Znám Tě… Lásko zlatobílá…
 
Už netoužím být NIKÝM
 já, žena v divné role obsazená
Chci jen vzlétat nad Planetu Žití
 křídla nad lesy i nad vodami rozevřená
 
Toužím jen tak v jasu Slunce BÝT
vznášet se a zpívat… také tančit
vlahý mořský vánek z dlaní pít
Mít Krásu v očích a nožky lančí
 
Já své štětce i pera větrům daruji
a z knížek postavím si žebřík do Nebe
Na oblaka vpíšu, že neskonale miluji
že neumím žít, Lásko zlatobílá, bez Tebe
Je pozdní večer… ne, není prvý máj. Léto už zestárlo, stejně jako já, ale v této magie plné chvíli cítím, že prvá zářijová noc dnes vloží do dlaní říčního veletoku obolus měsíce v úplňku jako vzácný zlatý dar. Jaká to podivuhodná bledá tvář je na nebi zavěšená… cosi mi kamennými krátery úst sděluje ten podivný osamělý paparrazi. Brzy se už stmívá, ale načechrané obláčky bělostných a štíhlokrkých labutích těl ve mně stále ještě evokují vzpomínky na milování, na světlo, čistotu a krásu. Ochladilo se a nad ztemnělou hladinou řeky se zvedá lehounký parnatý závoj. Vlní se a duchovitě vznáší… lísá se k mým nohám jako průsvitné… až nezemsky jemné zvířátko.
  Cítím lehký úlek… Jako kdyby z poříčních vysokých travin vyrostla, odnikud přišlá… důvěrně a zcela náhle… usedá po mém boku mladá temnooká žena. Neznám ji a přece je mi její krásná tvář blízká, tak velmi povědomá. Rudá suknice odhaluje opálená lýtka bohyně a na prstech bosých nohou se jí perleťově lesknou dokonalé malé nehty.  Předlouhý cop havraních vlasů mi s hadí hebkostí pohladil ramena. Žena mi upřeně hledí do očí a usměvavě tvrdí, že je Vědma, sestra dávných Druidů! V rukách, které se podobají bledým štíhlým poupatům lotosu, svírá svazek podivných karet. Hraje si s nimi, zručně je míchá a náramky na jejích zápěstích chrastí jak ocásky chřestýší. Tvrdí, že mi touží něco zajímavého sdělit. Vyložit… osvětlit nejbližší Budoucnost. Hbitě vytváří na plochých kamenech říčního břehu z karet barevný vějíř a barrandovské skály s úžasem přihlížejí. Ještě slyším, jak v koruně olše tíknul ospalý pták, když cítím že jsem kamsi vedena.
Ó, ne… nechci znát svoji budoucnost, jsem nestatečná a neodvážím se pohlédnout Osudu do tváře! Kovadlina  mého srdce, ukrývající se v žebernatém koši hrudníku zrychlila svůj tep! Temné oči Vědmy se noří do mých…  ach, ano, vnímám, že kamsi odlétám… jen ženin sametový hlas je se mnou… Přes jakousi mlhu, zlatými šupinkami zvířenou, slyším slova: „Dnes, za malou chvíli, přesně na tomto místě, se setkáš se svým otcem a matkou!"
 Bože, tohle nemůže být skutečnost! Vždyť ti dva již po mnoho a mnoho let tlí v drahocenných modřanských hrobkách a já se neodvažuji v představě ztvárnit kostlivou podobu jejich odložitelných těl. Nechci vidět strašidelnou současnost destrukce jejich hmoty! To, co poplatné pažravé enklávě červí, zbylo z milovaných tvarů. Náhle cítím lehký náraz, jako bych se pádem z malé výše probudila. Jsem sama a tvrdé kamení břehu se mi zařezává do svalů. Jakýsi osamělý rybář medituje nad nahozenou udicí na špici své pramičky, zakotvené poblíž omšelého pilíře branického mostu. Je ticho, nikde ani živáčka a mlha se z hladiny řeky vyplazila i na poříční luka a potácivě tam tančí jak tlupa opilých duchů.  Jak mléčná plasma utlumila dusot dvou koní, které se, obsednuti  svými jezdci, navracejí ke stájím. Zdáli slyším  rychlý rytmus jejich okovaných kopyt. Souznívá s tepem srdce mého. Jezdce přes mlžnou membránu nevidím.
Zaržání a lidský smích. Koně se zastavili za mými zády. Otáčím svou tvář a  udiveně hledím na jezdce v jejich sedlech.  „Ahoj mami… ahoj babí… co tu v té mlze hledáš? Otoč k návratu. Uvidíme se za chvíli u večeře"…  
Cesta ke stájím vede po široké a dlouhé louce. Je volná… Do slabin patami k trysku právě pobízejí koně můj syn a moje vnučka mladičká.

 31.8. 2012
 Kdyby konečně lidé přijali fakt reinkarnace, svět by otočil své koně z husté mlhy  Nevědění k zářícímu světlu Poznání… Bože, je-li to Tvá vůle, nechť se tak stane!

Zpět na články

 
© 2009-2017   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one