Znám Tě… Lásko zlatobílá…
Už netoužím být NIKÝM
já, žena v divné role obsazená
Chci jen vzlétat nad Planetu Žití
křídla nad lesy i nad vodami rozevřená
Toužím jen tak v jasu Slunce BÝT
vznášet se a zpívat… také tančit
vlahý mořský vánek z dlaní pít
Mít Krásu v očích a nožky lančí
Já své štětce i pera větrům daruji
a z knížek postavím si žebřík do Nebe
Na oblaka vpíšu, že neskonale miluji
že neumím žít, Lásko zlatobílá, bez Tebe
Už netoužím být NIKÝM
já, žena v divné role obsazená
Chci jen vzlétat nad Planetu Žití
křídla nad lesy i nad vodami rozevřená
Toužím jen tak v jasu Slunce BÝT
vznášet se a zpívat… také tančit
vlahý mořský vánek z dlaní pít
Mít Krásu v očích a nožky lančí
Já své štětce i pera větrům daruji
a z knížek postavím si žebřík do Nebe
Na oblaka vpíšu, že neskonale miluji
že neumím žít, Lásko zlatobílá, bez Tebe
Aktuality pro rok 2013
7.12.2013 Báseň pro měsíc prosinec
Návrat Zvonů… půlnoc Slunovratu
Ta podivná Bytost, útlá jak bambusu dřík
se chlapci podobala, ale možná byla dívkou
Krásnou zdála se a lidé nechtěli se o ni přít
když do Věže šplhala se, ozbrojena zlatou dýkou
Byla v přiléhavém šatě co kryl ji jako bílá kůže
a pod čapku spoutala si vlasy barvy tekoucího medu
Spěchala do výše prostorem co na maximum zúžen
byl z temnoty a prachu, z pavučin a namrzlého ledu
Tam, pod kupolí Věže zavěšen byl obří Zvon
ona poklekla a k jeho srdci přitulila sličnou tvář
Horkou rukou polaskala kov co vydati měl silný tón
až lidé v prosincové noci spatří Velké Hvězdy zář
Ta útlá svižná Bytost, snad dívka s duší bělostnou
provazy Zvonu rozvázala, otiskla je pevně do dlaní
a odlitý Kov se její silou rozezpíval písní radostnou
o tom, že Syn Boží znovu na planetu Zemi slanil
A tam, dole, u úpatí Věže, lidé okouzleně naslouchali
jak zářící Město píseň Zvonu vrací ozvěnou
Jejich ruce navzájem se dotýkaly, láskou si je zahřívali
aby v sobě upevnili Víru v bližní, navždy neměnnou
Královské Obdarovávání…
Pryskyřicí ještě voníš příteli náš
Rytíři Výšin… Strome vánoční…
Slyšíš, zas nad majestátem zasněženého Města
magií Nového Zrození Zvony k lidem hovoří…
a ty se zachvíváš, rozpažen nad námi vzhlížejícími
Posloucháš tlukot našich srdcí do Záře a třpytu oděn
a svůj úděl „Velké Služby a Oběti“ už znáš…
V hlubině tvé paměti ještě lesní tráva ševelí
Ještě slyšíš jak v mokřinách utichá žabí volání
i jak v pěně lesní tmy Tlení vzdechlo…
Ach postůj rozpažen v ochraně nad námi
a přepásán světelnou šerpou naděje
ještě chvíli pryskyřičnými ústy vyprávěj…
O květech se kterými si louka nevěděla rady
o chmýrnatých holátkách usínajících v tvém podpaží
i o matce Zemi, plující ledovými koridory Kosmu
Připomeň nám v této velebné chvíli lidský úkol náš
i Světlo, které ve dnech Slunovratu do kolébky slétlo
a až zazní naléhavá hudba Sfér
a pryskyřičná slova vzlétnou jako ptáci z tvého domu
my poklekneme na kamennou Tvrdost v pokoře
Pak slzami, tou božskou rosou, si Duši omyjeme …
…ohřejeme ji v dlaních planoucích Hvězd
co se v lidských očích zrcadlí… a podáme si ruce…
Pak uvidíš zázrak… Příteli náš… Velikáne výšin
Uvidíš, jak ve Svaté noci Láska v božské alchymii
tepající srdce na průzračný Démant přetaví
Pak usměvaví lidé předají si
ten do hebounké kůže zahalený
skvostný Dar…
Gloria in excelsis Deo! Štědrovečerní
Nastává posvátná Noc a za okny našeho domu
se tichounce snášejí prachová pírka…
Snad padají z křídel zpívajících andělů…
Krajina zbělela a varhany rampouchů křišťálově zní:
„Gloria in excelsis Deo!“
Cítíš, v našem pokoji se prudce rozvoněla pryskyřice
To sličný strom se na chrám lesa rozpomněl
Podívej, děti usnuly a čílka mají potem zrosená
Jsi vedle mne a tvá dlaň hřeje láskou
Žití je náhle dotyk modrý a zlatý...
