Znám Tě… Lásko zlatobílá…
 
Už netoužím být NIKÝM
 já, žena v divné role obsazená
Chci jen vzlétat nad Planetu Žití
 křídla nad lesy i nad vodami rozevřená
 
Toužím jen tak v jasu Slunce BÝT
vznášet se a zpívat… také tančit
vlahý mořský vánek z dlaní pít
Mít Krásu v očích a nožky lančí
 
Já své štětce i pera větrům daruji
a z knížek postavím si žebřík do Nebe
Na oblaka vpíšu, že neskonale miluji
že neumím žít, Lásko zlatobílá, bez Tebe
Filosofie tří králů Ducha, narozených přibližně ve stejnou dobu, kolem šestého století před naším letopočtem…
O Taoismu
 Působme bez zápolení!


     Následující text je zamyšlením nad životem a filosofickým dílem dávného čínského mistra, Lao Ce,  zakladatele Taoismu. O životě tohoto filosofa… a také básníka, se toho ví jen málo. Narodil se patrně v létech 570 - 49O před naším letopočtem. Snad byl archivářem u královského dvora a k stáru odešel do ústraní. Některé prameny mluví o tom, že zemřel ve věku více než sta let. Byl starším současníkem Konfuciovým. Nikdo neví jak dlouho mu trvalo sepsání jeho spisů, do kterých vložil modrost a poznání, která budou ještě dlouho oslovovat  lidské bytosti tohoto světa. Ve velké míře jsou kompatibilní s učením naším. V učení tohoto dávného mystika je zřetelný důvěrný kontakt s hlubinami lidského ducha a tento, jím sdělený a zručně popisovaný „Vnor", má i v dnešní době zdravé a obrozující působení na lidské chování a smýšlení. Pověst o  tomto zajímavém muži praví, že se naposledy posadil na vodního buvola, nechal se od něho nést do velké mlhy a pak už ho nikdo více neviděl.
   Mistr Lao Ce je považován za autora základního textu knihy Tao-Te-Ting, neboli „Učení o Tao a ctnosti. Známá je i jeho kniha Proměn,  I-ting.  Slovo Tao je volně překládáno jako cesta a zůstává v původní podobě. Významů však může mít mnohem více, filosofických i theologických: např. Prasubstance vesmíru, bytí i nebytí, plnost i prázdnota, nejvyšší bytost i rozum, slovo či smysl. Sám Lao Ce říkával, že z nedostatku lepšího slova nazývá to, co nás učí žít v jednotě se Silou, která je za veškerým životem, TAO. V jedné ze svých statí  kromě jiného  krásně říká, že by chtěl, za přispění svých žáků, pomoci všem lidem v tom, aby jejich myšlení postupně přešlo ve Zření.  O vidění Jednoty, v samém srdci mnohosti.
 Zdá se, že i on, kdysi před dvaceti pěti stoletími, hledal základní Princip pojetí Světa. Tento Princip nebyl pro něho nějaké „NĚCO", ale nebylo to také ani jakési „NIC". Bylo to „COSI", co absolutně přesahuje každé definovatelné a vnímatelné Jsoucno. Bylo to COSI, co se lidským myšlenkovým formám naprosto vymyká. Jelikož vnímáme jména, vycházejí teprve z našich zážitků, nemůže mít toto "COSI" ani žádné jméno. Aby Mistr o tomto Základním Principu mohl mluvit, nazval jej kdysi z nouze Tao.  Píše o něm také jako o Směřování... Cestě.  Je to velká Cesta za zdravým rozvojem lidských bytostí, nejen však pouze v oblastech duchovních, i když rozvoj duchovní zůstává na prvém místě.  Z jeho spisů vyplývá, že toto Tao je nevymezené a nevymezitelné a odehrává se na zcela jiné... nadreálné... úrovni. Je jiné než vše, co náleží k našemu známému reálnému „Světu Jevů..." Takové a takto jej musíme přijmout, jinak nám nelze pokročit dál. Nelze nám pokročit dál také bez osobní zkušenosti s Nadreálnou rovinou. Ostatně toto tvrdili i jiní moudří, kteří přišli na svět dávno po tom, co se  on narodil. Teprve uskutečněný zážitek v rovině Nadreality se stává naší vlastní žitou realitou, takže bez tohoto prožitku není možné aby se stal předmětem lidského-vědeckého bádání.
