Znám Tě… Lásko zlatobílá…
 
Už netoužím být NIKÝM
 já, žena v divné role obsazená
Chci jen vzlétat nad Planetu Žití
 křídla nad lesy i nad vodami rozevřená
 
Toužím jen tak v jasu Slunce BÝT
vznášet se a zpívat… také tančit
vlahý mořský vánek z dlaní pít
Mít Krásu v očích a nožky lančí
 
Já své štětce i pera větrům daruji
a z knížek postavím si žebřík do Nebe
Na oblaka vpíšu, že neskonale miluji
že neumím žít, Lásko zlatobílá, bez Tebe
Těžká šedá mračna vyplula za bělostnými skalisky na modro vichrného nebe. Jak bachraté korvety dávných korzárů se plavily oblohou a anemické podzimní slunce zlatě a růžově lemovalo jejich vzduté plachtoví. Říjnový vichr-rváč hnal hejna barevných poletuch odumřelého listí nad vysoko položenou planinou s létem sežehnutými travinami. Vírnatě je metal do ostrosti kamenitých svahů,  hnal je nad nízkými tvary pokroucených jehličnanů i nad zdobnými šperky lučin, nad pichlavou pupavou.
           Hle… dvé panen-Sokolonic dnes vyjelo si na planinu na temných dlouhohřívých koních jak zjevení světské krásy. Něžné tváře s úbělovým smíchem měly chladem zdravě zarudlé. Na zápěstí mladých rukou nesly mladé sokoly co nová křídla k letu doširoka rozpínali. Jejich zlatohnědé dravčí oči kryly chocholaté čepičky a oni byli mladě nejistí.
           Sám Bůh se shůry na tu scénu díval se zalíbením…  Hleděl, jak  se za koňmi ve veselém trysku ženou velcí psi co také loví a také mladí chlapci. Ti všichni pádí ostřicí a travinami a zdá se, že nic pro ně nebude překážkou. Tak krásní jsou ti mrštní štíhlí chlapci… jak bývávali panoši… ta chlouba dávných  královen. Říjnový vichr jim duje v ústrety a drsně snímá kápě těžkých hnědých plášťů z mladých ženských hlav. Bůh z oblaků pozoruje, jak jeho vichrný dech chladně laská i odhalená bílá stehna co ženy nepřikryly sukénkami. Slova i smích jim od úst trhá, tak trochu surově… Temné hřívy koní se mísí s vlasy výskajících žen ve vichrném spěchu, ve smyslném víření.   
          Ano, tehdy nad planinou se sám Bůh - Tvůrce nejvyšší…  potěšil! Zaradoval se z krásy kterou stvořil a kterou na smaragdu Země skýtá obraz lovů podzimních.
         Ta jedna Sokolnice, která se Dianě bájné navlas podobala, měla hádky vlasů barvy co mívá zlatohnědý teplý med a  kadeře té druhé zbarvily se černí z noční oblohy. Z rozžhavené mědi na nich měla zář a obě měly v očích oslnivý modrý třpyt. Jak zjevení krásy řítily se mladé ženy planinou… jen v jedné ruce drží uzdění.  Zdá se, že něžnými stehny s těly koní srostly. To vše proto,  aby mladé sokolíky naučily, že i lov jim může býti zábavou, aby jejich letky cvikem v lovu v perutě mocné dostatečně zesílily a oni si je vyztužili odvahou. Ty Sokolnice na kulatých ňadrech měly zavěšené divné talismany… Hlavy lví co byly zasazeny v kruhu silně zlaceném. A jejich ptáci vzlétali a zase na zápěstí ženská usedali. Jako důvěřivé děti když se mladým matkám stulí v náručí. Tak cvičily ty mladé dravce „ptačí mámy"… přelaskavé dívčí Sokolonice. V odvaze a v lovu… i v poslušnosti a cítily, že mladí sokolící jsou tak blízcí, tak jejich… jako by to byly děti, jako by to pro ně byli lidští synové…



 Říjen 2012


Zpět na články

 
© 2009-2017   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one