Znám Tě… Lásko zlatobílá…
 
Už netoužím být NIKÝM
 já, žena v divné role obsazená
Chci jen vzlétat nad Planetu Žití
 křídla nad lesy i nad vodami rozevřená
 
Toužím jen tak v jasu Slunce BÝT
vznášet se a zpívat… také tančit
vlahý mořský vánek z dlaní pít
Mít Krásu v očích a nožky lančí
 
Já své štětce i pera větrům daruji
a z knížek postavím si žebřík do Nebe
Na oblaka vpíšu, že neskonale miluji
že neumím žít, Lásko zlatobílá, bez Tebe

Stav české literatury očima básníka, aneb „není čas plakat nad rozlitým mlékem"

       Na úvod musím konstatovat, že jsem si vědoma toho, že i při co nejvyšší snaze o objektivitu, stejně většina závěrů vyplyne z vlastních, ryze subjektivních, prožitků. Známý to fenomén. Ale k tématu... Občas čtu sentence jako například: „Umře-li herec, truchlí divadlo, umře-li vědec, je zmenšeno poznání, umře-li autor, truchlí literatura a s ní celý svět“. Český národ má bezesporu svoji bohatou literární historii a svěží, i pro psaní básní velice vhodný jazyk. Nemohu se však ubránit dojmu, že v posttotalitní době změnil své priority. Ano, mnozí tvůrci, ale i vědci a lékaři například, jsou více „proroky“ za hranicemi české kotliny. Tvrzení, že český národ nečte, že děti čučí pouze do pokleslých komiksů a na televizi, s jejich duši nerozvíjejícími a ubohými pořady, že škola v tomto směru málo činí a rodiče jak by smet... mne, jako desetinásobnou babičku a čtyřnásobnou matku vysokoškolsky vzdělaných dětiček, bolí. Ale snad už se svým smutkem nad stavem naší literatury a dětí opravdu nejsem sama. Zdá se, že v poslední době si mnozí Češi tato neblahá fakta starostlivě uvědomují, a i v masmédiích se rozvíjejí programy, upozorňující na tento stav. Je již rozpoznatelná snaha o změnu přístupu k literatuře u nás. Mladí rodiče se učí, jak naučit děti znovu číst a brát dobrou knihu jako nejlepšího přítele a výsostný zdroj potřebných vědomostních informací. UF! Nikdy jsem s takovouto rodičovskou i babičkovskou snahou nepřestala a mí potomci jsou prvočtenáři mých veršů. Mám pocit, že je ten úděl mnohdy trošínku zmáhá...
        Bohužel se zdá, že neblahý návyk „Nečtenářství“ je dlouhodobý a jaksi zapouzdřený a dá mnoho práce jej zvrátit k potřebnému opaku. Pamatuji si, jak jsem v dětství i přes zákaz četla dlouho do noci, při baterce pod peřinou, až jsem si pokazila zrak. Kniha pro mne byla nosným médiem informací a já je hltala... četla jsem a četla, a také naslouchala těm, kteří byli kolem mne a byli moudří. Cítím i dnes, jak důležité je umět tiše a pokorně naslouchat těm, co už vědí a neopájet se zvukem vlastního hlučného hlasu v mnohdy dunící prázdnotě.
        Mnohé se v konzumování dobré literatury změnilo příchodem televize do domácností. Neblaze změnilo! Je přece pohodlné sedět a čučet bez dechu na svítící obrazovku a nechat si s pasivitou provádět programovanou duševní a duchovní masáž, mnohdy vražedné gumování mysli a manipulování s lidským vědomím, podle záměru těch „bez tváře a bez odpovědnosti za obrazovkou“, kteří dopouštějí toto zlé dění. Surovosti, násilí, obludná honba za orgasmem, necudnosti všeho druhu v nepřijatelné, až perverzní formě. O navýsost pokleslé informační zóně internetu, dostupné i těm našim maličkým, nemluvě. Jsou předváděni zloději, podvodníci a grázlové všeho druhu, většinou s pěkně naditými kapsami a tudíž lákající k následování. „Celebritami“ se stávají všichni ti, kteří na toto oslovení nemají nejmenší nárok. Zažíváme na vlastní zranitelnou kůži hercománii a