Znám Tě… Lásko zlatobílá…
 
Už netoužím být NIKÝM
 já, žena v divné role obsazená
Chci jen vzlétat nad Planetu Žití
 křídla nad lesy i nad vodami rozevřená
 
Toužím jen tak v jasu Slunce BÝT
vznášet se a zpívat… také tančit
vlahý mořský vánek z dlaní pít
Mít Krásu v očích a nožky lančí
 
Já své štětce i pera větrům daruji
a z knížek postavím si žebřík do Nebe
Na oblaka vpíšu, že neskonale miluji
že neumím žít, Lásko zlatobílá, bez Tebe
Kauza Pozemšťanka
kauza-zena.jpg
Opojené Dítě...


Má Poesie... hračko nádherná
Jsi dar starostlivých Bohů
pro dítě, co vězněno je tam
co vládne Žíznivost a Touha...
... Opojenost zlá a záhadná
Jsi dar v krajině Rozpadu i  Zrodů
pro „Tesknící"
po  líbezném svém Domově...




Úvod 

    Obsahem této prvé povídky je jakési navracení se v Čase. Plavba proti jeho proudu, kde se lodivodem stává bytost, která se v současné inkarnaci narodila jako žena. Toto navrácení se… „Ženské do nejhorší sloty" do jednotlivých fází jejího uplývajícího života se děje v útržkovité retrospektivě, na úzkém rozhraní, kde se v lidském životě dotýká rovina reality s rovinou nadreálnou.
V bdělém, každodenním stavu, poplatném tisíc a jedné úmorné povinnosti, nenalézá žena-Pozorovatel dosti sil, schopností, ba ani odvahu, aby tuto retrospektivu Vzpomínání uskutečnila. Nenachází ani potřebný mechanismus otevření Průniku do sumy jakýchsi „Třináctých komnat", do odeznělých chvil svého Bytí.
    Přece jen však se jí jednoho dne podaří nalézt podivuhodný průzor, kterým lze vplout do minulosti. Stav nadreálného „Vjemu" se odehraje  na jakési staré lodi, se kterou pluje po hladině své milované Řeky-přítelkyně a tato jí obětavě pomůže. Umožní jí pomocí svého Magického zrcadlení... jakéhosi čarovného „Zrcadla Průniku" dávných Orákul, které vytváří její kouzelně krásná, letním sluncem prozářená hladina, procházet zpět Časem a znovu vstoupit do dimenzí své odžité  Minulosti.
    Pak už se na plátno jejího Vědomí počne promítat její, mechanismem    Rozpomínání, barvitě oživený životní příběh.



Na zadní přebal


   „Duše ženy na dřeň odhalená"… Tak by měl správně být nazván obsah této knihy, zformovaný do dvou povídek nazvaných „Ženská do nejhorší sloty" a „Kauza Pozemšťanka". Autorka si klade otázku: Proč nenapsat o podivuhodných děních, které se bytostně, někdy bolestivě a většinou dokonale stejně dotýkají všech žen na této zářící Modré planetě?Tak stejné  příhody, tak stejné procítění, prožitky! Dá se předpokládat… je vůbec naděje, že by tato „Nahota ženských Duší" mohla zaujmout drsnou a věčně o boj usilující bytost jménem „Muž"? Anebo navždy upřednostní jen žádoucí a „jedlou" krásu obalu, ženského těla, ve kterém se ta Pravá Žena ukrývá? Žena, které od věků právě o „Pravého Muže" tolik jde.
Proč ženy tolik trpí a vzápětí se dokážou neskonale radovat? Proč bezmezně milují své muže, své buclaté děti, život sám, v dočasném světském domově. K čemu tolik namáhání, slzí žalu i všeho toho dobrého i krutě zlého, co zde musíme prožívat. K čemu nás to vede, k čemu je to dobré?Anebo je náš osobní životní příběh jen „Velkým režisérem" skvěle zinscenovaná „Hra" božsky zkonstruovaná „na míru" pro naše osobní zdokonalení, pro naši výučbu ve škamnách světa, pro naše duchovní prozření. Hra, ve které se životním děním „zaostřeni", smíme na krátkou dobu stát hercem i divákem zároveň…
Kniha není a rozhodně nechce být autobiografií, ale přesto autorka vnímá, že bez osobního prožitku a dokonalé empatie, vcítění do osudů bytostí na této planetě, nelze s dobrým účinkem jakýkoli lidský příběh psát.
   Součástí knihy jsou i autorčiny, do textu organicky vkomponované a tématu se týkající básně, které zapsala na magickém rozhraní bdění a svého snového nadvědomí.



