Znám Tě… Lásko zlatobílá…
 
Už netoužím být NIKÝM
 já, žena v divné role obsazená
Chci jen vzlétat nad Planetu Žití
 křídla nad lesy i nad vodami rozevřená
 
Toužím jen tak v jasu Slunce BÝT
vznášet se a zpívat… také tančit
vlahý mořský vánek z dlaní pít
Mít Krásu v očích a nožky lančí
 
Já své štětce i pera větrům daruji
a z knížek postavím si žebřík do Nebe
Na oblaka vpíšu, že neskonale miluji
že neumím žít, Lásko zlatobílá, bez Tebe

Kniha Knih, aneb zasévání vzácných semen východní moudrosti...

     Asi každý z nás vlastní určitou knihu, které si nesmírně váží a která leží nejen v jeho srdci, ale mnohdy i na nočním stolku. Takovéto knihy nám pomáhají k obnovení duševní harmonie a rovnováhy, když se necítíme šťastni, či jsme nějakým způsobem zraněni,vykolejeni, nejistí a zmatení. S jistotou lze však říci, že obzvlášť texty, psané moudrými a duchovní cesty znalými mistry, nám rychle a spolehlivě dopomohou ke zrušení strázní i v definování si odpovědí na nejrůznější otázky, a to i ve směru, jakým je problematika fenoménu smrti - naší vlastní transice. Vlastně se dá říci, že jsme za moudrosti plné pomoci už zasvěcených duchovních mistrů schopni zajímavým způsobem řešit otázky, vyvstávající při celoživotním směřování k vyprázdnění vlastní hmoty. Od svého narození se přece všichni blížíme k tomuto životnímu bodu z nejzávažnějších.
     Pro mne je takovouto nenahraditelnou knihou „Tibetská kniha o životě a smrti“, kterou sepsal na počátku devadesátých let minulého století přední učitel tibetského buddhismu, mistr Sogjál Rinpočhe ( rinpočhe je zčeštěný název pro titul mistra, požívajícího nejvyšší úcty). Přesto, že tyto texty vnímám už po mnoho let, stále v nich nalézám nová a nová ponaučení, návody a rady a smím je využít pro svůj další  prospěch a vývoj.
     Tento muž z nejvýznamnějších se narodil v Tibetu a údajně už v šesti měsících svého života byl předán na výchovu do kláštera v provincii Kham. Později byl rozpoznán jako vtělení slavného a známého mystika. Při čínské okupaci, v padesátých létech, odešel se svým mistrem do exilu a získal  moderní vzdělání studiem na universitách v Dillí a Cambridge. Vyučovat začal v roce 1974 a současně nepřerušil svá studia filozofií a myšlenek hlavních tibetských mudrců a duchovních učitelů. Více než dvacetiletý život na Západě a zejména jeho lidskost, smysl pro humor, vřelost a intimita se kterými vyučuje  se staly obdivuhodným mostem, který se klene od myšlení západních lidí, k významným učením východním. Pátrala jsem po přesném datu jeho současného zrození, avšak zatím marně. Snad tohle není důležité, protože je možno vnímat, že čas pro tyto zasvěcence má jinou dimenzi. Procházejí věky v nejrůznějších vtěleních a jsou tu zcela evidentně pro uspíšení zrání na cestách Ducha, nás, lidských jedinců.
     I on jistě želel zničení mnoha set buddhistických klášterů, ale byl přesvědčen, že ani v nejmenším nedošlo k destrukci smysluplného učení, filozofie, kterou přináší světu buddhismus. Je beze sporu, že Sogjal Rinpočhe má v budoucnosti tohoto učení na Západě i na Východě, významnou a zcela zvláštní roli. Kdosi, obdařený výsostnou východní moudrostí a jasným vhledem do věků příštích prohlásil, že „právě po čínské destrukci tibetských klášterů se stane východní učení a buddhistická filozofie jakýmsi vystřeleným šípem a je pouze na vůli té vrcholné Tvůrčí Síly, kam tento šíp dopadne“. Lze tedy doufat, a ostatně vše tomu dnes už nasvědčuje, že tento šíp východní moudrosti dopadl i do našich západních krajin, a že moudrosti plné učení  osvědčených a osvícených mistrů východu se šíří z ohniska dopadu jako soustředná kola na hladině řeky.