sportovcománii. Různé opilé a zdrogované hvězdy a hvězdičky se stávají následováníhodnými příklady, zbožštělými ikonami. Mají přece až nemravné množství prostředků za své předvádění poklesků a stupidit. (A také za deklamování toho, co dobrý spisovatel vytvořil). Kdo by nechtěl být právě takový? Nějaký hladový vědec, špatně placený lékař, který zachraňuje lidské životy, kněz-avatar, nebo dokonce špatně oděný zamlklý básník? Pryč od nich, chudoba může být nakažlivá a přemýšlení škodí! Zábava, vzrušení plné adrenalinu, drogy a „prachy“ jsou našimi králi!
        Možná je toto dění globální. Snad měl starý pan Nostradamus pravdu v jednom ze svých čtyřverší... v Prophéties, pro rok 1999. „Král hrůzy (masmédia), resuscituje velkého Krále Angolmoisu...“ Zdá se, že tento král s divným jménem je planetární terorismus, a to i v té duchovní formě, bez víry ve vyšší autoritu. Takže celé to hrůzyplné a pokleslé masmediální  předvádění, nasměrované cíleně k depresi, stresové neharmonii a duchovnímu útisku strachem, by mohlo vést k mentálnímu zakrnění mnohých obyvatel našeho modře zářícího kamenného globu. Zajímavé však je, že právě masmédia mají i opačnou moc rychlé nápravy  té zhouby a já doufám, že tohle bude v nejbližší době pochopeno a uskutečněno. Pokud však odstoupíme od komerce za každou cenu!
        Je pro mne velmi smutné, že já, která jsem v době totality vždy stála na nejméně osluněné straně pro svůj původ i majetek rodiny, musím říci, že tento marasmus, tak vražedný pro lidského ducha, se rozvinul i u nás do nepřijatelné šíře až po Sametové revoluci.Tak šťastní jsme byli, když jsme si směli poprvé svobodně vydýchnout. Totalitní čtyřicetiletí, které jsem zkonzumovala do poslední kapky, se mi dnes, bohužel, jeví v mnohých směrech příznivější. A to i v literární sféře a péči o autory. Lituji, že to takto musím vnímat. To dnešní, demokratické...: „vše je dovoleno“ je děsící nedomyšlenost. To, že žvástat nepřijatelné juvenilní bludy a rozhodovat o kde čem výsostně důležitém, může každý amatér a neprofesionál, že před kamerami řeční každý, kdo má otvor úst a v lebce šedou hmotu mozkovou, a to bez odpovědnosti a bez potrestání za neblahé následky, je přinejmenším neprozřetelnost a nemoudrost. Tresty za urážky a agresivitu všeho druhu v přímém přenosu téměř neexistují. Je to nepřijatelné! Vždyť i dobrý rodič trestá!
        Ale zpět k literárním tvůrcům, k autorům. Jsme zde v té krásné české kotlině už po dlouhá léta posttotalitní doby svědky zajímavého paradoxu. Narodilo se do této doby mnoho lidských bytostí, které mají chuť tvořit a tvoří, i když někteří jsou teprve ke zralosti jdoucí. Nevadí, všichni procházíme stejným procesem. (Skoro lze říci, že co Čech, to bytost tvořivá). Lidé často tvoří zadarmo a většinou bez povšimnutí, protože v podvědomí mají zakódován cit vlastenecký, zraněný cit pro potřeby vlastního národa, chuť a touhu nádherný, bohatý a svěží jazyk Čechů oslavit, představit světu, podat svá díla na stříbrných táccích milovaným bratrským pozemšťanům. A tak neváhají ze svého mála přispět na výrobu knih. Činí tuto „bláhovost“ i čeští spisovatelé-důchodci, mající mnohdy příjem pod hranicí minimální mzdy. Takže výsostný „dělník ducha“, český spisovatel, a mnohdy dokonce básník, cosi po komsi dojídá, nakupuje potraviny s procházející záruční lhůtou, obléká letité obnošenosti, nemůže obdarovávat své milované, natož cestovat a jen šetří a šetří, aby později vydal vlastním nákladem hubeňoučkou sbírečku, či v levném kabátku oděnou knihu s černobílými obrázky pro to, aby byl zachován zdravý a progresivní stav literatury v našem národě i pro ty ještě nenarozené... budoucí. V národě J.A.Komenského, Karla Čapka, V.Vančury, K.H.Máchy, Jiřího Ortena, Otokara Březiny, Vítěslava Nezvala, J. Seiferta, Boženy Němcové,  A. Dvořáka, B. Smetany, ale i dnešního profesora-kněze a výsostného filozofa, Tomáše Halíka a mnohých dalších velikánů. Všech těch, kteří nikdy pro náš národ nezemřou. Podivný to planetární jev!