Ukázka z prvé povídky:

    Konečně tedy opět směla vstoupit za pružící membránu Času i podivně hmotného Prostoru, kde doba je rozmělněná do vteřin údery vlastního srdce. Směla vstoupit bez zábran a bez problémů se mohla procházet vlastní vrstevnatou Minulostí. Úlevně zmizely zákonitosti Nepohyblivosti spojené s tělem a hmotou, zmizelo ukotvení v Prostoru a v Čase. Byly odbourány mantinely časomíry, zbytečného fenoménu. Na všech jejích výčnělcích zavlála jedinečná a dokonale zopakovatelná Volnost!
    Náhle se stala mrštným tvorem, okřídlenou bytostí a lehýnce jako zlatý šíp, jako šťastná rybka, vklouzla tam, kde se cítila doma. Vklouzla tam, kde je dovoleno vše... Už bezpečně „věděla", jak se vracet Časem, dokonce i jak nahlédnout vpřed. Tam kde se právě nacházela, bylo vlastně zakázané jen jediné. Bylo zakázáno trpět.
    Jaksi cítila, jaksi se na to velmi těšila, že jí na této blažené cestě za magickým „Zrcadlem zjevování" bude mnohé z minulosti objasněno. Měla se tam setkat s pozemskou ženou, kterou kdysi bývala, směla znovu vstoupit do jejího mladého i dospělosti poplatného těla, bylo možno procítit její viny, její bolesti, trýzeň, strach, touhu, pocit viny i radosti. Procítit však už s tou vybaveností a zkušenostmi, které právě vlastnila. Jen jediné bylo přísně zakázáno, nesměla se při tom v žádném případě znovu soužit tak, jak tomu v průběhu jejího, do času zapadlého  žití, bývalo.
    Nezvratně a s jasností věděla, že pokud by se jí nepodařilo být jen zaníceným a chápajícím Pozorovatelem životních událostí této ženy, pokud by znovu, byť jen na chvilku, procítila její stres i viny, musí okamžitě zpět. Musí ven z toho blaženého kruhu, z prostoru úlevy a rychlosti informací, ven z nekončícího štěstí, volnosti plného létání a blažené Lásky stejnorodých. Musí projít zpět magickou plochou Zrcadlení do tíživé ztemnělosti hmoty a nepohyblivosti Světa bezkřídlých lidí…


Jak želva se plazím a hmatám Cestu cest
Koleny a lokty... vzkříšenými Slovy Cestu značím
Vyměřuji Bolest... mapuji Lásku - sladkou lest
Já se nepoznávám... směji se anebo pláči...?


    Ano, už to cítila. Cítila se vtahována do podivně rozfázovaného děje, který jako by byl zachycen na nekončícím celuloidovém kinofilmu. Zatím se jí dařilo děj vnímat jako soustředěný divák, sedící v měkce vypolštářovaném křesle, v příjemně pryskyřicí lesa  navoněném sále obřího Kina. Už bylo jasné, že děj se bude dotýkat životních událostí „Ženy do nejhorší sloty".
    Jen jediné, co ještě jako by na  pozadí Vstupu stačila vnímat, bylo to, že při pohledu do Zrcadlení řeky neviděla sebe. Neviděla svůj hmotný tvar těla a vlastně jí to nikterak nevadilo neudivilo. Vnímala jen nádherný, trošku rozvlněný akvarel kouzelné krajiny s korunami stromů v hlubině kořenícími, vnímala rozmytý ultramarín nebe, na němž ptáci peříčky hladili oblohu. Měla poslední naléhavý pocit. Zdálo se jí, jako by se stávala sama stromem, zrcadlícím se na hladině, jako by byla zároveň však i Řekou, jejím plynutím, rybkou v ní i plujícím lístkem na její hladině. Náhle byla jejím kolébáním i klidným bublavým ševelením, jejími útěšnými, ale naléhajícími zvuky. Byla její nezkrotitelnou Silou...
    V ženině citlivě vyladěném, jaksi „Novém sluchu" se náhle známě rozezněly verše. Vzdouvaly se v slovy napěněných vlnách, lísaly se k písečným břehům její mysli a hučely divokými peřejemi, tísněny v jakýchsi úzkých a skalnatých průrvách její na maximum rozšířené paměti...
    Hle, jakýsi  známý mužský „Hlas" deklamuje podivnou báseň:


... jdeš a našlapuješ tiše
aby neprocitla stonásobná vina
která dřímá pod pokožkou Duše
jako v poli nastražená mina...?

