Znám Tě… Lásko zlatobílá…
 
Už netoužím být NIKÝM
 já, žena v divné role obsazená
Chci jen vzlétat nad Planetu Žití
 křídla nad lesy i nad vodami rozevřená
 
Toužím jen tak v jasu Slunce BÝT
vznášet se a zpívat… také tančit
vlahý mořský vánek z dlaní pít
Mít Krásu v očích a nožky lančí
 
Já své štětce i pera větrům daruji
a z knížek postavím si žebřík do Nebe
Na oblaka vpíšu, že neskonale miluji
že neumím žít, Lásko zlatobílá, bez Tebe
    Určitě lze říci, že jen s nejvyšší mírou empatie, vhledu a samozřejmě i intelektuálního uschopnění, lze rozeznat to, co toto nabádavé trojslovní znamená. Co smí přinést do jednotlivých lidských životů. Je to patrně jedno z nejdůležitějších zadání, od něhož se odvíjí jak duševní, ale i tělesné zdraví, a též další možné duchovní dozrání jednotlivců.
    Toto doporučení „Poznej sám sebe“, se prolnulo i do hlavního léčebného záměru dvou lékařů, psychiatrů a psychoanalytiků, kteří v minulém století pomáhali mnoha hledajícím a psychickými poruchami trpícím pacientům. Jedná se o muže, dosud považovaného za nejslavnější osobnost Švýcarska, o Carla Gustava Junga (1875 – 1961) a o dvacet let staršího psychiatra, Sigmunda Freuda. Jen velmi obtížně lze přiblížit život Jungův, který byl mnohovrstevnatou vysoce kreativní, ale i rozporuplnou osobou, hluboce ukotvenou v transcendentálních oblastech a v mystice. Jen málo lze odtajit z jeho údajné autobiografie, známé jako „Vzpomínky, sny, myšlenky“, která však už byla vydána posmrtně. Jung je presentován jako příklad heroizovaného individua – člověk-Bůh, i jako objevitel archetypů z transpersonální reality „Kolektivního nevědomí“, a může se zdát, že i on sám ve svoji výjimečnost uvěřil.
     Rozhodně se netajil svým posláním, které mu umožňovalo i jeho povolání psychoanalytika. Jeho záměrem bylo, aby si pacienti… poznáním sebe uvědomili Boha. A to…  pro dobro samotného Boha! Přesto… či právě proto, že vyrůstal v ortodoxní katolické rodině, stal se v dospělosti kacířem a pohlížel na řád židovsko křesťanských teologií, jako na nepřítele života samého. Podle knihy Richarda Nolla, „Árijský Kristus“ (cena Asoc. Amerických nakladatelů r. 1994), prý vždy zaklel, když se řeklo „církev“. Zajímavostí je, že ač už v roce 1913 plně přijal novou pohanskou identitu, později sama sebe počal vnímat jako by splynul právě s tímto dávným židem-bohem, ovšem v árijském kontextu. Fabulací bylo, že Ježíš, nemusel mít židovskou krev, což výborně odpovídalo tehdy všeobecně přijímanému nacionálnímu pohledu na svět.
     Avšak v průběhu své lékařské praxe se mu u psychotiků všech druhů dostalo zkušenostního poznání, že poruchy osobnosti v mnoha případech pramení právě z jakéhosi vytěsnění, popření víry svých předků a následně dobrovolného opuštění této ideologické platformy. Aby se dosáhlo zlepšení psychické nemoci, je nutno vyplnit tento vyprázdněný prostor ideologií-vírou, jinou. Jung procházel touto složitou cestou též, jako usilovně hledající průkopník a pátral v oblastech polytheismu, spiritismu a okultních vědách, orientoval se v božstvech helénského světa, v mazdaismu, v řádech zednářských -  v rosekruciánství, prozkoumával kult Slunce i demiurga, který se za ním skrývá a mnohdy klesal až do hlubin pohanského nevědomí. Snad nejvíce mu byl později blízký mithraismus, dualistické mazdaistické náboženství Perzie… přesto fabuloval o tom, že z pohanských kultů, k němu přichází vše důležité a tvůrčí.