Nad námi zní Čas jak tóny fléten
a bezrozměrný Prostor na hrotech nám vane...
Už nic neříkám...
jen celou plochou s Tebou splývám...
Stoupáme i klesáme v závrati
lhostejní k východům i západům vyhasínajících sluncí
Slova jsou nepochopitelná zaklínání
jak hmyzí křídla od úst nám opadávají
ze srdcí odlétají
lehké jak peroutky z bříšek kolibříků...
R o z m l o u v á m e...
jsme kapky deště... kondenzát vůně jasmínů
hvězdný prach na kakostové louce
Jsme stromy co na hladině korunami koření
Je noc Slunovratu i slavného Zrození
a její Dech nás krotce omývá....
7.11.2013 Báseň pro měsíc listopad
Chirurg plastický… aneb oprava božího plánu
Možná v pořádku je žíti v Kráse klasický
(vždyť i brambor zasetý má býti v řádku)
a tak dohlédne smutný holce na skořápku
ozbrojený Bůh, co nazývá se Chirurg plastický
Jásaj křepčej ty bolavý holky napůl umělý
když bůh se skalpelem Boha zručně opravuje
když jim dělá nová prsa, nosy, zadky napumpuje
Bez něj by své vosí pasy i nateklý ústa neměly
Snad za nocí se k Chirurgovi vroucně modlí
ty sešívaný holky, kterým botox vbodl pod kůži
Vždyť ON vyzrál nad přírodou nad Bohy
a ony… „díkybohu", rozkvetly jak záhon růží
Snad na jediném se ty sličné „Umělice" shodly
že obelstění „Tvůrčí Vůle" jim vylepšilo Bytí ubohý
Možná v pořádku je žíti v Kráse klasický
(vždyť i brambor zasetý má býti v řádku)
a tak dohlédne smutný holce na skořápku
ozbrojený Bůh, co nazývá se Chirurg plastický
Jásaj křepčej ty bolavý holky napůl umělý
když bůh se skalpelem Boha zručně opravuje
když jim dělá nová prsa, nosy, zadky napumpuje
Bez něj by své vosí pasy i nateklý ústa neměly
Snad za nocí se k Chirurgovi vroucně modlí
ty sešívaný holky, kterým botox vbodl pod kůži
Vždyť ON vyzrál nad přírodou nad Bohy
a ony… „díkybohu", rozkvetly jak záhon růží
Snad na jediném se ty sličné „Umělice" shodly
že obelstění „Tvůrčí Vůle" jim vylepšilo Bytí ubohý
1.10.2013 Báseň pro měsíc říjen
Jedinému milému…
(aneb láska až za hrob)
Že znovu přijdeš čekám muži májový
a láska ve mně vzlétá jako bílá holubice
Až mé srdce zhasne jako světlo rudé svíce
pak sama sebe v náručí tvém dopovím
Jsi ve mně jako poklad ve fajánsové misce
já o tobě, milý, po staletí celou duší vím
a i když nejsi se mnou milovat tě smím
jak Pěnice volnost v pozlacené klícce…
Snad nám bude opět dovoleno setkání
až k vrcholům vyneseme batoh Pokání
Až mi z jiných světů do náruče slaníš
rozkoš najdu ve tvých teplých dlaních
Má duše roztočí se milováním jako vích
já zatoužím po polibcích, po ústech tvých!
