Znám Tě… Lásko zlatobílá…
 
Už netoužím být NIKÝM
 já, žena v divné role obsazená
Chci jen vzlétat nad Planetu Žití
 křídla nad lesy i nad vodami rozevřená
 
Toužím jen tak v jasu Slunce BÝT
vznášet se a zpívat… také tančit
vlahý mořský vánek z dlaní pít
Mít Krásu v očích a nožky lančí
 
Já své štětce i pera větrům daruji
a z knížek postavím si žebřík do Nebe
Na oblaka vpíšu, že neskonale miluji
že neumím žít, Lásko zlatobílá, bez Tebe

Novodobé otroctví- přehnané zatížení dětí... „Spěchání“..

     Nedá mi to, abych se nezmínila o jakési novodobé „Nemoci“  dnešních mladých rodičů a jejich dětí. O nemoci, proti které si musíme vyrobit vakcínu sami. Jelikož i já jsem, jako zasloužilá matka čtyř dospělých potomků a milující babička deseti kreativních vnoučat, zasvěcena a jaksi i zatažena do potenciálně velmi škodícího dění, budu se v následujících větách pokoušet vyslovit na tento novodobý fenomén svůj názor.  Doufám, že vzhledem ke svým zkušenostem a věku již smím...
     Dnešní doba, alespoň v České kotlině, umožňuje mnoha mladým rodičům uskutečnit ambice a jakési sny, a to jak své, tak i za pomoci rodičovského transferu vůle a moci, zasáhnout těmito přenesenými ambicemi i své děti. Ne, že by se to nedělo i v minulosti. Vždy existovala suma rodičů, kteří „chtěli pro své dítě to nejlepší“. Vysnili si například, že jejich dcera vyhraje Wimbledon a obětovali tomu v určitém životním úseku veškerý svůj čas, síly i peníze. Z dcery se však stala úspěšná právnička a rodičům se vyplýtvaný čas už nikdy vrátit nemohl. Neposoudili správně a včas její tělesné i duševní  síly a schopnosti. Jenže v době totality, ve které jsem i já vychovávala své čtyři potomky, opravdu nebylo tolik možností ke sportování, studiu cizích řečí, a nejrůznějších jiných aktivit. Nebyly ani finanční prostředky. Nebyla potřebná sportovní výstroj atd... atd. V neposlední řadě jsme ani my, rodičové, neměli čas vozit auty děti do mnoha kroužků, na fotbalové zápasy, na tanečky, keramiku, karate, tenis, plavání. Ženy, stejně jako muži, měli přísně vymezenou pracovní dobu, byť mnohdy mnohem kratší, než dnešní  mladí podnikatelé a podnikavci. Je jistě dobré, že současné mladé ženy a snad i otcové dětí, naleznou čas, aby po celý den rozváželi své potomky pěknými auty po nejrůznějších sportovních a jiných aktivitách.
     Jenže každá  mince má rub a líc. Dnešní menší děti nelze už nechat chodit  městy, ale i vesnicemi samotné, bez doprovodu. Svět se změnil a všichni víme, jaká nebezpečí na naše milované maličké mohou čekat.  Mladí rodičové tudíž zůstávají bez oddechu a tolik potřebného odpočinku a krédem jejich života se na mnoho let stává úspěch jejich maličkých a zákonitě tak nastane „Spěchání“. Nastane rozporcování jejich vlastního vzácného a nevratného času po minutách, odcizení páru a někdy i rozpad manželství. Mnoho milujících prarodičů je zapojeno a i oni potažmo už nejsou vládcem svého,  velmi... velmi vzácného času.
     Tak se stává, že jsme otroci „Spěchání“. Ženeme se za vidinami úspěchu svých, kdoví k čemu naprogramovaných, dětiček jako osli za mrkví. Ve stále stejných myšlenkových kolejích a rok za rokem nám utíká převzácný element času jak písek mezi prsty. V takovém duševním stavu už nejsme schopni správně posoudit životem nabízené příležitosti, vedoucí ke klidu, obnovení radosti, rozhlédnutí se po krásách modré planety. Ztrácíme síly, které však jsou více než nutné k zachování vlastního... tělesného zdraví! Naše vládnoucí subtilní, ale přesilná složka, náš duch, jehož tvarem je hmota, je nakonec oslaben přetížením, spěchem, bez  tolik... tolik potřebného odpočinutí. A zákonitě – oslabením a vyčerpaností, jakýmsi procesem podobným vyhoření, nastane nemoc těla.
     Na této zotročení podobné situaci však je nejhorší, že v dobré vůli ničíme duše i těla svých nejmilovanějších... svých dětí. Ano... Nemohou prožít své dětství tak, jak je ve Velkém plánu moudrého Architekta našich životů. Nemohou si hrát...  Jsou okradeny o klidné stavy, které dětské hraní přináší... Jsou vtaženy, svými ambic plnými rodiči do pekelného koloběhu, do předčasného studia kde čeho, co většinou stejně v dalším životě beze smutku opustí, zapomenou a díky naprogramovanosti svého osudu, nebudou vůbec využívat.
