Bublinko duhová ...

... kouzelný Poutníčku… Dítě
Bublinko božskými ústy vyfouklá
z Temnoty Vesmírné líhně
Duši ti na tácek stříbrný poskládám
a to co jsem ve snění slyšela
v miskách svých dlaní ti podávám…
Bublinko duhová…Věčné Dítě…
jak nektar včela mne pij
a čti mně…


Prosba Slunovratová…

Vítám Tě Slunce, dárce života!
V prosincovém poledni mi rozepjaté paže pozlatíš
a já pak v půlnoční chvíli Zrození
uslyším zvony lásky a míru…
Ó, Bože, který jsi Světlem
i v hodině Slunovratu k lidem navráceným!
Dovol mi i v čase nadcházejícím a neznámém
milovat, utěšovat a rozdávat naději i radost
tam, kde vládne smutek a beznaděj…
Dovol ať zůstanu v prostoru Bytí tak dlouho,
dokud budou trvat bytosti cítící
a mého soucitu a pomoci potřebné,
neboť vím, že pouze dáváním
smím Tvé Světlo přijímat…
Počkej na mne Atthido
(Ukázka  básní a textu )
Ilustrace a koláže Alena Klímová-Brejchová (BO.)
athido.jpg
ath1.jpg
ath2.jpg

Atthidě....
...tisíc let jistotu Tebe vnímám
a vím že ruku v ruce vzlétnem ze Dna
že blízko sebe na plášť Země sedneme
...Tisíc let mou Tíhu zručně snímáš
přítelkyně věrná neposedná
...roztomilé dítě mé...
   


Obsahem  dvou krátkých poetických celků, které jsou součástí této knihy „Písní Lásky…" v tomto případě lásky krystalicky čisté a na nejvyšší míru  zjemnělé a zúšlechtěné lásky, tentokrát lásky mateřské, je  „Velké Setkání" a vzájemné Rozpomínání se dvou navzájem si blízkých žen. Inkarnovaly se v novém Bytí do hmoty těl, tentokrát opět na planetu Zemi. Rozmlouvají spolu a jejich hovory mají vzrušující, ryze duchovní náboj. Zároveň však jsou Pozemšťankami, s tím vším krásným i složitým, co život na Modré planetě přináší. Jsou už dokonale obeznámeny s výsostným Cílem té nádherně nepochopitelné Organizovanosti, nazývané Život.
 Pomáhají si navzájem při řešení úloh ve tvrdých škamnách školy světa, i s jejich božským zadáním. Hrdinka obou povídek, „Ta co píše", dokáže pomocí jakési nedefinovatelné „Kosmické paměti" vnímat útržky myšlenek a své ztracené verše i přes hlubinu času, který uplynul od jejího, dnes už dvacet šest století vzdáleného života, na  řeckém ostrově Lesbu. I dnes píše verše, své „Písně lásky" a také stejně horoucně miluje svou dávnou žákyni Atthidu. Tak, jako před staletími. Tentokrát však je tato dívka její krásnou a divokou dcerkou. Žijí spolu v magickou energií praštícím městě Praze a jejich vzájemná láska je tou nejčistší, krystalicky čirou, a už dokonale zralou formou, lidského milování. Je osnovou i útkem jejich bytostného Vědomí a pronášena podivuhodně pružícím časem, jim i dnes dovoluje radovat se z Lásky a Krásy  a naplno vychutnat oblažující důležitost lidských Setkání.
V obou povídkách je nezvykle a odvážně spojován poetický text s prózou a je doplněn autorčinými  ilustracemi.
              Obě povídky, prvá s názvem „Počkej na mne Atthido" a druhá... „Audience u Krále Moří", jsou poetickou vizí,  jejíž nerozsáhlý lyrický děj, organicky doplněný  básněmi, se úzce dotýká fenoménu reinkarnace.
               „Ta co píše", v obou povídkách současná básnířka, slyšící diktát jakéhosi „Vnitřního hlasu" pouze na hranici mezi bděním a spánkovým útlumem, poznává na mnoha podivuhodných okolnostech, že ve svých verších používá stejné metafory, jako dávná paní Sapfó. Vnímá, že se v jejích básních objevují  dokonale stejná témata jako v básních Sapfiných. Cítí stejný vztah ke kráse, mládí, k lásce, k lidskému milování, i  k problematice stáří „od které i sám Amor bezradně odlétá", jako dávná aiolská aristokratka ducha, Sapfó.
               V básních i v organicky je propojujícím textu obou povídek, který je psán výsostným jazykem básníků, není dnes váženou paní, Řekyní, vedoucí své Museion, školu pro mladé  aristokratky, na ostrově Lesbu. Nežije v čase, vzdáleném skoro dvacet šest století naší současnosti. Její současný  život se odvíjí za drsných podmínek v magickém městě Praze, v duchovní energií mocně tepajícím srdci Evropy. Žije a píše své nové básně za totality, na přelomu druhého tisíciletí ve třetí, ale přesto se zdá, že se v těchto dvou, staletí vzdálených  životech i v poetické tvorbě jim poplatné,  mnoho nezměnilo, že neuběhlo dvacet pět století od dob aiolských, od dob, kdy na ostrově Lesbu zněly struny  loutny, té „Božské želvy" a libé zpěvy bardů.
    Ve své současné inkarnaci má také dceru. Nejmenuje se Kleis jako dávná dcerka paní Sapfó, ale  píšící paní celou svou duší, svým vysoce sensibilním Vědomím cítí, že i tato dívka s ní kdysi žila v Řecku, u Moře běloskalého. Že je inkarnací jedné její dávné a hluboce milované žákyně, jménem Atthida.
                 Setkaly se v novém, jim oběma Osudem přiděleném čase na planetě Zemi znovu a poznaly se. Možná po druhé, možná po sté a toto poznání přináší oběma  neskonalou radost. Obě dnes už bezpečně ví, že spolu procházejí staletími, navzájem se stále stejně milují, pomáhají si i v oblastech tvůrčích a společně duchovně vyzrávají. Společně slaví „Slavnosti Rozpomínání". Jsou už „Vidoucí".
               Lyrické básně, prostupující organicky nedlouhým textem obou povídek jsou  výsostným a v poetické tvorbě ojedinělým vyjádřením krystalicky čisté a silné „Lásky mateřské", ale v textu zaznívá i lítost nad nepochopením, se kterým svět kdysi odsoudil čistou Sapfinu lásku, která, jak se paní zdá, byla pronesena staletími nezměněna.
               Obsahem druhé povídky, „Audience u Krále Moří" je nadreálný zážitek z pětidenní cesty „Té co píše" a její dcery Atthidy k jižnímu moři.
   