(aneb láska až za hrob)
Že znovu přijdeš čekám muži májový
a láska ve mně vzlétá jako bílá holubice
Až mé srdce zhasne jako světlo rudé svíce
pak sama sebe v náručí tvém dopovím
Jsi ve mně jako poklad ve fajánsové misce
já o tobě, milý, po staletí celou duší vím
a i když nejsi se mnou milovat tě smím
jak Pěnice volnost v pozlacené klícce…
Snad nám bude opět dovoleno setkání
až k vrcholům vyneseme batoh Pokání
Až mi z jiných světů do náruče slaníš
rozkoš najdu ve tvých teplých dlaních
Má duše roztočí se milováním jako vích
já zatoužím po polibcích, po ústech tvých!
13.9.2013 Básně pro měsíc září
Zlatá sklizeň
(možná už zítra přijde mráz)
Jak zboží, na nějž tvůrce zlato dých
u mých nohou zralé plody leží
Leží tiše na hebounkém loži
z travin jemných… podzimních
Jsou vonnou sklizní rukou mých
co popadala z korun stromů-věží
jak něžné zvony z dílny Boží
a zasypala zemi jako zlatý sníh
Já vzhlížím do koruny vrostlá ke kmenům
abych odtajila květy porozené z pupenů
Větvovím třesu, jak když na zvon zvoním
a Čas se kolem žene jak splašené stádo koní
Chutnám sklizeň, dřeň mi v ústech sladce taje
a má Láska ve mně sílí… podobu má Máje!
(možná už zítra přijde mráz)
Jak zboží, na nějž tvůrce zlato dých
u mých nohou zralé plody leží
Leží tiše na hebounkém loži
z travin jemných… podzimních
Jsou vonnou sklizní rukou mých
co popadala z korun stromů-věží
jak něžné zvony z dílny Boží
a zasypala zemi jako zlatý sníh
Já vzhlížím do koruny vrostlá ke kmenům
abych odtajila květy porozené z pupenů
Větvovím třesu, jak když na zvon zvoním
a Čas se kolem žene jak splašené stádo koní
Chutnám sklizeň, dřeň mi v ústech sladce taje
a má Láska ve mně sílí… podobu má Máje!
Až verše ke sklizni dozrají…
(básníkovi)
Vznášíš se v těle, v hebounkém letadle
usazen v lebce, v kostěném „kokpitu"
na místo pilota věž z knížek v sedadle
a pod kniplem sklenici-nemáš ji dopitu
Přistát máš už brzy na tvrdo, na vodu
a bez trochy znalostí pozbýváš jistotu
dumáš zda ztratíš či nabudeš svobodu
až opustíš letadlo s náručí maskotů…
Snad Archanděl Smrti převezme řízení
až v oknech „kokpitu" započne Mizení
a svist v uších, podobný Ďáblovu vřískotu
změní se v chorál s árií andělských hlasů…
Snad projdeš špalírem Kosmických Pilotů
ozdoben verši jak věnčením z dozrálých klasů
4.8.2013
Autentický záznam z jednoho srpnového poledne roku 2013
aneb mimozemský nález v Kruzích v obilí…)
Stojím uprostřed zralého pšeničného lánu
Ležící klasy podivuhodného Obrazce
se proplétají v kolmých úhlech a jsou úhledně poskládány
jako kdyby vlasy na hlavě čokoládové krasavice
splétala zručná ruka africké kadeřnice
do elegantních cůpků…
Stébla také tvoří dokonalé kruhy snad o čemsi informující
Cítím lehké brnění v prstech a čísi fotoaparát kolabuje
Jakýsi polonahý muž s jasně rudě zářícími odřeninami na těle
přichází polem a zvědavě na mne hledí uprostřed Kruhů
Svými ranami, po nichž krev nestéká,
připomíná Krista právě sňatého z břevna kříže
Nemohu se na nic soustředit, myslím jen na Dítě!