    Jedno je však jisté. Jeho víra v duchovní svět byla zcela konkrétní. Je nutno dodat, že se svobodnými zednáři se setkal ještě za studií, získal esoterický pohled na náboženství a díky jejich vlivnému řádu se lehčeji asimiloval do švýcarské společnosti. Později v jeho životě mu byl blízký kříž obalený růžemi, Strom života, tajné bratrstvo osvícených, iniciační obřady, esoterika a okouzlený velmistr Jung k erbu rodiny přidává i symboliku alchymistické zlaté hvězdy. U příležitosti založení Psychologického klubu připomíná ve svém projevu nejen starce Filémóna, svého niterného mistra-gurua, ale i rytířstvo, hledající svatý grál z Wagnerova Parsifala, i rozekruciánské bratrstvo, z obdivovaného Goethova fantazijního spisku. Svaté řády, tajemnost hledání moudrosti, léčivé síly a duchovní spása. Je zajímavé říci, že v té době byl Jung přesvědčen též o pokrevním příbuzenském vztahu s J. W. Goethem – velikánem-geniem, a též zednářem. Ke konci svého života však už věřil, že jako avatar, je přímou reinkarnací tohoto velkého ilumináta. Vlastně tímto vyjádřil svůj postoj k fenoménu života po smrti i k mnohonásobné existenci… a je zajímavé, že bral v úvahu i možnost, že Zlo hraje tajuplnou úlohu ve vysvobození lidí z temnoty a utrpení.
     Pro Junga byly veledůležité jeho sny i jakýsi trans, do kterého dokázal vstupovat. Není lehké pro lidi věřící pochopit, jakými způsoby Jung navozoval svůj trans, v němž údajně komunikoval s mrtvými, s netělesnými entitami tajemného původu, jako byl jeho už zmiňovaný duchovní mistr Filémón ( stařec s bílým vousem a křídly v barvách ledňáčka). S ním prý dosahoval nejhlubšího porozumění lidské psyché. Zde se nelze spolehnout na racionální myšlení. V určité fázi svého života (prosinec 1913)… a po transcendentálním zážitku, se počal cítit jako Árijský Kristus, který nachází mezi svými pacienty apoštoly a díky své propracované léčebné metodě analýzy, sliboval vyléčení a spásu. Byly to bezesporu jeho vlastní  zkušenostní prožitky z nadreality, které pronikly do jeho vědomí a on je upotřebil v obdivovaném přístupu své lékařské a duchovně léčitelské praxe.
     Poznej sám sebe…Ano, on dokázal u svých pacientů, za pomoci slavné analýzy, odhalit kořeny vrostlých problémů, odblokovat znovuprožitím traumata a dokonce nemocné posunul ke stavu ozdravení tak, že se nemocní  stávali svými vlastními léčiteli. Odrazili se ode dna a vypluli ze dna Temné noci Duše ke Světlu znovu získaného sebevědomí a sebeuvědomění. Byli schopni, Jungem vyučení a uzdraveni, analyzovat druhé a tím jim pomáhat. Kromě velmi bohatých pacientů, jakými byli například jedinci z rodin Rockefellerových a McCormickových, kteří dopomohli k rozvoji kultu jungiánství i jinde ve světě než ve Švýcarsku, bylo však dosti i jiných pacientů, kteří nedokázali přijmout Jungovo novopohanství, ani jeho příklon k polygamii, a odcházeli od něho. Stalo se to nakonec i jeho o dvacet let staršímu „otcovskému“ příteli, doktoru Sigmundu Freudovi, jehož analytická metoda léčení byla založena na odblokování výhradně sexuálních traumat a komplexů. Freud byl židovsky laděný jedinec a Jung adoroval Árijství. Problematika rozdílů mezi Árijci a Semity se objevila v korespondenci obou lékařů už v roce 1909 a za tři roky došlo k jejich odklonu. Nutno však říci, že Jung byl ve svém mládí Sigmundem Freudem tak okouzlen, že prý to hraničilo až z láskou. Až ve zralém věku naznačil, že měl v mládí nějakou nestravitelnou homosexuální zkušenost, ale podařilo se mu „utéci“. Jeho životopisci skrytě naznačují, že i v dospělosti měl z mužů jisté obavy.
