Znám Tě… Lásko zlatobílá…
 
Už netoužím být NIKÝM
 já, žena v divné role obsazená
Chci jen vzlétat nad Planetu Žití
 křídla nad lesy i nad vodami rozevřená
 
Toužím jen tak v jasu Slunce BÝT
vznášet se a zpívat… také tančit
vlahý mořský vánek z dlaní pít
Mít Krásu v očích a nožky lančí
 
Já své štětce i pera větrům daruji
a z knížek postavím si žebřík do Nebe
Na oblaka vpíšu, že neskonale miluji
že neumím žít, Lásko zlatobílá, bez Tebe

Rozhovor s básnířkou Alenou Klímovou - Brejchovou II.


Všem básnířkám byla Sapfó u křtu.
 
Letošní, již druhý rozhovor vznikal s paní básnířkou Alenou Klímovou v uplakaných dnech babího léta. Sama autorka do dodává: Venku lije jako z konve a já si musela uvařit kávu a loknout si trochu dobrého vermutu, abych mohla na ty Vaše otázky z nadreálného soudku, odpovídat. Musím říci, že jsem s nadšením poslouchal.

l.- Určitě o tom  přemýšlíte: Čím jste byla v minulém životě?
    Vím, že z mého spisování je jasně rozeznatelné to, že vnímám jeden pozemský život jako velmi krátkou etapu vývoje, ve které se opravdu potřebné a komplexní zdokonalení našeho ducha nedá dobře stihnout. Ostatně v mnoha dávných, ale i dnešních kulturách o fenoménu Znovuzrození lidé dobře věděli a počítali s ním .Znám dobře i výzkumy v této oblasti a vím, že stejně jako jiný vědecký výzkum jsou tyto výzkumy zcela seriozní a empirické. Přesto nepochybuji ani na chvíli o tom, že jediné je důležité. A to náš život současný a práce na něm a v něm. Už opravdu vyspělá bytost, za určitých a velmi specifických okolností, může vnímat i některý ze svých minulých životů hlavně podle stejností, například v tvorbě. Opravdu se mi stalo, že jsem psala některé verše s pozoruhodně stejnou volbou výrazů, jako osoba mnoho století v čase vzdálená. Překvapilo mne to.

2.- Jakou jste v letošním roce prožila největší literární událost nebo Vás ještě čeká?
    Opominu-li mnoho nádherných literárních setkání s mými přáteli - spisovateli, doufám, že zajímavou literární událostí vyvrcholí tento plodný rok v prosinci, kdy bude v Památníku Národního písemnictví v Praze na Strahově pokřtěn nový prestižní Almanach českých básníků. Jsou tam zastoupeny mé i Vaše básně a velmi mne těší, že snad se ledy konečně pohnuly, že se našli lidé, kteří s velkou obětavostí, chutí i umem přistoupili k resuscitaci pokleslé literární scény, a že opět vdechnou život i české poesii.Vždyť tolik lidí touží po její léčivé a obrodné síle.

3.- Říká se, že rychlost jezdce smrti je závislá na jeho koni. Lze ji zpomalit?
    Jestli by zrychlením mělo být to, že v poctivé a zaujaté tvůrčí činnosti má pozemský Čas diametrálně jiný rozměr, než když lenošíme a nudíme se, že ubíhá velice zrychleně, pak tomu Koni Času ráda ještě přisypu výživného obroku.Nemyslím si, že je nutno něco v životě zpomalovat. Ale samozřejmě ani usilovné Spěchání není vhodné. Čas zrození i našeho přechodu do odlišné dimenze je jistě určen s vteřinovou přesností, a také Čas veškerého dění v našem životě k nám přijde sám, staneme-li se zaujatými Pozorovateli spíše než zbrklými Činiteli. Krásné je podvolit se tomu Velkému plynutí, poddat se Proudu a neklást mu  překážky. Působit bez Zápolení.