          Z úvah Starého mistra a jeho moudrého poznání vzniklo velmi rozšířené, a i dnešním světem lidí hledajících uznávané, učení. Taoismus. Je vnímáno jako dialektické, a vyznává pouze harmonické a rovnovážné procesy.  Jedním z patrně nejdůležitějších prvků tohoto učení je zásada WU-Wej, tedy zásada činné Nečinnosti. Předpokládá nezasahovat do běhu a dění světa, ztotožnit se s osudem.  Mohlo by se na prvý pohled zdát, že v pokleslé podobě by mohla vést k pasivitě a resignaci, avšak v pravé, prapůvodní podobě vede k moudré a nenásilné spolupráci s přirozeným chodem věcí. Vnímáme-li správně slova tohoto vyučujícího mistra-Avatata dnes, v počátcích třetího tisíciletí po Kristu,  je nasnadě, že stále naléhavěji cítíme, jak moc by pomohlo světu, dnešním lidem v něm a jejich těžko řešitelným problémům, kdyby se zbavili úporné a mnohdy úmorné závislosti na neustávajícím a křečovitém činění. A to v neuvěřitelné sumě život zatěžujících dějů, možno říci, že ve smyslu globálním…   
       Vždyť složité je dobrat se i k jednotné, čiré a základní víře v Princip nejvyšší, k víře v jediného Architekta Universa, ve Velkého Hybatele, Alláha… v nelehce definovatelnou Sílu, ze které vše vyšlo a vychází a do které se vše opět navrátí.  K tomu co by mělo být pevným základem našich Bytí. Tato alchymie Ducha byla, je a vždy ještě bude nelehká.  Z pohledu dávných alchymistů jde o transmutaci zničitelného v nezničitelné. O nalezení Kamene mudrců… jediného Zlatého Zrna Pravdy nejvyšší. Jde o neustávající snahu o nalezení pokladu ušlechtilé víry a moudrosti, která vždy vedla ke svobodě Ducha. Dokážeme to vůbec někdy na té naší společné, nádherné Cestě Cest? Tolik usilovně a poctivě hledajících nás už na našich cestách předešlo.
       Staročínský filosof a mystik, Lao Ce dává ve své knize Tao-Te-Ting mnoho úchvatných  a v dnešní době stále platných návodů jak opracovat své Duše, aby v nich nezůstala žádná Tuhost.  Tak abychom dokázali být podobni dětem, které jsou ohebné a měkké, a tak vše lépe snášejí.  Učí nás, jak pěstovat vytrvalou Bdělost, aby mohlo nastat v našich hlubinách konečně to pravé Zření. Jen tak, až tohle zvládneme, bude Cesta Povolaných ostření bez ořezávání a působení bez zápolení.
