Bublinko duhová ...

... kouzelný Poutníčku… Dítě
Bublinko božskými ústy vyfouklá
z Temnoty Vesmírné líhně
Duši ti na tácek stříbrný poskládám
a to co jsem ve snění slyšela
v miskách svých dlaní ti podávám…
Bublinko duhová…Věčné Dítě…
jak nektar včela mne pij
a čti mně…


Prosba Slunovratová…

Vítám Tě Slunce, dárce života!
V prosincovém poledni mi rozepjaté paže pozlatíš
a já pak v půlnoční chvíli Zrození
uslyším zvony lásky a míru…
Ó, Bože, který jsi Světlem
i v hodině Slunovratu k lidem navráceným!
Dovol mi i v čase nadcházejícím a neznámém
milovat, utěšovat a rozdávat naději i radost
tam, kde vládne smutek a beznaděj…
Dovol ať zůstanu v prostoru Bytí tak dlouho,
dokud budou trvat bytosti cítící
a mého soucitu a pomoci potřebné,
neboť vím, že pouze dáváním
smím Tvé Světlo přijímat…

Rozhovor o českém sochaři, Jaroslavu Vackovi

S panem Pavlem Kohoutem, přítelem mistrovým, (není totožný se spisovatelem stejného jména) vedla Alena Klímová-Brejchová.
 
       Akademický sochař  Jaroslav VACEK se narodil  6.12.1923 v  Malých Kosihách na Slovensku, kde jeho otec, ruský legionář, sloužil u finanční stráže. Dětství prožil střídavě ve svém rodišti na Slovensku a u babičky v Orlických horách. Po ukončení měšťanské školy se v Olomouci vyučil štukatérem. Do dílny přicházeli sochaři a on tam „přičichl“ k sochařskému umění a sám začal též zkoušet a vytvářet drobné plastiky.
Ve druhé světové válce mu bylo 17 let a se spolužákem se chtěli dostat přes Rusko do Řecka do zahraniční armády. Byli chyceni, uvězněni a po výsleších gestapem vráceni jako nezletilí „dobrodruzi“ rodičům. Po vyučení byl v roce 1941 přijat do Školy umění ve Zlíně. Ke zkouškám donesl kufr plastik.
        Profesor Vincenc Makovský si je prohledl a poslal ho domů. Zkoušky dělat nemusel a byl přijat. Jaroslav Vacek však školu nedokončil, nedodržoval pravidla přísného školního režimu, byl ze školy vyloučen a o něco později totálně nasazen.
Teprve po válce se stal žákem profesora Jana Laudy na pražské Akademii, kterou úspěšně dokončil. Po ukončení studií následovala v letech 1951 – 1953 vojenská službu.
Po vojně zůstal v Praze. Do samostatného tvůrčího života vstoupil ženatý, zabezpečený skromným, ale pravidelným platem své ženy, zdravotní sestry. Zemřel 26.dubna 2012.

1. Kdo tě seznámil se sochařem Jaroslavem Vackem, se kterým jste se později stali dobrými přáteli a spolupracovníky?
 
      Se sochařem Jaroslavem Vackem mne v roce 1955 seznámil můj přítel, ak. malíř Alfréd Fuchs, se kterým jsem byl koncem druhé světové války v roce 1944-45 v lágru v Bystřici u Benešova.

2. V čem spočívala vaše dlouholetá spolupráce?
 
       Alfréd Fuchs  - FERDA mě tehdy seznámil s několika sochaři, kteří velmi často potřebovali rychle vyfotografovat růžné studie, vznikajícího díla z hlíny či sádry. Tyto pracovní a studijní fotografie nejen velmi často odhalovaly chyby díla, ale také sloužily k dokumentaci vznikající plastiky.V té době jsem se začal zajímat o černobílou fotografii a naučil jsem se všechny potřebné techniky, které k fotografování plastik patří a stal jsem se tak na 50 let „dvorním fotografem“ Jaroslava Vacka – Jarouška  (jak jsme mu říkali). V roce 1997 - 1999  jsem  s ním spolupracoval na vydání „Katalogu“ jeho celoživotního díla. Pravidelně jsem však jeho ateliér navštěvoval nejen „pracovně“, ale také jen tak na kus řeči až do jeho smrti. Byli jsme si nesmírně blízcí a vážili si jeden druhého. Snad jen proto jsme si téměř 20 let vykali, on byl pan Vacek já pan Kohout než jsme přišli na to, že bychom si „snad“ měli tykat.

