Znám Tě… Lásko zlatobílá…
 
Už netoužím být NIKÝM
 já, žena v divné role obsazená
Chci jen vzlétat nad Planetu Žití
 křídla nad lesy i nad vodami rozevřená
 
Toužím jen tak v jasu Slunce BÝT
vznášet se a zpívat… také tančit
vlahý mořský vánek z dlaní pít
Mít Krásu v očích a nožky lančí
 
Já své štětce i pera větrům daruji
a z knížek postavím si žebřík do Nebe
Na oblaka vpíšu, že neskonale miluji
že neumím žít, Lásko zlatobílá, bez Tebe
P O E S I E   S M R T I
aneb básničky pro staré holčičky
PoesieSmrti.jpg
PoesieSmrti2.jpg
O paní BO.- ženě:

       Těsně po přečtení knihy „Poesie Smrti" od paní BO., se mi náhodou dostal do rukou velmi zajímavý článek o tak zvané „Juvenilní"(mladistvé) vodě. Prý vzniká kdesi v neprobádaných hlubinách naší planety utajenou tektonickou činností, na povrch se dostává pouze v nepatrném množství a je součástí léčivých vřídel. Okamžitě mi na mysli vytanula jakási apotheosa této „Mladistvé vody", s básnickou tvorbou paní BO. Tvůrčí bohatství jejích veršů i prózy, patrně také vyvěrá z neprozkoumaných hlubin lidského nitra, snad z hlubin samotné, věčně mladistvé a vroucí duše tvořící bytosti-básníka. Tento, výtryskem slov odtajený a podivuhodný „Pramen Poesie"…  také tryská v omezeném množství a je přinášen v ženských dlaních k těm, co dokáží  naslouchat a citlivě vnímat, k těm, co se dokáží sensibilně naladit na dar slova píšící paní. Patří těm z nás, kteří dokáží tuto Poesie plnou, „Juvenilní",  po tisíciletí nestárnoucí „Vodu". pít jako lék…

Trevor Law  (Austrálie)


Na zadním přebalu:

         Není lehké pomyslet na vlastní smrt a určitě není snadné, psát o ní, ba co více, skládat o ní, o té staré Kmotře-Beznosce… poetické verše. Paní BO.-žena,  „Básník Obyčejných" se o tohle vše ve své knize odvážně pokusila. Čerpá téma ze zajímavých a hluboce prožitých zkušeností, které získala, když se po léta pohybovala na „Posledních štacích",  na odděleních pro dlouhodobě ležící pacienty, tam, kde má své výsostné teritorium sama Smrt. Mnoho dalších poznatků vyšší reality načerpala též z činnosti léčitelské, při které se setkávala s nemocnými a snažila se jim dotykem svých rukou přinést úlevu a také v nemalé míře pochopení důležitosti a významu jednotlivých zastavení na naší společné životní cestě.
         Paní je však především básníkem a v jejích sbírkách básní a v poetických knihách je možno plně vnímat transcendentální rozměr, který do poesie vnáší. Téma smrti i naděje plné téma reinkarnace, které si pro tuto knihu vybrala je nelehkým skloubením lidské víry v řídící Princip nejvyšší, v lidskou vše přesahující lásku, ale také pochybností a strachu z vlastního konce, které lidský rod na této planetě stále provázejí. V knize je také do jisté míry možno vnímat jakousi glorifikací lidského Stáří, které nemá být destrukcí a demontáží lidských sil i snažení, ale naopak, má se stát vrcholným stupněm výsostné alchymie lidského ducha, vedoucím k dozrání. K dozrání lidského ducha v kliduplné harmonii a moudrosti a  vědomé už a dokonalé službě bližním. 

