Bublinko duhová ...

... kouzelný Poutníčku… Dítě
Bublinko božskými ústy vyfouklá
z Temnoty Vesmírné líhně
Duši ti na tácek stříbrný poskládám
a to co jsem ve snění slyšela
v miskách svých dlaní ti podávám…
Bublinko duhová…Věčné Dítě…
jak nektar včela mne pij
a čti mně…


Prosba Slunovratová…

Vítám Tě Slunce, dárce života!
V prosincovém poledni mi rozepjaté paže pozlatíš
a já pak v půlnoční chvíli Zrození
uslyším zvony lásky a míru…
Ó, Bože, který jsi Světlem
i v hodině Slunovratu k lidem navráceným!
Dovol mi i v čase nadcházejícím a neznámém
milovat, utěšovat a rozdávat naději i radost
tam, kde vládne smutek a beznaděj…
Dovol ať zůstanu v prostoru Bytí tak dlouho,
dokud budou trvat bytosti cítící
a mého soucitu a pomoci potřebné,
neboť vím, že pouze dáváním
smím Tvé Světlo přijímat…
   S velkým díkem za  rychle sdělené informace o mém otci, Jaroslavu Brejchovi, který byl v Československých legiích na Transsibiřské magistrále od roku 1918 do roku 1920, si dovoluji poslat malou vzpomínku na tohoto, vždy vážného, moudrého, mnohými ctěného a mnou velmi milovaného muže, který mluvil několika jazyky a po mnoho let pracoval na několika českých konzulátech na vysokých postech.

