Znám Tě… Lásko zlatobílá…
 
Už netoužím být NIKÝM
 já, žena v divné role obsazená
Chci jen vzlétat nad Planetu Žití
 křídla nad lesy i nad vodami rozevřená
 
Toužím jen tak v jasu Slunce BÝT
vznášet se a zpívat… také tančit
vlahý mořský vánek z dlaní pít
Mít Krásu v očích a nožky lančí
 
Já své štětce i pera větrům daruji
a z knížek postavím si žebřík do Nebe
Na oblaka vpíšu, že neskonale miluji
že neumím žít, Lásko zlatobílá, bez Tebe

Neopouštěj nás ani na chvíli Lásko

Neopouštěj nás ani na chvíli Lásko
NeopoustejMe[1].jpg
... Neopouštěj mne ani na chvíli
a  vyztuž má křídla...
L á s k o...



Předmluva:

         Básně paní Aleny Klímové-Brejchové, uměleckým jménem BO.-žena,  jsou citlivým záznamem vlastních prožitků a peripetií lidské lásky, ale i její krásné i krušné výučby. Jsou s vysokou mírou básnické invence zhmotnělým prožitkem výsostného citu, který nás na Zemi provází a mnohdy prostupuje až do posledního výčnělku naší bytosti.
        Básnířka, píšící už pro člověka třetího tisíciletí, na vlastní kůži procítila, že jen na chvíli je dovoleno ženám a mužům kráčet bok po boku Stvořením. Že mnohdy letí Bytím jak dva motýli vonnými feromóny zmámení. Kráčejí krajinami, kde Velký Sudí přísně kraluje. Kráčejí, účelně propleteni, prorostlí kořáním vzdechů a polibků, putují, dlaně provoněné slastí dotyků v milování a přece... bůhví proč... bez ustání se snaží odkrojit se od sebe bolestiplnou čepelí, čepelí Láskou tavitelné Nenávisti.
       Paní BO.-žena bez zábran odhaluje jednotlivá zastavení cesty lidského milování, kterými sama prošla, cesty kterou muž a žena kráčejí vedle sebe jako dvě zbloudilé a vystrašené děti, které zanechal božský rodič v čarodějném lese Hmoty, plném strašidelných kulis a malovaných bubáků. Jdou vedle sebe, jako dvě vyučitelné děti, pátrající po sobě a v sobě Brailovým písmem dotyků. Ano, i přes veškeré negace, jsou ve svém křehkém, ale ústrojném spojení, vrcholným božím dílem… Žena a Muž! Básnířka tuto výsostnou dualitu vnímá jako  vzrušující tón něhy, vášně i trýzně v kantiléně citů, jako nevysychající pramen svěží Poesie, ale i jako spouštěcí kontakt nelítostného boje.
       Životní prožitek básnířčin je hluboký, nesuplovatelný a je ve verších transformován až k procítění stavu lásky božsky nadreálné - Agapé. Dnes však už spisovatelka ví, že Žena a Muž jsou ve spojení výsostným Zdrojem Energie Života ve Stvoření. Z růžového „Poháru Grálu", z oplodněného klína ženy, jsou emitovány vibrující částice Pralásky, které bez přestání doplňují kosmické akumulátory a zároveň jsou sladkým a záhřevným palivem, zažehujícím výbušné motory, které roztáčejí náš hmotný i nehmotný  Svět...

                                                                                  Trevor Law - Austrálie
... Po růžích mi voníš Lásko
vlahý klenote
jsi plod znásilněné dívky Země
rudou krví zalité...





Tobě…

Ř e k n i   m i   ř e k n i . . .
                       proč je mi s Tebou tak blaze a tiše
jako když ptáče pod křídlem dýše
proč Tě znám Lásko i když Tě nevidím
za duši odkrytou  proč už se nestydím
Ř e k n i   m i    ř e k n i . . .
proč je mi s Tebou tak  svěže a hebounce
jako když uléhám do květů na louce
proč když mne do modrých závojů zahalíš
už mne být člověkem nedrásá nebolí...
Ř e k n i   m i   ř e k n i . . .
proč je mi s Tebou tak sladce a úlevně
jak když se říčka z hor navrátí do země
Navrátí... vypaří... zaprší z oblaků
my dva jsme přesličná podoba Zázraku



Neopouštěj mne ani na chvíli 
L á s k o...