________________________________________________________________________

Poesie smrti

Věnováno mé prvorozené,
čarodějce Z u z a n ě,
která úspěšně praktikuje
Bílou Magii léčby…
jako drobná pomůcka
k účinné psychoprofylaxi…


Úvod

      Nedávno jsem si četla verše dávné paní Sapfó a znovu jsem si uvědomila že se toho mnoho od časů té píšící paní vlastně ani nezměnilo. Stále stejně lačníme po Kráse, po Mládí po Lásce. Ale je tu i Stáří a paní Sapfó, ve svých písních smutně konstatuje, že od Stáří i sám Amor navždy odlétá. Přesto vím, že i o Stáří lze psát poesii. Psát verše naplněné radostnou nadějí i vírou, že Stářím naše Bytí zdaleka nekončí, ba právě naopak. Že právě v něm vrcholí naše světské studium a exameny jsou nelehké. Ano, naše Stáří je, či má být zavrženo získáním diplomů Moudrosti, vytěžením Poznání z vlastních zkušeností. Jsem přesvědčena, že si toto správně procítěné Poznání proneseme ve svém nesmrtelném Vědomí do té odlišné dimenze dalšího Bytí jako poklad nedozírné ceny.
      Ale přesto… než jsem usedla k mému počítači k napsání této knížky, kladla jsem si otázku. Lze vůbec psát básně o smrti?  Bože, kdopak by je chtěl číst? Jenže, jak tak procházívám světem za lidmi, kteří potřebují být léčeni z nejrozličnějších neduhů, zkusila jsem si účinek těchto básní. Na nich, i na lidech už v terminálním stavu umírání. A byl to překvapivý účinek.V mnoha případech se ti odcházející lidé náhle správně pootočili. Náhle uviděli, že jsme všichni na stejné lodi, že všichni trpíme strádáme, strachuje se, i milujeme stejně. Že prostě umíráme stejně, že je tato skutečnost nezvratná, a že vlastně tu starou Beznosku důvěrně známe, možná z mnoha našich inkarnací. Že může být mnohdy dokonce milosrdnou a umření se rovná uzdravení.
      Toto poznání bylo pomocí k definování si tak mnohého, bylo pomocné k jakémusi... možná rozpomenutí se. Ano, i od toho tu smí Básník-interpret nadreálných sdělení býti, proto nám byly dány písně-lék. Myslím si stále víc a více, že ani v dnešní dravčí době nesmí a nemůže být poesie Popelkou, že má právo být první dámou Královny literatury, a že její čas k nám přichází, ostatně jako vše ozdravující a krásné… vždy včas a sám. Stejně tak, jako za časů kdy na Lesbu byl Pěvec králem.Vím bezpečně, že čas poesie opět pomalu stoupá k vrcholu té podivné... snad z oblastí nadreálných, záměrně rozkmitané amplitudy...

                                                                                          BO.-žena


Styčný prostor smrti

... má bolest ustala...
Jsem vysoko a v samotě odpočívám
Zlatofialový přísvit už mne neděsí
Jen málo je tu lidí
a jejich kroky jsou neznělé
Cítím, že kamsi pomalu a zadumaně jdou
Následuji je okouzleně a bez dotyku
v nevadnoucích Zahradách...


Smrt jako zasloužená dovolená…

        Nu ano, milé dámy, mé staré holčičky s duší dívčí,  myslím, že mottem k této mé knížce by mohlo být toto poučení plné konstatování...

... a z toho milé dámy nevývratně plyne,
že to napoprvé bolí jako údem prorážený hymen,
že to pálí, jak když kleště v čerstvé ráně dlabou…
když nás sličný mladík prvně nazve B a b o u…

