Znám Tě… Lásko zlatobílá…
 
Už netoužím být NIKÝM
 já, žena v divné role obsazená
Chci jen vzlétat nad Planetu Žití
 křídla nad lesy i nad vodami rozevřená
 
Toužím jen tak v jasu Slunce BÝT
vznášet se a zpívat… také tančit
vlahý mořský vánek z dlaní pít
Mít Krásu v očích a nožky lančí
 
Já své štětce i pera větrům daruji
a z knížek postavím si žebřík do Nebe
Na oblaka vpíšu, že neskonale miluji
že neumím žít, Lásko zlatobílá, bez Tebe
      Pověz mi mami, jaký byl spouštěcí mechanizmus tvé tvorby, tvorby básníka? Bylo mi dvanáct, když jsi tímto, rozumem nelehce uchopitelným procesem, prošla…
      Víš má milá, těžko hledám slova. Například i o mladém židovi, českém básníku Jiřím Ortenovi,  píšícím svoji „Červenou knihu“ v těžkém období útlaku naplno rozvinuté druhé světové války se říká, že musel zpívat, aby nemusel křičet bolestí. Vlastně i u mne se stalo cosi podobného. Zdá se, a to nejen mně, že lidské trápení, stres a duševní bolesti, jsou jakýmsi katalyzátorem tvorby. Možná tvoří jakýsi pomyslný lis, jehož tíživým tlakem dojde k tvůrčímu výronu, a je-li to v záměru Vyšší Vůle, sama tvorba pak dozraje a po mohutném kvasném procesu je příjemně „pitelná“, jako drahocenné víno.

      Vím, že jsi se, do svých zhruba čtyřiceti pěti let, o literární tvorbu příliš nezajímala. Kromě své práce v laboratořích Akademie věd v Praze jsi se starala o nás, své čtyři děti a svou velmi starou matku. Byla to velká domácnost a tys ráda pracovala i na našich zahradách. Přesto jsi tehdy po veškerý svůj volný čas intensivně kreslila a olejem malovala velké obrazy. Vím už dnes, jak krásný to byl únik ze světa duši drtící totality a rodinných problémů do světa barev a vůně lněného oleje. Básníkům jsi se trochu dobromyslně vysmívala. Zdáli se ti celkem nedůležití, slabí a jaksi uvzdychaní.
      Máš pravdu holčičko, v té době se však už Osud tomu mému vypjatému činění a hloupým názorům na básníky škodolibě štířil. Měl se mnou jiné úmysly. Byl na mne vyvinut masivní tlak, tak říkajíc na všech frontách. Totalita vrcholila a já od ranného dětství stála jaksi na neosluněném břehu tehdejší vládnoucí společnosti. Mé hnízdo se čtyřmi ptáčaty tehdy potřebovalo materiální zajištění, zabezpečení a navíc se v té hektické době i mé manželství hroutilo. Velmi si přeji, abys ty i tvoji sourozenci, nikdy intensivní bolest těch zlých momentů partnerského odlučování nepoznali. Navíc jsem v této době zcela nepotřebně a ukvapeně změnila své zaměstnání a odešla z milované Akademie věd. Stalo se pak, co se stát muselo a já bych paradoxně měla být za tu sumu negací, nezaviněných potíží a následného stavu těžké deprese, vděčná.
       A pak nastal ten závratný děj, na který se tážeš!  Jednoho krásného nedělního dopoledne jsem vařila v mrňavé kuchyni pro vás všechny oběd a náhle ke mně přistoupila tvá, tehdy zhruba sedmiletá, sestřička – benjamínek a vydala nekompromisní příkaz. Napsala mi na maličký papírek báničku. O mně, o své mamince – sluníčku. Žádala totéž ode mne pro sebe a já neuměla neuposlechnout. Zasedla jsem ke stolu a s rukama trošku olepenýma těstem jsem ke svému velkému údivu napsala svoji prvou báseň o malé milované holčičce!

