Bublinko duhová ...

... kouzelný Poutníčku… Dítě
Bublinko božskými ústy vyfouklá
z Temnoty Vesmírné líhně
Duši ti na tácek stříbrný poskládám
a to co jsem ve snění slyšela
v miskách svých dlaní ti podávám…
Bublinko duhová…Věčné Dítě…
jak nektar včela mne pij
a čti mně…


Prosba Slunovratová…

Vítám Tě Slunce, dárce života!
V prosincovém poledni mi rozepjaté paže pozlatíš
a já pak v půlnoční chvíli Zrození
uslyším zvony lásky a míru…
Ó, Bože, který jsi Světlem
i v hodině Slunovratu k lidem navráceným!
Dovol mi i v čase nadcházejícím a neznámém
milovat, utěšovat a rozdávat naději i radost
tam, kde vládne smutek a beznaděj…
Dovol ať zůstanu v prostoru Bytí tak dlouho,
dokud budou trvat bytosti cítící
a mého soucitu a pomoci potřebné,
neboť vím, že pouze dáváním
smím Tvé Světlo přijímat…
Těžká šedá mračna vyplula za bělostnými skalisky na modro vichrného nebe. Jak bachraté korvety dávných korzárů se plavily oblohou a anemické podzimní slunce zlatě a růžově lemovalo jejich vzduté plachtoví. Říjnový vichr-rváč hnal hejna barevných poletuch odumřelého listí nad vysoko položenou planinou s létem sežehnutými travinami. Vírnatě je metal do ostrosti kamenitých svahů,  hnal je nad nízkými tvary pokroucených jehličnanů i nad zdobnými šperky lučin, nad pichlavou pupavou.
           Hle… dvé panen-Sokolonic dnes vyjelo si na planinu na temných dlouhohřívých koních jak zjevení světské krásy. Něžné tváře s úbělovým smíchem měly chladem zdravě zarudlé. Na zápěstí mladých rukou nesly mladé sokoly co nová křídla k letu doširoka rozpínali. Jejich zlatohnědé dravčí oči kryly chocholaté čepičky a oni byli mladě nejistí.
           Sám Bůh se shůry na tu scénu díval se zalíbením…  Hleděl, jak  se za koňmi ve veselém trysku ženou velcí psi co také loví a také mladí chlapci. Ti všichni pádí ostřicí a travinami a zdá se, že nic pro ně nebude překážkou. Tak krásní jsou ti mrštní štíhlí chlapci… jak bývávali panoši… ta chlouba dávných  královen. Říjnový vichr jim duje v ústrety a drsně snímá kápě těžkých hnědých plášťů z mladých ženských hlav. Bůh z oblaků pozoruje, jak jeho vichrný dech chladně laská i odhalená bílá stehna co ženy nepřikryly sukénkami. Slova i smích jim od úst trhá, tak trochu surově… Temné hřívy koní se mísí s vlasy výskajících žen ve vichrném spěchu, ve smyslném víření.   
          Ano, tehdy nad planinou se sám Bůh - Tvůrce nejvyšší…  potěšil! Zaradoval se z krásy kterou stvořil a kterou na smaragdu Země skýtá obraz lovů podzimních.
         Ta jedna Sokolnice, která se Dianě bájné navlas podobala, měla hádky vlasů barvy co mívá zlatohnědý teplý med a  kadeře té druhé zbarvily se černí z noční oblohy. Z rozžhavené mědi na nich měla zář a obě měly v očích oslnivý modrý třpyt. Jak zjevení krásy řítily se mladé ženy planinou… jen v jedné ruce drží uzdění.  Zdá se, že něžnými stehny s těly koní srostly. To vše proto,  aby mladé sokolíky naučily, že i lov jim může býti zábavou, aby jejich letky cvikem v lovu v perutě mocné dostatečně zesílily a oni si je vyztužili odvahou. Ty Sokolnice na kulatých ňadrech měly zavěšené divné talismany… Hlavy lví co byly zasazeny v kruhu silně zlaceném. A jejich ptáci vzlétali a zase na zápěstí ženská usedali. Jako důvěřivé děti když se mladým matkám stulí v náručí. Tak cvičily ty mladé dravce „ptačí mámy"… přelaskavé dívčí Sokolonice. V odvaze a v lovu… i v poslušnosti a cítily, že mladí sokolící jsou tak blízcí, tak jejich… jako by to byly děti, jako by to pro ně byli lidští synové…



 Říjen 2012


Zpět na články

 
© 2009-2016   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one