Máš oči žhavé a nenasytné... Lásko
jako bys ze sopek vařící nápoje pila
Skrývám svůj zrak za černou páskou
abys mou dřeň na uhel nespálila

Dávám Ti sebe, tělo i vláčnou duši
do hlubin nechám se ráda nést
Všechno co bylo mávnutím ruky rušíš
bez Tvého dotyku přestávám kvést...

Je dobré, že jsi mne celou osídlila
žes prorostla mé tkáně kořeny
Jako bys do mne štěpinky Nebe sila
aby můj život nebyl zmařený...

           

Vděčnost…   

Netušíš jak jsem Ti nekonečně vděčná,
že Lásku zase cítím díky Tobě...
Lásku novou jako porozené robě...
Jsi Karmínový Kruh a já něžně modrá Tečna



Démantové laso Lásky...

Stokrát opustím tě... bílá jako stěna
tebou zrazena a podle zneuctěna,
ty však navzdory svým živým „Maskotům"
hledati mne budeš po sto životů...

Možná nalezneš mne až se Slunce schová,
až zahouká nad ledovci Sněžná Sova
a v dlaních amulet s mým temným vlasem
za mnou půjdeš, spoután Démantovým lasem

Já však na vrcholcích, kde dech se úží,
budu spáti v květech horských růží
a v pouštích, kde jen písek vzdouvá se,
ponesu ti Živou vodu za pasem...

Se skřítky si budu jako víla hrát...
a „Vlasů Bereniky" dotýkat se tykadélky pat
Víš, pak možná v Světě s dvěma Slunci
obejmu tě a po sté vyzvu k tanci...

Krásní budem, že i Andělé se otočí
Divokou a volnou znovu si mne ochočíš
Pak zatoužíme míti „Svatbu"... bílou parádu
a já po sté zapomenu na ZRADU…



Třesky plesky…

Nevěřím že sežehly Ti duši moje oči
z jejich hlubin vypálené
modré blesky
Třesky - plesky nevěřím Ti ani chvíli,
že mé polibky jsou jeduplná mana,
kterou vražedkyně-ústa usměvavá
pro slast dotýkání vlhce upravila...
Ach můj Bože neříkej mi milý
že to co z Lásky dávám zručně milovaná
zabíjí jak hebké lože
upletené z klubka zmijí ...

Tiše... tiše... už nic neříkej
Smíš rozevřít mne něžně celou
jak zranitelnou mořskou ústřici
Tiše... tiše si mě třeba k smrti ulíbej
prostup a po okraje naplň něhou
a až vypiješ vláhu co mi stéká po lících
jemně stiskni moji nahou dřeň...

Tiše... tiše... jsem orchidej a Ty můj kmen
Stokrát přilož si mne ke rtům
a tykadélky prstů hlaď mou kůži,
krůpějemi perel orosenou…
Přivoň ke mně jako k ranní růži
a až do dlaní Ti hebce opadám,
jak se to stává žárem sežehnutým květům,
uslyšíš mou smysluplnou větu
... že za lidské Milování Život dám...



Porouchaný gramofon…

Tvá slova jsou obehraná deska,
můj dávný miláčku…
Dokola to přece není cesta,
to je život na dračku

Tvé doteky jsou zaseknutý gramofon
co jezdí v jedné rýze
ochraptělý tón v mé Touze
A nesleduj mi telefon...

Ve stroječku prasklo pero
a zaseklo nám ostří do čela
Proč chceš abych mlčela?
Spíš zahoď obehranou desku,
vyměň jehlu s tupým hrotem
a kličkou znovu roztoč naši Lásku



Vyznání…

Ty co tu ležíš vedle mne
Býval´s kdysi půle mého těla
a já Ti chtěla sebe celou dát
Ach, jak jsi ospalý...
Zapomněl jsi všechna hezká slova
Jsi zlý… ach zlý...
a já už tuším,
že Rozloučení je nám souzené
Ráno polštář suším
a ke zdi se tisknu studené...



Místo rukou kleště…

Počkej neodcházej ještě
Cítíš jak kvete les?
Sundám si s krku šáteček,
pod hlavu dám vřes
a pak Ti oči zavážu...
Nepospíchej, hleď...
snad milovat se dokážu
Dnes dotýkáš se ptáčete,
co hebounkou má pleť
Líbej mne a neodvazuj šáteček...

