Znám Tě… Lásko zlatobílá…
 
Už netoužím být NIKÝM
 já, žena v divné role obsazená
Chci jen vzlétat nad Planetu Žití
 křídla nad lesy i nad vodami rozevřená
 
Toužím jen tak v jasu Slunce BÝT
vznášet se a zpívat… také tančit
vlahý mořský vánek z dlaní pít
Mít Krásu v očích a nožky lančí
 
Já své štětce i pera větrům daruji
a z knížek postavím si žebřík do Nebe
Na oblaka vpíšu, že neskonale miluji
že neumím žít, Lásko zlatobílá, bez Tebe

Otázky pro paní básnířku Alenu Klímovou, zpracované panem Vladimírem Stiborem I.

 
1.- Můžete zavzpomínat na své dětství nebo se ve svém životě k němu neustále vracíme?
    Mé dětství bylo ve znamení druhé světové války a hned po ní nastupujícího režimu Totality. Milovala a obdivovala jsem svého otce, vynikajícího malíře a portrétistu, legionáře na ruské frontě, který dlouhá léta pracoval v diplomatických službách na Československém konzulátu v zahraničí. Byla jsem jedináčkem už starších rodičů, a  to dosti divokým a nezvladatelným. Vyrůstala jsem spíše jako urostlý, štíhlý, rytířský hoch, než jako děvče. Snad jsem se otci snažila nahradit syna, kterého asi postrádal, a také jsem od nejútlejšího dětství zuřivě kreslila a malovala. Otec měl z dvou prožitých válek podlomené zdraví a co nedodělaly vojny, to udělala vláda lidí po roce 48. Nezvládl to a brzy zemřel. Jeho pronásledování jsem těžce nesla a poprvé jako dítě procítila nenávist.  V mém útlém dětství se v naší rodině objevil jakýsi léčitel-jasnovidec a ten mým příbuzným sdělil, že mám veliký dar od Boha. Myslím, že na to jaký, nikdo až do dnes nepřišel. Pamatuji se, že mne, už jako malé děvče, neustále pronásledoval neodbytný a silný pocit,že se musím na cosi Rozpomenout. Přijít na to, proč na světě jsem. Chvíli poté, co jsem si přestala hrát s panenkami, jsem se seznámila se svým, o dost starším životním partnerem a musela jsem se, ještě jako nezletilá, vdávat. Od té doby si píši jakýsi Občasník, jakési „Hovory k sobě" a zjišťuji, že si vlastně člověk sám se sebou nejlépe poklábosí…


2.- Používáte pseudonym BO-žena. Básník obyčejných, žena. Kdy Vás poprvé napadl?
    Dumám, jak tohle popsat co nejpřesněji. Děj, který mne k tomuto „Novému jménu" přivedl… snad ke jménu jakéhosi Zasvěcení, jak to bývá popisováno v mystických spisech, náleží do roviny většinou lidmi nazývané jako Nadreálná. Prostě jednoho letního rána v mé vilce na Sázavě, mi při probuzení podala má, tehdy zhruba sedmiletá, vnučka maličký ušmudlaný proužek papíru, na kterém bylo hůlkovým písmem napsáno toto: „Na oblacích rozsviť jméno své a naplň Poslání". Když jsem přestala lapat po dechu v údivu co to dítě napsalo, počala jsem se svého  niterného Mistra a rádce tázat, jaké jméno mám rozsvítit ve své mysli, a asi též v  prostoru  nás, bytostí Stvořených. No a pak mi toto jméno bylo, obvyklým transferem imaginace, jakým ke mně přicházejí verše… sděleno. I jeho hluboký význam. Prvá dvě písmena „BO"jsou iniciály slov „Básník Obyčejných" a já vím, že velmi toužím být básníkem těch nejslabších, nejvíce trpících, těch co potřebují léčbu Slovem-informací. Možná neobyčejných Obyčejných. Ano, takovouto „ženou" se opravdu  toužím v této inkarnaci stát.