Na nádherné batolátko, které sedí s bosýma nožkami
uprostřed největšího z Kruhů a radostně se usmívá…
Vypadá jako dlátem dokonale vyciselovaný výtvor
z božských rukou Michelangelových
když si pohrává s obřím achátovým krystalem
Zdvíhám ho do náruče a zvídaví lidé se začínají na nás usmívat
Podivuhodná radost z nové lidské bytosti
nás jemně propojuje v Obrazci z Kruhů…
Odcházím a necítím zájem o tajemné mimozemské vytvořitele
Kráčím zralým polem zpět a hledím do očí batolátka
Žertovně snímá nebesky modrý klobouček
z kučeravé hlavy a já náhle sleduji s údivem
hejnko kobaltově namodralých kolibříků, které nás oblétá
Polední srpnové Slunce nemilosrdně žhne,
klasy mne tisíci muřích nožek šimrají holé nohy
a nebe je nad zlatým polem ultramarinové…
Tíha dětského tělíčka mne zadýchává…
Cesta polem je dlouhá a VNOR do Nadreality náhlý a nečekaný
Necítím už své tělo, tíhu, dech
vnímám pouze výsostné lidské štěstí!
Slzy mi stékají a duhový lom světla v tom slzotoku
mění pole v podivuhodný prostor neoslňující Záře
Jsme dva a já smím batolátko pronášet
úchvatným Časoprostorem, kde vzlíná chlebem navoněná Boží Láska
Ach, nové dítě! Jsi jen Ty a já, ty, nový i staronový
Cítím bezbřehou radost, když se na mne usmíváš ústy otcovými
Tisknu Tě ke svému srdci a ochutnávám Nebe v Setkání…!
……
Vynořuji se… Procitám…
Stojím znovu na rozžhaveném asfaltu silnice
a na konci, či na začátku Pole stojí krásný Stařec
Pozoruje mne i batolátko v mém náručí
Přijímá a akceptuje můj nález mimozemšťánka v Kruzích
a v očích má zájem i světla radosti…
Jakoubkovi a těm, ke kterým nyní patří…
S velkým díkem za tento prožitek babí BO.-
Poblíž zámku Sychrov… 4.srpna 2013
aneb mimozemský nález v Kruzích v obilí…)
Stojím uprostřed zralého pšeničného lánu
Ležící klasy podivuhodného Obrazce
se proplétají v kolmých úhlech a jsou úhledně poskládány
jako kdyby vlasy na hlavě čokoládové krasavice
splétala zručná ruka africké kadeřnice
do elegantních cůpků…
Stébla také tvoří dokonalé kruhy snad o čemsi informující
Cítím lehké brnění v prstech a čísi fotoaparát kolabuje
Jakýsi polonahý muž s jasně rudě zářícími odřeninami na těle
přichází polem a zvědavě na mne hledí uprostřed Kruhů
Svými ranami, po nichž krev nestéká,
připomíná Krista právě sňatého z břevna kříže
Nemohu se na nic soustředit, myslím jen na Dítě!