     Tato  Tibetská kniha o životě a smrti je opravdu mistrovským duchovním dílem, ale i zdrojem posvátné inspirace, snad i proto, že mistr Sogjál patří k poslední generaci Tibeťanů, kteří vyrůstali mezi významnými mistry této tradice a navíc... dokonale splynuli se západním světem. Dojemnou a naprosto nepřehlédnutelnou se tak stává jeho vžitá, hluboce procítěná a navíc vrcholně inteligentní oddanost svým tradicím i uctívaným autoritám učitelů. Mistr pokorně po mnoho let svého Bytí provozoval gurujogu a tak smí světu nabídnout svou vizi i zkušenosti správné cesty životem, ale i zkušenosti zdánlivé smrti. Smí objasnit a vysvětlovat stavy „Barda“,  což je stav lidského vědomí po výstupu ze zajetí hmoty těla. Toto vše nám s mistrnou virtuositou a po západním způsobu výučby předkládá,  a tak má schopnost fascinovat nejen nás, normální pátrající a studia lačné čtenáře, ale i sumu významných západních vědců, psychologu, lékařů, filozofů i umělců. Tento mistr založil i jedinečnou a celosvětovou síť studijních buddhistických středisek s názvem Rigpa, jejichž mezinárodní centrum je v Londýně.
     Velmi zajímavé jsou statě o inspirovaném meditování, o až poezie plném přístupu k ní. Přístupu k tomu závažnému  stavu ztišeného usebrání a nerozptylovaného spočívání v náhledu, které má být pojímáno jako Přirozenost mysli „ rigpa“. Mistr Sogjál však dává i závažné a praktické návody... například jak pomoci umírajícím, jak se dobrat soucitu s našimi trpícími bližními, což se nazývá „tonglen soucitu“. Tonglen značí v tibetštině „dávat a přijímat“. Znamená to především nezablokovat v sobě empatické procítění pravdy o strastech druhých svoji odcizeností, hořkostí a následně projevit milující Zářnost své vlastní čiré a pravé přirozenosti. Znamená to též rozpustit nánosy sebezaujetí ega a zničit lpění na kde čem, co svět před nás tak lákavě předkládá. To vše je kořenem našich strastí. Pomoc bližním v umírání - v transici, velcí mistři popisovali jako podání ruky někomu kdo padá a zvednout ho. Přístup naší západní... současné civilizace k fenoménu smrti, k umírajícím i k právě zemřelým, je nesrovnatelně nezralejší oproti praxi východních národů. V posledních několika desítiletích tak stále ještě ve velkém procentu případů dochází k co nejrychlejšímu zbavení se opuštěného těla vlastních, a to i milovaných bližních. Při náhlých úmrtích v domácím prostředí to mnohdy vypadá, že s posledním výdechem se stane z těla jakýsi neakceptovatelný strašák, kterého se střežíme byť jen letmo dotknout. Zaznamenala jsem  nejeden otřesný případ, kdy pohřební služba odvezla tělo doma náhle zemřelého během dvaceti... třiceti minut, dokonce tělo bylo téměř nahé.  Příkladem je pro mne starý muž, skvělý lékař.  Jeho neoblečené a zřejmě ještě dokonale neopuštěné tělo bylo připoutáno řemeny k nosítkům a přepravováno pohřební službou spolu s jeho pozůstalou paní úzkým výtahem panelového domu v kolmo postavených nosítkách. Osoby blízké se z takovéhoto šoku zřejmě velmi těžko vzpamatovávají. Patrně měl velký problém i tento zemřelý lékař, který své tělo právě opustil a tuto neinformovanou a bezohlednou surovost vnímal. I v našich kulturách, bývávalo dříve zvykem, že se mrtvému dopřávaly k pokojnému odloučení nejméně dvě hodiny, než bylo s tělem dále manipulováno. Teď se pohřební firmy předhánějí v odvozu mrtvých a prioritou je samozřejmě zisk. Je však stejně jenom na nás, jak připraveného a jak brzo chceme našeho zemřelého vydat márnicím.