Roky veršovaná Omlouvání píšeš
v jícnu řeku zkysaného vína
však Velký Sudí nechce slyšet...
Vždyť rozhodla jsi o nežití syna

Zbytečné je Tvoje psaní
a snad jen dokonalým Litováním
vyruší se lidská vina
aby po létech ses s láskou směla
dotknouti se z Tebe nevzešlého těla
Svého... z jiné matky zrozeného... syna...


    Na plátně jakéhosi vibrujícího proužku filmu se skoro současně se zněním té podivné básně objevuje mladinká krásná žena. Je vysoká a urostlá a stavbou těla připomíná spíš pěkného chlapce. Má široká ramena, útlé boky a dlouhé, dokonale tvarované nohy. Její obličej však je nevýslovně smutný a znejistěle nervózní. Z nezvykle modrých očí bez přestání tečou slzy. Zvláštní. Bělmo těch očí je zářivě namodralé a podobá se perleti mořských lastur.
    Žena-Pozorovatel vnímá s překvapením nezvyklý kontrast těchto podivně šikmo v tváři mladé ženy položených očí. Egyptských očí. Vnější koutky těch očí směřují k spánkům tváře. Tyto její modré oči tvoří zajímavý kontrast s jako noc temnými dlouhými vlasy této ženy.
    Modrooká žena je těhotná. Již tři měsíce zraje plod jejího milování v její děloze. Vlastně od svých sedmnácti let, kdy se setkala s Oplodnitelem, je stále, jen s malými chvílemi oddechu, těhotná. Podivným mechanismem smí žena-Pozorovatel vnímat a cítit veškerou trýzeň i bol Modrooké nad tím, že nebude smět toto své, už hluboce milované dítě donosit. Všechno je proti ní, jako by se samo peklo proti ní spiklo.
Uzavřena v tomto ďábelském víru neví si ve své nezkušenosti rady. Naslouchá matce. Ta plánuje bezživotí jejího dítěte. Modrooká stále ještě bojuje. Bojuje s matkou, s pocity děsu, že nedokáže své hnízdo uživit v nejisté době rudých vládců i s imaginární hrozbou jakéhosi „Opičího", život jejích dětí ohrožujícího Rhesus faktoru ve své krvi. Krev Oplodnitele a její jsou prý  v nevýhodné konfiguraci k plození. Tak zní verdikt lékařů té doby. Doby temna totality  přetěžkého dvacátého století. Doby Obětovaných.
    Modrooká však nejvíce bojuje i s nevýslovnou touhou ponechat v sobě maličké nové stvoření, nechat jej v klidu a bezpečí jeho nového příbytku, nacházejícího se v jejích hlubinách, dozrát v lidskou bytost. Instinktivně ví, že bude následovat trest za zabití. Za předčasné ukončení čísi započaté cesty, o které rozhodla moudrá Síla Nejvyšší. Ví, že ona není tím, kdo sesílá na svět nové lidské bytosti. Ví, že se nelze do výsostných tvůrčích záměrů Vesmírného Architekta plést.



Ukázka z druhé povídky:

    Mnoho desítek let uplynulo od chvíle, kdy Adam Kadmont nalezl v ulici Povodně mechově zelenou Knihu neznámé ženy. Muž zestárl a vidina Smrti se přiblížila. Věděl s jistotou po svém dlouholetém bádání a přepečlivém studiu ženiných zápisků, že záznamy v tomto Povodní promáčeném sešitě Neznámé byly datovány letopočty náležejícími konci dvacátého století. Později, mnohem později, až ve stoletím jednadvacátém, hlouběji už v tisíciletí třetím, se dostal zestárlému Adamovi do rukou, kýmsi prozřetelným řízenou NE-náhodou, neuvěřitelný dar. Byly mu do rukou vloženy „Deníky" této podivné ženy. Celá jedna desítka jich byla. Byly to záznamy, které si psala od svých útlých dívčích let až do své smrti.  Byl to její výsostný „Pocit Světa"  a Adam tak ke svému údivu našel i tuto podivnou báseň:


Jsem z kamene, můj milý...
a jen na kratičkou chvíli mohu žít
Jen na okamžik bylo povoleno Setkání
Mé rty však déle věznit nedokáží
slova staleté mé touhy... lásky vyznání
Tak obejmi mne poprvé a naposledy
Líbej s neskonalou něhou na ústa
Ach... jak v Himalájích sníh jsi náhle bledý
a růže z krve v kamennou mou sochu zarůstá...