      Prosím, mami, popiš tu zajímavou chvíli, hraničící s nadrealitou, vždyť zrození básníka nejen mne fascinuje…
      Vlastně i mne tento děj stále udivuje, i když už od něj uběhlo skoro třicet let. Tehdy jsem seděla u stolu a byla jsem bez obrany. Držela jsem strnule tužku v ruce a měla slovy nevylíčitelný pocit… Jako kdyby cosi v v mých hlubinách puklo, jako kdyby se otevřely jakési staré paměťové zásuvky a z nich začaly prýštit verše. Otevřeným niterným sluchem jsem je slyšela. Dnes bych to mohla popsat jako výtrysk pramene takzvané mladé – „Juvenilní vody“, která prý se vyskytuje hluboko pod povrchem země, v punkevních hlubinách.  Je skryta v neprobádatelných a nepřístupných jeskyních a její zdroj je těžko odhalitelný.
      Seděla jsem ve svém milovaném domově, ve vile mých vážených předků, v přenádherném a mystiky plném městě Praze a po tvářích mi tekly slzy… Proudy slzí a ten proud nešlo zastavit. Kdosi neviditelný a nesmírně štědrý započal právě se svým Velkým Sdělením! Neustalo dodnes a já s úsměvem vzpomínám, jak intensivně, udiveně a s neuvěřitelným pocitem překvapení, jsem tehdy svoji „Změnu stavu“ prožívala. Vlastně jsem měla, až realitě se vymykající pocit jakéhosi „Návratu“, jakéhosi  životního a živoucího opakování jevu, na nějž jsem se jen radostně ROZPOMÍNALA. Přiznávám se, že od dětství jsem dumala o tom, jaký je zde, na Zemi, můj úkol. Úděl dodnes okouzlené Pozemšťanky!

      Od té doby jsi vydala a z pochopitelných finančních důvodů i nevydala mnoho básnických sbírek, ale i knihy povídek. Píšeš tedy spíš články, své úvahy a zamyšlení do různých časopisů vycházejících nejen v Čechách a počet tvých básní se blíží ke druhé tisícovce. K tomu snad lze přidat i dvanáctero souborů jakési deníkové literatury, které nazýváš stejně jako dávný císař Marcus Aurélius… „Hovory k sobě“. Je v nich celý tvůj život od šestnácti let, kdy zemřel tvůj otec a viditelně si v nich definuješ svůj interní „Pocit světa“. Je tam však i mnoho filozofických závěrů, vycházejících z tvé příslušnosti k Řádu A.M.O.R.C.
Ano, moje milá, člověk si sám se sebou nejlépe poklábosí. Množství veršů mne jaksi dávno přesáhlo a navíc si skoro žádný nepamatuji. Za ta léta mého Slyšení básní v jakémsi meditačním útlumu se narodilo tolik mých „Papírových dětí“. Víš, jako jejich matka, mám starost, co s nimi, v tom našem Královně Poesii příliš nenakloněném světě, bude. Ve vlastních zemích odedávna tvůrcům jaksi za života „Pšenka nekvetla“.
      Přesto jsem však mohla, i díky vašemu přispění, pár sbírek vlastním nákladem vydat. Je to pro mne více než svízelné a nákladné. Už je to dávno, co jsem si naivně myslela, že lze vlastní knihy prodat a část nákladu si tak uhradit. Naštěstí mi rychle došlo, že to v naší posttotalitní krajině, s velkou sumou lidí, ženoucími se za materiálními cíly, vlastně pro básníka mého typu možné není. Ostatně s vlastními dětmi se kšeftovat stejně nemá, a tak, stejně jako mnoho mých vynikajících tvůrčích přátel, svá díla rozdávám. Věřím, že nám, lidem žijícím a tvořícím v krásné a milované České republice, to poskytuje nový rozměr na cestách duchovního Zrání. Smíme nezištně a s láskou OBDAROVÁVAT. O víc možná v žití nejde. To nás doba vyučila a možná to je takto správně. Správně i z toho „Správného úhlu pohledu“.

      Ještě mi, prosím, mami řekni, kdo byl tvojí inspirací třeba pro tuto moji oblíbenou báseň?
 

Jsi Fata Morgana…
Orosená amfora plující na vlnobití pouště
kolenaté hříbě, kterému hřívu zaplétám…
Jsi zlatá ručka hodin do alabastru zakletá
hodin, které odbíjí můj Čas…
Učila mne první verše psát
a jsi veškerý můj strach
i svist biče nade mnou…
Tebou se marnotratně kropím, Tvou drahocennou vůní
Jsi broskev, co dozrála na drátěném keři
můj dlužník i ten který mi věří…
Pramen i delta ve slunečném poledni
Jsi v mém prvním verši a dopíšeš můj poslední…

 
      Ach, tys to byla, má nejdražší! Ty a tvá maličkatá ručka, která mne zastavila před pádem do propasti beznaděje, depresí a sebezničení. A já ti budu, má Zachránkyně, do posledního dechu vděčná…
 

Rozhovor se svoji matkou, pražskou spisovatelkou a básnířkou, Alenou Klímovou Brejchovou vedla RNDr. Renáta Valešová, PhD.



Zpět na články


 



 

© 2009-2017   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one