                                                                                       Trevor Law
   


    Čtvrtá dimenze...
   
    Cítím Touhu BÝT... vnímám ji celým povrchem
     Je nádherná... neměnná a neuhasitelná
    Je orgiastickým vrcholem...Tvorbou...
     Rozkoší božským záměrem stlačenou
    a v nezměrné účelnosti do veškerého Prostoru vrostlou
    Nevím už... snad žiji jen když sním...
    Nevím už kdo jsem a je mi to lhostejné
     Náhle jsou jen barvy...
     Rudá a zelená... fialová a zlatá...
     Svinuji se  kolem sebe jak Vesmír
      Stále bezmezně miluji a toužím...
     Padám i vzlínám jak Vědomím obdařený kosmický prach
     Hltavě saji a vyhmatávám
     Laskám třu i drtím
     Jsem Odpornost i slastiplná Závrať něžné Krásy
     Jak pírko lehounká vzlétám... i ztěžkle padám
      Ach ne...Já  konečně VÍM... už VÍM...
     Jsem muž…. okřídlená žena... hmyz i delfín
    Jsem ďábel ... trpkost ve Tmě rostlých plodů... jarní vzlínání
     Jsem strom... usmátý kámen i slavičí píseň keřem dozpívaná
     Jsem céziový prach na kakostové louce
     Dítě zavinuté v oblacích
    jsem Kabala dvou písmen... 
    odtajený symbol Zasvěcených...
     Jsem krůpěj s vůní Lásky
    s čel Nesmrtelných
     Bohem slíbaná…
   

