Znám Tě… Lásko zlatobílá…
 
Už netoužím být NIKÝM
 já, žena v divné role obsazená
Chci jen vzlétat nad Planetu Žití
 křídla nad lesy i nad vodami rozevřená
 
Toužím jen tak v jasu Slunce BÝT
vznášet se a zpívat… také tančit
vlahý mořský vánek z dlaní pít
Mít Krásu v očích a nožky lančí
 
Já své štětce i pera větrům daruji
a z knížek postavím si žebřík do Nebe
Na oblaka vpíšu, že neskonale miluji
že neumím žít, Lásko zlatobílá, bez Tebe

O Léčitelství a jak jsem tento fenomén prožívala


Byla jsem několikrát požádána, mými  přáteli a blízkými, abych se s nimi podělila o zkušenosti z oblasti léčby lidských bytostí dotykem rukou. Kdysi kdosi moudrý napsal, že takovouto činnost praktikující člověk by měl o ní promluvit teprve až uplyne dvacet dva studijních let. Od počátku mých pokusů zbavit někoho trápení nemoci dotekem rukou uplynulo právě let třicet, a tak věřím, že už „smím" o tomto fenoménu promlouvat.
              Asi v mých dvaceti pěti létech se mi dostala do rukou podivuhodná kniha, v níž bylo popsáno léčení magnetismem rukou. Energie vystupující z rukou některých jedinců v té knize byla nazvána OD paprsky.Velmi jsem tehdy zatoužila mít tuto schopnost a pomáhat trpícím bližním, ale po dalších více než deset let jsem na to jaksi zapomínala. Nevěděla jsem také jak k tomuto činu přistoupit. Pak však jednoho dne nastala situace, že má malá dcerka onemocněla hnisavou angínou. Horečka rychle stoupala ke čtyřicítce a mandle v drobném krčku se pokrývaly našedlým hnisem. Tehdy jsem zcela spontánně přiložila prsty svých rukou na její hrdlo a… vlastně se následující děj podobal zázraku, jak už to tak u prvních spirituálních zkušeností bývá. O dvě hodiny později byla dívenka zcela v pořádku a druhý den šla do školy. Ale ve mně se jakési uzavřené brány otevřely. Nastoupila jsem cestu, která mi samozřejmě měla přinést nesmírné množství zkušeností a byla velmi náročná, jako veškeré dobré učení bývá. Dnes už vím, kdo byl neviditelným Mistrem, který mne po celé to dlouhé období let učednických na mé cestě provázel.
 S mnohým jsem se musela vyrovnat. Především s přehnaným a usilovným chtěním, se lpěním na představě, že já jsem výjimečná, že „jsem léčitel". Musela jsem připustit, že tato  obdržená schopnost nemusí být trvalou a musela jsem dokázat přesně rozpoznat, co vše tuto schopnost ruší, spoutává a co vlastně lidská bytost musí pro svůj duchovní rozvoj podniknout, do jakých sfér vystoupit, do jakého optimálního stavu duchovního dozrání musí dospět svou vlastní pílí a s účinnou autodidakcí, aby mohla tímto darem subtilní a úchvatně působící energie lidem pomáhat. Pomáhat Darem, se kterým však nelze kšeftovat. Opravdu nelze!
Buddhisté jsou přesvědčeni, že až když vystoupí v procesu správného duchovního zrání „Hadí síla", kterou si přestavují uloženou kdesi v oblasti prvé čakry, energetického to centra v oblasti pánve, do čakry srdeční, teprve pak se začínají projevovat v lidské bytosti latentně dlící schopnosti. Například schopnosti tvůrčí, a též schopnost léčit druhé. „Hadí síla" v nás zkrátka vzlíná už do vysokých spirituálních center a směřuje až k čakře sedmé, korunní, nejvyšší. Pak už je možné s jistotou rozpoznat, že využívání těchto nabytých tvůrčích i léčitelských schopností, je jen jeden z úchvatných podstupňů cesty vpřed.