3.- Nechtěla jste být spíše něčím jiným, malířkou, sochařkou, fotografkou?
    Od svého dětství jsem se toužila stát malířkou. Ještě i dnes je při této tvorbě pocit mého štěstí nejplnější, nejcelistvější. Později jsem zkoušela své obrazy i vystavovat, mnoho jsem jich však nakonec spálila na velkém ohni a mé snažení zemřelo na neschopnost vyrovnat se s krutou kritikou těch, které jsem svými obrázky chtěla obdarovat.  Celý produktivní život jsem byla jakousi „alchymistkou" a byla jsem při této činnosti šťastná. Ale bezpečně vím, že jsem nikdy netoužila být básnířkou… ani jsem na to, do svého duševního úrazu nepomyslela. Dodnes jsem však přesvědčena, že nejvíce ze všeho bych chtěla léčit těla i duše těch, kteří naši pomoc v tomto, mnohdy nehostinném prostoru, potřebují. No tak snad někdy příště se mi to lépe podaří. Uvidíme.

4.- Jste pravidelnou členkou pražské Kavárny Poetika. Můžete přiblížit její poslání
    a atmosféru?
    O Kavárně Poetice mohu říci, že je to, zejména v dnešní dravčí době, velmi potřebný pořad, a to nejen pro Pražany. Je zde už více než desetiletí dávána mnoha tvůrcům poesie skvělá příležitost presentovat svá díla v dobře připravené dramaturgii. Přesto musím konstatovat, že tento projekt celou dobu hrdinně bojuje s nejrůznějšími potížemi, i finančními samozřejmě. Největším problémem bylo a je, nalezení vhodných prostorů, zapůjčených bez nutnosti úhrady. Kavárna hledá sponzory.Opravdu za významnou skutečnost lze považovat, že tento pořad podává naší společnosti výběr z dobré poesie, dnes tak hloupě opomíjené a mnohdy vysmívané. Z poesie, která  vždy v dějinách představovala a i nadále představovat bude… vrchol literatury, literárního umění a snažení. Stále bude platit dávná věta jakéhosi vládce: I když jsem se narodil králem, neumím a nemohu se stát básníkem.

5.- Jaké životní období Vás nejvíce poznamenalo?
    Asi nejvíce mne poznamenalo období let sedmdesátých minulého století. Vstoupila jsem do dospělosti a nastaly velké problémy, partnerské… rodinné. Období bolesti, strázně, absolutní ztráty sebevědomí, depresí… onemocnění mé psychiky. Až téměř v dnešní době jsem konečně dokonale pochopila, jak přesně na míru mi toto období šité bylo. Při studiu Šamanismu jsem nedávno zjistila, že pokles na „dno" svých sil a následné obnovení dobrého stavu mobilizací vlastních sil, může vést k rozvinutí zajímavých schopností. Například léčitelských, spirituálních, ale samozřejmě i tvůrčích. Takže jsem za toto ne-náhodné přetěžké období velmi vděčná.

6.- Kdo ze spisovatelů či básníků Vás nejvíce ovlivnil?
    Od nejútlejšího dětství jsem byla vášnivou čtenářkou a hltala jsem veškerou literaturu, která mi přišla pod ruku.V otcově knihovně však byly knihy převážně cizojazyčné, protože on sám ovládal jazyků sedm. Vzhledem ke svému psaní básní se zmíním o některých básnících, kteří mne dokázali zručně provázet na cestách poesie. Především je to Jiří Orten. Miluji jeho  zralé verše, které psal tak neuvěřitelné mlád.  Mí favorité však jsou i všichni Proklatí, včetně paní Marcelíny Desbordes Valmorové, Hlaváček, Sandro Penna, Nezvalův Robert David a jeho Sonety Zachránkyni a v neposlední řadě podivuhodný Brit Tedd Hughes se svými jeskynními ptáky. Se svým vnitřním zvířetem-Vránem. Nelze vyjmenovat všechny ty, kteří mne ovlivnili v oblasti duchovního léčitelství, ale nejvíce to byla paní Barbara Ann Brennanová a v oblasti studia mystického a spirituálního samozřejmě Paul Brunton, Weinfurter, Minařík, ale i Ab-drus-chunovská filosofie, učení manželů Tomášových ale nejvíce si  vážím Tibetské knihy o životě a smrti,  buddhistického mistra, Sogjála Rimpočhe.

