Znám Tě… Lásko zlatobílá…
 
Už netoužím být NIKÝM
 já, žena v divné role obsazená
Chci jen vzlétat nad Planetu Žití
 křídla nad lesy i nad vodami rozevřená
 
Toužím jen tak v jasu Slunce BÝT
vznášet se a zpívat… také tančit
vlahý mořský vánek z dlaní pít
Mít Krásu v očích a nožky lančí
 
Já své štětce i pera větrům daruji
a z knížek postavím si žebřík do Nebe
Na oblaka vpíšu, že neskonale miluji
že neumím žít, Lásko zlatobílá, bez Tebe
    Na počátku bylo slovo a já si kladu otázku, zda lidská slova bohatého jazyka Čechů dokáží být štětcem, který může na bílou stránku vykreslit portrét zajímavé současné ženy, na tomto území, v srdci Evropy, žijící a tvořící.
Před několika léty, brzy po narození jednoho ze svých deseti vnoučátek, jsem zcela náhodou potkala jakousi „vědmu“, která mi sdělila, že přesně v polovině měsíce, ve dni patnáctém, se rodí „Mágové“. Zmizela jako pára nad hrncem, já se tomu zasmála a pustila to z hlavy, i když právě patnáctkou signované zrození potkalo dvě z mých milovaných  mrňavých nezvedenců-vnoučátek.
     Vzpomněla jsem si na tuto vzdálenou chvíli, když jsem počala psát tento zápis-portrét. V rozsáhlém curriculu vitae PhDr. Věry Martinkové, CSc., o jejíž portrét se chci právě pokusit, se dočítám, že i ona se narodila přesně v polovině krásného měsíce máje, roku osmačtyřicátého, v minulém už století. Prvně se nadýchla ve Vysokém Mýtě, kde též absolvovala studia na tamním gymnáziu. Později, už v sedmdesátých létech minulého století, dokončila Filosofickou fakultu University Karlovy v Praze v oborech český jazyk, filosofie a výtvarná výchova. V roce jedenasedmdesátém získala titul PhDr. v oboru český jazyk a teorie literatury a v roce osmaosmdesátém i titul kandidátky věd v oboru didaktiky českého jazyka a literatury. Aby všeho toho studia, obhajob disertačních prací a vší té studijní anabáze nebylo málo, přidala si už v raném mládí studia na odborné výtvarné  škole - Hollarce v Praze. Uf…!
     Jenže tato Věřina pozemská cesta měla… má ještě jiný rozměr. Stala se manželkou a matkou, což v Totalitou postižené české kotlině bylo pro neustále pracující ženy vysoce náročné a mnohdy stresující. A já si kladu neustále otázky, jakým podivným rozměrem pozemského času tato zajímavá žena vlastně v Bytí disponuje? Práce a náročná činnost, která stále ještě nekončí a vyplňuje její dny i dnes, by se vešla do životů nejméně pěti velmi zaměstnaných žen. Nekončí její výtvarná činnost, její povinnosti šéfredaktorky zajímavého nakladatelství, nekončí ani v nejmenším úloha manželky a paní domácnosti i prarodičovské  snažení.
     Usilovně dumám, jak jen tohle vše dokázala a dokáže zvládnout vysoká dlouhonohá žena s gloriolou temných přirozeně zvlněných vlasů. Je možné, aby žena, kdysi v mládí podobná pohádkové Sněhurce, obklopené pěti malými trpaslíky-synky (dva vlastní a tři svého pozdějšího manžela) dokázala pracovat po čtrnáct let jako pedagog, přednášet na Karlově universitě didaktiku češtiny a později být šéfredaktorkou tří nakladatelství a při té příležitosti si jaksi odskočit a vytvořit při tom odskoku více než čtyřicítku učebnic pro předmět český jazyk a literaturu, a to pro všechny stupně českých škol? Nelze se při této příležitosti nezmínit o nedávném významném počinu, směrovaném ku pomoci budoucím českým autorům, spisovatelům a básníkům, k lidem literárně činným. Vznikly tři ucelené knihy-učebnice s názvem Tvůrčí psaní. Pojednávají v širokém záběru o poezii, próze, dramatu a dalších stylech tvůrčího psaní a paní Věra v nich využívá svých dlouholetých odborných a didaktických zkušeností, ale i zkušeností šéfredaktorky a nakladatelky. Nic nechybí, ani lapidární objasnění dávného útvaru, jakým je pro básníky Sapfická strofa… Nechybí ani nabídka korespondenčních kurzů pod jejím vedením.
    Vytvořit knihy, tolik knih, jak po odborné, tak dokonce i po výtvarné stránce? Zcela marně si časový rozměr k tomu potřebný zkouším představit. Je za tím vším jakási absolutní pracovitost, nerespektování času, nutného pro odpočinek, totální opomenutí potřeb svých, či vše je jen jakási nelehce rozumem uchopitelná Bílá Magie ryze ženské Tvorby?
     Paní Věra je i představitelkou ženy, která naplno prožívala čtyřicetiletí totality s jeho složitými peripetiemi nesvobody a útlaku i s nemožností použít… využít například pomoci služebných duchů. Později jí sice stál po boku na prvý pohled nesourodý silný muž, její manžel se širokým laskavým srdcem, přirozenou moudrostí a nezměřitelnou životní energií. Byl námořníkem, často byl tudíž velké rodince vzdálený, a tak si lze představit, že paní Věra bývala na domácnost i na práci sama.
