Bublinko duhová ...

... kouzelný Poutníčku… Dítě
Bublinko božskými ústy vyfouklá
z Temnoty Vesmírné líhně
Duši ti na tácek stříbrný poskládám
a to co jsem ve snění slyšela
v miskách svých dlaní ti podávám…
Bublinko duhová…Věčné Dítě…
jak nektar včela mne pij
a čti mně…


Prosba Slunovratová…

Vítám Tě Slunce, dárce života!
V prosincovém poledni mi rozepjaté paže pozlatíš
a já pak v půlnoční chvíli Zrození
uslyším zvony lásky a míru…
Ó, Bože, který jsi Světlem
i v hodině Slunovratu k lidem navráceným!
Dovol mi i v čase nadcházejícím a neznámém
milovat, utěšovat a rozdávat naději i radost
tam, kde vládne smutek a beznaděj…
Dovol ať zůstanu v prostoru Bytí tak dlouho,
dokud budou trvat bytosti cítící
a mého soucitu a pomoci potřebné,
neboť vím, že pouze dáváním
smím Tvé Světlo přijímat…
       Je začátek března roku 2016 a Prahu zasypal bělostný sníh. Brodím se jím k modernímu zázemí pro seniory židovského původu, na jeden z pražských kopců, kde za chvíli obejmu svého dlouholetého přítele, který se svoji zcela zachovanou pamětí dokáže ještě i ve svých osmaosmdesáti létech vyprávět o přetěžkých, ale naučných chvílích svého šestnáctiletého života v nacistickém lágru v Bystřici u Benešova.Vstupuji přes pečlivě střeženou bránu do vysokých dveří starobylé budovy Hagiboru a v nich se setkávám s drobounkými temnookými dětmi, které též tato budova ve své školce hostí. Jdu čistotou vonícími chodbami dřívějšího Starobince a zastavuji se před bělostnými panely na nichž čtu, že už roku 1888 rozhodla židovská obec, ve spolupráci s „Jubilejní Nadací císaře Františka Josefa pro choré“, o vybudování této stavby a vykoupila pro ni pozemky na pražském kopci, pod Novým židovským hřbitovem. Projekt byl svěřen architektu V. Kafkovi a později byl realizován stavitelem Antonínem Schlosserem z Plzně. Chorobinec, později Starobinec, fungoval i za okupace, a to až do roku 1943.
       Je zajímavé, že už po roce 1917 byly schváleny stanovy „Sportovního klubu Hagibor“  a po vzniku ČSR zde vznikly sekce nejrůznějších sportovních odvětví. Byly zde též organizovány letní tábory i reprezentační plesy. V roce 1926 je využita nezastavěná část Chorobince, za pomoci peněžních sbírek, pro vybudování reprezentačního sportovního areálu,  ve kterém později trénovalo mnoho českých rekordmanů i olympioniků. V březnu 1939 však začíná to hrůzné období nejen židovských dějin a Hagibor se stává jednou z posledních oáz, kde si mohly židovské děti hrát a zasportovat. Většina akcí končí v roce 1941, kdy začínají deportace Židů z Prahy. Krásná šesticípá zlatá hvězda je zle zneužita.
Procházím rozsáhlou a mnoha dobrými obrazy vyzdobenou budovou k modernímu a zajímavě architektonicky zvládnutému zázemí, pro zhruba padesát seniorských klientů. Je vystavěno v půlkruhu za původní, též renovovanou budovou Starobince. Jelikož mne v minulosti osud několikrát zavedl do podobných zařízení pro seniory v naší republice, kteří už se o sebe nemohli postarat, přímo si vychutnávám příjemnou a optimistickou atmosféru profesionálně zvládnutých interiérů pokojů, chodeb, i jídelních a odpočinkových zákoutí pro obyvatele této části Hagiboru. Ani stopy není po známém nepříjemném odéru, svědčícím o inkontinenci, o vysoké problematice nemocí stáří, o bezmoci a zoufalém přežívání, o tom všem zlém, co jsem vnímala v podobných typech zařízení dříve. Potkávám mladé  svižné ošetřovatele a pečovatelky a všichni se mile usmívají…Usmívají se a já vnímám naplno důležitost i léčebný vliv lidského Úsměvu. Zdravíme se, prohodíme pár slůvek. Zdá se mi, že si mne tito lidé dokonce pamatují.