       Poslechněme si ještě na závěr několik málo zajímavých myšlenek této bytosti… Mistr doznává, že jeho Cesta je odlišná od cesty Vědy a Vědění. Od Vědění, které kupí fakta na fakta. Je přesvědčen, že z tohoto bodu nelze uzřít „Podstatné". Přebytek, zavalení informacemi... spíš rozvoji lidského Ducha škodí. Říká také, že aniž bychom vyšli ze dveří domu, můžeme poznat celý svět. Že nemusíme klopotně putovat a shromažďovat osahatelná fakta, či velkolepé teorie, že nemusíme stále jen pátrat a pátrat po kde čem, a přece můžeme přijít k Cíli.  Že nemusíme Činit a přece mnohé dosáhneme.  Je možno dobře hrát svou úlohu, ale při tom hraní stát stranou lidského ruchu.  Smíme se stát se pozorovateli a pak velká tvůrčí Síla bude činitelem…
Mistr vysvětluje, že čím více se šíří jakési zákony, deklarují lidská práva a povinnosti, tím více je v lidské přirozenosti je porušovat, odporovat jejich tlaku. Tomu všemu tlaku a násilným formacím chybí jediné... Chybí jim půvab samozřejmosti. Člověk je prý pak příliš účelovým a vše, co jej svazuje bere mu zároveň tolik potřebnou bezstarostnost a neškodnost jistoty. K dodržování vhodných zákonů by podle jeho úvah stačilo zkonstruovat zákonů daleko méně. Lze vřele souhlasit, vždyť ty nejdůležitější všichni stejně známe... máme je v sobě jaksi zakódovány... Jsou přece i dávnou a nestárnoucí součástí Desatera...
         Lao Ce dále například nastiňuje celou škálu případných jevů vedoucích sestupně k zhoršení Bytí:  Říká svým žákům a tím i dnes nám: „Kdo si cení skrytého Života nečiní... Kdo si cení Lásky, ten sice činí, ale nemá účelů... Kdo si cení Spravedlnosti, činí a má při tom účely. Kdo si cení Morálky, činí a když mu neodpovídáme, vyhrne si rukávy a přinutí nás násilím".
        Proto prý je Morálka nedostatkem věrnosti a důvěry, je počátkem zmatků, je odchýlením od života v přirozenosti. Snad nejzajímavější je však jeho formulace termínu „Skrytý Život"... Tento život prý  n e č i n í, nemá účelů ani úmyslů a právě proto žije. Kde on, jako nejvyšší Poznatek, je ještě zahalen závojem nepoznání, sestupujeme dolů k Lásce, k lidské Dobrotě, která samozřejmě také nic nechce, ale přesto činí a působí. Přesto je to podle Mistra teprve prostý nižší podstupeň praktikování „Skrytého Života". Už však je zasazen nad Spravedlností a ta zase nad Morálkou, která činí, deprimuje  a donucuje. „Skrytý Život" je uznáván sám sebou a vůbec se nepotřebuje o uznání snažit. Sám plodí, živí, rozmnožuje, dokonává, podporuje a chrání všechny bytosti. Plodí však aniž vlastní, působí aniž podržuje, napomáhá aniž ovládá a v tom prý spočívá jeho tajemství.
 I my, Rozekruciáni víme, že vrcholem snah na Duchovní cestě je nemít  ve Vědomí žádných egoismů. Ničeho si nežádat pro sebe.  Být tu ve velké Službě pro druhé. Vytěsnit tak mnohé, abychom nalezli to, proč jsme do hmotnosti přišli. Je to nelehké... Je to stejně nelehké jako pochopit a milovat  neviditelnou Tvůrčí Sílu… Jednotu… Boha. Neboť těžko  lze milovat to, co nemůžeme ze svého nevýhodného úhlu zasazení v hmotě plně vnímat a chápat. Jen zákonitosti, které byly touto vysokou tvůrčí Silou tak neuvěřitelně geniálně vytvořeny... zadány, můžeme kolem sebe, na každém kroku Přírodou prociťovat... A patrně jen to co procítíme, ne tedy to co se naučíme, si proneseme ve svém stále živém Vědomí sebou, do dalšího předurčeného duchovního vývoje.
 Tento skvělý učitel, odpovídá i na otázky zda je nutné, abychom byli k dobrým lidem dobří a k nedobrým a nezralým také dobří? Pro  tohoto Mistra však není žádný člověk předem ztracený. Říká ve svém učení, že s každým si je možno vědět rady, s každým je možno se duchovně setkat, tak říkajíc na „jeho půdě". Říká doslova: „Co žije ve mně, žije i v ostatních, a proto je nutno Záští oplácet Dobrotou, protože jen tak zastavíme lidského Ducha vraždící kolotoč Z á n i k u. Nezasýpejme pýchou a nesoucitností své Prameny Života... ale nechť je nám klid a mír v Duších tím nejvyšším."
