Bublinko duhová ...

... kouzelný Poutníčku… Dítě
Bublinko božskými ústy vyfouklá
z Temnoty Vesmírné líhně
Duši ti na tácek stříbrný poskládám
a to co jsem ve snění slyšela
v miskách svých dlaní ti podávám…
Bublinko duhová…Věčné Dítě…
jak nektar včela mne pij
a čti mně…


Prosba Slunovratová…

Vítám Tě Slunce, dárce života!
V prosincovém poledni mi rozepjaté paže pozlatíš
a já pak v půlnoční chvíli Zrození
uslyším zvony lásky a míru…
Ó, Bože, který jsi Světlem
i v hodině Slunovratu k lidem navráceným!
Dovol mi i v čase nadcházejícím a neznámém
milovat, utěšovat a rozdávat naději i radost
tam, kde vládne smutek a beznaděj…
Dovol ať zůstanu v prostoru Bytí tak dlouho,
dokud budou trvat bytosti cítící
a mého soucitu a pomoci potřebné,
neboť vím, že pouze dáváním
smím Tvé Světlo přijímat…
Tanec Hermafrodita
Ukázka z veršů. Ilustrace Alena Klímová- Brejchová (BO.)
herma.jpg
herm-2.jpg
„BO" je zkratkou  jména, pod kterým žena v tomto současném Bytí pracuje. Je také zkratkou  názvu pro „Básníka Obyčejných", básníka těch nejmenších, nejslabších a nejvíce v dnešním  světě  dravců trpících. Jejich  štěstí a klid mysli leží píšící ženě-básníkovi tolik na srdci. Jde jí o progresivní duchovní růst zranitelné  a křehké lidské bytosti, o kterou se bojí.... Vnímá Lidstvo v měřítku kosmopolitním bez jakéhokoli třídění rasového a náboženského.
Občas se jí zdává, že psávala poesii, kupodivu dokonale stejnými výrazy jako dnes, už před mnoha sty léty.  Snad i tehdy psávala o Kráse Mládí, o Touze a o Lásce.  Stále stejně cítí, že od ošklivosti Stáří  i sám Amor odlétá a velmi Mladosti  ve svých verších želí. Dnes ví, že  Moudrost Stáří  sice radostiplnou sílu Mládí nenahradí, ale její kóta by měla být  i přesto, v seniorském věku, dobyta. Není nic smutnějšího, než pohled na nemoudrého starce. V jejích básních je fenomén Smrti silně procítěn a vyjádřen.
 Co se tedy stalo s jejím jednostejným Vědomím,  možná vstupujícím do nových a nových hmotných záhalů těl?  Zachytilo za ten pozemsky vnímaný Čas, jen více prožitků. Dobrých i zlých.  Tak, jak  to bylo ve Velkém a geniálně naprogramovaném „Plánu.  A  tak... „Ta co píše"... nazývaná lidmi „Spící Básník"... smí  i dnes, bez omezení čerpat ze zásobáren svého Vědomí a smí znovu okouzleně psát, přisáta na kamenná záda Globu, jenž je jejím současným a dočasným domovem. Smí psát, na modravým závojem zahalené, milované planetě Zemi...
Dokonale se obeznámila s mechanismem a funkcí, jakou plní její sensibilní vyladění. Ví jak citlivý je její znovu otevřený niterný sluch. Ví, za jakých okolností jej smí používat. Zná dokonale „Hlas" svého neviditelného pomocníka, rádce a učitele, diktující jí závažná veršovaná Sdělení. Trpělivě čeká, až jeho hlas zazní.  Ví, že už smí,  že je jí povoleno, zapisovat tato JEHO Slova, která jsou určená pro lidi, o jejichž duchovní obrodu a štěstí  jí, i neviditelným vesmírným Učitelům tolik jde.....



 „Divný"

V programu zadáno je „NELENIT"
a tak Básník ví co v Světě musí...
 „Divný Duch" co Poesii psát si zkusí
ví že závažné on přišel předat Sdělení...

Znaven píše SLOVA v divném Pokoji
a knih hromadí stohy v kvelbu za krámem
Však nelze hýbat s Božským Programem
 tak jen píše... i když o to „Dnešní" nestojí...

Znaven píše a na nic už se neptá
 ten „Divný" s divným programem
„Psát s radostí a bez ptaní"...
 to Básníků je úděl v geniálním Zadání
 Ten „Divný" ví že „Eror" by byl reptání
 a tak hromadí SLOVA v bednách za krámem...

Tlak žhavé uzdy mi sládne v ústech jako modlitba..
 Ach, neomylný Jezdče... doveď mne k Cíli... bez pádu a zániků....