Na nádherné batolátko, které sedí s bosýma nožkami
uprostřed největšího z Kruhů a radostně se usmívá…
Vypadá jako dlátem dokonale vyciselovaný výtvor
z božských rukou Michelangelových
když si pohrává s obřím achátovým krystalem
Zdvíhám ho do náruče a zvídaví lidé se začínají na nás usmívat
Podivuhodná radost z nové lidské bytosti
nás jemně propojuje v Obrazci z Kruhů…
Odcházím a necítím zájem o tajemné mimozemské vytvořitele
Kráčím zralým polem zpět a hledím do očí batolátka
Žertovně snímá nebesky modrý klobouček
z kučeravé hlavy a já náhle sleduji s údivem
hejnko kobaltově namodralých kolibříků, které nás oblétá
Polední srpnové Slunce nemilosrdně žhne,
klasy mne tisíci muřích nožek šimrají holé nohy
a nebe je nad zlatým polem ultramarinové…
Tíha dětského tělíčka mne zadýchává…
Cesta polem je dlouhá a VNOR do Nadreality náhlý a nečekaný
Necítím už své tělo, tíhu, dech
vnímám pouze výsostné lidské štěstí!
Slzy mi stékají a duhový lom světla v tom slzotoku
mění pole v podivuhodný prostor neoslňující Záře
Jsme dva a já smím batolátko pronášet
úchvatným Časoprostorem, kde vzlíná chlebem navoněná Boží Láska
Ach, nové dítě! Jsi jen Ty a já, ty, nový i staronový
Cítím bezbřehou radost, když se na mne usmíváš ústy otcovými
Tisknu Tě ke svému srdci a ochutnávám Nebe v Setkání…!
……
Vynořuji se… Procitám…
Stojím znovu na rozžhaveném asfaltu silnice
a na konci, či na začátku Pole stojí krásný Stařec
Pozoruje mne i batolátko v mém náručí
Přijímá a akceptuje můj nález mimozemšťánka v Kruzích
a v očích má zájem i světla radosti…
Jakoubkovi a těm, ke kterým nyní patří…
S velkým díkem za tento prožitek babí BO.-
Poblíž zámku Sychrov… 4.srpna 2013
2.7.2013 Báseň pro měsíce červenec a srpen
Jedinému milému…
(aneb láska až za hrob)
Že znovu přijdeš čekám muži májový
a láska ve mně vzlétá jako bílá holubice
Až mé srdce zhasne jako světlo rudé svíce
pak sama sebe v náručí tvém dopovím
Jsi ve mně jako poklad ve fajánsové misce
já o tobě, milý, po staletí celou duší vím
a i když nejsi se mnou milovat tě smím
jak Pěnice volnost v pozlacené klícce…
Snad nám bude opět dovoleno setkání
až k vrcholům vyneseme batoh Pokání
Až mi z jiných světů do náruče slaníš
rozkoš najdu ve tvých teplých dlaních
Má duše roztočí se milováním jako vích
já zatoužím po polibcích, po ústech tvých!
Až verše ke sklizni dozrají…
(básníkovi)
Vznášíš se v těle, v hebounkém letadle
usazen v lebce, v kostěném „kokpitu"
na místo pilota věž z knížek v sedadle
a pod kniplem sklenici-nemáš ji dopitu
Přistát máš už brzy na tvrdo, na vodu
a bez trochy znalostí pozbýváš jistotu
dumáš zda ztratíš či nabudeš svobodu
až opustíš letadlo s náručí maskotů…
Snad Archanděl Smrti převezme řízení
až v oknech „kokpitu" započne Mizení
a svist v uších, podobný Ďáblovu vřískotu
změní se v chorál s árií andělských hlasů…
Snad projdeš špalírem Kosmických Pilotů
ozdoben verši jak věnčením z dozrálých klasů
(aneb láska až za hrob)
Že znovu přijdeš čekám muži májový
a láska ve mně vzlétá jako bílá holubice
Až mé srdce zhasne jako světlo rudé svíce
pak sama sebe v náručí tvém dopovím
Jsi ve mně jako poklad ve fajánsové misce
já o tobě, milý, po staletí celou duší vím
a i když nejsi se mnou milovat tě smím
jak Pěnice volnost v pozlacené klícce…
Snad nám bude opět dovoleno setkání
až k vrcholům vyneseme batoh Pokání
Až mi z jiných světů do náruče slaníš
rozkoš najdu ve tvých teplých dlaních
Má duše roztočí se milováním jako vích
já zatoužím po polibcích, po ústech tvých!