    Adam Kadmont i ve svém vysokém stáří rád vzpomínal, jak tehdy, poprvé, četl autentický zápis neznámé ženy. Četl jej po mnoho nocí. Vnímal celou svou osvícenou duší   jednotlivá zastavení na Duchovní cestě té, co psala tak, jako kdyby to byla jeho vlastní cesta. Zcela se dokázal ztotožnit s jejími radostmi, s její trýzní i nejistotou, s jejím pochybováním a úporným stravujícím strachem, ale i s velkou a mučivou touhou a vášní, která ji po léta stravovala, aby později, v čase jí přiděleném, byla transformována v bytostné zóně Pohlavní síly. Aby se směla proměnit, aby směla vytrysknout z její duše jako ponorný Pramen Tvorby. Ano, ta velká a horoucí vášeň a touha se proměnila v ženiny verše, dokonale sebeodhalující a vrcholně odvážné, vzdorující jakémukoli strachu z odsouzení Nezralých a Malých. Ba právě naopak. Adam Kadmont bytostně procítil, že právě k těmto lidem, k nezralým, trpícím, nejistým, i zlým z nevědomosti, z neuvědomění si celé té vrcholně vypracované koncepce Stvoření, je napřažena štědře obdarovávající ruka té tvořící ženy. Jim patří popis mystérií, kterými na své cestě procházela a prošla. O ně jí šlo, jim patřila její pomoc. To ona i jeho samého naplnila po okraj a jako by v něžném a laskajícím gestu pozorně, po mnoho dní a nocí, hnětla světelnou hmotu jeho duše. Podivuhodnou alchymií měnila olovo ve zlato. Cítil, že právě ona, s pečlivostí výsostného chirurga, vyjmula kdysi dávno z jeho zavřeného tvaru široká nosná křídla a vlastním dechem je vysušila. Rozprostřela ty  jeho staronové a vždy v sobě vnímané perutě k blaženému letu.
    Ano, byl prostoupen do poslední molekuly své dřeně neznámou ženou-básníkem. Naplnila jeho éterické substance jako zlatý prach a on sám byl konečně a navždy sebezaostřen a zpevněn do tvaru „Zářícího Zrna", které má v sobě skryto tajemství nekonečných Zrodů. Stále se vracel k jejím slovům. Vždyť byla psána pro něho… Četl:


Až budu sto let hnít v hrobě
teprve potom dostaneš ode mne VZKAZ
který dnes v deštivé noci píši Tobě
a rozdíl jazyků nezmate nás...

Až ze mne zbudou na Zemi
zase jen staré plytké kosti
propluji Časem i Prostorem zjasněným
a Vědomím stanu u Tebe v Budoucnosti...

Pro Tebe tisíc let verše jsem  psávala
za Tebou jak  delfín na vlnách Temnoty spěchala
Proč jsme se tolikrát minuli v Zeměčase?
Pero jsem v lučavce  Smutků  tisíckrát kalila
Samotu bezednou v plamenech touhy pálila
Proč jsme se společně nesměli klanět Kráse...?