        Když tedy je dílo masmediálně nezviditelněného českého spisovatele porozeno, nastávají další obludné peripetie. Prvou je zaplacení nakladatelům vyrobení-výtisk vlastního díla. Pak přijde obcházení nečetných distributorských firem. Většinou v nich nenalezne autor zájem knihu přijmout. V prodejnosti, v komerci, „frčí“ kuchařky těch, co nikdy nevaří a životopisy zviditelněných „hvězd“. A když už je náhodou distribučně kniha ošetřena, je většinou uložena ve skladu a nikdo se nepostará o její další cestu. Toto většina autorů brzy zjistí a udělá jediné: svůj výtvor si přinese zadýchaně domů a pak knížky... rozdá.
        Také jsem před léty, ve své neinformované naivitě zjistila, že žádné knihkupectví nemůže a nechce bez distribuující firmy knihy přijmout. Že se dají zdarma tak akorát zaslat  do některých knihoven. A tak jsem si kdysi dávno na pražském Staroměstském náměstí uvědomila, že dílo-knížka je vlastně také takovým papírovým dítkem. Plodem našeho ducha, stejně tak, jako jsou děti plodem našich těl. A s dětmi se přece „nekšeftuje“. Byly tehdy právě Vánoce a já se po odmítnutí v knihkupectví postavila před jeho výlohu a celou tašku svých knih jsem kolemjdoucím rozdala jako vánoční dárek. I s vědomím, že co se získá zdarma, toho si lidé většinou neváží. Mnohý český autor, zejména básník, je dělník, který za svoji práci mzdu nedostává, ba co víc, ke svému dílu, peníze přikládá! Platí i své případné reklamy a empatičtí editoři, i někteří  citlivější nakladatelé, prosí u prahů bohatých o přispění. A přece stále více a více českých lidí tvoří... Jakoby chtěli svým úsilím zažehnat vše to nedobré, co dnes v české literární sféře bují jako zhoubné mycelium. Budiž za to velký dík Architektovi našich životů!
        Nám, autorům českým, je samozřejmě známé, že poezie, zejména duchovně laděná, je  vjemově přijatelná jen pro menší část populace. A to už sensibilně vyladěných, zralých a vzdělaných lidí. Možná to takto bylo od věků a není to chyba básníkova. Jenže naprostý a totální nezájem masmédií, právě o královnu literatury, poezii, je pro mládež i občany tohoto státu, vražedný. I v době totality byly vysílány malé dobré pořady. Přínosné „Chvilky poezie“. Po Sametové revoluci, jakýsi druhořadý básník tklivým hlasem v televizi škemrával...: „Neodcházejte, jen chvilku...“. Pak bez dobré rétoriky šeplával vlastní verše, jejichž slova řadil k sobě bez ladu a skladu jako poskládané z rozstříhaného slovníku. Drhlo to, pořad nezaujal. Definitivně zmizel z obrazovek. Báseň se zjevila jako abstraktní obraz, který je možno zavěsit do prostoru i obráceně a nikdo to nepozná. Zbývá nám však vzpomínka na krásný sametový hlas prof. Lukavského, i rétora Milana Frídla, pana O. Brouska staršího, pana B. Švarce a dalších. A tak starostliví básníci dnešní doby hledají místo, kde by se mohly odehrávat dobré pořady, jejich autorská i umělecká čtení. Bohužel si své verše mnohdy vlastním hlasem neprofesionálně kuňkají, a tak je zabíjejí. Rétoři dneška, i dobré místo k přednesu, se většinou draze platí. Není už ctí hostit básníky.
