Bublinko duhová ...

... kouzelný Poutníčku… Dítě
Bublinko božskými ústy vyfouklá
z Temnoty Vesmírné líhně
Duši ti na tácek stříbrný poskládám
a to co jsem ve snění slyšela
v miskách svých dlaní ti podávám…
Bublinko duhová…Věčné Dítě…
jak nektar včela mne pij
a čti mně…


Prosba Slunovratová…

Vítám Tě Slunce, dárce života!
V prosincovém poledni mi rozepjaté paže pozlatíš
a já pak v půlnoční chvíli Zrození
uslyším zvony lásky a míru…
Ó, Bože, který jsi Světlem
i v hodině Slunovratu k lidem navráceným!
Dovol mi i v čase nadcházejícím a neznámém
milovat, utěšovat a rozdávat naději i radost
tam, kde vládne smutek a beznaděj…
Dovol ať zůstanu v prostoru Bytí tak dlouho,
dokud budou trvat bytosti cítící
a mého soucitu a pomoci potřebné,
neboť vím, že pouze dáváním
smím Tvé Světlo přijímat…

Traktát o Stáří, jako o závažné etapě lidského Bytí

  Vlastně je to ode mne docela odvaha, že v době vrcholícího „Kultu Mládí" a adorace tělesné krásy a dokonalosti až k nepříčetnosti, si dovoluji psát o tom, co většina z lidí pozemských s nejvyšším odporem odmítá.  Ano, opravdu se nám může zdát, že s ukončením věku dospělosti se jaksi smráká, i když se vlastně krásně vyjasňuje,  dumáme o tom, že možná už mnohé v našem bytí končí, právě když nové, ústrojně pro naše duchovní zrání konstruované, začíná. Zdá se, že nepohoda už nemůže být větší, právě když vyprahlé pole našeho Poznání vypíjí životodárnou vláhu nejrychleji. Vše je jak býti má, vždyť každý z nás se touží Stáří dožít, jen naše pokora před vrcholným závěrečným dějem, před naší Smrtí, je mnohdy nerozeznatelná. Díky za možnost prožít život na Modré planetě Zemi…málokdy naše Pýchou zatmelená ústa vysloví…
  Jaká by asi mohla být  vyčerpávající odpověď na ošemetnou otázku: „Kdy vlastně začíná nástup Stáří?". Patrně není pozemského člověka, který si ji, dříve či později, nezačne klást. Její položení  většinou spadá do doby, kdy na nás začne doléhat věk, nastupující po věku „biologickém", což je vždy čas plození a hnízdění.  Kdosi kdysi napsal, že člověk naplno a doopravdy žije pouhých dvacet let. Zřejmě měl na mysli ty roky, které spadají právě do, samozřejmě důležitého, věku biologického. Jde přece přednostně o zachování života na této planetě. Ano, v této době už dopodrobna známe všechny peripetie životních etap, které nazýváme „ Dětství" a „Mládí" a my už můžeme s klidem o nich psát traktáty. Můžeme je donekonečna rozebírat na nejdrobnější části jako drahocenné hodinky, pitvat je a  klást pod drobnohled zorného úhlu chápání, propírat je jako zlatonosný písek a těžit z nich zlatá zrna Poznání. Radujeme se, když se nám  úspěšně podaří tyto, do časuprostoru zaklíněné etapy bytostného vývoje, dokonale procítit a ve Vědomí účelně zpracovat. Ale ať chceme či nechceme, většinou se  je teprve až ve Stáří podaří plně zhodnotit a pochopit jako krásné časy.
  Hoj a hoj! To naše dětství a mládí! Zde je nám ještě do skoku a do smíchu. Jsme navíc pod ochranou kohosi silného a zodpovědného za naše pochybení, nezdary a smíme být roztomile bláhoví a nezralí, smíme trojčit a vyvádět, aniž bychom přestali být na chvilku milováni. Je za nás řešeno. Svět je navíc průzračný a navoněný mladým kvetením a každé nové ráno je rozkoší probouzet se do krásou a volností naplněného dne. Jsme na počátku Bytí. Smrt je jakýsi výmysl, kdo by sáhl po té představě? Neexistující je pohádková Kmotra hololebá, pradivná, jak tisíce světelných let vzdálená entita, co se nás netýká. Ano, svět je nádherně tajuplný a bezmezně vzrušující ve svém nepřehraném repertoáru dějů, ve své skvělé tonalitě, vepsané do neznámých partitur Budoucnosti a my smíme být zvědaví, zvídaví a nedočkaví, ve svém rozdychtěném úsilí „Nalézt". Snad však už v té době usilovně pátráme, pachtíme se rozpoznat úlohu, významnou roli, kterou snad… možná, máme na prknech se jménem Svět sehrát. Ale hlavně… vyztuženi účelným pletivem vlastních hormonů, hledáme svou chybějící Půli. Hledáme ústrojnou Půli budoucího plodného a pro naše další Bytí potřebného Celku. Půli dokonale kompatibilní s částí nám tak naléhavě vlastní. Očekáváme, že tato chybějící část, která