Nebývalo to takto vždy... Tento pekelný rodičovský tanec se zrychluje a nelze se divit, že i přetížený dětský duch, křehká a velmi snadno destruovatelná substance, bude zeslabena a dojde k nemoci. Mnohokrát jsem tohle už zažila. Mladý chlapec, jedináček, tenager, byl nucen do vrcholového sportu. Bez odpočinku, bez toho, že by si rodiče připustili, že přesně tohle není pro jejich syna dobré. Bylo to dobré pro jejich ambice, uspokojení. Přišla do toho pekla ještě nešťastná první láska a výsledkem byl rychlý nástup nemoci - diabetu. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Tehdy vlastně byl Duch toho mladého člověka nemocí zachráněn. Vše se zastavilo, on vypadl z toho pekelného koloběhu rodičovských ambicí a počal žít svým vlastním, byť už přece jen v trochu omezeným životem. Konečně mohl rozvinout touhy a schopnosti své, mohl se zastavit, mohl snít, mohl odpočívat. Bylo mu to vystrašenými rodiči konečně dovoleno. Přesně v tomto stádiu k němu přišly „příležitosti“ a on jich správně a plodně počal využívat.
     Nedávno mi jakási velmi inteligentní žena vyprávěla, jak od ranního rozbřesku lyžuje se svými malými dětmi a manželem kdesi v Alpách. Jezdí prý všichni bez odpočinku po ledovci... celý den, nahoru a dolů. Permanentky holt něco stoji. Obědvají přímo na sjezdovce chléb a pijí vodu z lahve v batohu, který ona vláčí při celodenním sjezdování na zádech. Přiznala, že byla tak unavená, že padla obličejem do sněhu a večer pak dokonale zmrtvěla v pokoji jakéhosi penzionu. Ptala jsem se, proč to dělají, proč se chvíli nezastaví, nerozhlédnou po té kráse hor, ve které tak zběsile lyžují, proč si s rodinou neudělají krásnou chvíli odpočinku, vzájemného potěšujícího sdělovaní dojmů, moudrého rozprávění s dětmi v té Bohem nám dané nádheře. Zadumala se nad moji otázkou a řekla, že si bez naprosto tělo vyčerpávajícího sportování nedovede představit tu správnou dovolenou.
     Nebylo vlastně už o čem mluvit. Bylo mi jí strašlivě líto. Ale ještě více mi bylo líto jejích dvou malých dětí. Přetěžovaných až k možnosti oslabení ducha a tím zcela samozřejmě i těla, které správně duchem neřízeno, může onemocnět. Nechci takto fabulovat. Jsem přesvědčena, že každý jedinec na této planetě má jiné hranice svých duševních i tělesných možností. Přesto stále více uvažuji, proč například je v dnešní době tak rozvinutá novodobá epidemie. Epidemie zvaná diabetes. A to i u dětí. Svádí se to na virový spouštěč, ale připusťme i otázku zbytečného a vzhledem k dětskému věku nevhodného přetěžování dětí činnostmi, které jim absolutně vezmou čas k rozvoji mentality i tělesných schopností prostou hrou. Vždyť my, naši rodičové i naši prarodičové, jsme ještě zažili dětství takové, jaké má být. Nebyly počítačové hry, tablety,  chytrácké mobily. Nádherně jsme si hráli na zdravém vzduchu, roky plynuly jako klidná letní řeka, všude bylo slunce, láska, vůně květů a nebylo spěchání, nebyly stresy, zda jsem se naučil či naučila brnkat správně na kytaru, zda dám gól při fotbalovém zápase, zda vykroužím tu nejsprávnější piruetu na ledovém zápasišti...  Též tu omezenou sumu slovíček cizích jazyků, které se mnohé malé dítě učí několik let, pokud ovšem nežije v příslušné cizí zemi, se už kolem puberty, s rozvinutými schopnostmi, naučí za několik týdnů.  V této fázi života už smí být mladý člověk zatížen studiem v míře, která je ovšem přesně šitá na jeho mentalitu, síly a schopnosti.
     Vím už dávno, jak těžké je být rodičem, navíc rodičem zkušeným, znalým a prozíravým. Rodičem ochranným a přirozeně moudrým. Není školy, vychovávající k rodičovství, a tak se zřejmě kvalitním a to znamená i láskyplně trestajícím rodičem musíme narodit. A pak své rodičovství smíme neustále pěstovat – vybrušovat jako démant. Je však celkem lehké být rodičem milujícím. To by mělo dávat jakousi záruku, že budeme činit  dobro svým dětem v rozumných mezích. V poslední době svého profesionálního babičkovství se mi však stále častěji zdá, že někdy je pro  mladé rodiče vhodnější zůstat ve stavu „Nečinění“, jak učí taoistické školy. Ve stavu Wu-Vey. Vždyť přece i jejich milované dětičky už mají  svůj osudový plán přesně zadán. Lze ho vyčíst ve hvězdách.  Důvěřujeme tomu skvělému Vyššímu Vedení. Jakémusi „Skrytému Životu“. Tento úchvatný a procítitelný fenomén nejlépe ví, kam se budou kroky nových pozemských jedinců, našich dětí, ubírat. Pěstujme cílený „Odpočinek“. Nebuďme otroky svých přehnaných a nerozumných ambicí, otroky „Spěchání“... Neboť jen v cíleném odpočinutí a snění k nám přijdou krásné a zářivé příležitosti samy a po špičkách... Jen tak, ve vlastním ztišení, je zachytíme do svých dlaní...

                                                                                                  Alena Klímová-Brejchová
 

Zpět na články

 
© 2009-2017   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one