Až verše ke sklizni dozrají…
(básníkovi)
Vznášíš se v těle, v hebounkém letadle
usazen v lebce, v kostěném „kokpitu"
na místo pilota věž z knížek v sedadle
a pod kniplem sklenici-nemáš ji dopitu
Přistát máš už brzy na tvrdo, na vodu
a bez trochy znalostí pozbýváš jistotu
dumáš zda ztratíš či nabudeš svobodu
až opustíš letadlo s náručí maskotů…
Snad Archanděl Smrti převezme řízení
až v oknech „kokpitu" započne Mizení
a svist v uších, podobný Ďáblovu vřískotu
změní se v chorál s árií andělských hlasů…
Snad projdeš špalírem Kosmických Pilotů
ozdoben verši jak věnčením z dozrálých klasů
29.5.2013 Báseň pro měsíc červen
Požíračka květů Růží…
Otevřená tlama tučné poživačné ženštiny
se přiblížila k ztělesněné Kráse… k Růži
a její zuby zacvakaly jak zažloutlé kleštiny
aby bělostnému květu rozmělnily něžnou kůži
Kamery to točí a přenášejí žravost do světa
Adorují zlou tu, kanibalství hodnou událost
kdy se jídlem stává vonná Krása v květu zakletá
aby mezi ní a masem mrtvol vytvořil se most
Křičím, spílám, vzdychám, ne… už dost
květy na světě jsou lidským duším pro radost
Požírači květů abstinujte od žranic a hříchů
vždyť hladoví a nazí se na hřbitovech sejdeme
Růže nesmí rozplynout se žíravinou v břichu
Božský symbol Duše… stát nemůže se… lejnem
Otevřená tlama tučné poživačné ženštiny
se přiblížila k ztělesněné Kráse… k Růži
a její zuby zacvakaly jak zažloutlé kleštiny
aby bělostnému květu rozmělnily něžnou kůži
Kamery to točí a přenášejí žravost do světa
Adorují zlou tu, kanibalství hodnou událost
kdy se jídlem stává vonná Krása v květu zakletá
aby mezi ní a masem mrtvol vytvořil se most
Křičím, spílám, vzdychám, ne… už dost
květy na světě jsou lidským duším pro radost
Požírači květů abstinujte od žranic a hříchů
vždyť hladoví a nazí se na hřbitovech sejdeme
Růže nesmí rozplynout se žíravinou v břichu
Božský symbol Duše… stát nemůže se… lejnem
20.5.2013 Báseň pro měsíc květen
Vyklenutý Svět…
Rozpomeň se „Malověrný" na ten pocit nepříjemný
kdy nám byla po zrození nová těla velmi těsná…
Pamatuješ, jak se nešlo do nich vmístit… vtěsnat,
když v korzetu šlach byl lapen člověk jemný…
Jen křik a bezmoc ležícího broučka na zádech
Odtrženost, světlo ostré a chlad na vahách surových
To když nám byla odlomena křídla, když poodstoupil Smích
a sladkostí nám bylo jenom mléko mámy a v Tuhosti vdech
Svět vyklenul se a bezpečným božstvím stal se bledý prs
Propojením s Tíhou hmoty naše ústa pevně přisátá
Minulost se rozplývala sněhem zapomnění zaváta
a v programu Růstu vzlínali jsme jako trávy trs…
Stav Beztíže však v paměti byl navždy vrostlý
jak volnost letu či zlatomodrá Záře, věrný průvodce
jak dvé sluncí nad obzorem a sladké jemné ovoce
Jak věta „Miluji a sloužím"… ten pojem prostý…
Rozpomeň se „Malověrný" na ten pocit nepříjemný
kdy nám byla po zrození nová těla velmi těsná…
Pamatuješ, jak se nešlo do nich vmístit… vtěsnat,
když v korzetu šlach byl lapen člověk jemný…
Jen křik a bezmoc ležícího broučka na zádech
Odtrženost, světlo ostré a chlad na vahách surových
To když nám byla odlomena křídla, když poodstoupil Smích
a sladkostí nám bylo jenom mléko mámy a v Tuhosti vdech