     Oba tito význační lékaři dokonale pracovali s lidským podvědomím či jak to Jung nazýval s nevědomím, kde kořenil problém. Dokázali donutit pacienty, aby „poznávali sebe“.  Už po roce 1900, kdy počal  C.G. Jung svoji kariéru na klinice Burghölzli ve Švýcarsku, se stále více zabýval okultními vědami, mesmerismem, parapsychologii i spiritismem, protože existence lidské duše po smrti byla stále otevřenou otázkou. Avšak psychoanalytická léčba k němu přiváděla stále více pacientů a pacientek, trpících i progresivními degenerativními poruchami. Hlavně pro ženy se stal Jung kultem… uctívanou entitou. Dámy trpící nejrůznějšími duševními poruchami, neurastenií, agorafobií, hysterií a nejrůznějšími psychózami, se rády se podvolovaly jeho analyzování a dokonce se některé stávaly jeho milenkami. Neměl s tím už problém, ač byl ženatý a otcem jediného synka a dvou dcer.
Díky kataklyzmatickému setkání s charismatickým pacientem-lékařem, závislým na morfiu, Otto Grossem, dospěl Jung totiž k přijetí a adoraci polygamie, jako východiska z mnohých duševních problémů. K setkání obou těchto mužů došlo už v roce 1906. Propagace oživení kultury prostřednictvím sexuálního osvobození z pout nepřirozeně civilizované společnosti Junga velmi zaujala, což u něho znamenalo hluboký osobní přerod. Od roku 1910 byl posedlý myšlenkou, že libido, které v nás přežívá… je Bůh!
     V té době však mnozí světoví psychologové vyjádřili své znepokojení nad Freudovsko Jungovskými metodami psychoanalýzy a oprávněně jim to připomínalo nový kult pseudovědeckého náboženství. Ateisticko materialistická povaha metod léčby jim byla nepříjemná a analytické hodiny pacientů nazývali zpovědním rituálem skandálních informací. Psychoanalýza se vědeckým elitám jevila jako náhrada klasického náboženství, jako kult klienta… a toto vše, i jakýsi pohansky laděný Jungův fanatismus, nakonec vyděsil i samotného Sigmunda Freunda.
     Na závěr lze říci, že je až neuvěřitelné, jakými duchovními prostory prošel lékař Jung ve svém vlastním hledání a poznávání sebe. Je možno se ptát, jak důležité je pro dědictví… i v dnešní době využívané psychoanalýzy, fakt, že se stal C.G. Jung v opakovaném transu Bohem se lví hlavou, jehož tělo je obtočeno hadem? Stal se opravdu Deem Leoncephalem? Odhalil nám vlastní tajná „Já“, mysteria i nevýslovné tajemství – imago - dei? Bylo to opravdu mythologické „Střetnutí s nevědomím“? Poznal sám sebe v iniciačním zážitku splynutí s Bohem - Árijským Kristem?  Jedno je jisté. Tážeme-li se správně, dostane se nám té správné odpovědi… Nu… tažme se tedy… Tažme! Je totiž jisté, že kdykoli obrátíme svůj pohled k nejvnitřnějšímu nitru, ke svému „Já“- prostoru odpovědí, smíme intensivně vnímat čiré působení ducha, které nemůže nic změnit a které samo tvoří děje našeho Bytí v nádherném prostoru tohoto světa Stvořených...

                                                                                                             BO.-žena




Zpět na články

 
© 2009-2017   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one