Znám Tě… Lásko zlatobílá…
 
Už netoužím být NIKÝM
 já, žena v divné role obsazená
Chci jen vzlétat nad Planetu Žití
 křídla nad lesy i nad vodami rozevřená
 
Toužím jen tak v jasu Slunce BÝT
vznášet se a zpívat… také tančit
vlahý mořský vánek z dlaní pít
Mít Krásu v očích a nožky lančí
 
Já své štětce i pera větrům daruji
a z knížek postavím si žebřík do Nebe
Na oblaka vpíšu, že neskonale miluji
že neumím žít, Lásko zlatobílá, bez Tebe
SONETY PRO KRÁL

SONETY PRO KRÁL

Sonety  Pro  Krále


Motto:... a učedníci řekli: „Kdy tě uvidíme?“
 Ježíš řekl: „Až se svléknete beze studu
a své šaty si podložíte pod nohy,
 docela jako malé  děti a pošlapete je.
Tehdy mne uvidíte živého a už nebudete míti strach.“
 
(logion 37)Tomášovo evangelium nalezené v Nag Hammádí)
 
Johan Wolfgang Goethe kdysi napsal, „že zápis básně je věcí příležitou“ a Jan Skácel se k fenoménu zápisu básně vyjádřil takto:„Není básníku snadné mluvit o poesii a dvojnásob těžké je vyjádřit se k vlastním veršům. Snad je to zhola nemožné, i kdybychom nechali stranou stud”. Dá se též říci, že básník je ten, kdo mnohdy nedovede vysvětlit sám sebe, ani se bránit“.
Lidé si odjakživa uvědomovali, že i přes jistou stejnorodost, nás, obyvatelů planety Země, je básník jaksi jiný. Je velejemným, citlivě vyladěným přístrojem. Je příjemcem sdělitelného. Vše co prožívá, se hluboce... často bolestně, dotýká jeho nitra. Pokud dokáže tyto subtilní a prchavé vjemy zachytit, vzniká báseň. Vyjadřuje naléhavý „Pocit  Světa“ člověka, putujícího po nádherné Modré planetě Zemi.
Tento soubor padesáti sonetů spisovatelky Aleny Klímové-Brejchové, uměleckým jménem BO.- žena, je odvážným pokusem nejen o absolutní odhalení vlastního nitra, ale též i o jakési citlivé vysvětlení fenoménu, jímž je prvotní výboj básníkovy imaginace, na základě do mysli vnikající a naléhavé myšlenky, a pak následného „Slyšení“„- rozvinutí a zápisu veršů v jakémsi meditačním útlumu. To vše v pokory plné osamělosti, ve svém vlastním tichu. Básnířka Alena Klímová-Brejchová, už více než čtvrtstoletí okouzleně vnímá, že své verše neskládá, ale snaží se je pouze citlivě a rychle, svou meditací projasněnou myslí, zachytit a zapsat. Zaznamenat pro své čtenáře podle nadreálného niterného diktátu „Krále vesmírných Šepotů-Doteků“.
Ano, již dlouho se spisovatelce také zdá, že dar jejích veršů čtenářům je jakýmsi vzájemným rozhovorem - dialogem. Rozmlouváním ve vzájemné úctě, respektování a v lásce, která je jednou z nejdůležitějších emocí na planetě Zemi. Tato kniha sonetů  je tedy i ojedinělou a příjemnou výzvou k vzájemnému dialogu spisovatelky a čtenáře. Výzvou k definici a porovnání si vlastních myšlenek, úvah. Ona sama rozhovor vnímá jako DOTEKY darem Slova, které je zlatým klíčem v magii lidské interakce. Záleží však na vyladěnosti čtenáře na vjem verše i na stav nitra básníkova, ve chvíli kdy báseň tvořil. Mnohdy báseň vysvětlit nelze... Je známo, že i vlastní verše  mnohdy básník pochopí a niterně uchopí až s časovým odstupem a... s údivem!                                                        
                                                                                                                                    Trevor Law

 

... Proč je Básník bytost navždy zajatá a za mřížemi nadoblačné klece rodí verše proti srsti, jako dikobrazí mláďata, než do hlíny ji Velký Animátor shodí...
 
Slavný „Ortoped“…
( aneb, když jsem se s Ním setkala)
 
Víte... to jsem  zrovna byla Andělem
a bezstarostně jsem si lítala.
Mé Vědomí bylo trestuhodně nebdělé
a já na nikoho a na nic nedbala.
 
Až tu jednou při přistání zakopla jsem
na kosmickém koridoru o těla,
strmým pádem propadla se Jasem
a se zlomenými křídly na Zem sletěla.
 
Tam zrovna čtyřicet dní hrozně pršelo.
Já bláta měla plný nos a oči, Tmou zalepená ústa
a nikde nikdo nebyl, cesta zdála se mi pustá.
Jen pár Usmrkánkům Světlo z dlaní sršelo...
Až pak se „Slavný“ u okraje cesty objevil,
za ruku držel Usmrkánka a moje křídla vyztužil!
 
Nu, moji milí, pohodlně se usaďte a uvolněte se! zvu Vás k popovídání!
 