Ano, k dobrému a láskyplné moudrosti plnému životu a k jeho studiu, je  vlastně potřeba tak málo. Zákonitosti jsou více než jasné a splnitelné. Světské pobývání je nutnou příležitostí k výučbě a ke stavu duchovního zdokonalení, ke kterému život ve vesmíru spěje.  Možná jsme součástí i svědky  kosmického dění, spějícímu  opět k rovnovážnému stavu neprobádaných energií.Věřme tedy, že nastane chvíle, kdy lidé pochopí, že netolerance, nesnášenlivost a hlavně hloupý a život na planetě dusící náboženský boj je strašlivá prohra na duchovní cestě. Vítězstvím pak bude sjednocení a porozumění si. Snad i odpuštění si chyb minulých. Nelze se k nim do nekonečna vracet. Je to překážka z největších na cestě vpřed. Představa tohoto, smí být  v konečném důsledku silnější než lidská Vůle.
        Je dobré být pevně přesvědčen, že i dnes se rodí do lidského Stvoření skvělí a zasvěcení učitelé a Avataři. Ta velká Tvůrčí síla je sem, na nádhernou planetu Zemi, s dobrým úmyslem posílá. Stejně tak, jako kdysi seslala mladého žida Ježíše, Buddhu, Konfucia, Mohameda a též toho, o kterém byla dnešní úvaha, čínského filosofa a básníka Lao Ce. Proč by se měl Bůh ve svém laskavém tvůrčím úsilí zastavit a zastavit i duchovní vývoj lidských bytostí, které však vždy, k dalšímu vzestupu, bytostně potřebovaly dobré pastýře. Není tomu nijak jinak ani dnes. Prosme tedy, abychom ty dnešní moudré a vyvolené poznali. Je to nelehké. Většinou jsou zcela nenápadní a zahalení závojem skromnosti. Ale jen tak, nalezneme-li je a budeme-li mít chuť jim s pokorou naslouchat, budeme už konečně moci v prostoru Stvořených, vykročit vpřed a  působit bez zápolení…
                          Alena Klímová (BO.)


Zpět na články

 
Konfucius - Konfuciánství

  Když portugalské a španělské zámořské lodě dopravily západoevropské křesťany do Číny, která byla a je i dnes, se svou rozmanitostí klimatických podmínek a rozlohou, srovnatelná s evropským světadílem, dávní cestovatelé pochopili, že křesťanství není jedinou náboženskou filosofií na tomto světě. Patrně s nesmírným překvapením vnímali i tradice a mimořádně dlouhý vývoj této země, sahající až k osvíceným císařům třetího tisíciletí př. n.l. Vždyť přece této vzdálené době a lidem v ní se rodícím se připisuje objev písma, ustanovení instituce manželství, významné kulturní činy v oblasti lyrické poesie, výtvarného umění a samozřejmě i hudby. Dávní Číňané vynalezli  keramiku a porcelán s jeho průsvitnou křehkostí, ale též střelný prach, kompas a papírové peníze. Dosažení všech těchto výjimečných vymožeností bylo možno jen díky vynikající organizaci tehdejší staročínské společnosti, poplatné dobře fungujícímu státu.
Páté a šesté století před narozením Krista bylo zvlášť bohaté na zrod vynikajících osobností, samozřejmě nejen v Číně, ale na příklad i v Indii a ve starém Řecku. Z kulturních a filosofických odkazů i z myšlenek a názorů těchto zralých bytostí lze kupodivu čerpat i dnes a svět to s chutí činí. Jakoby tito vynikající lidé svým duchem i uměním nestárli, nezestárli, jakoby nepodléhali vlivu času a vlastně ani prostoru, kterým jim vymezila krajina jejich zrodu.