7.- Co si myslíte o současné české poezii a próze? Neztrácí tak trochu dech?
    Naší současné literatuře škodí politická residua, vytrvale na ni lpící a pramenící z polistopadové změny ve vládnoucí garnituře. V neposlední řadě ji škodí zaměření výhradně na obchod, a to i v produkci velkých nakladatelství. K tisku svých knih se zde dostávají i mnozí zahraniční píšící, pro které je u nás  vytisknutí vlastních knih finančně výhodné. Nejhorší však je jakási „morální" rozdělenost  naší literární scény na tvůrce před a polistopadové, na ty automaticky „zavrženíhodné" a ty „dobré", nekolaborující s minulým režimem. Je tu stále ještě přítomna nekončící nevraživost, urážení se, zášť a neschopnost odpustit fakt, že i dobří předlistopadoví tvůrci se narodili a tudíž i psali v této době. Byli jí rozhodně nějak poplatní, jako my všichni dříve narození. Ti noví „lídři současné literatury" však hodili do stoupy zapomnění prakticky všechny, kteří by měli  a mohli být přínosem v budoucnosti. Poesie, i tvorba  obecně, by měla být nadčasová a podle mne by se už jednou měla udělat tlustá čára za minulosti. Je velkým paradoxem, že zrovna já tohle musím psát, i když jsem stála po celý život na té neosluněné straně politické bariéry. Jak podporuje literární projekty ministerstvo kultury si neodvažuji hodnotit. Je vlastně úžasné, že právě v této nepříznivé době, hlavně pro vydávání poesie, je tolik píšících lidí. Snad nějak instinktivně vnímají, že netvoří jen pro tuto dobu, že možná píší pro ty, kteří se teprve na svět chystají, a že právě v této necitlivé a na získání peněz maximálně zaměřené době je nutné nést ten krásný prapor tvorby hrdě vztýčený, a to i za cenu v celém světě nevídaných obětí,  za cenu vlastního sponzoringu, který mnohdy tvůrce přivádí až k hranicím chudoby. Nedávno jsem četla v časopise „Český dialog" článek,  ve kterém se tohoto překvapivého jevu všímají i naši krajané z ciziny a snažila jsem se na něj reagovat.

8.- V loňském roce Vám vyšlo několik básnických sbírek...
    Ano, vyšly mi dvě básnické sbírky, už sedmé v pořadí, a také jedna kniha, v níž jsou opět dvě povídky organicky propojeny s básněmi. Možná je to trošku odvážné, ale opět je toto spojení poesie s prózou vedeno moji snahou o to, aby i širší obec čtenářská, na verše ještě nezvyklá, se pokusila vnímat tu oblažující sílu a krásu, kterou poesie má. Kniha s názvem „Kauza Pozemštanka" je takové výsostně ženské psaní. Je v ní rozprostřena duše ženy až na dřeň odhalená a moc bych si přála, aby si ho někteří šovinističtěji zaměření muži, naši milovaní muži, bez kterých my, pravé ženy, nedokážeme být úplně šťastné, přečetli. Vlastně bych to přála nám i jim.