s jemným láskyplným klapnutím zapadne do našich neviditelných bytostných zámků, nás bude doplňovat po mnoho let. Cítíme, že tato cizí, pracně nalezená část, má jaksi  organicky prorůst do našeho živobytí, osídlit ho živným podhoubím, jemnohmotným kořáním a přinést skvělé plody. Očekáváme, že až se tak stane, nastane pro nás, pozemské poutníky neúprosným Časem, ten pravý Mejdan! Řeknu-li teď s pochybností o skvělosti tohoto Mejdanu „ale ouha!", přesto je možno připustit, že nám, více či méně přesně, tyto vize mohou vyjít. A to i s tím, že se z případných neúspěchů smíme skvěle poučit, a tak přispět ke svému  duchovnímu vyzrání.
  Nu ano, učíme se, studujeme, eklekticky vybíráme, empiricky zkoumáme, dialekticky řešíme a vznešeně klábosíme a klábosíme, prosedíme mnoho zadnic našich kalhot ve škamnách až na holé dřevo vydřených, pachtíme se za poznáním a věděním v dunících prostorách různých škol a učilišť, seznamujeme se s kde kým, nalézáme i ztrácíme, zrazujeme i jsme zrazování, opouštíme své zploditele, jak písmo káže a sami se stáváme okouzlenými staviteli vlastního chrámu i více či méně zodpovědnými zploditeli. Vyučeni stáváme se i my učiteli, kteří však dobře nemilují své žáčky, pokud závažné přestupky na území lidského Bytí netrestají, ovšem patřičně vyztuženi láskou. Jsme v roli herců i diváků zároveň, role jsou čím dál náročnější a nestravitelnější a Čas z ničeho nic dostává stále více podobu splašeného stáda nezkrocených mustangů. Ženeme se krajinou svých životů ohlušeni a oslepeni svou tělesností jako šílení. Spěchání se stává naší přirozeností a metou a kótou je hustou mlhou zahalený… „Otazník Konce"…? Ne… odvracíme svou velmi zaneprázdněnou mysl od kalné nezřetelné a nevábné představy.  Mnohdy jsme v ten čas výjimeční Štvanci a jako zajatci divé láje skáčeme poslušně přes překážky vlastnoručně zkonstruované,  drahocenně vyzdobené a  barevně nasvětlené, jsme rádoby a zadýchaně šťastní, pažravě ukojení - ukojitelní svou domnělou výsostností, monumentalitou. Sami sobě i jiným zdánlivě ku potřebě cítíme obluzenost - zfetování - opojenost Bytím a chvíli ještě… chviličku…(prosím)… pořádáme ohňostroje, zpíjíme se vlastní slávou a mocí na jeho chabou oslavu do němoty.
  Mnohdy, až když dření se, nemírnosti a nestřídmé řádění všeho druhu dosáhne stavu, že nám v těle praští kosti, vnitřek nás se odporem obrací naruby a žaludek je jako zaťatá pěst, stane se jediné: Jakoby v našich duchovních útrobách prasklo jakési zásadní perko. Jakoby nám spadly klapky z očí a daleko za námi zůstala těžká kára i s bičem švihajícím kočím. Jakoby mnohé zmizelo nenávratně za obzor. Zadýcháni a zpěněni vlastním potem stojíme, rozhlížíme se jako poprvé po krajině svého života a slabiny se nám ještě lehce chvějí. V očích nás řeže prach a sůl. Zdá se nám, jakoby v té ztemnělé krajině za obzorem okrově a nevábně svítalo. Cosi kulatého se zdvíhá z vyplozené planiny jak lebka holá a kostlivá a nad ní krákavě vzlétá vraní sbor.
  To už jsme ověnčeni pěti kříži a sípavě zadýcháni po mnohaletém „Úprku" si zvykáme na ten pohled. Zvykáme si na ni, na Kmotru hololebou, zvykáme si na…  Vlastní Stáří. Vlastně ta stará Kmotra, naše dobrá známá, s námi byla od prvého nádechu jen pod vonnými květinovými závoji se dlouho a umně skrývala. No, ano… teď to teprve začíná být ta pravá jízda. Už nelze nic dělat nanečisto, přestáváme jaksi „vonět" svým bližním a stáváme se „Neviditelnými". Snad ještě hůře může být, když si nás krutí a mladí všímají přespříliš. Když jejich pozornost vede ku posměchu, urážkám, k ubližování všeho druhu. Je to vlastně pochopitelné. Instinktivně… ničením nás, starých a pro ně neupotřebitelných, výsměchem a rebelií, se pokouší eliminovat i svou představu o strašáku vlastního stáří. Jsme neblahým vykřičníkem v jejich bohapustém veselí a pohodě vtipálků bez zábran.  Navíc jsme bezbranní. Svaly se nesmršťují tak, jako dříve, jsme vratcí, zesláblí a klesáme k zemi jako snadný terč pro dravce a hyeny. Zdá se nám, že ve světě kultu Krásy, Síly a Mládí jsou naše plody, snahy, umy, zásluhy i úmorné životní pachtění k smíchu. Nejsme zajímavými, protože už neumíme… nemůžeme… býti  tělem  krásní a žádoucí, protože jsme zdánlivě vyplozeni jako ti znavení lososi ve svém trdlišti!
