Bublinko duhová ...

... kouzelný Poutníčku… Dítě
Bublinko božskými ústy vyfouklá
z Temnoty Vesmírné líhně
Duši ti na tácek stříbrný poskládám
a to co jsem ve snění slyšela
v miskách svých dlaní ti podávám…
Bublinko duhová…Věčné Dítě…
jak nektar včela mne pij
a čti mně…


Prosba Slunovratová…

Vítám Tě Slunce, dárce života!
V prosincovém poledni mi rozepjaté paže pozlatíš
a já pak v půlnoční chvíli Zrození
uslyším zvony lásky a míru…
Ó, Bože, který jsi Světlem
i v hodině Slunovratu k lidem navráceným!
Dovol mi i v čase nadcházejícím a neznámém
milovat, utěšovat a rozdávat naději i radost
tam, kde vládne smutek a beznaděj…
Dovol ať zůstanu v prostoru Bytí tak dlouho,
dokud budou trvat bytosti cítící
a mého soucitu a pomoci potřebné,
neboť vím, že pouze dáváním
smím Tvé Světlo přijímat…
S panem Pavlem Kohoutem, přítelem mistrovým, (není totožný se spisovatelem stejného jména) vedla Alena Klímová-Brejchová.
 
     Alfréd Fuchs se narodil 17. 2. 1925 ve Sarrbrückenu v Německu a zemřel 15. října 2003 v Praze. V roce 1935 se navrátil do Prahy a vyučil se malířem písma u mistra Valíčka na pražských Vinohradech. V průběhu druhé světové války byl vězněn v tzv. SONDERLAGRU SS zabraném prostoru v Bystřici u Benešova. Po válce studoval na Akademii výtvarných umění v Praze u prof. Rady. Vystavoval na četných výstavách jak doma, tak v zahraničí a získal řadu ocenění. Jeho známková tvorba a především grafiky s figurální tématikou dětí, ale i obrazy s tématikou holokaustu a krajinomalby mají vysokou tvůrčí hodnotu.
 
1. Vím, že jste se s mistrem Fuchsem setkali v přetěžkém období, když jste byli jako mladíci    uvězněni v koncentračním táboře v Bystřici u Benešova. Můžeš na to krátce zavzpomínat? Byla tam s Vámi ještě nějaká jiná významná osobnost?
 
     S „Ferdou“ jsem se seznámil okamžitě po jeho příjezdu do lágru v červenci roku 1944. Naše lože - palandy byly od sebe nedaleko. „Bydleli“ jsme ve stejném „baráku“ č.4 (stájového typu) v bloku A . Byli jsme si věkově blízcí, Alfredovi bylo 19 mně teprve 16 let. Vzpomínám, že již v lágru velice pěkně maloval, byl kuřák  a tak jeho „honorářem“ byly cigarety a jídlo. Měl okruh přátel a dělil se s námi. Za prací jezdil se svoji „arbeitsgruppe“ na Konopiště kde bylo SS velitelství,  tzv. „SS-Truppenubungsplatz Bohmen“, neskutečně velikého, zabraného a vystěhovaného území. Tvořilo jakýsi trojúhelník  Štěchovice, Hradišťko, Konopišťský potok, Benešov, vystěhovaný Neveklov a vystěhované všechny vesnice v tomto území včetně města Sedlčan. Celkem muselo z úředního rozhodnutí v roce 1942 „opustit“  toto území asi 30.000 obyvatel!
     V lágru jsem byl od jeho „založení“, postavili jsme si ho sami.  První práce byla zabetonovat,  kůly a natáhnou ostnaté dráty… postavit plot, abychom neutekli, ale též vztýčit stany a vybudovat latríny. Nás, prvních „pionýrů“, bylo asi 80. Byl jsem vůbec nejmladší. Pro nás, mladé, byl lágr skutečnou „universitou“ v dobrém slova smyslu. Za tři měsíce měl lágr již 1.200 „obyvatel“.
Postupně „přijížděli“ další pracovníci mezi nimi řada umělců, lékařů, docentů, profesorů, filmařů, důstojníků, podnikatelů, řemeslníků a chytrých lidí. Jen tak namátkově např. prof. Volavka,  režizéři Makovec, Brynych (Starci na chmelu),  herci Miloš Kopecký, Jára Pospíšil, Joe Jarský atd.
(Při přepisování rozhovoru s Pavlem Kohoutem jsem dumala, jak by asi tuto, výše zmiňovanou „lágrovou universitu“ snášeli dnešní dobře živení a nudící se mládenci s vyholenými hlavami a s tílky, dávanými zhusta v plen zkušeným tetérům. No, raději přejdu k další otázce…)
 