              Má Atthido…
   
               Dnes Ti chci svěřit, že konečně jsem dokázala rozetnou ostnitou Tmu a vyjít do průzračné krajiny informovaného „Bezčasí". Konečně jsem si směla přiznat, že „Věřím, protože Vím". Že vím, protože mi byla dána uvěřitelná a výsostná schopnost procítit celým svým bytostným Vědomím ohromující děje, odehrávající se v nadreálné rovině mého bytí a současně vychutnat i děj poplatný mé hmotné realitě.
               Kdyby ses mne dnes zeptala, co mi ještě vadí na mém současném životě, řekla bych Ti, že má závislost na potravě i s tím hloupým vyměšováním, (proč nemůžeme pít jen rosu z kalíšků květin) má závislost na vzduchu, natékajícím mi do plic a také má lidská „Neokřídlenost".  Hrozně mi vadí ta tíha těla, neschopnost rychlého přesunu, neschopnost blažené volnosti letu, tak úchvatně známého z našeho nočního snění. A kdyby ses mne Atthido zeptala, co považuji ve svém současném životě za nejdůležitější okamžik, tak bych Ti odpověděla, že ten, kdy jsem jedné vzdálené noci, na magickém rozhraní bdění a spánkového útlumu, směla zahlédnout „budoucnost". Do posledního detailu se tento sen - nesen po krátkém časovém úseku „udál". Bylo to příliš fascinující, těžko uvěřitelné, děsilo mne to, zbavovalo klidu a nedokázala jsem se s touto nově nabytou schopností dlouho smířit. Přijmout ji. Později jsem zjistila, že děj našich lidských životů je jaksi hotov, že od zrození k smrti připomíná celuloidový pásek filmu, oběma konci k sobě slepený, a že za jistých okolností lze vnímat minulost a dokonce se jakousi svou éterickou částí posunovat v čase i v prostoru. Dnes, když se o tomhle zmiňuji však cítím, že nejdůležitější a zároveň nejradostnější okamžik v mém životě byl úplně jiný. Byla to slavnostní chvíle, kdy jsi se narodila, kdy jsem Tě mohla poprvé svírat ve svých lidských dlaních. Chvíle převzácná a magie plná, chvíle našeho nového „Setkání" na Modré planetě Zemi.
              Víš, má Atthido, cítím velkou radost. Rozpomněla jsem se. Dokázala jsem prohlédnout  hustou mlhou  uplynulých  dvaceti pěti staletí a uvědomit si, jak a kde jsem v jednom ze svých dávných životů, žila. S Tebou po boku žila. Dnes už bezpečně a nevývratně vím, že už tehdy jsem byla zrozena pro Poesii, že jsem byla pro její tvorbu naprogramována Silou Nejvyšší, ale také vím,  že mých devět mytilénských knih „Písní Lásky" bylo napadrť rozdupáno zběsilým Ořem Času, aby byl prach z nich rozvát do všech končin Světa. Jen to, za jakým účelem se vše stalo, zatím nedohlédám.
         V mém, vesmírnými končinami procházejícím Vědomí, byl však vždy žal nad touto ztrátou. Byl v něm i žal nad mým tehdejším Bytím, které bylo staletí vláčeno  blátem a trním hanby. Celý ten dlouhý čas jsem toužila vtělit se znovu do ženského těla a po půl třetím tisíciletí posbírat a znovu sestavit v krásnou a lidstvu potřebnou mosaiku, střípky svých ztracených básní.
          Poslyš, má Atthido. Bylo to mé dobrovolné Chtění, že jsem se znovu zrodila. Živá a stále stejně cítící jsem vstoupila do dravčího dvacátého století, abych obhájila pověst jedné z největších básnířek všech dob a očistila její jméno od přízviska hanlivého. Chci, aby její pověst byla znovu stejně zářivá jako tehdy, když jí Platón a jiní velikáni té doby nazývali „Čistou Sapfó - Múzou desátou". Zrodila jsem se, možná abych obhájila dávnou pověst svou a znovu psala verše. Abych jako kdysi mapovala lidskou Lásku a Touhu, abych na dřeň obnažila svoji Duši a po staletích opět pečlivě zaznamenávala svůj ženský a vysoce sensibilní pocit Světa. A také... abych Tebe, má Atthido, znovu a přece tak známě... milovala. Vlastně stále stejně teď, jako kdysi, na ostrově Lesbu, i po celá ta dlouhá, modrozlatá staletí.
          Přišla jsem dobrovolně na kouzelnou Modrou planetu Zemi, i s jistotou nekonečných potíží a strastí, vysilující dřiny, i bolestí a smrtí, které mne tu očekávají. Mé tvůrčí vědomí zůstalo plně zachováno a snad jen přibylo to, co bylo mnou po tisíciletí prožíváno a prociťováno, v niterných depositářích schraňováno, jako poklad ceny nejvyšší. Snad je teď můj způsob psaní jen o něco vyciselovanější, zasahuje do větších hloubek mé osobnosti a čerpá z většího  bohatství... ze sumy  nashromážděných zážitků.
          Má Duše však zůstala stále stejná, stále stejně čistá a věrná Lásce a Kráse, jako tehdy, v městě Mitilenách, na ostrově Lesbu.V místě, kde jsem vedla své Museion, aiolskou školu musických umění pro mladé šlechtičny. Ano já zůstala stejná jako tenkrát, když se má dávná živá chodidla dotýkala běloskalého povrchu této krásné ostrovní krajiny. Mé milované „Modré ostrovy"... tak velmi se mi po nich stýská!
          Ach, příliš vzdálená je doba mé sapfické strofy, Svatebních písní a jen občas se zvedne hustá mlha obestírající nádherný Čas výučby mladých aiolských šlechtičen, dcer z nejvýznamnějších řeckých domů.
          Ani já už nejsem aristokratkou obklopenou služebnictvem a blahobytem. Ve své současné existenci neprožívám zjemnělé radovánky na ostrovních slavnostech, ve vonných mitilénských zahradách. Nesedám, vážená a vzácná, v bělostné říze v podnoží Afroditina chrámu a nevzývám ku pomoci božské služebnice - Charitky. Já i Ty, má milovaná Atthido, dnes žijeme spolu přímo v živoucím a magickou energií silně tepajícím srdci Evropy, na přelomu pradivného druhého tisíciletí  pozemsky vnímaného Času, v tisíciletí třetí. V čas už vodnářský.
          Bydlíme v městě Praze, v klenotu, který je z nejkrásnějších na blyštivém diadému Světa.V jeho ulicích nezní zpěvné řecké písně za úderů loutny, té božské želvy, nelze usednout v podnoží Afroditina chrámu do hebce zelených stínů cypřišového háje a rozeznít struny barbita, nástroje galantních bardů. Čas se podivuhodně smrštil a ani já, ani Ty, má milovaná, už nemůžeme protančit s družkami „růžovoloktými" teplé, měsícem ozářené noci, o slavných svátcích   Krásy a Lásky. Vzdálené a neviditelné je souhvězdí Plejád, zlatých Kuřátek, třpytících se na noční hladině Moře pod naší bělostnou Leukadskou skalou. Nedostupný je hladivý příboj s našlehanou pěnou vlnobití a lesbický slavík na  pražském Petříně také  své milostné serenády nezpívá.
          Zestárla jsem, má dávná Lásko. Jsem si vědoma problémů v tomto současném hmotném Stvoření. Lidstvo skládá své Velké Zkoušky a moc mu to nejde. Planeta Země těžce dýchá a milosrdně přikrývá hliněnými dlaněmi své mrtvé děti. Ty zbloudilé poutníčky pozemské. Beze zbytku a naplno jsem prožila temné čtyřicetiletí Totality v  krásné české zemi. Nesvoboda a útlak Ducha této episody dějin byly možná ještě zoufalejší než mé dávné problémy s Penthilovci, předcházející vyhnání nás, aiolské šlechty, na Sicílii. Pamatuješ, jak jsem tehdy doufala ve svých verších:


... zmlknou Penthilovci... tlamy Rudé
do věků prosáknou hutným Časem
... vždy nějak bylo a nějak bude...
já však stejně miluji...
tak JSEM...

Však možná jenom po staletí
sním že slétám na rozkvetlou Zem
a na ní silné děti lidem rodím
ne to není sen... já miluji...
                                                       tak JSEM...

  Ó ti pěvci „Proklatí".Opravdu to divní ptáci jsou. Ač stokrát kamenováni, znovu usedají lidem na rukou. Ke kamenujícím se stokrát vrací. Bůh totiž sdělil jim, že trestem... kletbou i vrcholem lidské tísně bývá, když Národy Pěvce nectí, a když „On" nesešle jim na Svět písně...


Atthido….

Poslouchej mé vyprávění... to bylo tehdy...

           když jsem prvně o Past Světa zavadila, tak nemoudrá a bezstarostně hravá... sladké nové dítě holka divoká. Hned jsem byla polapena v hrubé síti milování a vstoupila jsem nastražené Lásce do oka...Tehdy Čas se do poklusu dal a ani ne do roka pohltil mne tyrkysový sál, kde jsem Tebe-mokrou rybku, porodila.
          Pak panenka z celuloidu obživla mi v kočárku. Přes noc se mi v Tebe proměnila a směl stát se Zázrak Zázraků. Snad sám mistr Život chtěl, abych jeho čelo v dětském těle políbila...
Však neznala jsem o moc víc a nezbyl čas hledat si učitele.Víš tehdy zkusila jsem Tebe... hebkou hračku k mladičkému prsu přiložit a zvládnout první Velkou Zkoušku.
Zkusila jsem na mámu Ti zmoudřet a s duší nestárnoucí d í v k y vedle Tebe... ž í t !



Jediný strach...

Poprvé jsem ucítila že o Tebe mám strach
když zachvěla ses uvnitř mého těla
jak když vánek zvlní stébla v sítinách
Dýchat za Tebe jsem náhle směla

Tenkrát poznala jsem co je pýcha
jak perlorodka skryla jsem Tě v ulitě
Byla´s lehounká jak pírko kolibříka
jak poupě růže dlaní přikryté

Tvá slabá ručka zdržela mne nad Propastí
a já hledíc dolů zachvěla se slastí
že Láska se mne uvnitř teple dotýká
Má Zlatá Rybko... Lucerničko v temnotách
Já naposled se děsím veliký mám strach
že Tě moje „Usínání" hrozně vyleká...

          Ano, miluji Tě, teď stejně jako kdysi na ostrově Lesbu. Nuž usměj se, tak jako tehdy před tisíciletími na naši Leukadské skále, usměj se nad mým přiznáním.Toužím Ti říci, že v každém okamžiku našich Setkání vybuchla v mém nitru Láska jako růžová světlice. Stávala jsem vždy bez obrany, znehybnělá tím tisíci voltovým šokem, oslněna slastiplným výbojem, vbitá do podlahy Tvýma očima…


Dívenko Znovuzrozená...