    Ach můj pane, snad jsou verše ústy Bohů dotýkané, snad jsou jen dětinské múzy krásný chrám. Usměj se… já sotva dýchám, milý pane, vždyť dnes do dlaní Ti ten chrám poskládám…
    Odhodil v těch dnech, týdnech a rocích Velkého čtení, za pomoci jejích slov, spalitelnou masku, kterou nosil v čase svého mládí a nezralé dospělosti a konečně přistoupil sám k sobě v celé své nahotě. Nebylo už co skrývat. Žasnul nad svou čistou a dokonale uzpůsobitelnou formou. S úlevou, konečně… nechával v sobě vzejít „Základní Božství" a cítil, že jen ono má moc učinit ho nesmrtelným. Adam se stal zaníceným a pozorným alchymistou vlastních vysokých duchovních sil. Zhotovil nepomíjející Zlato mudrců a zničitelné transmutoval v nezničitelné. Našel za pomoci jiné, dokořán otevřené Duše a jejího nezištného daru slov sám sebe. Našel čistý Kámen Mudrců ve velkém díle své Duše, v díle proměny a tolik nutné očisty, která je možná a uskutečnitelná výhradně v nádhery plném živném substrátu, v materii hmotného Bytí, na živoucí planetě s magickým jménem… Země.
    Podivuhodný fenomén Čas, rozmělněný v prostoru světa tlukotem Adamova srdce do vteřin, postoupil směrem k budoucnosti. Jednoho dne Adam Kadmont dočetl i dopsal poslední větu ženiných deníkových záznamů, záznamu jejího výsostného „Pocitu Světa",  dočetl i opsal poslední báseň. Cítil velkou a nezměnitelnou lásku k neznámé ženě. Věděl, že nalezl to, co hledal, že právě v tomto jeho posledním životě se ona stala jeho doplňující půlí, jeho „Ženou" v nejhlubším slova smyslu, a že už nikdy nebude žádnou lidskou ženu více milovat. Cítil, že tuto bytost jaksi odedávna zná, že býval s ní v úzkém milostiplném spojení v mnoha svých životech. Vnímal, svou touhu být s ní navždy. Byla přece tak skutečná! Byla jeho naplněním. Ano, směl a uměl se jí dotýkat ve své vznícené Představivosti po dlouhá desítiletí svého současného Bytí stejně tak, jako kdyby ležela v jeho náručí živá, krásná a hebounká. Adam celou svou Duší toužil nikdy… po věky… nerozetnout toto znovunalezené výsostné spojení. Náhle se cítil celistvým. Byl bez touhy a bez přání, protože právě vše, co potřeboval, vlastnil.
 Do posledního procítil vše, co bylo v Povodní promočeném zeleném sešitě i v jejích deseti denících zaznamenáno. Věděl, že nic se na tomto, a asi i v jiných světech, neztratí. Tak se ani jeho zásluhou, a ještě více podivuhodnou Ne-náhodou, osudovým řízením, neztratil záznam jednoho jedinečného, výsostného ženského Bytí… Bytí ženy-Básníka, podivuhodného vtělení, žijícího na rozhraní dvou tisíciletí. Žijícího pro ty druhé, kteří jednou přijmou dar jejího Slova. Tento záznam, jakýmsi skvěle naprogramovaným řízením, bude jím… Adamem Kadmontem, zachován pro nové příští Pozemšťany. 
    Náhle krásný muž, láskou vrcholně obdarovaný Adam, uslyšel ve svých hlubinách  slova hlubokého mužného hlasu, který jaksi rezonoval i s jeho slovy… Ta prostá slova zněla…:

Nechť se tak stane…"


KONEC



Pár řádek o paní BO.


    Autorku básní „BO.-ženu", básnířku Obyčejných, jak se sama nazývá, znám téměř půl století. Je to žena skromná, citlivá, umění milovná, mimořádně nadaná nejen literárně, ale také výtvarně. S velikou chutí a pečlivě sleduji již třetí desetiletí její umělecký růst. Obdivuji její poetická vyjadřování i její široký a bohatý výběr témat, jakéhosi „pocitu světa" paní BO. Vždy a znovu jsem překvapen, její  neuvěřitelně velkou slovní zásobou, variabilitou tématiky básní a novostí  pohledu. Zároveň si uvědomuji jak je básnířčino prociťování dějícího se světa její myslí ciselováno a s přesností zaostřeno až k nadrealitě vjemu. Každá její báseň je formována do jakéhosi mini příběhu s velkou hloubkou myšlenky.Vždy jsem o sobě tvrdil, že ve vztahu k poesii jsem barbar, ale dnes cítím obdobně jako dávní filosofové a řečtí rétoři, kteří o dávné básnířce paní Sapfó říkávali, že první naučila milující duši mluvit, že i já o dnešní paní BO. mohu říci, že učí široké spektrum současných čtenářů otevřít se a vstoupit do prostoru jiné, snad  krásnější reality, ve které je možno posilovat a léčit stresovanou lidskou duši…

Pavel Kohout




    Je skvělé moci s paní BO. uskutečňovat i vlastní „Vzlety". Ano, ona píše s velkou lidskou pokorou před zázrakem, nazývaným Život. Píše tak, jako když pták zpívá! Dá se také o ní říci, že „píše duší". Snad právě proto s virtuositou smí, za pomoci své podivuhodné uzpůsobenosti Básníka, svého jemného a bohatě inspirovaného vyladění k slyšení, psát záznam básně. Svým naléhavým básnickým sdělením pak dokáže rozlomit v nitrech lidských bytostí mříže pochybností a nevíry ve vyšší realitu, kterou sama prožívá. Pak ti, kteří se dokáží naladit na tonalitu jejího sdělení, smí procítit svou vlastní Okřídlenost a uskutečnit Vzlétání do prostorů, kde vládne bezpodmínečná ochrana, neotřesitelná důvěra v Princip Nejvyšší a samozřejmě i krystalicky čirá a radostná láska.

Trevor Law … Austrálie, (doslov k sbírce básní „Iniciace k létání")
© 2009-2017   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one