         Věřte, že  vůbec nechci hodnotit všechny ty nepříjemné peripetie, která nás, staré holčičky, na cestě světem potkávají. Je to přesně naopak. Není možné stáří nepřijmout, Všechny se ho přece toužíme dočkat, tak proč být z něho rozladěné. Proč nepřijmout i svou „Třetí tvář", tvář v níž je vepsán náš život. Je tak zajímavá pro oko malířů. Vlastně bychom při tom přijímání vlastního stáří měly cítit jistý vděk a pokoru. Byla nám dovolena… povolena dlouhá cesta školou světa, a tudíž i dostatečný a využitelný prostor pro pochopení, procítění opravdu tak mnohého. A to je dobré.
         Ano, také jsem, snad poctivě, přijímala různé exameny a dokončovala je s více či méně dobrým prospěchem. A při tom všem učení jsem jednu důležitou zákonitost pochopila. Vlastně důkladně jsem ji při tom svém spisování básniček procítila. A tak, mé milé dívenky… dnes už vím, že i když naše tělesné smysly, vlivem zákonité destrukce hmoty těla ve stáří jaksi ochabují, je možno současně s tímto ochabováním vnímat skvělý a dokonale vyvážený rozvoj ve smyslech druhých, daleko jemnějších a subtilnějších. Netělesných. Ale, pravda…asi mnohdy méně trénovaných, což je bohudíky napravitelné.  Lze zjistit rozvoj v těch podivuhodných darech našeho Vědomí, které  také všichni vlastníme. Snad se je mohu odvážit nazvat „Smysly Niternými".
        Takže nezoufejme, když náš sluch slábne, je skvěle doplňován a nahrazován  sluchem daleko jemnějším, citlivějším. Stačí si ho jen uvědomit. Lze jím slyšet tichý a nabádavý „Hlas" našeho niterného přítele a rádce. Našeho spolehlivého „Ochránce". Neplačme, když nám přibývají dioptrie a čočka oka se kalí bledou mlhou. Niterným zrakem můžeme nahlédnout dál než se nám zdá. Můžeme za příznivých okolností, ponořením se do ticha vlastního Nitra… vidět  třeba i budoucnost. Navrátit se do minulosti, a to s nezvyklou přesností vidění. Zvykneme-li si používat i své druhé, jemné smysly, prožijeme právě ve svém stáří neskonalou rozkoš, když ústy ochutnáme hebkost dětských líček a budeme intensivněji vnímat nebeskou vůni orosených plátků rozpuklých růží. Za pomoci těchto jemnohmotných smyslů, smíme i dokonaleji vychutnat prostou a ničím nenahraditelnou chuť i vůni obyčejného krajíce čerstvého chleba a poháru chladného mléka. Vězte, že naše duše se při tomto čirém a nesložitém gurmenském požitku neskonale raduje. A zkusíme-li vzít do dlaní ruku kohosi, kdo náš dotek potřebuje, zjistíme, že náš tělesný hmat, hmat rukou možná už trochu roztřesených a vrásčitých, rukou možná i bolavých, má i ten druhý rozměr hmatu.  Výsostný rozměr oblažující lásky, něhy a nezištného soucitu…
          Nuž, mé drahé staré dívenky… Naslouchejte zpěvu ptáků, šumu  jarního vánku v kvetoucích stromech a dívejte se, jak pilná včelka sbírá do košíčků zlato pelu z okvětí. Ochutnejte hebkost plátků ránem zrosené růže i  životodárnou energii paprsků slunce na své pleti duše… Vždyť žít jsou jen okamžiky. Okamžiky podivuhodné krásy, klidu a harmonie lásky uvnitř nás. Okamžiky kdy nám plaché Štěstí usedne na zápěstí. A je to tak správné…
          Ale pojďme dál. Přes všechny tyto zralé a moudrosti plné úvahy si ale, přiznávám… stejně nemyslím, že existuje na tomto Světě mnoho lidí, kterým by nezatrnulo při pomyšlení na vlastní Smrt. Na tu Kmotru hololebou, od narození na nás naléhavě kývající a neustále se při každé příležitosti předvádějící. Domnívám se však, že by vůbec nevadilo, a dokonce by to mohlo být lidem prospěšné, kdyby se pokusili na „NI" myslit jako na zaslouženou dovolenou po vší té světské dřině s vyblýskáním vlastních duší do správné záře. Nu, pokusme se tedy o to alespoň na chvilku. Pokusme se, než začneme číst dál, myslet na ni, na tu naši vlastní a kýmsi Prozřetelným na vteřinu přesně naplánovanou Smrt, jako na dovolenou, kterou s posledním výdechem našich plic nastupujeme, a kterou smíme prožít s někým, koho velmi milujeme a s kým je nám blaze... Ostatně, zatím nebyl nalezen ani nejmenší důkaz, že by tomu tak opravdu nemohlo být...


Nadechni se...