  Přesto však, právě v této  magie plné chvíli chvil… smíme rozpoznat, že naše Plození, ač nebiologické, spěje ke svému vrcholu. A my, obdarováni touto podivuhodnou alchymií vjemu, smíme obdarovávat své bližní a smíme vnímat své Stáří na této Planetě naplno. Vnímat je subtilními, netělesnými a náhle probuzenými smysly jako úchvatný Čas, jako vrcholnou životní odměnu, jako úspěšné dosažení dílčího Cíle, týkajícího se právě žitého života.
  Čas, zapouzdřený v jakémsi zodiakálním mechanismu však je stále více smrštitelný, běží stále rychleji a má stále mizivější rozměr. Čím hlouběji vplouváme do zklidněných vod vlastního Stáří, tím více se, jaksi nenápadně a pozvolna, blížíme ke svému Mládí… k dětství. Jako bychom kráčeli po okraji jakéhosi imaginárního Kruhu a při tom se nám zdá, že se v našem jednostejném Vědomí nic nemění. Jsme stále více jen tělesně zchátralými dívenkami či bělovlasými chlapci. Klidně by šlo si znovu hrát, vodit se zamilovaně za ruce po lukách, líbat se ústy láskou odpečetěnými. Snad zraleji milujeme a nic to nezmění. Vlastně už všechno se zdá být z této pozice přehledné, roztříditelné a zařazení možné pod číslem minulého prožitku. Zdá se, že jsme vlastními silami jaksi zprůzračněli do jemnosti i do pokory, že naše Trvání na tomto hmotném místě je stále ještě zdůvodnitelné, když  žijeme ve víře a důvěře. Toužíme býti slyšeni ku prospěchu všech.
  Naše kolena i lokty jsou z toho výstupu po kamenitých úbočích k vrcholům odřená do krve a je nám náhle a bez varování sedmdesát, kdo by si to  pomyslil, ten čas… ach je to k nevíře… a po pár pracných vydýchnutích dokonce osmdesátku máme na krku a stáváme se podruhé ve svém Bytí dětmi. A naše milované děti smějí požívat té výsady, že budou na chvíli našimi rodiči. Je psáno, že tuto roli musí zvládnout proto, aby jednou zase jejich děti zvládly roli stejnou. Tak se role proměňují…obrací.
  Bože, jak jsme náhle bezmocní a závislí…  slintáme „oholeni" a v chodítkách a  znovu zavinuti v plénkách jsme krmeni, ošetřování s láskou i s více či méně tajeným odporem. Ale uvnitř jsme to stále my, ti dávní  krasavci a bonviváni, hrdinové vyvolení, vědoucí a vidoucí, jen bolestně ukotveni v destrukci podléhajících schránách těl. Těl, které nám tolik rozkoše skýtávaly.
  Jak nevyslovit na závěr otázku po smyslu našeho Stáří, po smyslu konečného utrpení, bolesti, osamělosti a palčivého smutku? Drahý Bože… vždyť lidské Stáří se zdá být tvým omylem. Nemůže být přece odměnou za tolikeré snažení jen bolest, ošklivost, bezmoc a trpění, kvílení v té nejširší škále a rozsahu. Proč tolik pláče? Proč má být dobrý a láskou stále naplněný rodič jen páchnoucí přítěží, nechtěným ohyzdným batoletem, nelíbaným a neadoptovatelným?Proč každý starý pes vzbuzuje soucit větší, než stařec či stařena? Co nás na trpících zvířatech více dojímá? I my jsme, Bože, tebou osídlení a trpíme v bezmoci, toužíce po hladivém doteku…
  V dokonalosti Tvých záměrů však není mezer a omylů. Touto nejtěžší a bezpochyby láskyplnou zkouškou provádíš nás, rodiče i naše vyučitelné děti a tvá zkouška musí být oboustranně dokončena… složena. Když ne hned, tak v jiné konfiguraci, v dalším z životů. To jen abychom se konečně rozpomněli, na tu komplexní vůni Bytí, na tu sladkohořkou pachuť, ve které je zakódována boží informace, nejvyšší Poznání nesoucí… Abychom se  znovu a komplexně rozpomněli co nejdříve a objevili vše to, co bez zaváhání poznat máme, v celé nádherné šíři tohoto Poznání. Abychom ho neminuli vyzbrojeni jej svou vlastní leností a nekreativitou.  Není nic smutnějšího než nemoudrý stařec, či stařena.
  Ach mí drazí… bratři a sestry, poutníčci se kterými se nikdy nesetkám, o kterých však vím, které vnímám … Milujme se navzájem… Emitujme mentióny dobré energie lásky… Pospěšme, naše Planeta na ni čeká jako vyprahlá poušť na životodárnou vodu… a  jedinečný pozemský život je tak kratinký… kratinký!


Zpět na články

 
© 2009-2016   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one