Návrat Zvonů… půlnoc Slunovratu
Ta podivná Bytost, útlá jak bambusu dřík
se chlapci podobala, ale možná byla dívkou
Krásnou zdála se a lidé nechtěli se o ni přít
když do Věže šplhala se, ozbrojena zlatou dýkou
Byla v přiléhavém šatě co kryl ji jako bílá kůže
a pod čapku spoutala si vlasy barvy tekoucího medu
Spěchala do výše prostorem co na maximum zúžen
byl z temnoty a prachu, z pavučin a namrzlého ledu
Tam, pod kupolí Věže zavěšen byl obří Zvon
ona poklekla a k jeho srdci přitulila sličnou tvář
Horkou rukou polaskala kov co vydati měl silný tón
až lidé v prosincové noci spatří Velké Hvězdy zář
Ta útlá svižná Bytost, snad dívka s duší bělostnou
provazy Zvonu rozvázala, otiskla je pevně do dlaní
a odlitý Kov se její silou rozezpíval písní radostnou
o tom, že Syn Boží znovu na planetu Zemi slanil
A tam, dole, u úpatí Věže, lidé okouzleně naslouchali
jak zářící Město píseň Zvonu vrací ozvěnou
Jejich ruce navzájem se dotýkaly, láskou si je zahřívali
aby v sobě upevnili Víru v bližní, navždy neměnnou
Královské Obdarovávání…
Pryskyřicí ještě voníš příteli náš
Rytíři Výšin… Strome vánoční…
Slyšíš, zas nad majestátem zasněženého Města
magií Nového Zrození Zvony k lidem hovoří…
a ty se zachvíváš, rozpažen nad námi vzhlížejícími
Posloucháš tlukot našich srdcí do Záře a třpytu oděn
a svůj úděl „Velké Služby a Oběti“ už znáš…
V hlubině tvé paměti ještě lesní tráva ševelí
Ještě slyšíš jak v mokřinách utichá žabí volání
i jak v pěně lesní tmy Tlení vzdechlo…
Ach postůj rozpažen v ochraně nad námi
a přepásán světelnou šerpou naděje
ještě chvíli pryskyřičnými ústy vyprávěj…
O květech se kterými si louka nevěděla rady
o chmýrnatých holátkách usínajících v tvém podpaží
i o matce Zemi, plující ledovými koridory Kosmu
Připomeň nám v této velebné chvíli lidský úkol náš
i Světlo, které ve dnech Slunovratu do kolébky slétlo
a až zazní naléhavá hudba Sfér
a pryskyřičná slova vzlétnou jako ptáci z tvého domu
my poklekneme na kamennou Tvrdost v pokoře
Pak slzami, tou božskou rosou, si Duši omyjeme …
…ohřejeme ji v dlaních planoucích Hvězd
co se v lidských očích zrcadlí… a podáme si ruce…
Pak uvidíš zázrak… Příteli náš… Velikáne výšin
Uvidíš, jak ve Svaté noci Láska v božské alchymii
tepající srdce na průzračný Démant přetaví
Pak usměvaví lidé předají si
ten do hebounké kůže zahalený
skvostný Dar…
Gloria in excelsis Deo! Štědrovečerní
Nastává posvátná Noc a za okny našeho domu
se tichounce snášejí prachová pírka…
Snad padají z křídel zpívajících andělů…
Krajina zbělela a varhany rampouchů křišťálově zní:
„Gloria in excelsis Deo!“
Cítíš, v našem pokoji se prudce rozvoněla pryskyřice
To sličný strom se na chrám lesa rozpomněl
Podívej, děti usnuly a čílka mají potem zrosená
Jsi vedle mne a tvá dlaň hřeje láskou
Žití je náhle dotyk modrý a zlatý...
Nad námi zní Čas jak tóny fléten
a bezrozměrný Prostor na hrotech nám vane...
Už nic neříkám...
jen celou plochou s Tebou splývám...
Stoupáme i klesáme v závrati
lhostejní k východům i západům vyhasínajících sluncí
Slova jsou nepochopitelná zaklínání
jak hmyzí křídla od úst nám opadávají
ze srdcí odlétají
lehké jak peroutky z bříšek kolibříků...
R o z m l o u v á m e...
jsme kapky deště... kondenzát vůně jasmínů
hvězdný prach na kakostové louce
Jsme stromy co na hladině korunami koření
Je noc Slunovratu i slavného Zrození
a její Dech nás krotce omývá....