Tisíce zázraků v sobě tajíš
jak sladký nektar poupě zavřené...
Voníš mi po květech rozkvetlých v máji
a podobná vážce... tančíš zasněně...

Chvíle jsou ptáci co na jih odlétají
a ty mi hřívou šleháš tvář jako to hříbátko
kterému věznitel v mateřské stáji
upoutal šíji příliš nakrátko

Svět se jak bláhový vlček točí
okolo lůžka Snů v ohbí mé paže
Ústy Ti slíbávám dětinské žaly s očí
a zaklínám Smrt co lidské doteky smaže...


 Světlice slov...

Vlastním Tě průzračný Pohárku
na křišťálové nožce
Má zvonkohro očí v průsvitných tvářích
Dechnutí křehounké... čirosti živoucí
Má Zapomněnko dávné vonné Pralásky
Dovol mi osévat Tě vlahými semeny slov
Tebe... záhonek přejemně zkypřený
Tebe...Tvou drobounkou velikost
Dovol mi zapálit tajemné světlice
k slavnosti R o z p o m í n á n í
tak horoucně dychtivého
tak sladce vznešeného
tak údivně snadného
v mém prohřátém náručí...


Vnímám Tě v Čase Shledání...

          Vnímám Tě pórovitostí své drsné kůže i usilovným tepem žil na zápěstí a modeluji Tvůj útlý Tvar v Prostoru i v Čase tvrdou matricí i odlitkem prstů... Nadechuji Tvé dechnutí...       Chutnám ústy ohnutelný výhonek šíje i bledé plátky Tvé jabloňové tváře.
          Procházím Tebou jak Zahradou… Zahradou se záhonky růží a lilií, s jezírky rychlých duhových pstruhů. Procházím Tebou... dnes stejně jako kdysi...
          Pronášíš mne naprogramovaným Zeměčasem, využitelnou propustností vteřin, pružnou   membránou Smrtí i Zrození, i dlouhými nadějeplnými dny, našimi dny, naplněnými zápalnými světlicemi Slov i barevným vláním Lásky...
          Neseš mne bezpečně po ztvrdlém plástu Země v půjčeném Čase našeho Shledání...

          Voníš flétnami znějícím jarem, ozónem i prstí, sluncem co zahřívá všechny žlutozobé děti. Voníš jasmínem, mátou a rozmarným lesním vánkem. Jsi mi polem, bouří i bleskem osvětleným Svatostánkem...

Můj Pohárku Život dávajícího Nápoje
bezedný... plný sladkosti
Má Lásko Dobroto Rozkoši
Jsi duhové narovnání mezi mnou a Krásou
Vítám Tě...
Vítám Tě v polibcích krví naplněných rtů
Tisknu Tě v dotecích hmotných dlaní
a sytím se Tebou do zásoby
pro hladu plný Čas Strádání
své ozónové Duše...

          Je ticho, setmělo se a v dálce zpívají mladé lidské hlasy písně na oslavu Léta. Lidé sedí u přívětivých ohňů. Je Ticho, poslouchej... plát Země odprýskává jako Tíha neblahá a Radost dotýká se průsvitnými tykadélky našich čel...Voníš mi, Atthido, jako nikdo z lidí. Jsi plnící se plást a já „Úsilí Včel"...

Setmělo se...
a má náruč je hnízdo ve kterém bezbranná spíš
hubeným křidélkem šíji mou ovíjíš
Ach líčka máš průsvitná... má Něho bílá
Bojím se vydechnou abych Tě nevzbudila…

        Hle, setmělo se a do okna mám hledí Měsíc... Je právě v úplňku, já provádím dávný úkon, „Rituál Zasvěcení" a takto ti šeptám:

S panenkou dneska sis ještě hrála
Dcerko „Bílých"čarodějko malá
Voničko má s dechem mateřídoušky
Zkouším ti vzácná slůvka protáhnout oušky
A zatím co sníš s nosíkem potem zroseným
Ptám se zda mohu… zda šeptat ti smím…

Drobounce křehká ležíš v mém náručí
a já se chci „Komusi" svou Duší zaručit
 Že skaneš k lidem jako tón Božské hudby
Až „ON" tě zasvětí na „Bytost věčné Služby"

          Slyšíš, bíle okovaný Koník podkůvkami zvoní v okně otevřeném do Léta.Tvoji křehkost v dlaních, na měsíčních saních z černé Země... odlétám.


Probuď se Atthido...