Jakýmsi prvým mým krokem na cestách léčitelských bylo správné vyřešení otázky…„proč chci pomoci druhým a léčit je darem kosmem propůjčené Energie".Touto otázkou, vloženou do svého nitra, jsem se na počátku opravdu s celou vážností zabývala.  Prováděla jsem precisní hloubkovou analýzu  sebe samé. Zkoumala jsem svou lidskou pýchu a egoistickou touhu po vlastní výjimečnosti i po úspěchu korunovaném případnou slávou. Toto vše bych přece mohla nabýt díky svým objeveným léčitelským schopnostem. Při tomto prvém kroku jsem snad dokázala to nejtěžší... nelhat sama sobě...
Druhým mentálním krokem pak byl jakýsi Úklid. Vyčištění své duchovní bytosti.  To už jsem věděla, že jako pomocný mechanismus tohoto velkého Úklidu by mělo být snížení přísunu živočišných bílkovin (masa zabitých tvorů). Jakési zvegetariánštění mé stravy, vyvarování se alkoholu, kouření a i jiných „drog závislostí a požitků", by mělo pomoci očistit přetížený organismus v komplexu tělesné hmoty a netělesného ducha.  Jaksi však jsem tehdy cítila, že trvalý asketismus a hladovky k žádnému spontánnímu zduchovění většinou nevedou. Zákony zachování tělesné hmoty jsou pro pozemské bytí jasně dané a přísun potravy zatím zcela nutný. Také bych byla raději tam, kde bych mohla být napojena na jakousi universální energii a k životu by mi stačila jen ranní rosa a plátky z vonných květinových okvětí. Vůbec se mi nelíbí závislost těl na potravě, vedoucí i k zabíjení a… komu by se líbila nutnost vyměšování?
   Vlastně v prvopočátcích mé snahy o léčbu druhých šlo o kontinuální sebeanalysu  a o následné nečinění toho, co jsem rozpoznala jako nedobré a zlé působící. Šlo o jakési „Sebezaostření". O jakési zvládnutí mé roztěkanosti a o ukotvení v prostoru světa hmoty k pevnému, byť zcela abstraktnímu bodu, který mi zajistí vyvážení mé vnitřní bytosti a dá mi tu správně působící… „odstředivou rotaci". V tomto výškovém bodě mé duchovní cesty  však už šlo nemyslet na sebe, šlo přestat být „dostředivou".
 Byl to také krok k zvládnutí vlastních relaxačních programů, za neustávajícího pozorného sebehodnocení. Jakési zklidnění rozvlněného povrchu mysli. Vlastně  to byl takový vrcholový trénink, koncentrace, meditace a kontemplace. Zažila jsem i prvý nikdy nezapomenutelný „Vnor". Působící silou byla samozřejmě láska.
Šlo však také o to, naučit se správně manipulovat s účinnou energii, která prochází naším tělem jako volným Průnikem k léčenému. K trpícímu. U mne se tento krok dosti dlouho odehrával pouze v oblasti autodidaktiky. Nedostalo se mi štěstí rady a pomoci nezištného lidského učitele, kráčela jsem dlouho sama, ale dnes  už vím, jak to bylo účelné a správné. Přímo na míru mi šité. Na tomto místě se nemohu nedotknout specifických dechových cvičení, které už jsem v té době znala a zvládala. Jsou-li tyto dechové praktiky spojeny s upevněnou představou o vdechování život udržující, obnovující a ozdravují energie, která se nalézá jako nevyčerpatelný rezervoár všude kolem nás, pak jsou až zázračně účinné. Bez této představy fungují, například v léčitelství, jen málo. Práce lidské psychiky je při dechových  praktikách Pranajámy, čerpání energie-Prany... neodmyslitelná, a to jak pro léčitele, tak pro léčeného..
 Věděla jsem jaksi intuitivně, že je nutné těsně před úkonem léčitelským, vyslovit jasně formulované přání-touhu „pomoci trpícímu člověku". Vyslovit toto přání do představivostí zkypřeného vědomí. Ano, chceme komusi pomoci, chceme jej léčit a vyléčit. Ulehčit mu ve velkém trápení a stresu. Chceme se stát skvělým Průnikem pro božskou energii! Smím snad na tomto místě prozradit, že vrcholem léčitelských umění je představa, že léčitel sám vůbec neléčí, že on je jen pouhým Průnikem, kterým do  onemocnělých těl a mnohdy hlavně duší, proudí čirá a uzdravující božská síla z neviditelných kosmických reservoárů. Někteří léčí s představou, že jejich ruce vkládané na nemocného, rozehřívá síla rukou neviditelných vesmírných pomocníků, či rukou Kristových. Léčení tedy vůbec neubírá jejich vlastní síly, ale je tomu právě naopak. Každým sezením s nemocným jim sil přibývá, protože i oni se dostávají do kontaktu s onou sílou, cítí se osvěženi a šťastnější. Jsem opravu ráda, že na tomto místě už mohu tato slova plně potvrdit.