Kdože se to tedy v této dvacet šest století vzdálené době na planetu Zemi inkarnoval i se svou zralou moudrostí a schopností učit své bližní? Byli to například: Starý mistr Lao - c´, (570 př. n.l.), který byl starším současníkem mistra Konfucia, který se narodil o pár let později, v roce 551. Jeho transice se klade do roku 479 před n. l. Ale i Siddhárta Gautama, zvaný Buddha, což značí „procitnutý - osvícený", se narodil v šestém století př. Kristem, a to v Indii. Není snad, hlavně pro ženy, bez zajímavosti, že v tomto požehnaném čase se narodila i řecká lyrická básnířka, paní Sapfó.
 Zůstaňme však u mistra Konfucia. Latinisovaná podoba jeho jména je Kung-fu-c´, což v překladu znamená Mistr z rodu Kchung. Narodil se v čínském státě Lu a stal se  snad nejvlivnějším čínským filozofem, sociálním politikem a státníkem. Jeho morální filozofie vycházela z náboženské úcty a dnes už lze říci, že tento muž se svými myšlenkami výrazně a na dlouhá staletí ovlivnil smýšlení mnoha národů nejen východní Asie. Jeho reformátorská postava, spolu s Taoismem natrvalo poznamenala čínskou kulturu, politiku a náboženství.
 Je těžké si po více než dvaceti pěti stoletích představit podobu tohoto Velkého - malého muže. Sochy, rytiny, i snad dokonce portrétní zobrazení ho vždy představují jako muže nízké postavy s dosti velkou hlavou a kulatým blahobytným bříškem. Jeho vlasy, nad vysokým lysým čelem, jsou svázány do jakéhosi uzlu a protknuty kostěnou jehlicí. Na bradě má dlouhý a úzký pruh vousů. Bývá zahalen do bohatě zdobeného řasnatého roucha a většinou držívá v ruce meč či knihu.
 Už ve svém mládí tento velký učitel založil školu, kde své žáky vyučoval dějiny, básnické umění a formy slušného chování. Také sepisování kroniky své rodné země Lu mu určitě zabralo mnoho času. Pověst o jeho mravní čistotě a ctnostech ho dovedla až na post ministra spravedlnosti. Pověst praví, že zemřel zklamaný, že se jeho myšlenky neujaly u tehdejších čínských vládců a asi by byl radostně překvapen, kdyby mohl vidět, jak široce se po světě tyto jeho úvahy a učení rozšířily, kolik lidských bytostí z jeho moudrosti dodnes čerpá a kam až v čase jeho skvělý vliv sahá. Bylo by nepochybně zajímavé dozvědět se o tomto muži více z jeho soukromého života. Byl-li ženat a obdařen potomky, či zda žil v dobrovolném celibátu, což je pravděpodobnější… jaké měl záliby, zájmy a koníčky, nebo zda se výhradně věnoval svému spisování.  Zápisu svých úvah, myšlenek, pozorování… filosofickému učení, paradoxně koncipovanému i pro velmi vzdálenou budoucnost. To vše bez dnešních vymožeností a pomoci rozvinuté elektroniky.
 Je autorem čtyř kánonických knih a pátou pak sepsali jeho žáci. Filosoficky nejvýznamnější je Kniha Proměn, zřejmě nejstarší zachovaný filozofický dokument vůbec. Číňané tuto knihu používají i jako výklad budoucnosti a chápou ji jako zdroj nejhlubších pravd. Další kánonické knihy jsou : Kniha písní, Kniha listin, Jaro a podzim, což je kronika státu Lu v určitém časovém úseku a Knihy zvyků. To jsou etické předpisy, mravy a zvyky. Vlastními klasickými knihami jsou: Hovory, což jsou ústně tradované Konfuciovy výroky, Velké učení… autentické výroky a Učení středu, což je v jeho etice formovaná zásada, kupodivu se shodující s kategorickým imperativem Emmanuela Kanta. Čtvrtá kniha je připisována Konfuciovu žáku, Menclovi.