Podoben jsi na břeh hozenému línu
kterému prošila dratev Strachu změklé tkáně
Ptáš se proč je Žití nápoj přehořkého blínu
a zda prach jsi vysypaný z Božské dlaně?

Dumáš o tom… že  vypuknou neúplatné Soudy
kdy Ty jak hovádko k zemi skolen
vchlípíš tělo do syrové hroudy
až přitáhne Tě Bezvědomí jak silové pole?

Naplň plíce samozřejmým darem vzduchu
Cítíš... Strach už trochu ustává
vždyť vlastní konec je jen Tvoje Představa
    o Neznámu...Tmě a děsuplném putování Duchů

Víš kdybychom to velké POTOM dokázali brát
jako s někým milým zaslouženou dovolenou
stalo by se zvykem ani chvíli neváhat
nastoupit jí ihned... Smrtí  p o v o l e n o u


Popovídejme si chvíli o tom všem, co nás, trochu zbytečně, děsí…
 
… Když odpadlo zkamenělé tělo
Prostor zavoněl jak v Slunci květ
Pak ptáče prosvištělo mříží Klece
a Nehybnost změnila se v orlí let...

          Už jsem si také na vlastní kůži zkusila, jak protivně bolestné a rozesmutňující je tělesné Stárnutí, ta destrukce našich těl, v tomto mém případě těla ženského pohlaví. Je nepříjemný ten nezadržitelný proces, spějící k ohyzdnosti, co si budeme nalhávat. Zvlášť, když v tom ošklivějícím a svrašťujícím se tvaru těla sídlí stále stejně mladá Dušička. Dívčí dušička. Parametry rychlosti jejího Stárnutí, jsou viditelně odlišné, od stárnutí hmoty, kterou dočasně obývá, ve které je navlečená… jako ve stále více omšelém obleku. Naditá v šatech, ztrácejících na zajímavosti, módní eleganci, přitažlivém lesku. Ano, pro muže se naše těla stávají neviditelnými… my se stáváme neviditelnými, a možná, i přes drahé parfémy… jaksi nevonnými.  A to, i když naše krásná a zajímavá duše vyhlíží dvěma párovými průzory očí. Ale bývá mnohdy smutná, co si nalhávat. Jasně, že tohle moc nevábí.
         Jako výraz solidarity se všemi věčně mladými babičkami, či spíše a snad krásněji řečeno, se stárnoucími a starými dívenkami, jsem dávala dohromady trochu povídání, které je obsahem této knížky. Toto povídání organicky doplňuje soubor básní, které jsou do mého niterného sluchu diktovány mým galantním „Hlasem Nápovědou", a to už po mnoho let. Jsou mi diktovány výhradně na ostré hranici mezi spánkovým útlumem a bděním, či v mých meditačních prostorech, takže se mi někdy zdá, že ty verše vůbec nejsou mé. Nedávno jsem se  z knihy jakéhosi psychologa dočetla, že takováto básníkova úvaha je veskrze a zbytečně skromná a tudíž patologicky nesprávná. Prostěji řečeno… už dnes s jistotou vím, že některá energetická vlnění v mém mozku musí nabýt té příznivé amplitudy, snad té dlouhé a táhlé vlně se podobající. Prý je toto „vlnobití" nazýváno vlnami „Theta". Nastane-li, dokáži jakýmsi vnitřním sluchem diktát slyšet.  Zkrátka a dobře, dokáži vnímat svými duchovními receptory poetická Sdělení. Doufám, že jsem to vyslovila jednoduše.
         Můj Velký Nápověda... niterný „Hlas", ke mně přicházívá se svým tichým diktátem, a já pečlivě, mnohdy potmě na svém lůžku, zapisuji sdělované a tato činnost mne činí naplněnou a šťastnou. Pomalu se propadám do snového Nevědomí, či Nadvědomí a toužím z těchto vlídných prostorů už nikdy nevyplout. Básně, které jsou součástí této knížky, jsem vytřídila z ostatních několika set s rozličnou tématikou a přidala je jako dárek k tomuto souboru s tématikou Smrti a Stárnutí nás, světských žen-holčiček. Přikládám je jako malou, zdobnou kytičku… s láskou svázanou třpytnou mašlí mé imaginace. Připínám tuto kytičku k textu pro zamyšlení, ale i pro pobavení... ostatně proč se i na toto velké a odvěké životní téma dobře nebavit? Možná bychom měli zaslzet spíše při zrození.Vždyť tolik složitého a mnohdy bolestného na nás čeká.
          Ještě bych chtěla dodat, že když si jeden dlouholetý čtenář mých básnických eskapád přečetl tuto knížku, zamyslil se nad výše uvedenou básní s názvem „Nadechni se", která nabízí pohled na naši Smrt jako na zaslouženou dovolenou, s někým našim srdcím milým a drahým. V této básni říkám, že pokud by to takto fungovalo a my se mohli spolehnout, že období po ukončení naší světské pouti bude romanticky krásné a plné blaženého odpočívání, plné oblažujícího setkávání s našimi, před námi odešlými drahými, že by asi mnohý z nás neváhal a skončil předčasně s tou tíživou pozemskou záležitostí Žití a ze světa lidí odešel. Nastoupil by zaslouženou dovolenou IHNED... Smrtí povolenou. Tento můj známý však na toto téma hluboce a dlouze meditoval a nakonec vyslovil velmi zajímavou myšlenku. Řekl:„Zdá se mi, že Prozřetelnost to skvěle zařídila a moc dobře učinila, když do našich duší zakódovala strach z Umírání, i z těch neznámých dějů, které nastanou PAK... Vždyť přece tento náš strach a nejistota je úžasnou pojistkou právě proti našim předčasným a neuváženým únikům, proti ukvapeným odchodům z mnohdy tíživě působící Školy života. Máme tu, v jeho škamnách, zkrátka setrvat tak dlouho, až se něco naučíme, zkrátka doslova do posledního dechu setrvat. Nemá se tudíž konat ani žádná pitomá eutanásie. Máme zde, na úchvatně krásné Modré planetě pobýt tak dlouho, jak je to pro náš osobní život zadáno v leckdy nepochopitelném Plánu. Nemáme prý holt nikam lajdat a už vůbec ne courat na takovéto „dovolené".
          S údivem jsem dumala, proč mne tato prajednoduchá skutečnost vůbec při psaní nenapadla. V té chvíli se mi náhle i můj vlastní strach před Smrtí a před tím, co nastane „Pak", objevil úplně v jiném osvětlení. Náhle bylo vše jasnější. Zas jeden krásně vybroušený kamínek zapadl s jemným klapnutím do  mozaiky mého Poznání...
………………..........
Atd…atd…
………………………..