3. Jak jsi vnímal jeho mnohaletou a fyzicky náročnou sochařskou činnost v jeho pražském atelieru?
 
      „Sochařina“ je nesmírně náročné povolání nejen fyzicky. Sochař musí umět celou řadu řemesel. Musí umět pracovat s kovem i dřevem, umět kreslit, být však zároveň kameníkem, štukatérem, tavičem a slevačem kovů, chemikem. Je nutné aby též uměl zvládnout brusku i vrtačku a v neposlední řadě musí mít talent i šikovné ruce. To vše Jaroušek měl a uměl. U Jaroslava Vacka jsem obdivoval jeho nepředstavitelnou tvůrčí poctivost. Neváhal zničit hotové dílo u kterého objevil malou chybičku, kterou viděl jen on sám. Obdivoval jsem jeho nevšední pracovitost,  uměleckou vytrvalost a skromnost.

4. Byl jsi svým přítelem sochařem obdarován některými díly. Které na tebe dodnes nejvíce působí a proč?
 
       Ano vlastním řadu jeho plastik, mám je rád všechny. Těším se jimi. Každá z nich vyjadřuje tvůrcovu invenci, okamžik naladění i záměr a já tohle vše stále vnímám.Vždyť jsem byl téměř u všech při jejich zrodu a na každé mám nějakou vzpomínku.

5. V létech 1997 – 99 jsi sochaři Vackovi pomáhal i při vzniku jeho monografie, stál jsi za   kamerou i fotoaparátem a on ti byl odborným poradcem a pomocníkem. Co se stalo při vaší spolupráci na předposledním snímku jeho plastiky ECCE HOMO?
 
       Jako dnes si na ten den pamatuji. Byl sobotní letní den roku 1999 na programu jsme měli udělat poslední snímky, přední i zadní pohled jeho plastiky ECCE  HOMO do připravované monografie.V atelieru byl také náš společný přítel, sochař a medailér Milan Knobloch, a my si povídali. Jarda si stěžoval, že ho nějak bolí a brní pravá ruka. Já mu říkal „to máš z toho sekání do kamene“. Dali jsme se do díla. Já fotografoval, Jaroušek stál na sochařské bedně a v rukou, jako pozadí, držel deku se kterou pohyboval. Něco chtěl říci, ale nemohl, začal se smát, ale nakonec se přece jen vyjádřil. Nějak jsem si dal jeho potíže do souvislosti a řekl jsem mu: „Jaroušku to se mi nelíbí myslím, že máš malou mozkovou příhodu, budeš muset do nemocnice“. Pochopitelně že nechtěl. Nakonec jsme ho s Milanem Knoblochem a s jeho manželkou přemluvili. J. Vacek se na to ještě převlékl a oholil. Přijela sanitka, sám bez pomoci sešel ze schodů a byl odvezen na interní oddělení nemocnice v Motole.
       Od sobotního dopoledne až do nedělního večera patrně neměl takovou odbornou péči, jaká byla při tomto těžkém onemocnění bezpodmínečně nutná a on přestal mluvit úplně a ochrnul na pravou stranu těla. Z nemocnice byl asi za čtyři dny, na žádost rodiny a se zápalem plic propuštěn a převezen do nemocnice do Brandýsa, kde ho dávali do pořádku. Domů se vrátil asi za tři týdny, ale už s navždy ochrnutou pravou stranou těla a zbytky řeči (cca 20 %). Lidská nezodpovědnost tak připravila velmi činorodého člověka a vynikajícího českého umělce o 12 let života.

6. Jak se ti tento tvůj příteli a jeho ukončená tvorba… z odstupu let a po jeho smrti, jeví   dnes? Kde nás jeho sochy a plastiky mohou potěšit a okouzlit?
 
Dílo sochaře Jaroslava VACKA je velice rozsáhlé od komorních plastik k monumentálním.
Nejlépe o tom svědčí řada míst kde jej jeho sochy representují. Uvedu zde jen velmi malý výčet jeho děl: bronzová „Fontána“ na Pražském hradě, žulová „Fontána“ v Ml. Boleslavi, pískovcové „Shledání“ v Litoměřicích, cínový „Reliéf“ na škole na Pankráci, mramor „Vlna“  před Evropskou Galerii v Sársku, mramor „Rodina“ v soukromé sbírce v USA, mramor „Torso“ a „Ecce Homo“ v soukromé sbírce v Anglii. To vše jsou díla vesměs monumentální, umístěná v plenéru.
 
7. Co bys svému mnohaletému příteli, Jarouškovi, rád řekl, kdyby bylo možno uskutečnit   známé setkání?
 
     Že velmi lituji toho, oč jsme přišli jeho odchodem na věčnost. Toho, že osobnost tak velké invence, tvůrčí umělecké síly a poctivosti, velké píle a pracovitosti byla, díky nezodpovědné lékařské „péči“, předčasně vyřazena z umělecké činnosti. Ano, Jaroušku, těším se na shledání!
 
 
Děkuji za rozhovor!                                                          A.K.

 

Zpět na články

 


© 2009-2016   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one