     A tak se znovu snažím vžít do jejího života, nejde mi to, ale zkouším si představit, jaké  zázračné síly použila například ke své velice rozsáhlé výtvarné tvorbě. Od roku sedmdesátého devátého se věnovala především volné a užité grafice a ex libris. Ilustruje i vlastnoručně napsané učebnice a vedle toho… jen tak… snad pro potěšení, sepsala a též ilustrovala řadu svých beletristických knih s tématy detektivními. Jen tak… jako by o nic nešlo, ilustruje desítky a desítky básnických sbírek těch zralých, ale i ještě zelených básníků. (Např. významného a jí obdivovaného Jana Skácela… J. Nohavici a dalších). K tomu, aby nic nechybělo, je profesionální novinářkou.
Listuji její biografií dál a čtu jednotlivé díly dvoustránkového vyčíslení jejích samostatných výtvarných výstav, ale i těch kolektivních… a polykám. Rok 1982 je začátek a výstavy zhusta pokračují až do století jednadvacátého. Je tohle vůbec rozumem pochopitelné? Čtu se zájmem, kolik domácích a zahraničních ocenění získala doma i v zahraničí, především v soutěžích ex libris. Je tu i prvá cena v mezinárodní soutěži Ex libris Fondation Tailor v Paříži z roku 1989, je tu i zastoupení ve sbírkách nejen českých, ale i nizozemských galerií, v muzeu v Sint-Niklaas v Belgii, v Paříži, Majdanku, Los Angeles a dalších.
     Bože, jak to tahle, na první pohled jemná, křehká a až jaksi plaše se prezentující dáma zvládla? Z vlastní zkušenosti vím, jak fyzicky náročná je pro ženu příprava výstav výtvarného díla. Vždyť jen adjustace obrazů, jejich výprava do galérií, zvlášť do zemí cizích, musí zabrat mnoho času a spotřebovat v našich podmínkách mnoho sil. Většinou na to nebývá už takovýto umělec sám. Zkouším si představit, jak tato žena, máma a babička jedenácti vnoučátek sedí v nočním ztišení nad křehkými a jemnými grafikami, jak kreslí na litografické kameny, používá suchou jehlu, tuš, jak tvoří své andělům podobné útloučké bytůstky, květiny, frotáže listů, pootevřená okna i dveře do imaginárních prostorů. Jsou stejně jemné a křehké jako jejich tvůrkyně a je v nich symbolika setkání, rozchodu, lásky i nenávisti, někdy i samoty a opuštěnosti.
    S celou svou pokorou a neobyčejnou něhou se paní Věra Martinková dotýká života, tak jako kdysi, když byla malá divoká holka a hrála si se stříbrnými odlesky na vodní hladině potoka. Okouzlující třpyt však je i na hladině jejího Bytí, někdy ten jas až v očích zabolí, někdy proklouzne mezi prsty jako lesklý peníz. Možná jí grafické náčiní kdysi dávno vypadlo z prstů únavou… zděšením, že noc pomalu končí a vlastně už dnes musí pětici synků vypravit do školy i s přípravou svačin do školních brašen. Snad ještě i dnes, při nočním bdění, pohladí desky knihy… Elegie Jiřího Ortena a nechá si do unavené mysli vplout verše… Byl jeden převozník. V kraji, kde není mostů převážel pocestné na nedostupný břeh. Měl dům a pevnou loď. Říká jí: pohleď, rostu, když ruce ponořím do proudu ve veslech… Co o něm věděli ti, co se nevraceli! Co o nich věděl on! Co řeka! Co proud! Jen to, že prostě je, že na chvíli ho zřeli. Jen to, že musili přijít a odplynout…
     Známe se s paní šéfredaktorkou Věrou Martinkovou desetiletí a za tu dobu jsme se staly přítelkyněmi, alespoň bych si to velmi přála. Některá naše životní zastavení se sobě velmi podobají. V soutěži o počet vnoučátek prohrávám o jediné, ale vím, že i ona je těm svým hlídací starostlivou babičkou.
 Často navštěvuji její nakladatelství v Dobřejovicích u Prahy. Ano je pro mne alfou-omegou, ostatně takový je i název jejího nakladatelství. Sedíme v pěkném moderním domě, plném zajímavých obrazů i jejích grafik, k zákuskům pijeme dobrou kávu a povídáme si… O problematice mé nově vydávané sbírky Sonetů, o jejích korekturách, které ona s obdivuhodnou precizností a shovívavostí zvládá, a já naplno a beze zbytku vnímám její  vysoce profesionální přístup k lidem, hodlajícím vydat své myšlenky, ale i jaksi nezvykle empatickou, profesionální a přátelsky laskavou pomoc mnohým začínajícím autorům. Magickým způsobem dokáže zvětšit, rozšířit… pozemský rozměr svého vlastního času a věřím, že je to pro ni oblažující. Na pohovce klidně leží její královsky vyhlížející bělostný kocour. Jeho srst je tak zářivá, až to udivuje. Není v ní ani jediný barevný chloupek. Je-li černá kočka symbolem temné magie, pak ta bělostná… no vždyť se paní narodila přesně v polovině nejkrásnějšího měsíce v roce, máje, měsíce nejen Máchovy lásky, a obdarovávající pomoc, nám, bližním, je v  jejím životním zadání skvěle rozeznatelná…

… Rozmlouváme… Setkání je náhle dotek modrý a zlatý, nad hnízdy zní Čas jak tóny fléten a bezrozměrný Prostor kolem vane. Stoupáme i klesáme v závrati a Slova jsou magická zaklínání. Jak hmyzí křídla od úst nám opadávají, ze srdcí odlétají, lehké jak peroutky z bříšek kolibříků… Rozmlouváme… Jsme kapky deště, kondenzát vůně jasmínu, hvězdný prach na kakostové louce, jsme stromy, co na hladině korunami koření, a odtajené Bytí nás krotce omývá…

                                                                                                                           BO.




Zpět na články

 
© 2009-2017   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one