2. Kolik let jsi mistra Fuchse navštěvoval v jeho ateliéru, pokud tě znám i jako nesmlouvavý kritik, a který směr z jeho díla ti byl nejbližší? Jakou máš vzpomínku na jeho ateliér
 
     Na naše setkání po válce si pamatuji velice dobře. Došlo k němu v tramvaji č. 14, u Masarykova nádraží. Někdy v polovině  října roku 1952 jsem jel se svojí maminkou ke hrobu  otcovu. Byl jsem po dlouholetém nemocničním léčení TBC levého kotníku, „chodil“ jsem o berlích a seděl jsem v tramvaji na místě pro invalidy. Náhle přistoupil do vozu vysoký kudrnatý muž, koukáme na sebe a… poznali jsme se! Byl to Ferda Fuchs. Oba jsme měli velkou radost, že jsme se po 7 letech opět potkali. Hned jsme si vyměnili  adresy a domluvili první schůzku.
     Od tohoto dne jsme se setkávali velice často a stali se skutečnými přáteli. Téměř pravidelně
jsem navštěvoval jeho ateliér Korunovační ulici v Praze 7. Zde bylo takové umělecké středisko kde jsem se setkal a seznámil s mnoha jeho kamarády, přáteli  a zajímavými lidmi. Ateliér navštěvovali na „kus řeči“ např.  malíři Jiří Hruška, Chadima,  Antonova, sochaři Svoboda,  Zet,  Jaroslav Vacek, sochař a medailérista Milan Knobloch a další.
     Jeden čas jsme též hráli velice často šachy. Ferdovi jsem také pomáhal s různou administrativou,   případně též „kritizoval“ jeho díla. Na oplátku on kritizoval moje amatérské fotografické umění, které doporučil přátelům sochařům a v letech 55 – 61 jsem byl „dvorním fotografem“ několika pražských sochařů. Sochaři  J. Vackovi a M. Knoblochovi jsem jejich díla fotografoval a filmoval téměř 50 let. Pochopitelně vlastním mnoho prací Alfréda Fuchse a velice si jich vážím. Nad svým ložem mám např. veliký obraz asi 120 cm x 90 cm barevnou temperu „šašek s melounem“ v rozkvetlé louce. Tento obraz, který se mi velmi líbil, měl Ferda umístěný v tmavé chodbě předsíně, což jsem mu vyčítal. Jednoho dne jsme hráli šachy, měl jsem štěstí. Všechny tři partie jsem vyhrál a dělal si z něj legraci, což nějak neunesl. Šachy smetl se stolu a prohlásil, že jsem hrál podvodně. Já odešel uražen… „středem“. Myslím, že mu jeho manželka Hanka domluvila, a tak asi za 14 dní mi volal, abych přišel na šachy a věnoval mi tento veliký obraz v bílém rámu na usmířenou. Udělal mi tehdy opravdu velikou radost a moc si tohoto obrazu dodnes vážím.                   
     Z jeho tvorby jsem měl nejraději olejomalby. Bohužel je dělal velmi málo, více byl zaměřený na pastely a jeho specialitou byly vynikající, výrazně barevné grafické listy. Nejkrásnější jsou obrazy dětí. Tak trochu se mi zdá, že na dětské modely dokázal hledět nejen očima muže - malíře, ale  že je zároveň jaksi podivuhodně a neuchopitelně vnímal i způsobem ženským – jakoby duší okouzlené mámy.
     Jednou jsem se ho ptal, proč dělá hodně věci nebarevně -  černobílé, když používá ve své tvorbě tak velice krásné, syté barevné tóny? Dostalo se mi zajímavé odpovědi: „Víš já mám porušený barvocit!!“
 
3. Vyprávěl jsi mi, že jste již jako staří pánové spolu trávili dovolenou na překrásném ostrově Ischia v jižní Itálii. Můžeš se krátce zmínit o tom, jak malíř v tomto prostředí světla a čistých barev tvořil?
 
     Na ostrov Ischia jsme si udělali v květnu 2001 týdenní výlet… pánskou jízdu. Jeli jsme autokarem do Neapole a pak lodí na ostrov Ischia. On byl vybaven skicářem já kamerou. Malíř Ferda už byl méně pohyblivý, chodil tehdy už o holi, nicméně výlety jsme dělali. Viděli jsme Neapol a Pompeje. Autobus nás dovezl do poloviny Vesuvu ke kráteru jme nešli. (To by nás tam museli vynést.) Počasí nám přálo, jak je to v této končině zvykem. Ferda  rychle a zručně zaznamenával do skicáře kouzlo krajiny, já filmoval. Bylo úchvatné se dívat, jak starý pán –umělec… pracuje a tvoří. Náš hotel byl malý, pěkný s krásným výhledem na moře, s bazénem uvnitř i venku a my se v něm skvěle cítili. Byl to vlastně Ferdův poslední šťastný výlet. Nedlouho po návratu upadl, zlomil si nohu a pomalu nastalo jeho odcházení. Pořízené skici z ostrova už nestačil realizovat.
 