Ráno Tě zrodilo z růžových červánků
a dva modří Motýli vylétli ze Spánku
Přikládám ústa svá na vonná okvětí
zmožená Láskou... sladkostí... dojetím

Není to sen Tvá křehkost růže
Není to mámení Tvá něžná kůže
Ach... ptáče mé se žlutým ozobím
šperkem Tvých dlaní šíji si přizdobím

Divoké mládě nové a hebounké
Pohárku zlacený na nožce tenounké
Zpíjím se Tebou a šťastná jsem dosyta
Navěky od Zla vláhou slz omyta
Poklekám k lůžku... k oltáři... k obláčku
šeptajíc Atthido... můj krásný miláčku


          Zase je časné jaro. Na ostrově Lesbu i v našem milovaném Městě v srdci Evropy. Probouzím se dnes sama do teplého deštivého rána a přemýšlím o Tobě Atthido. Přemýšlím o poslední stránce mé knihy, mých „Písní Lásky".
          Víš, ještě jsem nezapálila osmnáct svíček na Tvém narozeninovém dortu a už mne zase opouštíš. Nechci být mříží v bráně Hradu Tvého Dětství. Věrně jsem jí po sedmnáct let střežila. Dlouho jsem ji vyplňovala k Tvému bezpečí i k ochraně.
          Chvíle malá a smutku plná uběhla od okamžiku, kdy jsi se prosmýkla kolem mého těla a ani se na mne neohlédla, ani se nerozloučila. Jen hříva Tvých vlasů mi šlehla do tváře jak mávnutí na pozdrav.
          Vím, že kdesi dole, v podnoží našeho Hradu někdo stojí. V parnaté džungli Dospělosti čeká na Tebe, já to vím.
          Je to muž... ne, chlapec je to ještě, mladík se zlatou náušnicí v ušním lalůčku a s úsměvem po věky mému srdci známým a bělostným jako skořápka vejce. Pluješ k němu vzduchem jak motýl feromóny Touhy zmámený. On se má stát tím, kdo setře pel s Tvých dívčích křídel. On... chlapec útlý, ale silný, jak něžný loupeživý pirát. Chlapec se zlatou náušnicí v uchu.
          Pamatuješ, jak jsem kdysi žárlívala na temnou Gorgó i na drobnou, útlopasou Andromedu? Víc než dva a půl tisíce let uběhlo a já už vím, že Zákony Bytí jsou nepodplatitelné. Dnes jsi mou dcerou a já se stala Vidoucí. Už dávno nežárlím.To jen má náruč studí jak vypleněné hnízdo. Náruč ještě Tvojí vůní provoněná. Je jak smutné lože nadlouho osiřelé.
          Neposlouchej má Atthido, to jen moji Duši černý Snovač omotává lepkavou pavučinou Stesku. Jsem sama a do plačtivého rána se dnes probouzím. Věř, že laskavou Peithó už o Tvůj návrat k sobě neprosím.Všechno je tak, jak bylo v osudí božského Snovače… „Velkého Architekta" předurčeno a já v pokoře svou  Samotu přijímám.
          Patrně s kýmsi jiným a mladým si vyjedeš na naše Modré ostrovy. Až usednete na  okraji Leukadské skály, tam, kde jsme spolu tehdy, před dvaceti šesti stoletími sedávaly a zaposloucháte se do šumění Moře, až se večer v mitilenských zahradách rozezpívá slavík, vzpomeň si Atthido i na mne. Po celá ta dlouhá staletí jsem tolik toužívala být tam s Tebou.
          Dnes už vím, kdo ozdobí Tvou šíji věnci z růží a s kým budeš hledat svoji hvězdu v souhvězdí Plejád. Kdosi Tebou vroucně milovaný dozpívá mou dávnou píseň o Tvých ňadrech violkových.
          Ano, brzy už se vdáš má milá a já budu stát, stále stejně tobě věrná, kdesi opodál v té své omšelé suknici. Snad opět budu pro tebe psát „Písně svatební", tak jako před dvaceti šesti stoletími na ostrově Lesbu, a snad Ti jednou tuto knihu o nás dvou, o našem podivuhodném setkání na Modré planetě Zemi, vložím do rukou jak malý dar. Možná to bude v den Tvůj svatební. Věř, že i pro mne bude tento den dnem velikého štěstí.


Nevěstě Atthidě...


Viděla jsem kdysi ve snu skvostný Zámek,
 před jehož portálem,
v pečlivě uhrabaném písku cesty,
stál špalír nádherných grošovatých hřebců,
které drželi za uzdy švarní a nastrojení štolbové...
Tím špalírem jsi kráčela Ty... dozadu se neohlížejíc...
Konala se Tvoje svatba a já velmi toužila  královsky Tě obdarovat
Být v té vzácné chvíli s Tebou... 
Toužila jsem být mocnou královnou,
abych  mohla vystrojit pevné koráby s karmínovým plachtovím,
které by přepluly Sargasové moře a ve svých útrobách,
                   v krásně řezaných truhlicích s vonného santálového dřeva,
 přivezly pro Tebe ty nejdrahocennější  svatební dary...
Já bych Ti je pak směla darovat, jako vzácný...
„Poklad svatební".
Jenže jsem do síně, kde Tě kdosi milý očekával, jaksi nemohla...
Neměla jsem si totiž co na sebe obléci a velmi jsem se styděla...
A tak jsem tedy jen v předsálí čekala,
v jediné, kýmsi darované, suknici
a pod  paží jsem  pevně svírala svůj podivný dárek...
malou knihu v bledé kůži vázanou...
Knihu, kterou jsem, v některém ze svých životů,
napsala o Tobě a pro Tebe...