9.- Říkala jste si někdy jako literátka, k jaké básnické metě byste chtěla dojít?
    Toužím po jediném. Aby veršům, jistému Sdělení, které mé Vědomí jen jakýmsi sensibilním transferem předává, lidé rozuměli. Je v nichž vyjádřen Pocit tohoto Světa, ve kterém všichni podobně žijeme, rodíme své děti, milujeme, pracujeme, trápíme se a nakonec umíráme. Toužím pomoci mým bližním tak, aby v mých básních našli odpovědi na závažná životní témata, a aby si tak i oni dokázali definovat svůj Pocit Světa. Věřím, že se jim může podařit naladit se na atmosféru mého prvotního nadreálného vjemu, a že pak prožijí to, co prožívám při psaní poesie i já. Je to úchvatné…

10.- Dalo by se říci, co z Vašeho pohledu schází české literární scéně?
    Samozřejmě, že jí chybí zručná a zkušená presentace v masmédiích a finanční dotování tisku „neziskové" literatury.  Snad nejsmutnějším jevem je však dlouholeté ignorování hektických snah těch nejlepších  českých literátů o znovuoživení a přiblížení vrcholové světové poesie a nepokleslých literárních pořadů širší obci čtenářské a posluchačské. A to po celé republice. Tito lidé obětavě pracují bez odměny, pořady mnohdy dotují ze svého a jsou většinou bez finančních prostředků, bez prostor, kde by se mohly konat autorská čtení, nebo jiné literární pořady. Velmi dobré pořady z děl největších světových autorů byly dosud presentovány, lidmi sdruženými okolo nedávno zemřelého literáta dr. Friedla a jeho přátel, ale i v Kavárně Poetice, v minulosti hostující v Sue Ryder v Michli, nyní v bývalém muzeu pohlednic v Praze, v  Liliové ul. Literární čtení se též konají v Pen klubu, bývají pořádané Obcí spisovatelů a i  v Klubu amerických dam. Možná však svítá na lepší časy a snad se i různé rozhlasové pořady budou více zabývat opravdu dobrou a přínosnou literaturou. U masmedií, jako je televize a u českých časopisů a novin zatím vnímám, speciálně pro presentaci poesie, spíše velké vakuum.

11.- Jaká knížka leží na Vašem nočním stolku?
    Momentálně na mém nočním stolku leží milá kniha „Krajem kamenů a lidí II" s pěknými perokresbami paní Aleny Stiborové, která mně laská duši, Tibetská kniha o životě a smrti, a také „Ruce světla" od paní Barbary Ann Brennaanové, kterou znovu, a už po několikáté, studuji. Je o léčení dotykem lidských dlaní, kterým se také  zabývám už tři desetiletí.

12.- S kým byste ráda proseděla u sklenky červeného celou noc?
    Jak víte, že mám ráda červené? Jedno mé životní období  jsem měla v pracovní náplni ochutnávání vín. Bylo to veselé období… přiznávám. Ale dnes bych určitě ráda při červeném vínku poseděla s někým, kdo víno vychutnat umí, komu tento mok přináší potěšení stejně tak, jako rozhovor s někým moudrým a milým, jaksi na stejnou notu naladěným. S člověkem v mnoha směrech „Stejnorodým".  Vedli bychom rozhovor, který by se patrně týkal směřování…  té velkolepé Cesty cest,  po které musíme všichni projít a za pochodu se tak mnohé zde naučit.  Ale možná by mi bylo ctí s takovým člověkem… zde, na planetě Zemi… jenom mlčet.

13.- Spisovatelské ani jiné plány se z pověrčivosti nemají prozrazovat, avšak mohla byste pro jednou učinit výjimku?
    Zakazuji si být pověrčivá, i když mi to někdy nejde. Ale když se ptáte, tak se chci  v letošním roce pokusit vydat vlastním nákladem… jak jinak… knihu s názvem „Poesie Smrti… aneb básničky pro staré holčičky". Je to prozaický celek rovněž  doplněný básněmi na toto věčné téma a pak sbírku básní „Psice".  Jakési  mé „Vnitřní zvíře", které občas básníci rádi používají jako plastické nosné médium pro vyjádření svých pocitu, je pro mne ona, má dávná a milovaná hnědá Ohařka… jménem Diana.  Ležela u mých nohou, když jsem své knihy před léty psala.  Je  pro mne tím, čím byl „Vrán", pro  zajímavého Brita, Tedda Hughese, v jeho Jeskynních ptácích. Obě knihy jsou napsané a já potřebuji  jen trochu času, abych je mohla učesat na další cestu.