        V průběhu třicetiletí ke mně přicházívali, či spíše byli zcela nenáhodně posláni, nemocní. Lidé neharmonicky vyladění s vybitou vitální Energii. Smutní a pobledlí, stresovaní svým tělesným i duševním strádáním. Přicházívali v očekávání pomoci, která se možná bude podobat zázraku.Věděla jsem, že určit diagnózu je vždy věc nelehká. Pro každého léčícího, včetně lékařů. Je od boku hazardérsky střelitelná jen pro nezodpovědné a vlastního obohacení lačné podvodníky. Léčitel, hlavně začínající, se však smí v této chvíli opřít jen o své už zdokonalené a prosvětlené Vědomí, o intuici, smí se spolehnout jen na vlastní nadreálný mechanismus, kterým jaksi z těla nemocného informaci o onemocnění „Přečte". 
  Bezpečně jsem vždy cítila, že je absolutně nutné projevit nejvyšší zájmem o celou bytost nemocného. Vždyť potíže jsou výsledkem sumy negací, přecházejících z oblasti psychiky do oblasti vitálních sil a to se nakonec projeví onemocněním tělesné hmoty. Samozřejmě, že nemocný okamžitě vycítí a rozezná náš upřímný zájem o něho. Je dobré jej v prvé řadě uklidnit, získat jeho důvěru a v  neposlední řadě i jeho přátelství. Proč by ne?
Kdosi moudrý napsal, že vztah mezi léčeným a dobrým léčitelem, by měl mít hloubku vztahu mileneckého. Navozením hezké chvíle v klidném prostředí se vlastní léčitelský úkon na uvolněném a zklidnělém člověku velmi usnadní. Ve svých sezeních s nemocnými jsem zažila, že později, kdy už největší potíže odezněly, jsme si někdy jenom velmi zaujatě a plni zájmů o kde čem povídali, a že k vlastnímu mechanismu-rituálu předávání energie do lidského pole informací, do aury, už mnohdy ani nedošlo. Prostě stačilo jenom tak spolu být… Přesto uzdravující se nemocný odcházel svěží a plný optimismu. Oběma nám byly tyto chvíle vzájemného velmi příjemného kontaktu potřebné a já dodnes nedokáži posoudit, pro koho byly potřebné více.  Po nějaké době mého praktikování léčby jsem věděla, že po citlivé a pozornosti plné rozmluvě s nemocným, už většinou naše bdělé vědomí odpovídá na otázky související s diagnózou. Jaksi prostě a jednoduše víme. Na jasně do vědomí vložený dotaz dostáváme  niternou odpověď. Není však žádným hříchem, ba naopak, když si léčitel nechá vysvětlit nemocným, jak diagnostikoval jeho potíže lékař. Osobně si myslím, že organická spolupráce s lékaři je pro léčitele nutná.Víc než nutná. To platí samozřejmě i naopak. Moderní diagnostické přístroje by měl využívat jak lékař, tak  i léčitel a oba by měli stát o spolupráci a pak spolupracovat co nejúžeji. Spojil-li by náhodou některý lékař své umění s uměním léčitelským, stal-li by se i on léčitelem ve spirituálních oblastech zorientovaným... nemohli by si jeho nemocní přát už více... ! Musím na tomto místě dodat, že jsem se ve svém životě s takto pracující, navíc nezištnou, lidskou bytostí, setkala pouze jedinkrát a stále to pro mne je velkou ctí.