 Je jisté, že my, Pozemšťané, jsme tu za účelem výučby, a že své zdokonalení nestíháme za jediný kratinký úsek života. Takže někteří z nás jsou ještě zelení, jako červnové jablíčko a my to máme akceptovat. Za pár životů možná budou i oni sladce a voňavě dozrálí, skvěle vybarvení a jejich dílo, ale i tvorba-kvas, budou opojné a k nakousnutí. Možná, že někteří z nás, už i ve své nezralosti, budou tvořit a je to tak dobře. Jejich dílem mohou ještě být dojemné „kýče“, ale i tato tvorba je v zadání programu jejich Bytí - zrání. Je to mechanismus nutný k velkolepému finále, k dokončení růstu. Zdá se navýsost důležitým a proto tvůrce láskyplně tolerujme. Nebuďme za žádných okolností posměváčky a krutými kritiky.Tolik to bolí a destruuje cesty nás, literárních poutníčků!
Takže mne v tuto chvíli tak trochu láká dodat jediné: všechny znělky-sonety, uvedené na následujících stránkách, byly sděleny mé ženské Duši Velkým Informátorem, tím neviditelným „Králem Doteků“ v magické meditační rovině, kdy elektromagnetické vlny v lidském mozku přecházejí do táhlých vln Theta... Tudíž –  nesmlouvaví kritici... obraťte svůj drobnohled na něho – na Krále!



Můj milý věz, že i Nevíra je Víra...
 
Tvá je vůle v Nevíru svou uvěřit.
I v siláckou Pýchu, že víc než jiní znáš.
S tou Tíhou jde těžko stoupat do Věží,
když je na schodištích rozlit kluzký pláč.
 
V těch převysokých stavbách,
co kupolemi zlatě jiskří nad Zemí
je dobré být a nalézt sebe i svůj smích...
V důvěře rozhlédnout se tam, kde není Strach.
 
Věz, že tvá je vůle... k Víře pootočit Nevíru
a jen tak Být a s Proudem Lásky plout si,
oblékat si božský oblek vytvořený na míru.
Být jak dítě i když plesnivé máš vousy.
Nu... jen málo ber si a druhým skvělé dary dej
a za každé slunné ráno žitím díky vzdej!
 
Kdosi kdysi napsal, že geniální lidé jsou i v pozdním věku jako děti. Avšak i ve stáří se prý stáváme znovu dětmi a snad naše ratolesti pak mají převzít na krátký čas ochrannou úlohu našich rodičů. Je to nelehké. Dumám, proč mladí ptáci nikdy staré neživí? Přesto cítím, že splácení dluhů těm, kteří nás do života přivedli a postavili, je nejen samozřejmým darem, ale i naléhavou nutností. Je evidentní, že lidé, kteří v sobě upevnili Víru v nadreálnost řízení svých-lidských osudů, v toho Velkého Architekta našeho Bytí, mají život snadnější. Zdá se totiž, že tady, na Zemi, máme uskutečnit nelehký čin. Čin dobrovolného, radostného „Uvěření“, a to bez hmatatelných důkazů. Jen tak se stane naše upevněná Víra výsostnou léčitelkou a bude „Hory přenášet“!


Zlaté šupiny... (Les Slyšení)

Ach, to není klam, já jistotu v srdci mám,

že až budu TAM, v tom „Bílých“ zázemí,
kde vládne Klid a Krása... Láska výsostná,
že zatoužím znovu slétnout na Zemi.
 
Tam, kde pryskyřicí voní lesů vznosné sloupoví,
kde drobounkými dětmi naplněn mám klín,
tam, kde bez křídel já nad bojišti létat smím,
sama sebe v hmotném těle dopovím.
 
Však jestli Láska k lidem je mou chybou,
tak mi prosím, chápající Bože, odpusť...
Ale jestli mám být němou Zlatou Rybou,
co jenom dýchá verše smutným pro štěstí,
ráda skočím z výšin „Bílých“ třeba do špíny,
abych na Zem rozsela své zlaté šupiny.
 
V této básni je řeč o nekončící touze pobývat na nádherném místě, na naší  modře zářící planetě Zemi. O touze být tu pro druhé. Je to už skoro čtyři desítky let, co jsem i já poprvé zatoužila dotknout se, v láskyplné pomoci spirituální léčby onemocnělého lidského těla. A jak už to tak bývá v počátcích léčitelských, tento můj úkon se podobal zázraku. Byl to však jen jeden z dalších a dalších nadreálných dějů, které se mým prožitkem staly okouzlující realitou a které moji výučbu na planetě Zemi provázely a dosud provázejí... Ano, je skvělé být tu pro druhé.
        Přesto v záhlaví našeho činění bez pohnutí stoji Smrt! Smrt, bič i kosa nad našimi hlavami svistící. Smrt, velká Stimulantka růstu, uzdravovatelka, ale také ohyzdný strašák, od dospělého věku nás docela úspěšně děsící. Zdá se, že ve stáří se naučíme ji přijímat jako jedinou životní jistotu. Smíříme se s tím, že vše má svůj zákonitý konec, a že Umření - náš odchod z jeviště i hlediště Světa, je dozajista precizně vymyšlen právě tím Velkým Architektem našich životů. Naše těla jsou neschopna plodit, jsou zesláblá a nehezky destruována. Sami sobě se nelíbíme, natož druhým a ve svých hmotných obydlích jsme jaksi uvězněni. Ostatně i před Zrozením jsme tu nepobývali a Smrt je jen druhý bod toho tisíciletí známého rozkyvu... Tak nač se trápit!



 
© 2009-2017   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one