Znám Tě… Lásko zlatobílá…
 
Už netoužím být NIKÝM
 já, žena v divné role obsazená
Chci jen vzlétat nad Planetu Žití
 křídla nad lesy i nad vodami rozevřená
 
Toužím jen tak v jasu Slunce BÝT
vznášet se a zpívat… také tančit
vlahý mořský vánek z dlaní pít
Mít Krásu v očích a nožky lančí
 
Já své štětce i pera větrům daruji
a z knížek postavím si žebřík do Nebe
Na oblaka vpíšu, že neskonale miluji
že neumím žít, Lásko zlatobílá, bez Tebe
MilovaniMP.jpg
obr0000.jpg
obr00001.jpg
obr0008.jpg
obr0007.jpg
BO.-žena

Můj Pane…

Učíš nás uvěřit i bez smyslů pěti,
uvěřit v zajetí Tíhy… hmotného těla
v chrámu, co stvořen je ze špetky smetí,
ale já bych Tě přece jen zahlédnout chtěla…
Zahlédnout Tvůrce očima na chvíli,
k Tobě se jak hebká střela zacílit…
Už vím, že uvěřit, tak jako věří děti,
je v Bytí Úhelný Kámen, za nímž je Cesta smělá
Nad ní já k Tobě zmámena, znavena po věky letím
a co státi se musí, staniž se… zámky už nemá Cela

Poutníkům… BO.


Předmluva

Listopadový déšť zahnal lidská stáda k teplu krbů. Smáčel mi tvář a tentokrát nechutnal slaně. Záludně mi však rozpíjel líčidlo na víčkách i na rtech a moji kůži pomalounku měnil v podivuhodný  akvarel. Zvedla jsem tvář k šedivému slzícímu nebi a ptala jsem se deště: „Kdo jsem, kdo jsou mí souputníci, i ti, kteří už odešli z mého Bytí. Proč se vůbec v tak podivných konfiguracích dějů a mnohdy bolestí naplněni po okraj pachtíme za kde čím, přisáti gravitací na kamenných zádech zářícího Globu. Na neuvěřitelně „Kýmsi" vytvořené kouli dýchající Země, která nás, prostorem a časem putující Pozemšťany, unáší ledovými temnotami vesmíru?" Nedostalo se mi odpovědi, snad však jí byly tyto veršíky, které se v tu chvíli rozezněly v mé duši, a jasný příkaz…:
„Piš má milá, piš!"
Ach dešti… dešti,  zdá se mi, že „Kdosi" ve mně kouká nehybnými brýlemi, jak hlava myslí chvílemi, hlava k Světu vbodnutého brouka… Kdosi na mne tlačí, zkoumá Božskou lancetou, zda zpod krovek stáčím pavučinu Pravdy... staletou. Je za obzorem, všude ve mně. Je pánem Masojedných much, co lapily se na pokožku Země a říkají mu Otec-Bůh... Za nocí mne horce budí a o Bytí mi slova šeptává. Je to divně silný pocit, když smím se vyptávat... Vím, že občas jeho oči za brýlemi vidět smím, že kdosi lehounce mne mučí… a když sním, že bdím...


BO.- žena


Takže, zřejmě díky tomuto příkazu „PIŠ!" vznikla tato kniha a stala se souborem povídek, zcela nezvykle doplněných autorčinými básněmi a ilustracemi. O dějích v povídkách popisovaných nemá smyslu přemýšlet jako o přesném vylíčení skutečnosti, i když je autorka ve své vrcholně trénované představivosti, fantazii a vzpomínkách mohla takto nějak vnímat. Od svého nejútlejšího dětství vnímat. Děj povídek je leckdy v čase příliš vzdálený, než aby mohl být brán jako přesné vylíčení děje. Několik povídek se odehrává v životě vypravěčky jménem Viktorie a týká se lidí jí blízkých. Vypravěčka se nebrání ani detailnímu vylíčení věcí většinou rodin utajovaných, ale ani smyslnému vylíčení silného erotického náboje některých povídek. Tento milostný děj je však podán s jemnou, ale výstižnou formou. Autorka povídek cítí, že lidské milování i následné plození, stejně jako smrt a zrození, bezprostředně patří k životu a je Velkým Hybatelem, Nejvyšším Architektem vesmíru, skvěle konstruovaným děním. Dějem, zachovávajícím život na této naší krásné, do ledových temnot kosmu modře zářící, planetě… matce-Zemi.
Většina povídek má však navíc hluboký obsahový náboj, dotýkající se Nadreality lidských životů, karmických vztahů, i událostí náležejících a zasahujících do oblastí reinkarnačních. Spisovatelka se v meditačním odklonu od dějícího se světa, ponořuje do hlubiny podivuhodného prostoru, který je mystikům předobře znám, táže se a dostává odpovědi na své otázky. V tomto „Poli všeobsahujících informací" je zapsána jak minulost, tak budoucnost lidských životů.  Paní BO.- žena toto předobře zná a tak, častokrát, v zastoupení vypravěčky Viktorie, mluví z vlastní hluboce prožité a prožívané zkušenosti, i když předobře ví, že nemusí být vždy všemi čtenáři chápána jako reálná. Prožije-li však člověk jakýsi děj, který ještě nepatří do pojetí reality jiných lidí, stává se pro něho realitou. S tím souhlasí mnoho mystiků, souhlasil s tím i velký pražský rabbi Jehuda Löw a věřme tedy s nimi, že život příštích let na této nádherné planetě, zasahujících už do období vlády duchovní magma vylévajícího Vodnáře, tyto „Nadreálné" jevy, i fenomén reinkarnace, lidem skvěle osvětlí a přinese jim velké porozumění, sjednocení, moudrost a lásku, v touze dojít dokonalosti na stezkách duchovních a být tu pro tuto nádhernou planetu a pro své bratry, pro své bližní. Nechť se tak stane…!  


Trevor Law-soudce


My, Poutníci do těl vkloubení…
… Vkloubeni do lidských těl
vzlétáme po tisíc pozemských roků
ztěžklí svou vinou jak olovem broků
bývají tažní ptáci, zvolení pro odstřel…

Jako ti ptáci padáme Zemi do klína
Padáme osleplí těžcí… bez dechu
Klademe těla svá do květin, do mechu
Zkoušíme v hliněném náručí usínat…

Máma Zem o naše záhadné Vkloubení
dobře se postará, spojení rychle uvolní
na Život nový promění tlející hmotu
a  lidskou Duši na vlastní slastný vzdech…
Až pak se znovu zrodíme v krvi a potu
zazděni vkloubením v hebounkých Zdech…


Mí ochránci milí,prosím,buďte se mnou…

… ve dnech sladkohořké roboty
Vždyť cítím se jak nahá v trní
jak osévačka, co nemá nárok ani na boty
když kráčím obtížená zlatým „Zrním"

Jdu a bolestivou Tíhou moje dlaně brní
Smutek cítím, že je v lidech málo ochoty
změnit „Zrno" v chléb… tu chutnou krmi
transmutovat Zlo a Strázně alchymií Dobroty

Mí Ochránci… nadoblační… milí
buďte se mnou v těch vzepjatých chvílích
kdy prodírám se k nakypřeným lánům
jako matka obtěžkaná „Zrním" živým
Já se nepostavím v cestu vašim plánům
i když Řeka Rozhovorů rudne mojí krví

ukázka ke stažení  251.23kB
z knihy Milování na Modré planetě
© 2009-2017   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one