Nahlédnutím a procítěním filosofie čínského mistra - filosofa a učitele, pana Konfucia zjistíme, že je v prvé řadě zaměřený na člověka a jeho praktický život. V tom se opravdu značně liší od „Starého Mistra", pana Lao-c´,  se kterým prý měl za svého života několik setkání. Tento Konfuciův starší předchůdce, jak známo, spíš inklinuje k popsání, procítění a k definování transcendentálních a metafysických rovin lidského Bytí. Svého Taa - Cesty. Svého „Skrytého života", který sám o sobě „činí". Konfucius  stál pevně na zemi a při svém lidu. Jeho blaho mu bylo nadevše. Jako mravní ideál tedy rozhodně odmítá postavu asketického světce, ale touží napomoci stvořit a zformovat člověka, který získá v průběhu vlastního životního zrání hlubokou životní moudrost. Takovýto člověk už by měl vlastnit schopnost formovat k dokonalosti sama sebe a napomoci i ostatním. Za ctnost nejvyšší a nejdokonalejší, stejně jako i jeho starší souputník Lao-c´, považuje samozřejmě lásku k bližnímu. Definuje a podporuje ji zlatým pravidlem, známým dodnes: „Co nechceš, aby druzí činili tobě, nečiň jim ani ty." Stejně tak jako Lao-c´ medituje o normách lidského chování, o spravedlnosti, morálce, mravních  a etických hodnotách, o moudrosti a o lásce. Domnívá se, že svým chováním člověk vytváří svůj osud a jde mu o proces sebezdokonalování bez použití násilí, stejně tak jako Starému mistru Lao-c´.  
Vyzýval své současníky, aby se vrátily ke kultuře svých předků. Jeho morálním a dokonce politickým ideálem je „ušlechtilý a o blaho svých souputníků usilující muž". Jak skvělé pravidlo i pro dobu současnou i s rozpoznatelným znakem lehké diskriminace tehdejších čínských žen. Vztah vládců ke svému lidu staví Konfucius na příkladnosti. Samozřejmě, chce se nám říci, jak jinak by to mělo být. Vládce má být vzorem  spravedlnosti a moudrosti a nesmí vládnout despoticky. Pak bude i lid klidný a v důvěře dosáhne poddajné poslušnosti. Myšlenky Konfuciovy velkou měrou ovlivnily tehdejší školství, a to na celá dlouhá staletí. Výchovu nových bytostí ke slušnosti, mravnosti, k lásce k umění a vědám považoval za základ budoucího života v míru a blahobytu. Na přelomu tisíciletí se konfucianismus transformoval do jakési formy náboženství.
Čínský starověk i s jeho dvěmi velkými postavami, s mistry Konfuciem a Lao- c´em, později přešel v čínský středověk a bývá označován jako věk temný. Konfucianismus zkostnatěl. Taoismus propadl alchymii a pověrčivosti. Význam  Knihy Proměn se omezil na věštění. Oba tyto velké filosofické směry se však přesto stávají dominantními a navíc se k nim, právě v tomto období, přibližuje směr nový, což je buddhismus. Proniká do Konfuciovy a Lao-c´ovy Číny v prvém století našeho letopočtu za císaře Ming-tia, aby tam, za specifických podmínek, do čínské kultury ústrojně prorostl a stal se i v dnešní době pevnou součástí čínské národní kultury. Jednotlivé směry těchto filosofií se samozřejmě nevyhnuly ostrým konfrontacím a tento stav vyústil až do nové éry tak zvaného  neokonfucianismu. Konec nastolila čínská revoluce v roce 1911, a pan Konfucius se toho naštěstí nedožil. Přesto se zdá, že už duchovně rozvinutý čínský občan i v dnešní době usiluje o toleranci, harmonii a rovnováhu, která prosvětlí jeho současný pozemský život. Prý Číňané neradi experimentují