 Dnes vím, že nikdo z těchto dvou léčících subjektů druhému nic nebere. Obě oblasti léčby se liší. Ale obě mohou skvěle pomáhat, i když každá jiným mechanismem. Spojí-li své síly, jak by mohlo být nedosaženo utěšeného výsledku? Ale toto už naštěstí dobří léčitelé a Bohem povolaní lékaři  samozřejmě dobře vědí.
Mohu už dnes říci, že přistoupíme-li k fázi léčení lidské bytosti dokonale soustředěni a zaostřeni jako paprsek laseru, smíme za pomoci své představivosti a za pomoci Vůle Nejvyšší, ke které se obrátíme s prosbou o pomoc, naplno uvolňovat tok léčící energie jehož proud pozorně sledujeme. Vím, že v této živé chvíli, mívá obvykle každý z jednotlivých léčících svůj ryze soukromý rituál. Týká se vyslovení jakési „mántry", slovního uskupení prosby o pomoc kosmických ochránců… či světců, které si sám pro tuto výsostnou pomoc zvolil a kterým důvěřuje. Konečná formulace může obsahovat poděkování za to, že nám bylo dovoleno léčit.  
I ostatní pomocné představy jsou ryze soukromé. Například si někdo může představovat, že jeho temeno je srostlé s velkým, rozevírajícím se okvětím, třeba leknínu, růže, či jiného květenství, to že se pomalu pootvírá a jeho středem začíná proudit, je nasávána jako zlatý vibrující proud, léčící energie, která je prostřednictvím jeho těla předávána potřebným. Léčící si může například přestavit, že z těla nemocného vdechuje nemoc jako temný dým a mění ho za pomoci nádherného průzračného krystalu ve svém nitru v energii zdraví, dar to nemocnému. Krásně tuto praktiku popisuje Sogjál Rinpočhe v Tibetské knize o životě a smrti. V tomto se meze osobní fantasii nekladou a závisí na každém léčícím osobně, jak si své léčebné mechanismy uzpůsobí. I my, Rozekruciáni, máme přece své pevné a velmi účinné zásady léčení, které je možno skvěle využívat pro nemocné.
Další kroky už pro mne bývaly ryze mechanické, ale neméně důležité. Přikládala jsem ruce nejprve nad temeno pacienta, dlaněmi dolů. Tam je proud aury krásně rozeznatelný. Pociťovala jsem ho jako teplý pružící odpor nehmotného obalu, sahajícího až několik centimetrů nad povrch těla. Tím jsem se napojila na informační, energetický systém léčeného. Po chvíli se mé ruce stávaly živými detektory nemocí a zároveň skvěle se rozžhavujícími elektrodami, z nichž prýštil ten mocný a kýžený léčící proud. Proud informace nesoucí energie, která doplní mezery a rušící chyby v auře, jakémsi informačním poli nemocného. Mé ruce samy směřovaly k nemocným tělesným partiím léčeného. Poslušné vědoucího„Já" spontánně přejížděly a prohřívaly tělesné partie. Stíraly negativní energii nemoci, aby bylo dodáno to, co chybělo k obnovení zdraví.
 Znám jak se dokáží rozžhavit lidské dlaně léčitele. Na kůži nemocného vyráží hojný pot a celé ruce toho, který léčí, se otiskují rudými žhnoucími skvrnami na tiše a úlevně vnímající tělo nemocného. Na tělo  lidské bytosti, křehké a zranitelné, na tělo tolik potřebné našeho soucitu a naší lásky. Nedokážu ani po létech říci, kdo z těch dvou lidí, v dotyku spojených, má skvělejší zážitek. Přesto musím dodat, že někdy, u velmi těžce nemocných, se rovná prvý vjem léčitelův jakémusi snímání ulpívavých hutných mázder a nemusí být příjemným. Je nutná perfektní očista rukou. Omytí až po lokty studenou vodou a ještě  očištění nad hořícím plamenem. Při druhém sezení je už většinou pocit čistoty těla léčeného větší. Mění se i vůně těla z nepříliš příjemné na normální a zdravou.