Audience u Krále moří…( Povídka druhá… výňatek)

……………………….

           Nastal čtvrtý a poslední večer  pobytu paní i jejích dvou mladých společníků na Modrých ostrovech. Moře po horkém a bezmračném dni potemnělo do hluboké kobaltové modře. Stíny zmizely. Stejně takový tajuplný přísvit nastal právě před rokem, když  si Slunce zakrylo svou tvář Měsícem.
          Příjemně se ochladilo. Mořští racci se těžkým letem vraceli do svých hnízdišť. Žena  naposledy usedla na kamennou zídku vysoko nad mořem. Znovu jí jednotlivé bílé kameny připomínaly vybělené zvířecí lebky, znovu si při svitu baterky pečlivě zaznamenávala všechno, o čem v uplynulém dni rozmlouvala s Králem Moří, v namodralým třpytem ozářené a perlami a zlatem vyzdobené, audienční síni.
          V duchu si povzdechla, přesvědčená, že její myšlenky ke sluchu Krále doplují... „Ach Králi, má lidská paměť je tak chatrná... Ani jediný verš svých básní si nepamatuji. Vlastně, když svou poesii čtu, zdá se mi, že jí psal někdo úplně jiný, než já. Někdo mnohonásobně dokonalejší. Jen ve snění jsem schopna básně bez problémů přednášet a můj hlas je melodický… krásný. Verše mých básní mi lehce sklouzávají se rtů, jak tóny vzácné hudby. Víš, jen ve snění smím být tou, kterou doopravdy jsem.
           Podívej, můj Králi s tváří mého otce. Je už půlnoc, nad Tvým mořem vyplouvá Měsíc. Vypadá jako oranžově žlutý skrojek cukrového melounu a rozsvěcuje na vlnách zlatou stezičku. Míří světlem přímo k mým bosým nohám. Cikády opět neúnavně koncertují a nad hlavou zpívajících lidí padají hvězdy. I Atthida a její Něžný pirát blizoučko mne zpívají. Při zvucích barbita zpívají... Ne... promiň, můj Králi. Dnes zvučí nad Tvým Mořem struny moderní kytary s podpisem Krylovým.
         Zní tu možná písně současného vtělení dávného řeckého barda, který se před dvaceti šesti stoletími nazýval Alkaios. Ty písně jsou stále stejné a bojující proti bezpráví. Zdá se mi, že i já jsem ho dobře znávala. Možná i Ty si na něho pamatuješ. I nad tvou říší se vznášel jeho bojovný zpěv. Tento dávný bard procházel staletími a pokud se narodil mužem, vždy toužil za cosi, co považoval za ideál, bojovat. Tak už se to  mužům této planety stává. Bývá to v jejich bytostném programu. Jeho písně však vždy lidé milovali. Byly krásné. Určitě i ty´s, Králi, jeho mužným písním rád naslouchal."
          Paní rychle píše, usilovně zachycuje své myšlenky čeřenem vlastního, k této činnosti vyladěného, Vědomí a její Mechová kniha, kniha s tmavě zelenými deskami jí leží znovu na klíně. Je lehounká jako čerstvý novorozenec. Baterka i vysoko na temném nebi zavěšený měsíc, ta magie plná vesmírná lampa, spoře osvětlují nedotčené i popsané stránky. V prstech cítí  bolestivou křeč. Kniha cestovala k Moři v tašce pražské paní víc než osm set kilometrů. Paní píše... píše a píše v tom nejkrásnějším pokoji honosného hotelu matky přírody. Anebo spíš chrámu přírody? Vždyť vonné byliny na sluncem rozpálené zemi evokují vůni chrámového kadidla a jsou tu přece i ty dva vzácné chrámové sloupy. Královské sloupy, Jákín a Bóaz… tvoří je dva blízké kmeny sesterských borovic, pod kterými paní píše svůj ezoterický zápis Zasvěcených. Kobercem v obří lodi chrámové jsou vyschlé přímořské traviny a strop tvoří temný baldachýn, probitý milióny zlatých hvězdných hřebů. Z bělostným kamením malebně vyzdobeného interiéru, je vidět noční Moře... scenérii nevídané krásy. Žádný okenní rám ten pohled na ni neruší.