4.- Věnujete se léčitelství. Co je na tom nejtěžší?Zcela jistě pak musí člověk někde své síly regenerovat.
    Třicetiletí už si kladu o tomto fenoménu otázky. Asi pro Bytosti, toužící se léčitelství věnovat, bude nejtěžší eliminovat strach, že na sebe vezmou zdravotní potíže léčených. S tímto strachem nelze léčit druhé. Vlastně je třeba ze sebe odseparovat část pudu sebezáchovy a v bezmezné důvěře se svěřit Síle, která pak z vyvolených léčitelů vytvoří skvělý „Průnik" vesmírných sil léčících. Stanou se kouzelným nástrojem. Mám po těch létech této činnosti dojem, že vlastně jen stačí s nemocným „BÝT" a má-li mu být pomoženo, stane se. Je to vlastně velmi jednoduché, jako vše… Jako Poznání, které se nakonec vždy promění v úlevný ÚSMĚV! Dobrý, a už v této oblasti rozvinutý léčitel, vnímá interakci s nemocným, a tím i s vesmírnými silami, jako regeneraci, jako nádherné dobytí i svých vlastních sil. Vesmírné síly jím přece také procházejí. I po léčení těch nejtěžších nemocí se může cítit skvěle. Je tu přece ku pomoci  trpícímu bližnímu… co více chtít?

5.- Přitahuje Vás nějaká země, nemám na mysli jenom krajinu, více než ostatní?
    Víte, ráda bych poznala celou tu naši nádhernou Modrou planetu, podívala se na ni z výše, ale už to v tomto Bytí, nejen z časových důvodů, nestihnu. Ach, ty naše pididůchody! Ten můj je trvale „ponížen". Ale opravdu skvěle se cítím na modrých řeckých ostrovech. Tyrkysové moře s kraječkami vln a kořenná vůně bylin na prudkém slunci rozvoněných, ve mně evokuje cosi nedefinovatelného,  jakousi emoci až k šťastnému pláči mne nutící. Kdysi jsem napsala za pět dnů a nocí, (při baterce), kdy nad mořem vyplouval měsíc, oranžový jak skrojek žlutého melounu, svou knihu o milované dívce Atthidě a letos jsem si přivezla z „Bílé leukadské skály"( je na ostrově Levkáda), kamínek na památku na paní Sapfó.Prý tam z nešťastné lásky do moře skočila. Moc tomu nevěřím.

6.- Vracíme se ke svému dětství v kruzích, nebo k němu pádíme nesmírnou rychlostí, jak by nám za patami hořelo?
    Mám pocit, že pádit se dá jen v mládí a v rané dospělosti. S tím kroužením máte pravdu. Také cítím, a ve stáří stále častěji, jak se po okraji jakéhosi imaginárního Kruhu navracím zpět. Vlastně tak trochu po špičkách, s pokorou a opatrně opět vcházím do krajiny svého dětství i mládí. Dokonce se mi nedávno, v té mé známé, ale stále záhadné zóně Sdělování… na úzkém rozhraní mezi bděním a spánkovým útlumem,  podařilo vrátit se do bytu mého dětství. Bylo to úchvatné. Skoro jsem se mohla opět dotýkat všech předmětů, co tam tehdy mí rodiče měli, viděla jsem dávný vzorek koberce, stojan na květiny, jeho rozpukaný nátěr, své hračky. Dávno jsem na ně, i na celé to zařízení bytu, zapomněla. Ale zřejmě vše, co se stalo v našich životech, je v našem rozsáhlém Vědomí pečlivě roztříděno, „zaevidováno pod číslem prožitku" a zachováno. Jen nalézt ten správný mechanismus otevření šuplíčků.Faktem je, že do krajiny mé dospělosti se zatím nemám odvahu vracet.  „Je nádherné jít po okraji Kruhu… v duši světlo, lásky jas… nad hlavou mít míruplnou duhu… a pod paží nést Kánon Krás…"