Svět vyklenul se a bezpečným božstvím stal se bledý prs
Propojením s Tíhou hmoty naše ústa pevně přisátá
Minulost se rozplývala sněhem zapomnění zaváta
a v programu Růstu vzlínali jsme jako trávy trs…
Stav Beztíže však v paměti byl navždy vrostlý
jak volnost letu či zlatomodrá Záře, věrný průvodce
jak dvé sluncí nad obzorem a sladké jemné ovoce
Jak věta „Miluji a sloužím"… ten pojem prostý…
17.3.2013 Báseň pro měsíc duben
Hluboká Studna…(snová vize)
Až odložím tělo jako starou paruku
drž mne milý kolem pasu - za ruku
Až já dojdu známou loukou ke Studnici
padnu do Hlubiny jako ptáče s prostřelenou plící
pak s tebou budu klesat vlídnou temnotou…
Vím že Stvořitel mne neobdaří slepotou
a znám co na mne na dně Studny čeká
Je tam tyrkysová tráva - hebounká a měkká
ptačí zpěv v krajině nevýslovné krásy
a lidé co se smějí… tančí jak ve vánku klasy
Je tam Zeď, na kterou ti co přišli buší!
Skrývá božskou Lásku, tu co máme pevně v Duši
tu, kterou jsme v tělech zabydlení tolik postrádali
a s ní jsme na dno Studny jako listí napadali…
Pouhou chvílí bývá Bytí a my o Lásce smíme snít,
než tam za Zdí na dně Studny splynem s ní…
Až odložím tělo jako starou paruku
drž mne milý kolem pasu - za ruku
Až já dojdu známou loukou ke Studnici
padnu do Hlubiny jako ptáče s prostřelenou plící
pak s tebou budu klesat vlídnou temnotou…
Vím že Stvořitel mne neobdaří slepotou
a znám co na mne na dně Studny čeká
Je tam tyrkysová tráva - hebounká a měkká
ptačí zpěv v krajině nevýslovné krásy
a lidé co se smějí… tančí jak ve vánku klasy
Je tam Zeď, na kterou ti co přišli buší!
Skrývá božskou Lásku, tu co máme pevně v Duši
tu, kterou jsme v tělech zabydlení tolik postrádali
a s ní jsme na dno Studny jako listí napadali…
Pouhou chvílí bývá Bytí a my o Lásce smíme snít,
než tam za Zdí na dně Studny splynem s ní…
14.3.2013 Báseň pro měsíc březen
Boží prst - Hurikán
Všeuměl a božský Tvůrce Všehomíra
si s Modrou Koulí ve vesmíru pohrával
Snad se navždy zamiloval do vlastního díla
Vždyť Bůh byl a génia Stvořeným dokázal
Hýčkal Kouli v dlaních, v jejich zlatém jiskření
a apeloval na anděly, aby na ochranu nebyl sám
Vždyť tam, co prst položil, vzniklo velké víření
co lidé zkáza nazývají, také bouře - Hurikán
Z jeho lásky přišly vichry i ničící záplavy
jejich vytí znělo hlasem Ďábla chraplavým…
Však Stvořitel si se svou koulí stále hrál
jen aby na umělce změnil svého Jedináčka
aby „Člověk" byla v Kosmu dobrá značka
a on mámu Zemi… sám si chránil… dál
Všeuměl a božský Tvůrce Všehomíra
si s Modrou Koulí ve vesmíru pohrával
Snad se navždy zamiloval do vlastního díla
Vždyť Bůh byl a génia Stvořeným dokázal
Hýčkal Kouli v dlaních, v jejich zlatém jiskření
a apeloval na anděly, aby na ochranu nebyl sám
Vždyť tam, co prst položil, vzniklo velké víření
co lidé zkáza nazývají, také bouře - Hurikán
Z jeho lásky přišly vichry i ničící záplavy
jejich vytí znělo hlasem Ďábla chraplavým…
Však Stvořitel si se svou koulí stále hrál
jen aby na umělce změnil svého Jedináčka
aby „Člověk" byla v Kosmu dobrá značka
a on mámu Zemi… sám si chránil… dál
1.2.2013 Báseň pro měsíc únor
Adoptujte Básníka!