Ne ještě neodvazuj šáteček,
protože Tvé oči jsou jak led
mučí mne a studí
a jako kleště jsou Tvé prsty... hleď...
drtíš mne svou hrudí...
Proč nůž očí nosíváš v hrsti
proč na ňadra mi kladeš pěst...
Jsi Bolest co má místo rukou kleště
Nedal jsi mi štěstí...
Počkej neodcházej ještě
a vrať mi šáteček...



Na chvíli… 

Růžové brýle růžová sklíčka
matoucí čočky sladkého klamu
Láska je hebounká růžová myška
a Život můj hladový růžově vzplanul

Růžové brýle klamavá sklíčka
Nech mi je můj milý na očích
Můžeš mi pod nimi líbávat víčka
než Velký Optik rozbít je poručí...



Já si Tě, Lásko, přičaruji…

Maličko ještě, věř… a setkáme se
možná že v Tibetu či v Andách
snad z jara snad v podzimním lese
my dva co žijeme v Černotě a v Tmách

Nebudeš z těch, co se za každou otočí
a řekneš: „Miluji Tě Lásko", beze slov
Pak já Tě poznám po dechu... po očích
Tvá ústa budou k líbání a Věrnost  kov

Čaruji posedlá černou i bílou magií
bez Tebe Čas se tak pomalu odvíjí
Kam si mám dojít ve Světě pro Radost?
Čaruji malujíc kruhy a dráčata
zatímco z přaden dní co byla načata
Osud tká od Tebe ke mně křehounký most...



Pamatuješ...?

Čas upnutý do Prostoru nudou zíval
když jsme stáli spolu jako mramor bledí
P a m a t u j e š...?
To´s mne naposledy prvně líbal
a Svět se nezastřeně nudil
když jsi moji blůzku s ňader smýval
Víš, mne srdce tlouklo v hrudi
jako holubička rudosivá
P a m a t u j e š...?
Pak miloval´s  mne poprvé jak naposledy...



Zamilovaná…

Jsi můj chléb i víno -  hustý med,
a tak Tě potřebuji
jako včela den v němž louky kvetou
jak telátko naplněné struky
jak tonoucí napřáhnutí ruky
jako smutný pohlazení větou…

Jsi mé mléko koření i jed,
a tak Tě potřebuji
jak nemocný Svítání
jako slepec okovanou hůl
jak stádo laní bílou sůl
jako sokol peří k lítání

Jsi mé teplo... oděv… a já taji pod ním jako led,
a tak Tě potřebuji
jak Pegas onen známý Pramen
jak pra-žena smolné louče
jako dítě ulehnutí do náruče
jak modlitba své  A M E N...



Stanu se docela maličkou…

Stanu se docela malou maličkou
vklouznu Ti k srdci náprsní kapsičkou
a Ty mne proneseš na mořský břeh
Až se nám k nohám třpytivá pěna přilísá
celá Ti vyrostu na dlaních do krásy
a pak si mne vezmeš na písku až ztajím dech...



Není nám pomoci od Rybí nemoci

Mlčíme večer, mlčíme k ránu,
Lásce jsme přibouchli před nosem bránu
Mlčíme v koupelně i v dětském pokoji
Mlčení vyrostlo jak meloun na hnoji

Mícháme mlčky všechna zlá slova
Z police bereme koření s nápisem ZLOBA
Sami jsme, když spolu mlčíme v posteli
Divadlo hrajeme u stolu s přáteli

Náplastí vzpomínek rány si léčíme
Jazyk nám zdřevěněl, mlčíme... MLČÍME
Ústa jsme navždycky pečetí prošili
Přetěžké okovy na Lásku vložili

Mlčky jsme odvykli Něze i Touze
Srdce se jizví, mlčíme dlouze
Mlčení symptom je Zla Rybí nemoci
Umřeme na TICHO... není nám pomoci




Konec…

Každá naše hádka byla bodlinami okovaná cihla,
co Zeď mezi námi nepřelezitelně zdvihla
A teď každý sám na jedné její straně
bez rukou a bez úst hladem umíráme...
© 2009-2011   Bo-žena - All Rights Reserved

© 2009-2017   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one