Znám Tě… Lásko zlatobílá…
 
Už netoužím být NIKÝM
 já, žena v divné role obsazená
Chci jen vzlétat nad Planetu Žití
 křídla nad lesy i nad vodami rozevřená
 
Toužím jen tak v jasu Slunce BÝT
vznášet se a zpívat… také tančit
vlahý mořský vánek z dlaní pít
Mít Krásu v očích a nožky lančí
 
Já své štětce i pera větrům daruji
a z knížek postavím si žebřík do Nebe
Na oblaka vpíšu, že neskonale miluji
že neumím žít, Lásko zlatobílá, bez Tebe

Nastává globální konec rukopisných dopisů?

    Na mém psacím stole leží štůsek dopisů, převázaný lesklou bleděmodrou stužkou. Tato úhledná drobná dílka patřila mé matce, jsou plná milostných citů a napsána byla přibližně ve třicátých létech minulého století. Jeden dopis opatrně rozkládám. Papír je drahocenný, patrně ručně vyrobený a má jemnou, zlatavě okrovou barvu. Voní známou vůní ořechového dřeva, jakou měl krásně intarzovaný sekretář mých rodičů, vyrobený vídeňským řemeslníkem.
Mé matce tento dopis psal jakýsi dávný ctitel, mladý malíř-umělec. S neuvěřitelně zdobným rukopisem ji v něm žádal o schůzku v jakési noblesní pražské kavárně. Začáteční písmena vět jsou vyvedena s velkou grafickou erudicí.  Odvážnou erudicí umělce. Jemné tahy velmi ostrým perem se svíjejí v elegantních křivkách a bravurních spirálách, avšak písmenka milostných slov jsou drobounká, jaksi k rozmáchlosti začátečních písmen nepříslušející, avšak jejich kaligrafická souměrnost, dokonalá přesnost tvarů a rukopisná krása je až neuvěřitelná... Tak moc si tento mladý muž dával záležet na svém psaném projevu. Tak velmi si zakládal na úpravnosti svého krasopisně vyvedeného sdělení, rukou psaným písmem. Jistě v té chvíli netušil, že tento jeho dopis bude součástí  koláže, která tvoří ilustraci k jedné mé knize o lásce. Netušil, že se jeho písemný projev stane součástí mé rozrůstající se sbírky unikátů dávné lidské tvorby.
    Vkládám ruce, otočené dlaněmi dolů nad drobné malířovo dílko a cítím jemné vibrace, které milostný záznam skoro osmdesát let vzdálené chvíle stále ještě vyzařuje. Vždyť přece lidské myšlení, slova, ale i světlo, stejně tak jako zvuky, to vše vytváří mocné vibrace.Vždyť celý kosmos je poplatný vibracím. Energii „chvění“... principu věčné proměny, která má schopnost hmotu ve vesmíru oživit utvářet, posilovat, ale i takto vzniklý život brát...
Ano, ten mladý muž – zamilovaný malíř, tehdy myslel na lásku, na milování a já ještě i dnes dokáži vnímat ty blahodárné vlny, sálající z krasopisem popsaného papíru. Slova vepsaná v dopise rezonují s mým nitrem, vyvolávají pocity touhy po lidském spojení,  plaché něhy – vzpomínání.
Oddaluji ruce a zamýšlím se nad stavem dnešním. Znám přece předobře, čím přetékají řady dnešních poštovních schránek v městských mnohaposchoďových domech. Když nevezmu v úvahu typizovanou formu „úředních“ obálek, vídám v nich záplavu málokým čtených letáků, které téměř okamžitě končí v odpadcích, v lepším případě ve sběrných dvorech. Klasické dopisy – ta odpradávna vzácná svědectví o mezilidské komunikaci, se proměnily. Stává se z nich muzeální vzácnost. V nepříliš vzdálené budoucnosti možná předmět horlivé sběratelské činnosti. Je lehké dokázat, že evropské, ale i kultury druhých světadílů, byly dějinami korespondence. V epistolárním žánru vynikali například Rouseau, Voltaire, markýza de Sevigne, ale byly to i významné epistolární romány Goethovy. Naše, české „Dopisy Lásky“ paní Boženy Němcové jsou z knih nejmilovanějších. Jen sto let je vzdálena výučba krasopisu na českých školách. Úpadek „krásného psaní“, zhruba v polovině dvacátého století, byl v české kotlině překvapivě rychlý. Stále však se ještě děti ve školách učí psát! Avšak k opravdové hrůze moudrých a zodpovědných rodičů, nemoudří úředníci a snad nemnozí pedagogové uvažují, že se při výučbě na českých základních školách... ustoupí od klasického psacího písma a žáci budou psát písmem hůlkovým! UF! Co chceme usnadnit... zrychlit... Proč..? Jaká bída, jaký pád!