14.- Na otázku Co je to vlastně poezie? existují desítky dobrých i vtipných odpovědí. Čím je především pro Vás?
    Kdysi jsem si definovala své myšlenky v jakýchsi kratinkých celcích a o poesii jsem si napsala zhruba toto: Tvorba Prozřetelností na svět seslaných básníků je pro mne širokými dveřmi, nosným koridorem i pomoci plnou vlnou, která mne okamžitě a spolehlivě katapultuje z údolí hluché trpkosti a strázní do imaginací praštících prostorů. Poetické „Sdělování", transformující se do básní, jsem zároveň chápala jako konkrétní potřebu materializace transcendentálních fantasmat a samotného básníka jako psychopatologa, s obsedantní naléhavostí pitvajícího vlastní nitro, nitro bytosti, svou hmotou ukotvené v delirantním světě „Nenáhod". Dnes se těmto složitým definicím trošinku usmívám a všechno vnímám s větší jednoduchostí. Píši to jen pro pousmání.

15.- O čem v poslední době nejvíce přemýšlíte?
    Přiznám se, že nejvíce přemýšlím o jakémsi „Bodu Obratu" lidstva k lepšímu stavu planetárního Lidství a současně i lepšího zdravotního stavu naší planety, která nás tak obětavě veze na svých kamenných zádech ledovými temnotami vesmíru. Domnívám se, že jednou by tímto obratem mohlo být  i přijetí fenoménu Reinkarnace. Dumám občas, jak by se asi  cítil náš zuřivý ultranacionalista, když by si představil, že se v příští inkarnaci narodí jako žid, či Rom. Stejně tak muslimský sebevražedný terorista, pokud by přijal možnost příštího zrození jako  křesťanský „Křižák", i s celou svou vražednou karmickou zátěží. Variant lze vymyslet bezpočet. Snad v budoucnu slova jako soucit, etika, morálka, cudnost a láska k bližnímu nebudou jen lichými slovy a duchovně zdravé lidstvo pevně vezme vládu věcí do rukou svých. Nu, upevněme společně tuto Představu!

16.- Svět, v němž se nacházíme a občas i bloudíme, padáme na zem a klopýtáme, je z těch nejlepších možných světů,v němž máme to štěstí žít?
    S radostí říkám ANO! O této otázce snad ani nelze pochybovat.  Ano, dostalo se nám velkého štěstí… výsostného a velkorysého daru žít a učit se, zde, na Modré planetě Zemi a měli bychom za to pravidelně vyslovit dík. Je to svět, do kterého jsme byli za účely studijními láskyplně zasazeni a možná  jsme si svou existenci zde, už před zrozením, dobrovolně zvolili. Určitě to je to nejkrásněji vyzdobené přírodní divadlo, jaké si dovedeme… zabydleni v hmotě našich těl… představit. Jsme v tomto divadle dočasně  a  jsme v něm zároveň herci i diváky. Naše role jsou nám šity s uvěřitelnou přesností na míru. Dovedu si však představit, že existují  i jiné světy, jiných dimenzí, a že nám v nich bude někdy ještě lépe, splníme-li podmínky vstupu do nich. Být v nich, možná bude už odměnou, za naše Velké snažení…

     Děkuji za rozhovor.                                            Vladimír   S t i b o r


I já za zajímavé otázky.                           Alena Klímová- Brejchová  BO.- žena

  
E-mail: stibor.vladimir@centrum.cz                                 15. ledna 2010


Zpět na články

 
© 2009-2017   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one