         Večerní hostina  tří cestovatelů za odpočinutím a za okouzlením jižní krajinou probíhala za svitu malé bílé svíce, roztékající se na kameni ohniště a menu bylo věru jednotvárné a prostinké.V kotlíku uvařené těstoviny, levná konserva masa a trochu kořeněného kečupu. Peníze docházely, ale hlad zdravých žaludků, po dni naplno prožitém v náručí Moře, byl veliký a dravý. Sloužících nebylo k vidění ani k zaplacení a snad jich vůbec nebylo třeba. Naposledy v tomto divů plném létě je zestárlé píšící paní dopřáno zůstat na chvíli o samotě se svou přelomitelně útlou Atthidou. Naposledy uléhají blizoučko vedle sebe pod jižní oblohou... Jejich ramena se lehce dotýkají. Naposledy v tomto létě naplno vnímají vonné výdechy trav, zpěv cikád, padající hvězdy a sebe. Moře v pravidelných rázech dýchá blizoučko u jejich bosých nohou a temné siluety cypřišů připomínají štíhlé postavy pozemských poutníků. Sen píšící paní se právě s dokonalostí plní. Znovu a beze slov... spolu na Modrých ostrovech...rozmlouvají.
  Z c e l a   n á h l e  se dostavila  S l o v a  proudem. Bůhví z jakých vesmírných zřídel  vytrysklá. S heroickým úsilím ciselována, pronikla hraniční zónou na pomezí Nehmoty,aby smysluplně obtékala pavoučí formace nervových vláknitostí, spékavé ganglie i krystaly neuronů z Prahmoty...
                S l o v a ... vyvřelina žhnoucí plazmy, nekonečně subtilní a vědoucí  padala…
Padala kostěnými převisy lebky... natékala průlivy úst i deltami dlaní do očí... do uší... do nejtajnějších komor Duší... Zabydlovala se osidlujíce všední prostory jakýchsi bytovišť a vesele i smutně vyzdobené světnice Niter...
Byla to   S l o v a  temná i průzračná, hranitá i vlaze oblá... světlá jak zimní křišťálové snění. Zněla tak nějak naléhavě a známě, jako by barevné cinknutí chrámových sklíček zazvonilo v uhelné sloji. Drnčela na poplach v hodině dvanácté, jak léčivý šíp ochranné Lásky
Z c e l a   n á h l e  a podobná jásavému Světlu, okupovala atmosféru starého, k zániku určeného Světa… Byla to taková prašná slova galaktických koridorů, slušivá jak závoj ze zlatistého pylu, jako dotyk oplodněných částic potřebná. Byla to taková čtyřrozměrná  Slova,  sdělená šepotem dávného O r á k u l a, průnikem skrze Nitro B á s n í k o v o...
           „Má Atthido... jsem tak šťastná, žes v dnešní noci tady, tak blizoučko mne. Že má slova, poskládaná v kytičku veršů vnímáš, že blizoučko mne žiješ a dýcháš, že Jsi. S tím vším nádherným, co toto prosté uskupení tří písmenek znamená.Víš, dnes bych Ti chtěla říci, že určitě, až jednou odejdu… budu se chtít znovu proti Času vznést. Jako úhoř toužím prosmýknout se zpátky a tam, kde z dívek stávají se matky, ze vzpomínek naši dávnou Lásku splést. Ach...najít znovu místa sladkých dotýkání...Spět k počátkům jak neomylní lososi.Chutnat horkost letních milování a znovu Tebe...svoje dítě donosit...
          Toužím  nést ve vlastním srdci tryskající Pramen čiré lidské Lásky jako živou vodu, jít pustinou a Tíhu nesundat si s plecí. Ženou Země být a rodit za pochodu. Mít tak sílu k boji Obryň starodávných, v líbezném těle z Krásy Bohem utkaném a pohybem jak poskok antilopy ladným, svát s čela Lidstva Děs, jak hrůzný Šém....
          Co bych ještě chtěla? No přece...
          Usnout a odejít ze Světa  navždycky, jak kámen dopadnout do lože, zbavit se myšlenek tajných a paličských, jak řeka když vteče do moře... Chtěla bych zašumět jak voda čtyřikrát rozměrná, bez těla protéci kovovou pelestí, nebýt a cítit se jak řeka ponorná, prosmát se krápníky smrtelných bolestí. Chtěla bych v peřinách Vědomí zkušeně přidusit, zaspat svou skutečnost jak zvíře v brlohu, návraty do Lásky blaženě okusit, pochopit konečně svou lidskou úlohu. Chtěla bych zákony Rozpadu mít ve svém malíku, odejít ze světa tiše a po špičkách, loučit se s dechem bez pláče bez křiku, sobě se usadit naposled na víčkách…"
© 2009-2016   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one