     Zcela jinak je to ve východních zemích. Umírajícím i už zemřelým je prokázána maximálně ohleduplná a odborná péče v klidu, tichu a bez jakékoli hysterie. Nikdo do nich nepíchá jehly, nevpouští elektrický proud... Jsou provázeni mistry – školenými průvodci v tomto okamžiku pravdy. V okamžiku, kdy vzniká Základní i později Vnitřní Zářnost. Mistr Sogjál  Rimpočhe ve své knize tyto praktiky i mnohá cvičení k nim vedoucí, detailně a skvěle vysvětluje... popisuje. Buddhisté zkrátka znají fakt, že naše smrt, naše transice, může být velmi důležitým a inspirujícím momentem na naší předlouhé cestě životy. Domnívají se, že správně uskutečněné -  zasvěcenými mistry vedené zemření i přenesení vědomí umírajícího – „Phova“ vede následně k dalšímu zrození do dobrých životních podmínek...
     Závěr  této Knihy Knih  odpovídá na mnohé závažné otázky vnímané prizmatem staré východní filozofie.  Jsou tam kapitoly úvah o tom, zda a kdy je dobré zůstat naživu,  píše se tam velmi zasvěceně o eutanazii i její legalitě, či co se děje s vědomím dětí při potratu, co zažívá vědomí člověka který spáchal sebevraždu, o darování orgánů, o metodě zmrazení těl, či jejich částí do doby, kdy je lékařská věda znovu oživí, o našem chování i vztahu k stárnoucím a demenci podléhajícím rodičům a blízkým a rovněž i o mnoha dalších palčivých a neméně závažných otázkách. Na všechny je vysokými buddhistickými mistry-zasvěcenci odpovídáno s překvapující empatií a zralou moudrostí. Vlastně náhle čtenář radostně „Ví“, stává se Vědoucím a toto vše přináší fantastický a osvobozující pocit vděčnosti. Dá se říci, že čtenář i v takovéto knize může rozeznat a nalézt „svého“ Mistra.
     Myšlenky a závěry v této knize uváděné a poplatné východním filozofiím, mají samozřejmě nespočet styčných bodů i s učením A.M.O.R.C. Celá kniha je psána v duchu lásky a soucitu. Ve znamení touhy po nezištné pomoci bližním. Ano, v knize je též vyjádřen vděk a láska všem těm, kteří od nejútlejšího dětství láskyplně formovali  duši velkého mistra Sogjála Rimpočhe, ale je zde rozpoznatelná i neutuchající snaha vyjádřit a pojmenovat slovy nutnost dění, které by mělo vést k tomu, že se náš svět v blízké budoucnosti stane okouzlujícím místem, ve kterém budou moci duchovně zralé lidské bytosti žít bez krutosti, násilí a hrůz válek v nejvyšším štěstí, lásce a v přirozenosti mysli. Tak, aby mohl působit  Nejvyšší zákon, zákon „Skrytého života“,  ta jedinečná a božská moc a síla, zabydlená i v prostoru našeho světa, světa Nenáhod. Na závěr této knihy je dána tato jasná vize nejprve Šantidévy a pak také svatého Františka:
     Nechť tak dlouho, dokud je prostor a dokud trvají cítící bytosti zůstanu i já, abych rozháněl bídu světa...
     Nechť mě Pán učiní nástrojem svého míru a nechť tam, kde je nenávist, zasévám lásku... tam kde je bezpráví...odpuštění. Tam kde jsou pochyby, víru. Tam kde je zoufalství, naději. Tam kde je tma, světlo a kde je smutek, radost.
     Ó Božský Pane, dej, abych nebyl utěšován, nýbrž utěšoval, abych nebyl chápán, ale chápal, abych nebyl milován, ale miloval. Neboť dáváním přijímáme, odpouštěním je nám odpouštěno a umíráním se rodíme k věčnému životu...
     Zbývá nám zde tedy jen vyslovit přání: „NECHŤ SE TAK STANE“...

 
Alena Klímová - Brejchová

Zpět na články

 


© 2009-2017   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one