Můj smích... můj pláč...

Dnes v prostoru malém pevný příkaz zněl
popsat v ryze poetickém duchu
to co slyším ve svém rozjitřeném sluchu
zaznamenat veršem zázrak  S d ě l e n í...

Tedy - sotva napsat báseň zatoužím
jsem vědoucí a přijde narážka jak na jevišti
a já okouzlena slyším skvělé verše příští
Sám Sdělitel mi papír pod dlaň položí....

Už nemusím nic umět jen oddat se
té slastiplné chvíli v tvůrčí závrati
a naslouchat a plakat  a usmívat se 
Jen do sebe se schoulit ke kořenům navrátit

Jsem tím čím   S t v o ř i t e l   mne míti chtěl
Já živý básník  žena Boží  roztoužený bloud
a lhostejný je jeduplný lidský soud
      Jsem  slavík který nejkrásněji lidem pěl       

Ne  nedám se už nikým do úvazků vkout
Mám křídla a svěřím se těm nosným perutím
Můj pláč je loď co kotví v tomto století
a smích mé Povolení do přístavu Lidstva vplout...



Žít je někdy jako tíživé snění.....



Dar   pramene....

Já na papír hledím omámena
a vlastním zrakům skoro nevěřím
ten Proud je jak třpytně modrá pěna
tak lehoulinký jak z pírek Rajky pápěří

Z jeho blyskotání skládám verše pro lidi
a v metaforách je má duše schovaná
snad i pod tím vzácným hávem všichni uvidí
jak bolestné je projít trním vysvlečena  do naha

Proč to bolet musí zní má věčná úvaha
a proč stále žíznivější hltavě pít neváhám       
i když Pramen má chuť slzotoku
který ústa zalévá mi po většinu roků
Já přes krystaly z řezající soli Svět už nevidím
Jsem slepec který v Protékání hněte písně pro lidi.



Svrchovaná báseň je kouzelným amuletem, který  pronášíme ve svých duších na cestách k „Neviditelnému"....



Malířčin pracovitý Anděl...

Má vyražené  všechny přední zuby
 ten Anděl co stojí tiše za vámi...
  To jak zakopl v letu přes ty její tuby
 o zapatlanou skříňku s barvami...
 
Když přistával...tak naležato...
 pod paží láhev...pobryndaný od kávy
 a v obou dlaních  ryzí  zlato
  padl  letem hmyzím ústy do trávy...

 Ach ten její Anděl co nemá přední zuby
a  Rum mu páchne z naražených úst...
Je bez pohlaví... nemá žádné pudy
a v milování drží dobrovolný půst...

Opustil   Svaté koridory... svoji Tlupu
je malířčin ... ten Anděl co se nefláká
Teď robí pro ni štětce ze psích chlupů
 a pomáhá jí  svatozáří zlatit oblaka...



Život je můj milenec, ale má láska k němu není jaksi celistvá, stále jí cosi chybí, po čemsi se mi stále více stýská.
Jedině však tento „Nedefinovatelný Stesk", má schopnost vybuchnout ve světlice veršů...



Smrt  starého Transvestity...

Náhle stal se z něho starý muž
když  svlékl se a zuby vyndal z úst
Zrezivěl jak z krve neomytý nůž
když  nalíčení setřel noční půst ...

Pak slzy smyly ze rtů  rudou růž
a jeho Duše  kamenného Světa  sytá
vklouzla do sklenice vína jako plž...
(Ta sklenka zbyla v prstech nedopitá)

Velkou stala se mu  okoralá kůže
 naposledy  poskvrněná bílou pěnou
když v konečném vydechnutí muže
procítěn byl Stud i Ctnost....
Bez nádechu nebyl pomýlenou ženou
a tak Minulost ho svižně vsála v Budoucnost



Komáří verše...

Řekni savče jaký spáchala jsem hřích
že tolik facek sama sobě dávám
a v tvé přítomnosti usnout neumím

Do ucha mi zabzuč nenasyto komáří
proč mne nutíš verše psávat
naostřeným bodcem krvavým

 Já už stará byla když v bažině ses líh
Víš nepatří se obletovat ňadra zralým dámám
možné je že plácnutím tě zahubí  ...
.
Nu o abstinenci milování já se nechci přít
tak alespoň s tebou Letče spávám
nežli horká Touha ze mne vyšumí

Slyš Upíre přechází mne z tebe smích
Dnes duši Bohu a tobě tělo dávám
protože tě zabít neumím ...



 „Spěchání"....

Po věky mne  trápí světské  „Spěchání"...
 Strach jakýsi moje kroky pohání....
Snad všechno  je jen mam a klam
 protože já zapomněla jaké je to „Tam"..

