Znám Tě… Lásko zlatobílá…
 
Už netoužím být NIKÝM
 já, žena v divné role obsazená
Chci jen vzlétat nad Planetu Žití
 křídla nad lesy i nad vodami rozevřená
 
Toužím jen tak v jasu Slunce BÝT
vznášet se a zpívat… také tančit
vlahý mořský vánek z dlaní pít
Mít Krásu v očích a nožky lančí
 
Já své štětce i pera větrům daruji
a z knížek postavím si žebřík do Nebe
Na oblaka vpíšu, že neskonale miluji
že neumím žít, Lásko zlatobílá, bez Tebe
     Právě, když zaměstnanec forenzní laboratoře kladl jeho dobrovolně darovanou schránu do mělké jámy na území výzkumu vývoje a života larvích enkláv, kochal se pod obzorem s dvěma Slunci hnízdišti Růžových pávů…
Dumal také o jemné esenci informace „Jak nahoře, tak dole“ a přitom světelnými  prsty zkoumal ostrost rohu i záchvěvy a jemnost víček přátelského Jednorožce. Avšak dříve než skončila emanace bledé Panny z těla průsvitně namodralé břízy, kterou bedlivě pozoroval, dříve než si uvědomil, že nefritové slzy, stékající po schodištích Modrých Pyramid, jsou otisky zářících chodidel Bytostí nadlidských, byl do jeho tisíciletí neporušeného Vědomí vložen příkaz k Návratu! A to za účelem zpracování vrostlé hrůzy z odporností… umřením podmíněných desintegrací tělesných tkání, mízních šťáv i žluknoucího tuku člověčího zbytku… v důležitém aktu Rozpadu. To vše po vyprchání poslední energetické částice Čchi – kterou  však stále vlastnil bez úbytku.
      Ó, věděl… věděl, že na tuto hrůzu dojde! Odložil tedy do hnízd chmýrnaté děti Zlatých Jeřábů a sestoupil k tělu…
     Ach… přilétaly v hejnech… aby téměř okamžitě započaly své výživné a plodící dílo. Nenáviděl – nenáviděl bzukot kobaltových Masařek, těch drobných bombardérů v blyštivé zbroji… Nesnášel jejich rychlost, neústupnou dotěrnost, nesnášel naprogramované kladení hromádek bělostných vajec, vypouštěných z muších kloak do tkání mrtvolně páchnoucích…
     Jen známý „Hlas“  však byl stále s ním, když uslyšel… „Neboj se a hledej mne všude. Poznej, že i v Rozpadu jsem JÁ i Krása…Objevíš-li  ji nalezneš i mne. Vyplav ze své záře rezidua odporu a hrůzy… ať pokročíš -  vždyť vše je jak býti má!“
     Postával znejistěn poblíž pažraví hmyzí enklávy a zkoumavě sledoval hrůzné hodování líhně bílých červů. Zhnusen sledoval hemžení, množení, mlaskavé vzdechy vývoje a plození. Domníval se, že cítí i nesnesitelný puch…
     Tohle  tedy Velký Uklízeč chtěl? Ten vratný -  vytěžený, bledý skelet je ON i Krása?
     Bože – tak náhle se stal Vědoucím Nálezcem! Laskavé Světlo odplavilo hnus, hrůzu a dávivý odpor v aktu DOZRÁNÍ. Byl uspokojen bezvýhradnou krásou Účelnosti, byl uchopen Silou Poznání, že vše takto býti má, že nenalezitelné je přijatelnější východisko. Byl Vidoucí a miloval, tak Byl – avšak uzdraven stále obsedantně toužil. Toužil navrátit se – znovu přijmout Rozpadu a hmotě poplatné, darované tělo a  v obnovené Kráse – osídlen  věčně mladou Láskou, na planetě Zemi dýchat… Žít!

Psáno v kališích temnoty matičky Země




Zpět na články

 
© 2009-2017   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one