 Ještě bych chtěla říci, že informace z těla nemocného je jakýmsi podivuhodným mechanismem přenesena do vědomí léčitelova. Většinou se stává, že může být i na chvíli imitován jeho stav, jeho subjektivní potíže, do pocitů  léčícího. Léčitel je tedy dokonale informován. Pocítí na chvílí, opravdu na malou chvíli, třeba bolesti v krku, má-li nemocný angínu, či bolesti v krajině žlučníku, má-li nemocný žlučníkové obtíže.  Snad na sebe jaksi vědomě a chtěně nemoc bereme, aby jí krystalicky zdravé a zářící jádro naší bytosti sežehlo, spálilo, opravdu změnilo jako na Světlo zdraví přetransformovaný temný dým.
 Přiznám se, že jsem v prvých sezeních musela také překonat obavu, že  dotykem a symbolickým převzetím potíží nemocného na sebe i já onemocním. Že zeslábnu, ochuzena o svou život udržující, vitální energii. Rychle jsem se však „dozvěděla", že tato  má představa je nepřipustitelná, pokud chci v léčení pokračovat. Že dokáže dokonale zablokovat tok energie a u nepříliš zkušeného a zdatného léčitele by tato představa mohla opravdu napáchat škody. Je nutno počítat se svou zdraví plnou podstatou a s informovanou a dokonale působící, kosmickou…božskou Silou, která ví, jak a kterou nemoc zlikvidovat. I tu nejtěžší! Je nemožné, aby byl náš duch poražen pouhopouhou, k zániku předurčenou, hmotou. Náš duch by měl zvítězit i v hodině smrti. Vím, že tato představa možná nebude lehce uskutečnitelná, ale že celoživotní příprava na tento významný okamžik je nutná. Tohle dobře zná a zvládá buddhismus.
Je pro mne skvělé vědět, že má-li být našim prostřednictvím nemocný uzdraven, prostě  a jednoduše uzdraven bude. Ale předesílám, že opravdu tomu tak není vždy. Někdy si má nemocný prostě svoji nemoc odžít a prostřednictvím trápení s ní na leccos zajímavého přijít. Jak jednoduché, jak úchvatné. Vždyť prý ve strázních náš duch nejrychleji dozrává. Dnes ráda vzpomínám na to, jak lidé před mnou sedící, nebo ležící většinou s nelibostí pociťovali oddálení té láskyplně hřející slasti lidského dotyku při ukončení léčení. Mnoho z léčených po těchto dotycích toužívá i po svém uzdravení. Potřebují jakési „znovudobití a vyladění" energetických center, nové zmobilizování svých zdravotních rezerv. Potřebují i naše přátelství stejně tak, jako my potřebujeme přátelství jejich. Dlouho by šlo mluvit o mnohých detailech léčení, nebo o velké, zdraví obnovující masáži, kterou kdysi naučil přítel Nepálec nás, zainteresované.  Šlo by mluvit o „Rukou Světla" i mnohých nádherných a zasvěcených učeních, které ve své knize se stejným názvem tak fantasticky popisuje paní Barbara Ann Brennanová.
 V průběhu své letité autodidakce jsem se dozvěděla, že naše čiperná a všehoschopná představivost, může způsobit i  nemoc  vlastního těla. Budu-li si po léta tvrdit, že umřu na rakovinu  dělohy,  protože  na ní umřela má matka, patrně v sobě díky své představivosti tento nádor dělohy opravdu vypěstuji. Zažila jsem tento případ. Naopak jsem znala stoletou paní, (byla po padesát osm let moji matkou), která si nikdy nepřipustila, že by jí mohla nějaká nemoc zmoci. A… prakticky nikdy neonemocněla. Také vím, že i přes veškerou snahu léčitelů a také mou, někteří nemocní prostě zemřou.