 Tam kde dvojí Slunce láskyplně svítí
 na krajinu modrou... na průsvitné kvítí
tam kde kol mých tváří letí hvězdný prach
 a zlaté jiskry odletují od mých pat....

 Já po věky chodím chůzí houpavou
 a mřu na Zemi hroznou obavou
že se s Tebou v tuhé Hmotě ... nesetkám...
                     Že když k oddechu se zastavím....
....(já po věky to cítím...já to vím...)
že Tebe v šedé mlze Nevidění minu Lásko má...



              Snažit se procítit Život a stvořit svůj básnický Pocit Světa,  je nelehké. Dobrý básník touží zmocňovat se v každém okamžiku své minulosti i budoucnosti, na jejímž konci stojí čin z nejzávažnějších... jeho vlastní Smrt.
Je to jako hledět do letní řeky o jejíž hladinu zavadila labuť křídlem. Amébovité vlnění, rozbíhání a oslnivý třpyt...Jen je nutno najít způsob jak to vše na disketu Duše zachytit... Je nutné neustále  prověřovat opravdovost svých pocitů...




Jsem  produkt  svojí  doby...

Co se mi to stalo ?
Mám čtyři páry rukou
a jenom jedny nohy
dvoje ústa, ruptůru
jsem produkt svoji doby
šílenec uhnět nestvůru

Jedním párem vařím
druhým píšu uklízím
třetím laskám dětskou kůži
čtvrtým dělám pomyšlení muži
Jsem mutant svoji doby
to sochař plný zloby
stvořil   N e s t v ů r u

.....a moje dlaně bělely a  průsvitněly
čím více temných a nelibých činností vykonávaly
Rozdávala  jsem vše co mi patřilo
kochajíc se Soucitem  Láskou a Milosrdenstvím
Čím však byly mé dlaně prázdnější
tím méně šlo unést vonné spousty nečekaných darů ...



                Člověk, který upřednostňuje rým, či jiné technické náležitosti tvaru básně, před závažným obsahem jejího poetického Sdělení, je jako slepé kuře, kterému je výběrové  zrno přistrkováno až pod zobák, ale ono vždycky klovne vedle....




Otázky pro „ Kosmický Koncil "

Ptám se Bratří v meditační chvíli
kdo z lidí mi jednou uvěří
 že dojela jsem k zadanému Cíli
s mojí  věčně prázdnou nádrží....?

 S kým plout falší...lhostejnosti dunami
proč jít Světem co se  nezdá dobrým
pod paží jen s jedinými botami
 a nad čelem se vztýčeným tělem kobry....?

 Vždyť já  toužím  pro trpící lékem být
 útěchu a povzbuzení dávat z dlaní pít
  okřídleně vzlétat...šat mít z růží
 z  jasu Duhy býti celá utkána
  Poesii pronést tam co krvácejí muži
a uvěřit si že jsem  Láskou „Vyslána"...

 Ten podivný Pták....
co rezavou  klícku ve Tmě mívá....
...ten kterého oslepili dobrotiví Bozi...
 ...nejkrásněji v „Dole" zpívá
 když lidem nebezpečí hrozí...




K pochopení dějů, odehrávajících se v „Rovině nadreálné" vede jediná cesta. Vlastní ZKUŠENOST....


Pomalu ztrácím svůj POCIT SVĚTA...

rozdíly jsou mi lhostejné
 jsou jen barvy...
Rudá a zelená.... fialová a zlatá...
Svinuji se jak Vesmír...
  Bezmezně miluji a toužím
 Padám i vzlínám jak  Vědomím obdařený kosmický prach
 Hltavě saji a vyhmatávám
Laskám  třu i drtím
 Jsem Odpornost i slastiplná Závrať něžné Krásy
Jak pírko lehounká vzlétám... i ztěžkle padám
VÍM...Jsem muž...žena...hmyz i delfín...
Jsem ďábel... trpkost ve tmě rostlých plodů... jarní Vzlínání...
jsem strom... usmátý kámen i slavičí píseň keřem zpívaná
Jsem céziový prach na kakostové louce... dítě zavinuté v oblacích
Kabala dvou písmen...symbol jména Zasvěcených
Jsem krůpěj  s Vůní Lásky
z  čel  dítek Nesmrtelných
 Bohem slíbaná....

Rozpouštím se v modrém šálku Země
 jak v hmotu ztuhlý kondenzát „Sil"
a sladkost Poesie ze mne zvolna prchá
Nezrozen  je člověk co by Všelék  pil....
© 2009-2016   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one