Znám Tě… Lásko zlatobílá…
 
Už netoužím být NIKÝM
 já, žena v divné role obsazená
Chci jen vzlétat nad Planetu Žití
 křídla nad lesy i nad vodami rozevřená
 
Toužím jen tak v jasu Slunce BÝT
vznášet se a zpívat… také tančit
vlahý mořský vánek z dlaní pít
Mít Krásu v očích a nožky lančí
 
Já své štětce i pera větrům daruji
a z knížek postavím si žebřík do Nebe
Na oblaka vpíšu, že neskonale miluji
že neumím žít, Lásko zlatobílá, bez Tebe
stigmata-neznych-letavic.jpg
stigmata-neznych-letavic001.jpg
Stigmata něžných Létavic
 
 
 
Miluji a sloužím... tedy „JSEM“
 

Předmluva:
 

Zdá se, že příměr „Létavice“, v názvosloví astrologů „bolid“, může být jakousi apotheosou životního cyklu i směřování mnohých významných tvůrců, a to ve všech oblastech lidské tvorby.  Přiblíží-li se totiž kamenný poutník, spěchající po ledových koridorech kosmu, příliš blízko k zářící perle vesmíru, k naší Modré planetě Zemi, rozžhaví se třením o její atmosféru a buď beze zbytku, vlastním ohněm sežehnut zmizí, nebo dopadne kamsi do oceánů, luk či polí jako černý, vlastním ohněm i vesmírným putováním stigmatizovaný kámen. Mnohým jde o jeho nalezení. Pak, po usilovném pátrání, je takovýto nalezenec podroben zkoumání erudovanými znalci mnohých oborů lidského vědění a jeho stigmata, posbírána vesmírným putováním, jsou shledávána jako extrémně zajímavá. Kamenný poutník pak většinou končí pod skleněným příklopem na jakýchsi výstavách, či je uložen do šuplíku, číselně zaevidován a pečlivě zařazen do významných archeologických sbírek.
I lidští tvůrci putují tímto, a možná i jinými světy, po mnoho životů. I oni jsou stigmatizováni. Jejich nesmrtelné Vědomí prochází za jasným účelem velkým množstvím složitých situací. Jsou vystavováni samotě, bolesti, stresům, nenávisti, závisti a nedostatku kde čeho. Jsou taveni vlastním ohněm a katalyzátorem jejich žáru a jiskření je smrtelný žal, stesk, lítost a beznaděj. Ale oni pracují, už proto, aby nekřičeli bolestí! Pracují pro sebe i druhé. A tak rozkvétají i v bezvýhradné a obdarovávající atmosféře lásky, víry a radosti. To vše spěje ku stavu atmosféru prolétajících bolidů... Takoví jedinci se rozhoří vlastní tvorbou. Žhnou jako zářící meteority. Ale i jejich cesta, to významné putování v žlaznatém těle člověka, bývá kratinká.
Mnohé tvůrce čeká supersonický třesk slávy a úspěchu ještě v době prolétání, mnozí však kratince bliknou jako srpnové Létavice a zmizí v moři lidského Bytí.  Zahlédneme-li je, smíme si prý něco přát. Vždyť ti největší svým rozžhavením dokáží ozářit nejen oblohu vlastní duše, ale i široké okolí na mnohá staletí i tisíciletí. Dokáží osvítit cesty i cestičky duší mnohých. Ano, tito tvůrci... lidské „bolidy“ vždy bývali intensivně vyhledáváni na kamenné pokožce Země a jsou obtížně k nalezení. Stane se, pokud to je psáno ve hvězdách, že i oni, možná za dlouhý časový úsek posbíráni do lidských dlaní... jsou pak po věky podrobováni přísnému a zdlouhavému zkoumání. I oni nesou významná stigmata, posbíraná na cestách jednotlivými životy. A těmto zajímavým a významu plným stigmatům, je poplatné celé lidské tvůrčí Dílo. Tak vznikají obrazy, sochy, ale i verše zasvěcených básníků. Jsou neméně zajímavým fenoménem, jako stigmata které dodá kamenným bolidům ledový temný kosmos. U lidských tvůrců jsou to otisky doteků živých lidí, ale i otisky osudové, karmické. Je to trvalé zjizvení duší tvůrčích.Toto stigmatizování bolestí i láskou s božskou přesností naplánované, které dalo vznik tvůrcově inspirované invenci, tomu „tisícivoltovému výboji“ člověčí imaginace, zůstane  pak zviditelněné a jaksi zhmotnělé v jeho tvorbě...
 

 
 
     Výsostný básník je podivuhodný nástroj, vyladěný božskou rukou k nejvyšší sensibilitě „Naslouchání“. Bude-li však používán Nezralými a posuzován podle směšných lidských kriterií... NEZAZNÍ...

 
Poraněný Bílý Pták...
 