Ten chuďas, starý básník
před opičí klecí sklesle stál
a ne a ne se plodně zasnít
protože se o budoucnost „Díla" bál
Stál vratce a mříže klece tisknul na čelo
Snad se styděl před opičí „Celebritou"
jak mu v břiše hlady kručelo
Záviděl té, která byla beze snahy „sytou"
Přečetl si na cedulce v rohu klece
kdo zvířeti zabezpečil blahý život adopcí
a ta v kleci divila se co že je to za snílka?
Vždyť jen blázen adoptuje hladového Básníka!
Možná by on hlavu sklonil, sundal čepici
a pak by se rovným dílem o banány…
Ten chuďas, starý básník
před opičí klecí sklesle stál
a ne a ne se plodně zasnít
protože se o budoucnost „Díla" bál
Stál vratce a mříže klece tisknul na čelo
Snad se styděl před opičí „Celebritou"
jak mu v břiše hlady kručelo
Záviděl té, která byla beze snahy „sytou"
Přečetl si na cedulce v rohu klece
kdo zvířeti zabezpečil blahý život adopcí
a ta v kleci divila se co že je to za snílka?
Vždyť jen blázen adoptuje hladového Básníka!
Možná by on hlavu sklonil, sundal čepici
a pak by se rovným dílem o banány…
dělil s o p i c í
20.1.2013 Báseň pro měsíc leden
Pocta malíři J.H.(návštěva v ateliéru)
Ach malíři, tak maličký zdáš se mi
mezi svými vznešenými duhovými díly
Velikáne v bezejmenné době ztracený
jen duší vnímat smím Tě na chvíli…
Tak podivně známý se mi zdáš
když ústa tiskneš do dlaně mé ruky
Mladé oči zdvíháš, hledíš na mou tvář
a schoulen v sobě plaše pootvíráš úkryt
Hladím Tě a laskám svojí Září
něhou ženy, co Staroby kletbu maří
a náhle oba víme o svých velkých snech
Čas se zbortil a Prostor jiskří Tvořením
kdosi chápající zlatí naše ruce, vnímám dech
i že žijem… a cestou Duhy jdeme Stvořením
Ach malíři, tak maličký zdáš se mi
mezi svými vznešenými duhovými díly
Velikáne v bezejmenné době ztracený
jen duší vnímat smím Tě na chvíli…
Tak podivně známý se mi zdáš
když ústa tiskneš do dlaně mé ruky
Mladé oči zdvíháš, hledíš na mou tvář
a schoulen v sobě plaše pootvíráš úkryt
Hladím Tě a laskám svojí Září
něhou ženy, co Staroby kletbu maří
a náhle oba víme o svých velkých snech
Čas se zbortil a Prostor jiskří Tvořením
kdosi chápající zlatí naše ruce, vnímám dech
i že žijem… a cestou Duhy jdeme Stvořením
© 2009-2017 Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
grafická úprava RaV, Hodkovičky