4. Býval jsi pravidelně obdarováván mistrovými litografiemi i jinými grafikami, např. ex-libris, či PF kami s nedostižnými kresbami dívenek s ptáčky na rukách, či hrajících si nebo spících dětí, i něhou přetékajících matek s batolátky v náručí, ale i olejomaleb. Které z těchto děl máš nejraději a jak na tebe i dnes ještě působí?
 
     Jak jsem se již zmínil vážím si všech jeho obrázků, dobré malířské umění obdivuji, mám velice rád, umím ocenit a snad i trochu rozumím. Také na sochařinu, na umění velice náročné a neskutečně fyzicky namáhavé, se díky sochaři J. Vackovi a M. Knoblochovi, mým přátelům, umím dívat s velikou pokorou a obdivem.   
     Velice často jsem navštívil Ferdu také v jeho dobře zařízené dílně,  tiskárně litografii, v malém domečku v Praze 1, v ulici U lužického semináře. Tam jsem obdivoval jeho tvoření, malbu na kameny pro každou barvu litografie zvlášť. Je to neskutečně náročná a přesná práce.
     Abych jen nekoukal a zdržoval, pokud jsem mohl, tak jsem též pomáhal. Jako odměnu jsem dostával různé vytištěné a podepsané kresby, které mám dosud pečlivě uložené. Některé kresby jsem opět dával svým přátelům, o kterých jsem věděl, že si jich budou vážit, jako malou pozornost. Milá Alenko nejednu takovou kresbičku bys měla mít také Ty.
 
5. Byl jsi při tom, když mistr pracoval na známkové tvorbě. Jak tato díla hodnotíš?
 
     Československé a později České známky jsou světově vesměs uznávané jako umělecky vynikající. Nemyslím tím běžné známky s hlavou „pantáty“ a další jednoduché známky. Na známku se dívám jako na důležitého representanta státu. Pěkná známka vypovídá v cizině o naší kultuře a dovednosti. Proto mne mrzí, že v posledních letech, zvláště pak u těch „běžných“ známek, je umělecká hodnota nepředstavitelně nízká. Je to spíše ostuda.
     Alfréd Fuchs byl autorem celé řady jak běžných známek, známek vždy však vysoké umělecké úrovně, tak také známek „šperků“ k různým příležitostem. Např. aršíky PRAGA 1998 s motivem Hradčan a Prahy, vydané ku příležitosti „Výstavy CS známek“,  jsou nádherné. Už sama tato okolnost mluví za vše.
     Byl také několikrát odměn cenou za známkovou tvorbu. Často jsem byl u zrodu známek v jeho ateliéru. Občas si povzdechl, že porod takové malé potvůrky není procházka rajskou zahradou a že to dá moc a moc práce. V roce 1984 prodělal dost těžký infarkt a když ležel na JIPu v Brandýské nemocnici, tak  prý mu sestřičky sklopili nad lůžkem malý stolek a on kreslil a vypracovával návrhy pro tisk. Prý tehdy termíny odevzdání stihl. Dost často si však stěžoval na tiskové provedení, kdy vynikající návrh v realizaci nedopadl dobře. Na př. „Národní parky“ ( Šumava, Podyjí )
 
6. Pamatuji si na poslední návštěvu, kdy jsme spolu byli v mistrově pražském domově a on už hleděl do jiných, snad lepších, dimenzí. Stále měl svou známou usměvavou tvář, jaksi mladě nažehlenou, zarámovanou bujnými šedými kučerami. Nestačili jsme se oba rozloučit. Kdyby to bylo možné… co bys mu dnes, po létech, do té neznámé dimenze vzkázal?

     Tentokrát budu stručný. Také já si vzpomínám na naši vesele laděnou a optimistickou návštěvu u jeho lože. A co bych mu vzkázal do té neznámé dimenze… jak říkáš? Vzkázal bych mu, že jeho dílo je stále živé, že jistě ještě dlouho bude těšit oči i srdce lidí, a že se těším na shledání…
 
7.  Ano, po věky je známo, že ti z nás, kteří jsou k tvorbě vyvolení, žijí i po svém odchodu dál ve svých dílech. A tak, jestli souhlasíš, pojďme mu touto naší malou vzpomínkou, jako sklínkou dobrého vína přiťuknout a vzdát hold! 
 
     Rád souhlasím a děkuji !
 
Rozhovor vedla Alena Klímová ( BO.- žena)
 

Zpět na články

 



 

© 2009-2016   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one