          Budiž nám, na závěr poetického povídání o naší vlastní Smrti výsostnou útěchou, že dosažení Moudrosti, kterou směníme za svou dávnou  hebounkou Krásu, však znamená neomezenou svobodu Ducha, zatímco procítění Lásky vede k oddanosti pokorné Služby všem. Obojí pak jsou stupně k Dokonalosti Nejvyšší, která však i přesto přesáhne vše co je v lidských silách...

Ale… a to Vám  teď… mé milé Staré holčičky… jen pošpitám do oušek…:
Hned teď bych všechnu tu důstojnou a cudnou Moudrost svého stáří vyměnila za rozhihňanou, divokou a dokonale nemoudrou Mladost a Krásu!


………………………………………………………………


Bibliografie:

Básnické sbírky:Klábosení s Andělem, (2006),Tanec Hermafrodita,(2006), Když je nás jenom půl, aneb pošta do astrálu,(2008) Iniciace k létání, (2009)Na dřeň duše nahá(2009), Neopouštěj nás ani na chvíli Lásko (2010
Knihy povídek: Počkej na mne Atthido,(2007) Kauza Pozemšťanka,(2009) Poesie Smrti (aneb básničky pro staré holčičky) (2010)
Básně v Almanaších: Držím se hvězd ( nakl. alfa-omega 2008) Almanach Kavárny Poetiky (2009),
Básně v právě vycházejícím Almanachu českých básníků, Stavitelé chrámu, (2010)
© 2009-2017   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one