Zatímco se zamýšlím nad neutěšeným stavem současného ručně psaného projevu, laji si v duchu, že i já se už několik let řadím k těm přemnohým uspěchaným, kteří si ani v krásný čas předvánoční nedokáží nalézt chvilku k napsání klasických dopisů vlastní rukou. Svátečním to pozdravům a přáním svým vzdáleným milým. A to žádným spěchem nerušeným RUKOPISEM.
    Co vše, ještě i dnes, dokáží zruční grafologové a písmoznalci vyčíst z těch zajímavých kaligrafických čar! Z rukopisu slov, odhalujícího i psychiku a aktuální duševní stav píšící osobnosti. Slibuji si, že nevztáhnu v žádný sváteční čas prst na spínač počítače. Dumám, kolik lidských myšlenek, ve formě uspěchaných dopisů, už tohle zařízení pohltilo. Kolik jsme jich v elektronické podobě přeposlali a tím i odsoudili k nevratnému zmizení kdesi v éteru. Zmizely s nimi naše konkrétní doteky, i ty nenahraditelné vibrace lásky, soucitu, porozumění, ochoty pomoci, chuti setkávat se, kohosi vyslechnout, podělit se o smutek i radost s bližními svými. I mé vibrace přátelství a lásky polklo „Písíčko“ a kdesi daleko má slova, kdosi mému srdci milý, přelétl unavenýma očima na svítící obrazovce a...  jediným kliknutím prstu je smazal. Možná ho více zaujala přitroublá vánoční videa s animovaným sněžením na sáňky se soby, na sněhuláky či na bělovousého staříka s rudou čepičkou.
    K těmto všem zamyšlením mne vlastně přivedla dobře vyvedená a objemná kniha, která se v tomto roce objevila na českém knižním trhu. Je to „Listář“ pana Dušana Karpatského. Obsahuje více než šest set stran textu, kterým jsou právě dopisy. Pan D.K. (1935) je výsostným překladatelem a literárním kritikem, který se už šedesát let věnuje literaturám jazyka českého a srbochorvatského. A co navíc... je překladatelem POEZIE! Naší české, ale i té srbochorvatské. S radostnými pocity se probírám tou mohutnou knihou, v níž jsou s neuvěřitelnou pečlivostí, s přesností a s přehledem zasvěceného profesionála, uspořádány dopisy mnoha významných osobností – literátů obou států. Mnohé dopisy jsou otištěny i v podobě rukopisné. Zvlášť však záznamy písma českého básníka Vladimíra Holana a československého – později českého presidenta, Václava Havla, jsou excelentní ukázkou lidského rukopisného záznamu, který, patrně nejen mne,  hluboce dojímá.
    Vnímám, jak nedobré je, že v poslední době se navzájem dotýkáme tragicky povrchně...  zrychleně, se zbytečným spěchem. Cosi skoro bez rozmyšlení plkáme na sociálních sítích, na reklamami prošpikovaných místech elektronických dotyků a neuvědomujeme si, jak bídné a rychle zanikající je toto naše podnikání. Jsme lidské rybky v těchto hustých sítích lapené? Ano. Tohle je ta pravá, globální... ZTRÁTA ČASU. Našeho vzácného a nejvyšší inteligencí přiděleného Času jedinečného lidského Bytí! Nezbude žádný záznam, žádné vzpomínání. Je to činnost podobná písku protékajícímu mezi prsty. Nakonec zůstane jen ta naše holá, prázdná dlaň.
    Možná se komunikace co do kvantity zmnožila, usnadnila, avšak ty důležité atributy uchovatelnosti psaného záznamu ve většině případu nemá a ani mít nemůže. A ani vytištěný dopis z počítače, zcela určitě, potřebné vibrace konkrétního doteku pisatele nepřinese. Není to možné. Počítačový přenos je energeticky mrtvé sdělení.
    Pišme tedy opět dopisy – vlastní rukou pišme!! Určitě to ztráta času není. Vždyť každá dobrá myšlenka bez stopy negací je zrnem, které má vyklíčit, růst, kvést a přinést  významné plody. Zaznamenávejme tedy dobré myšlenky! Zaznamenávejme vlastním kliduplným rukopisem svoji lásku, soucit, věrnost i ochotu pomoci. Učme psát krásná lidská „Sdělení“, záznamy „Pocitů tohoto světa“ i svoje potomky. Vždyť i oni budou jednou učitelé vlastních dětí. Nechovejme se nikdy jako šílený zahradník, který nasbíral semena plevele a z jara je rozhazuje na krásně zorané plodné pole. I naše nitra a nitra našich milovaných, jsou takovým zoraným polem... a my, zasejeme li dobrá ZRNA, semena moudrosti a lásky, můžeme nalézt a sklidit všechno štěstí světa...



                                                                                                        Alena Klímová- Brejchová


Zpět na články
 
© 2009-2017   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one