Nad hladinou zpěněného moře stál
On dlouze snil... V příboji křídla složil
hlavu k vlnobití klonil jakoby se kál
a už po potravě bledých rybek netoužil
 
Surově byl vyhnán z hejna černých Vran
a jen Oceán ho hladil rukou laskavou
Snad pod peřím skrýval mnoho ran
 když v samotě snil nad vlnou houpavou
 
Ve slanosti moře pral své zkrvavené peří
když o bratřích Bílých snil sám v sobě schovaný
Litoval, že neodlétl z hejna Černých, že jim věřil
i když mu probíjeli neslitovní dravci tělo zobany
Nad příbojem... dechem moře věčným stál
a vzlétnout v hejnu nad oblaky, to jediné si přál

.... NICOTA... stébla vonící
 Na letní louku mne hrající cikáda vyvádí
 Buch... Buch... srdce mé utichá
Uléhám do klidu Pole sklizeného
 zatímco na oprýskaném jevišti Domu
 se jak akvarel v dešti rozmývám...
Jen abych dosvědčila svou OKŘÍDLENOST
své BEZDOMOVECTVÍ
kosmickou lehkost
svého éterického OPODSTATNĚNÍ...
 Bez dechu Letím nad městy zlatých soch
nad obydlími „Lidu vznešeného“ která dávno znám
Padám k podnoží Klidu...
lesknu se v jasu dvou Sluncí
 jak voda co z krůpějí má vlasy
 a lákám k přistání

 
 
Je náhle slavné Ticho v síních, v mých  modrozlatých hlubinách...
Jen čísi jemný sarkastický smích rozhýbal na „Oponě Bytí“ teplý nach...



Kamenná žena…

Víte, já podivně snila k ránu dnes
že ležím v mělké řece a jsem bílým kamenem
který ona objímala čirým třpytným ramenem
a pak Ledňáček se na mne z modra snes

Ta běhutá voda laskala a hladila mne
po tisíce let… jak hebká těla hadí
Já necítila, když ztuhla v led, že mne chladí
a nepoznala bolest ženy, co jak růže vadne

Tehdy, když se nad kameny milovali unavení lososi
já zatoužila proměnit se a také dítě donosit
Probudit se v živou ženu z toho kamene
v mladou ženu, která za dne snít by uměla
že muž jí líbá, že objímá ji pevným ramenem
a v tom snění „Řeka Rozhovorů“ mi myslí šuměla



Vkloubeni do těl…

…Vkloubeni do lidských těl
vzlétáme po tisíc pozemských roků
ztěžklí svou vinou jak olovem broků
bývají tažní ptáci, zvolení pro odstřel…

Jako ti ptáci padáme Zemi do klína
Padáme osleplí těžcí… bez dechu
Klademe těla svá do květin, do mechu
Zkoušíme v hliněném náručí usínat…

Máma Zem o naše záhadné Vkloubení
dobře se postará, spojení rychle uvolní
na Život nový promění tlející hmotu
a  lidskou Duši na vlastní slastný vzdech…
Až pak se znovu zrodíme v krvi a potu
Zazděni… vkloubením v hebounkých Zdech


Dvouuchý Pohár Grálu…

Sláva Tobě Velký Architekte Bytí
návrháři dvouuchého Grálu v barvách růžových
ze kterého sličný Život plyne krví sytý
je pitelný a křehký… sládne v rukou Tvých

Až Zasvěcení zvednou Lampu Poznání
Hledající zjistí kde je Pohár důmyslně skrytý
Pak Tvé i lidské bude chápající usmání
vždyť zrození chtivých je to teplý „Prvobyt“

Je to jako v Zóně skvělých informací nežít
když člověk niternému Hlasu nechce uvěřit
že Ty jsi klínem vsunul Pohár drahocenný
první Ženě s božskou něhou do těla
aby Život v lůně vzklíčil ze semenné pěny
a Tvá Láska plamenem v něm navždy hořela…


Polapená šedá myš...

Cítím se jak bezvýznamná šedá myška
co určena je krásným krajtám k sežrání
když tu se ke mně čísi usměvavé oči naklání
a obří dlaň mne zvedá k hvězdným výškám…

Snažím udržet své Bytí maličkými drápky
a v děsu zarývám je do té božské kůže
V prosbě vzhlížím k tváři šibalského muže
když dlaň se rozevírá a já padám k Zemi… zpátky

Prosím…nechť blanitě jsem okřídlena
Já šedá myška… bezvýznamná žena
Nechť prohlédnu ve Tmě jako netopýři
vždyť hrozná smrt se ke mně rychle blíží
Já přeji si… a letět káže ten co hrou mne nechce mást
Jsem Slavicí co na Zem přišla vejce klást…


Na „Grín“ nesmím…

Klopýtám svou kamenitou cestičkou
a na „Grín“ po levici občas kouknu
Shlédnu na tu přísně zastřiženou louku
kde si Vyvolení hrají s bílou kuličkou…

To hraní v zeleni a kráse, v rytmu pomalém…
ten divný tanec pro mne zřejmě není
Tak hledím vpravo a ponořena v známé Snění
cítím, jak do čela mi božská ruka vkládá „Šém“

Jsem náhle silná, šťastná, obdařená a letím
podél  proudícího Veletoku, milované Řeky
a hledím na okvětí rudých máků, na červnové květy
na formaci prchajících kachních dětí
a nevadí, že nezvána jsem na „Grín“ ke hraní
Vždyť cítím srdce…i psích oušek hebkost v dlaních



 

 
© 2009-2017   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one