích zrcadlí… a podáme si ruce…
Pak uvidíš zázrak… Příteli náš… Velikáne výšin
Uvidíš, jak ve Svaté noci Láska v božské alchymii
tepající srdce na průzračný Démant přetaví
Pak  usměvaví lidé předají si
ten do hebounké kůže zahalený
skvostný Dar…


 

 
© 2009-2019   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one