7.- Měla by dobře položená otázka vyvolávat desítky dalších? A co poezie? Není v tom jistá podobnost?
    Prý je někdy důležitější otázka než odpověď. Říká se, že umíme-li se správně tázat, vždy dostaneme odpověď správnou. Ale asi se to chce dlouho učit a umět se ptát s nejvyšší pokorou a umět naslouchat i jakýmsi jemným vnitřním sluchem. Určitě dobře položená otázka vyvolá mnoho dalších a je to tak správné. Zodpovězením si lze mnohé přesně definovat. Definovat si i to, co jaksi dlouho vnitřně cítíme, co nás znepokojuje, provokuje, nutí k zamýšlení. Zároveň s definicemi však většinou poznáme i blízkost a oblažující stejnorodost nás všech, krásných a záhadných pozemských bratří a sester, společně se vezoucích na kamenných zádech naší planety. Zatím máme svých souputníků miliardy a určitě i v nich žije křehkost a krása léčícího daru poezie i otázky, které po věky vyvolává, a já doufám, že vyvolávat provždy bude.

8.- Existuje dosud nějaká knížka, na níž se nesmírně těšíte a na niž jste dosud nenašla čas?
    Bohužel je to knížek povícero. Ale nejvíce bych se opět chtěla vrátit ke studiu kresby a ke knihám o technikách malířských a grafických. Tato oblast je pro mne zatím jaksi tabuizována, nesmím do zóny barev a vůně lněného oleje. Snad se dočkám.

9.- Samotný cíl, to je pouhé chvilkové pohlazení jakoby třešnička na dortu, ale cesta odněkud někam je mnohem smysluplnější a lákavější... Nebo se mýlím?
    Nemýlíte se vy, ani dávní východní filozofové.Vždyť neuvěřitelně promyšlenou a naši bytosti doslova přesně na míru duše konstruovanou Metou-Cílem je právě ta naše kompletní životní cesta. Má mnohá úskalí, mnohdy ji značíme krví z rozbitých kolen a loktů, jak se tak usilujeme postoupit výš a výše.  Je jisté, že na dosažených vrcholech musí být úchvatný rozhled, ale i pohled na vrcholy ještě vyšší a ještě s větší námahou dostupné…A ty „ třešničky" si můžeme vzít na cestu do batohu pro osvěžení.

10.- Nepadlo Vás někdy shromáždit ze svých veršů knihu zakázaných básní? Možná by taková sbírka přitahovala i nejvzdálenější čtenáře; hořela by jasným plamenem...
     Spíš „Shořela by v čoudu a dýmu" jako kdysi mých třicet olejomaleb. Prý má tvůrce právo rozhodnout o bytí i nebytí svých děl. Samozřejmě, že mne  napadlo vybrat někdy z té půldruhé tisícovky básní ty nejkontroverznější, ale myslím, že i v těch dosud vydaných už jsem dostatečně na dřeň Duše nahá. Jsem opravdu docela stydlivá a cudnost není pro mne prázdné slovo. Nejvíce se bojím, aby se ke čtenářům někdy nedostalo mých deset „Občasníků", knih jakýchsi „Hovorů k sobě", které píši od svých šestnácti let, kdy mi zemřel otec. Psal si je ve vojenském ležení  i vážený pan Marcus Aurelius, římský imperátor, když na Moravě válčil proti Kvádům, a to v roce 180 našeho letopočtu.  Ty mé „Hovory" by však byly přílišným svědectvím o mé trestuhodné nezralosti, pokleslosti, nevěrách, ale samozřejmě i o jakémsi … snad zmoudření, růstu a mechanismu tvorby. No, alespoň oblažujícím faktem je, že si člověk sám se sebou nejlépe poklábosí.
 
11.- Jaká literární práce Vás čeká v příštím roce?
    Ráda bych pokřtila na mém  lednovém autorském čtení novou povídkovou Knihu „Poesie smrti, aneb básničky pro staré holčičky", a pak, dá-li bůh a sponzoři, vydala další tři sbírky veršů. Budou ovšem oděny pouze levnou vazbou a  já je, jak doufám, pak rozdám lidem mému srdci milým, jako malé dárečky. Na knihy rozsáhlejší s filosofickými náměty, které mám dávno napsané, mi prostředky určitě nezbudou.


Za rozhovor děkuje Vladimír  S t i b o r                              
                                                                                        4. září 2010

Zpět na články

 
© 2009-2017   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one