        Od Sametové revoluce na dvě frakce rozdělená tvůrčí scéna Čechů-literátů k tomu všemu bezmocně přihlíží už dvacet let a nějak se málo daří cokoli změnit. „Unie českých spisovatelů“ byla tak říkajíc „na nože“ s „Obcí spisovatelů“. Jedna „Černá“, složená z těch, které se k současné škodě narodili a mnohdy dobře tvořili v době totalitní, a ta druhá, „Bílá“, která vznikla poté i z údajných disidentů. Do této se mnohdy nasunuli ti, kteří čichali novou dobrou příležitost k zviditelnění a slávě. Tato „Bílá“ frakce se jeví bez sil posunout stav české literární scény k výšinám. Chybí, jako vždy, peníze. Je pravdou, že i v těchto dvou oddělcích stále pracují vrcholně obětaví lidé bez nároku na odměnu, a že i v mnoha českých a moravských městech se uskutečňují skvostné pořady za neuvěřitelných potíží a rovněž bez nároků na odměny organizátorů a přispívatelů. Je potěšujícím faktem, že v poslední době vznikají nové odnože základních literárních organizací, frakce spisovatelských spolků a literáti, kterým leží český národ a stav literatury na srdci v nich nezištně pracují. Za to jim patří velký dík a obdiv.
        I v uplynulém dvacetiletí však byla v hlavní metropoli, v městě Praze, hojně navštěvována například tak. zv. Kavárna Poetika. Sdružovala a při dobrém vínku a kávě představovala nové i známé básníky a oblažovala jejich obdivovatele v pořadech dobré dramaturgie za skvělého přednesu vybraných rétorů. Někteří takto erudovaně pracovali už v době totalitní a symbióza s „novými“, posttotalitními tvůrci  byla přínosná. Tyto  skvělé pořady zašly na finanční úbytě. Dlužno říci ještě to, že i dnes jsou nám, pražským autorům, čteny naše verše dobrými rétory. Na příklad známou herečkou a recitátorkou, Gabrielou Filippi, a to i na půdě Senátu naší republiky. Smíchovská galerie skvělé malířky a keramičky paní Evy Jandejskové, a též mnohé pražské a mimopražské literární kavárny, v Praze v ulici Salmovské, a další kluby a prostory, jsou plněny milovníky literatury a poezie. To vše dokonale bez mediální podpory. Bez zájmu příslušných pracovníků kultury, kteří se navíc v rychlém sledu na politické scéně střídají, ale kteří jsou více něž neskromně placeni. Už jsme si zvykli. Ti z nás, kteří nevládnou velkými finančními obnosy, prostě píší své verše do šuplíčků a doufají, že je ti, co popsané papírky jednou po jejich odchodu naleznou, nepoužijí k podpálení svých honosných krbů. A tak už zbývá jen si společně představit, že i v krásné české kotlině svítá na lepší časy všech tvůrců, tudíž i těch literárních. Snad stačí tu představu upevnit do svých i... prosíme... do Vašich ctěných vědomí, milí krajané. Představit si, že si politikou české scény rozdělení tvůrci opět bratrsky podají ruce ke spolupráci. Pak třeba bude opět i nekomerční Popelka... Poezie... královnou literatury, tak jak to bývalo například na ostrově Lesbu, v dobách slávyhodné paní Sapfó a jejího bojovného vrstevníka Alkáiose. Pak ji s láskou vložíme i do Vašich rukou. Nu, „nechť se tak stane“!

                                                                                                       Alena Klímová-Brejchová (BO.-žena)
                                                                                                              www.božena.majestat.cz!


Zpět na články

 
© 2009-2017   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one