 Rozesmutňovalo mne to zpočátku a cítila jsem bezmoc. Kladla jsem si otázky, zda jsem neměla něco udělat lépe, znaleji, až do té doby, kdy se komplexní odpověď dostala do mého Vědomí. Proč byl přiveden ke mně nemocný v terminálním stavu nemoci? Ve stavu, kdy velké nádory osídlily jeho tělo v jícnu, v podpaží, na játrech, v břišní dutině a rozpálily mé dlaně jako živé žehličky.Trpěla jsem, když tělo mé spolužačky vypadalo jako těhotné nádorem jater. Ptala jsem se svých kosmických pomocníků proč právě v těchto případech neumím pomoci? Proč tedy tito lidé ke mně přišli? V jakési jasnozřivé chvíli se mi odpovědi samozřejmě dostalo. Náhle jsem pochopila to nejdůležitější. Že má úloha nebyla  tentokrát  vyléčit, zabránit jejich smrti, která byla ve Velkém plánu. Má úloha byla zcela jiná a neméně důležitá. Měla jsem „připravit tyto bytosti na jejich vlastní smrt". Pootočit je k víře v Boha. V laskavého a vědoucího otce náš všech. Upevnit je v jejich posledních těžkých dnech ve víře, že transicí duchovní části z jejich vratných těl nic nekončí. Že vývoj bytosti pokračuje dál. Dokonce jsem jednou zažila, že má úloha byla ještě rozšířena na příslušníky rodiny nemocného. Že oni byli těmi, co rovněž potřebovali má slova. Tak skončily mé pochybnosti a zbyla jen úlevná a do rukou Nejvyššího Tvůrce se odevzdávající víra. Pochopila jsem, že neúspěch může být zdánlivý, že může  dojít ke kladným změnám i na jiném poli lidského Bytí a i daleko později. Uvědomila jsem si, že už samotný akt pomoci, námi vykonaný, je věc neuvěřitelně prospěšná pro obě strany a snad ještě větší prospěch z této činnosti má strana léčitelsky pomáhající. Tento prospěch je ryze v oblastech duchovních. Je vždy skvělé pomoci někomu, byť jedinému z lidí.Vždyť účinně smíme pomáhat i našim zvířecím přátelům. Mnoho rozličných způsobů pomoci existuje a je na nás jaký si zvolíme. Je-li toto činění poskytováno z nejvyšší lidskostí a soucitem, tak i když nebylo zdánlivě pomoženo, je to čin dokonalý.
A ještě na úplný závěr bych chtěla dodat...: především nikdy nepochybujme o skvěle pomáhajícím mechanismu daru léčící energie. Zhmotňujme jí do kladných myšlének. Pokusme se v ní setrvat po celý den. Vždyť je stále v nás, naplňuje nás a oživuje. Je však i všude okolo nás jako něžně vibrující sférické Sdělení a my jsme do ní zaliti jako subtilní mušky do kousku zářícího jantaru. Smíme si tuto živoucí energii nabírat jako z nevyčerpatelného rezervoáru vždy, kdykoli to my, či naši bližní, potřebujeme.
 Také bych chtěla ještě doplnit, že k úkonům léčitelským je nezbytná vlastní perfektní kondice... I psychický stres není dobrý pro výkon léčitelský. Můžeme se však svobodně a neprodleně věnovat vyrovnání svých potíží známými relaxačními technikami, správným vedením svých dechů, asanami, či autoléčbou za pomoci svého duchovního Centra. Za pomocí meditace a duchovních Vnorů... Pomůže nám i sama máma Příroda. Pomůže nám i náš přítel pes, vlasatá bříza na zahradě, i teplá a sluncem prohřátá prsť na zeleninových či květinových záhoncích. Já se dlouze koupávám ve své milované letní Sázavě, s ní i o svém léčitelství rozmlouvám a ona s vlahou něhou smývá můj stres i únavu, mé smutky a obnovuje mé vitální síly. Vždyť ona je velkou léčitelkou mou…
Co dodat? Dumám v této chvíli o tom, proč člověk přistupuje k člověku v pozici léčitelské, v e stavu, kdy touží druhého obdarovat tím slovy nedefinovatelným darem pomoci…dotykem. Vždyť Vesmírný Architekt našich životů jistě vládne takovými silami, že by tento zprostředkovatelský akt vůbec nemusel být nutný. Jenže lidé, kteří  se už dokáží pohybovat v prostorech duchovních, v oblasti spirituality, ti, kteří dokáží vnímat nabádání svého vnitřního Mistra, tohle vše s láskou a soucitem činí. Pozorně  naslouchají a s pokorou nejvyšší činí. Dnes cítím, jak božský má rozměr příčina i důvod lidské interakce, a jak zbytečné jsou veškeré pochybnosti…

BO. žena

Zpět na články

 
© 2009-2017   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one