   Je okouzlující a barevný podzim patnáctého roku třetího tisíciletí. Skoro šedesát let zapadlo kamsi za obzor Času od chvíle, kdy jsem naposledy objala svého otce před jeho úmrtím v dubnu 1957. Vzpomínám, jak jsem zhruba před dvěma léty navštívila pořad o československých legionářích, pořádaný v pražské Městské knihovně pod záštitou Mezinárodního českého klubu, a zjistila jsem, že jsem zde snad už jediná, kdo je ještě dcerou dávného legionáře. Většinou mezi posluchači byli spíš vnukové a vnučky. Otci jsem se narodila až po jeho čtyřicátém roce.Velmi mne mrzí, že jsem se dlouhou dobu nezajímala o tu skvělou etapu, kdy českoslovenští mladí muži bojovali v řadách legionářů na Transsibiřské magistrále. Ale můj otec, v mém dětství, tak málo o sobě a té vzrušující době hovořil. Navíc se psala padesátá léta minulého století, Totalita byla už v plné síle a já se nedokázala ptát. Byla jsem velké dítě. Možná s poslední myšlenkou na všechna ta nebezpečí, která mne čekají, umíral. Věděl, že poslední boj prohrál a mne, svého jedináčka, už neochrání před zrůdným fanatismem té doby. Stalo se vše, co se stát muselo a je pravdou, že já ve strázních zrála.
   Až teď, skoro na sklonku svého bytí, skládám třpytné střípky informací, získávané od obdivuhodných českých lidí, ale i ze vzdálené země, z Austrálie. Není to dlouho, co jsem se začetla do článku v krajanském časopise, v Čechoaustralanu. Byl o mužích, bojujících v československých legiích na Ruské frontě. Ale teprve před pár dny jsem, z obdivuhodně přesných archivů pražské – Československé obce legionářské... získala informace o mém otci, „bratru Jaroslavu Brejchovi“, vedeném pod evidenčním číslem 3282. Otevřela jsem si omšelé desky s doklady o otcově životní cestě, ale i album s pohlednicemi a fotografiemi z té velké sibiřské anabaze, končící na lodi, směřující přes Vladivostok a Ceylon do vlasti. Vrátili se čeští hoši-hrdinové a byli po zásluze, doma,  vítáni a oslavováni! Až do doby počátku toho Velkého rudého Maléru, té totalitní čtyřicetileté Temnoty...  kdy byl otcův, do té doby velmi úspěšný život, rozmetán na padrť a on se o něm obával mluvit i přede mnou. Svoji nerozumnou malou holkou, jedináčkem, jedinou nadějí rodu, dokonale neobdařeného potomky. Chránil mne, i když jsem nebyla kýženým synem, hodným předání jeho mužných zkušeností!
   Dotýkám se opatrně teninkého pomuchlaného papíru – průklepáku, na němž je velmi stručně zachycen život Jaroslava Brejchy, život otcův, zřejmě pro potřeby komunistických dravců. Poslední čtvrtina papíru je dokonale zničena a nečitelná. Podlepuji „tátův život“ pevným bělostně čistým papírem a čtu, že se narodil roku 1897 v Královicích u Plzně jako syn bednáře, že studoval vždy s vyznamenáním a ve svých osmnácti létech, hned po maturitě, že  nastoupil vojenskou válečnou službu. Tento jeho ročník byl „odvodem povinný“. Psal se rok 1915 a právě teď od těchto dnů uběhlo sto let. Čtu dál a náhle jasně chápu, jaké významné dění, na té sibiřské etapě legionářského bojování, hodlal můj otec utajit před vládou mocných Rudých. Celé dva roky 1918-1920 jako kdyby z jeho životopisu vypadly, jako kdyby se staly jakýmsi prázdným Časem - vakuem. Ano, chránil takto svou rodinu... jednu malou holku a ... neuchránil.
   Nastala drastická kyretáž vzpomínek a nevratná destrukce části života muže statečného, vlast hluboce milujícího, za ni pod československými barvami a zástavami  hrdě a oddaně bojujícího!  Destruujícími operatéry byli komunističtí vládci. Na tom potrhaném papírku stojí doslova toto: „V roce 1916 jsem upadl za brusilovské ofenzivy na ruské frontě u Lucku do ruského zajetí (4.7.1916 – Kolky) a dostal jsem se do zajateckého tábora, nejdříve v Paratském závodě u Kazaně, pak do Berezovky na Sibiři. V roce 1917 jsem odtud odešel na lesní práce do Bolšoj Rječky u Bajkalského jezera, kde jsem svážel dříví z tajgy pro město Irkutsk. V roce 1918, v srpnu, jsem vstoupil do československé armády na Sibiři (7.8.1918 – Dobrá Perka Irkutsk, pak práce ve štábu čsl. vojsk) a s ní jsem byl v roce 1920 evakuován lodí přes Vladivostok a Ceylon do vlasti. Po návratu jsem prodělal jednoroční abiturientský kurs legionářů  pro obchod s Ruskem při obchodní akademii v Praze“...
   Pak  následuje výčet otcových skvělých zaměstnání, povětšinou  na českých konzulátech. Dortmund, Kolín nad Rýnem, Vídeň. Mluvil několika jazyky. Ani slůvko není na tom teninkém papírku Curricula vitae o dvouletém putování Sibiří, o úžasném životě a práci v putujícím Legiovlaku, o hrdinných bojích s bolševiky, ani zmínka o otcově téměř smrtelném, onemocnění skvrnitým tyfem. Dumám o tom, jak tehdejší mladí muži, dokázali tohle vše přežít a má fantazie pracuje naplno. Vidím těplušky, zavalené sněžnou záplavou, čtyřicetistupňový mráz a vojáky umírající na skvrnitý tyfus s jeho odpornými projevy. Kolem vlaku se ozývá ostrá střelba, ale nablízku jsou i bratři, také dobří, své práce znalí lékaři a obětaví ošetřovatelé. Rodiče mladých mužů jsou tak daleko, i v milované Praze a nic o svých nemocných chlapcích nevědí. Bože, jak strašné chvíle! Možná vojáci psávali dopisy domů a já věřím, že listy do rukou jejich milovaných došly. Ale pryskyřicí vonící tajga i přečisté panenské jezero Bajkal musely být okouzlujícím a nezapomenutelným zážitkem.
    Když nastala druhá světová válka, musel se otec vrátit z vídeňského konzulátu domů, do Prahy. Po válce byl komunisty přinucen odejít z vysokých postů ministerstev, navléci si montérky a jít pracovat jako prostý dělník do vysočanské fabriky. Zvládal i tento boj. Ale v padesátých létech už nedokázal všechna ta příkoří stres a velké změny vydýchat. Onemocněly mu plíce a otráven celkovou sepsí na duchu i na těle svůj Velký boj prohrál. Ale ani ta stará Kmotra zubatá ho nedostala na lopatky. Do poslední chvíle  bojoval! Zemřel  v roce padesátém sedmém v pražské nemocnici, vsedě... za stolem. Bylo mi šestnáct, právě jsem se poprvé bláhově zamilovávala, tančila motýlí tance v prvých tanečních a otcův odchod mou duši na dlouho oblékl do černého. Ještě dnes mne děsí temný chochol kouře, vlající nad pražským krematoriem. Za krátký čas po jeho smrti jsem si začala psát své „Hovory k sobě“, které kromě svých knih básní a povídek píši dodnes.
   Oparně zavírám omšelé desky, v nichž je uložen jeden zajímavý lidský život a ještě chvíli okouzleně hledím na otcovy jmenovací dekrety s krásnými podpisy ministrů Dr. Eduarda Beneše a Jana Masaryka. Jsou plné jedinečné energie a já věřím, že nic, co bylo vykonáno z lásky, soucitu i vědomé povinnosti k milované vlasti se neztratí... Nikdy neztratí. Nezanikne. Ani životy československých legionářů nebudou zapomenuty. Přišli už noví mladí a zajímaví lidé. Pátrají v archivech i ve vzpomínkách nás, nečetných už pamětníků. A seriosně se snaží přiblížit tuto vzdálenou dobu lidských dějin všem, kteří touží naslouchat. Legiovlak je opět na kolejích a jede! JEDE! Ale možná se jen  lidská nezanikající Vědomí znovu navrací, možná jsou tu znovu hrdinní legionáři, jen v nových tělech Časem putující...! Už vím, a s radostí a hrdostí vnímám, jak byly životy těchto  mužů VELKÉ a v obdivu a úctě se před nimi skláním!

 
 
     1.listopadu 2015  Alena Klímová – Brejchová - dcera
Alena Klímová-Brejchová... Tvá dcera



Zpět na články

 
© 2009-2016   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one