       Dumám, že ti, kteří za pastelově zbarvenými širokými dveřmi pokojů v pohodlí a v dokonalé péči žijí, právě prošli po okraji jakéhosi imaginárního Kruhu života ke stavu již známých dětských počátků. Vše se, jak se mi zdá, v našem stáří zřetelně a nekompromisně opakuje i s tou batolecí nepohyblivostí, nemožností chůze, inkontinencí, nutností  přítomnosti kohosi, kdo stará batolátka převine, nakrmí a napojí. Jak je to však vše jiné při našem vstupu do života. Jsme k zulíbání a nic pro naše pečovatele není odporné a k nezvládnutí. Jsme milování, laskáni vonnými olejíčky a ani adopce není problémem. Hlavou mi letí slova jedné mé básně, ve které je verš o tom, že mladí ptáci staré přece nikdy nekrmí… Ano, není mnoho těch, co dokáží stará batolátka adoptovat, přivinout.
       Zde, v Hagiboru – Vítězi, však s podivuhodnou jasností vnímám opak těchto svých temných úvah…  Radostně vnímám, že zde, v tomto Židovstvím dotýkaném prostoru byla  dosažena meta nejvyšší…  Je zde personifikováno Lidství v té nejskvělejší podobě, kterou je ochranná a dá se říci, že v mnoha případech i jaksi něžná pomoc tomu nejpotřebnějšímu z bližních. Nezbývá než se sklonit v obdivu před perfektně organizovaným chodem seniorského domova, kde se všichni cítí tak dobře. Před skvělou lékařskou i rehabilitační péči i s moderními pomůckami pro očistu těch, kteří mnohdy opravdu připomínají stará obří batolátka a snad už ani nedokáží svým usměvavým pečovatelům vyslovit slova díků. Nahlížejí už do jiných, snad lepších sfér, tam, kde se opuštění hmoty rovná uzdravení…
       Můj přítel už domů nechce. Velmi se mu v tomto čistotou vonícím zařízení s dobrou kuchyní a ještě lepší péčí líbí. Personál Hagiboru se stará o zábavu svých klientů s vysokou mírou nápaditosti. Pořádají se zde šachová klání, fungují cvičební programy, je k dispozici vířivá koupel, uskutečňují setkávání klientů v místní kavárně a přednášky na velmi zajímavá témata, včetně poezie, jsou na denním pořádku. V objektu je i kadeřník, keramická dílna a hlavně jsou zde pořádány skvělé oslavy židovských svátečních dnů. Klienti se sejdou u skvěle prostřených stolů a hlavní rabín i další vedoucí pracovníci a kulturní pracovnice zajímavě tato setkání vedou a ozřejmují všem, i nám, přátelům a příbuzným klientů, dávné židovské tradice. Zpívají se hebrejské písně, dobře se jí a pije, staré dámy mají skvěle upravené vlasy, pěkné róby a dobrou náladu.
       Nad stolem, zaplněným mísami s malebně naaranžovanými kousky jižního ovoce, ořechy a chutnými moučníky nenápadně pozoruji, jak pěkný vousatý mladík-ošetřovatel s černou jarmulkou na kučeravé hlavě s nejvyšší pozorností vkládá zrnka sladkých hroznů do úst velmi staré nepohyblivé dámy na vozíku. U úst jí též přidržuje šálek s vonící kávou a mojí myslí letí, že jsem tuto ženu znávala ve svém mládí jako urostlou, významnou a velmi sebevědomou lékařku.Takový drobínek z ní zbyl. Díky zázemí Hagiboru zde spokojeně žije již šestým rokem. Odvracím oči a raději s dojetím hledím, jak je na zahrádce Hagiboru židovskou mládeží zasazován nový něžný stromek- sakura, na počest letošního jara. I tady, uprostřed jakési, snad zdánlivé konečnosti, je chystán nový počátek.
       Plaše… (jsem jen doprovod) si vkládám oválky slaných oliv do úst a vzpomínám na jeden z okamžiků mých návštěv v Hagiboru. Skoro devadesátiletý pán, místní rezident, v této mé vzpomínce neuvěřitelně zručně a s výbornou pamětí hraje na zdejší klavír. Nezaznamenávám ani nejmenší ztuhlost prstů či úbytek paměti. Poblíž rozeznělého nástroje se jakási stará dáma, bývalá baletka, viditelně… mladě… z hudby a pohybu raduje a dokonce  s rozzářenýma očima docela svižně tančí… TANČÍ…! V té chvíli Hagibor opět vítězí… nad zoufalstvím, bezmocí stáří, opuštěností, beznadějí a snad dokonce i nad samotnou smrtí…  Vítězí obdivuhodnou lidskou láskou k bližnímu svému, profesionalitou a něhyplnou obětavostí…

A já se skláním v úctě a vyslovuji za to lidským „Vítězům“ velký dík!
 
                                                                               Alena Klímová-Brejchová (BO.-žena)



Zpět na články

 
© 2009-2016   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one