s životem posmrtným. Patrně tedy neuvažují o reinkarnaci. Jde jim o soulad z přírodními zákonitostmi tady a teď.Vyznávají jakýsi „Zlatý střed" který odvádí čínského občana od nedobrých extrémů. Znatelné je soustředění na působení aktivního a pasivního principu (Jing a Jang). I když v této krásné a obrovské zemi po dlouhá staletí konfucianismus, taoismus a buddhismus mezi sebou myšlenkově soupeřily, málokdy došlo k útlaku jednoho druhým. Takže myšlení starého pana Konfucia s jeho výsostným zájmem o člověka a jeho soulad s přírodu, o jeho harmonické vmístění se do skvěle konstruovaných zákonitostí přírody, které má vézt k blahu všech a k míru, působí v této oblasti dodnes. Lid zřejmě vyhledává svou filosofii i jejího mluvčího podle potřeby. Vlastně se zdá, že Číňané jaksi nevyznávají žádné náboženství a o ortodoxii a fundamentalismu také nemůže být řeč, což je příjemné. Lze jim závidět skutečnost, že jejich myšlení je spojeno se světským charakterem, přičemž je těžiště tohoto smýšlení situováno přímo, na naši společnou planetu Zemi. Za pomoci dávných myslitelů a filosofů tedy byla vytvořena pozoruhodná a tolerantní kultura, která stále dokáže konkurovat svou starobylou modrostí, uměním,  filosofií a vlastně možná i politikou, celému západnímu světu.  Zdá se, že vysoce pracovití a skromní obyvatelé tohoto národa svět vbrzku překvapí.
Jedním z prvých evropských myslitelů, který pochopil kulturní velikost a vyspělost čínské filosofie byl Leibniz. Důkladněji byla studována Diderotem, Voltairem a i Goethem. V současnosti specifika této filosofie dobře popisuje a vykládá Oldřich Král. Dovětek tohoto spisovatele a překladatele ke knize básní nejvýznamnější čínské básnířky Li-Čching-Čao „Květy skořicovníku" , která  žila a psala na začátku druhého tisíciletí, je precisním a excelentně zvládnutým vhledem do nitra dávné čínské ženy i do specifik jazyka poetické tvorby tohoto národa. Vhledem do jakéhosi „Zásloví".

 Na samý závěr lze konstatovat, že díla, myšlenky a filosofické učení těch velkých Avatarů, kteří se inkarnovali na planetu Zemi půl století před naším letopočtem, těch, o  kterých byla dnešní úvaha, působí s velkou blahodárností až do naší podivuhodné současnosti. Fabulovat lze, proč ne… že  se možná  inkarnovali na Zemi už mnohokrát, anebo… že tu, mezi námi, znovu žijí tvoří a pracují s celou svou příslovečnou skromností Moudrých. Že jsou mezi námi, obohaceni a prosyceni vším tím, co po věky cestou mnoha životy posbírali,  co do svého nesmrtelného Vědomí nasáli. Vším tím, co smí pozemská bytost svým drahým bližním darovat.
 Snad by bylo dobré si ještě připomenout pár stále živých a platných myšlenek, střípků moudrosti, pana Konfucia… tohoto více než dvě tisíciletí v čase nám už vzdáleného muže.:

I když lidé  přesně nevědí, co je dobro, mají ho v sobě…
Je lepší rozsvítit jen malou svíčku, než proklínat temnotu…
Každý má pečovat o své zdokonalení, neboť jenom ono přináší blaho bez rozdílu všem…
Mladí potřebují radost a lásku, dospělí práci a přátelství, staří mír a pokoj…
Mudrc hledá všechno v sobě, nerozumný všechno v druhém…
 Málo víme o životě, jak můžeme vědět, co je smrt…
Odpouštět a neživit v sobě zlobu jsou prostředky k nápravě ostatních…
Pomstou odplatou a hněvem nemohou být křivdy odčiněny. Zlo může být vyloučeno jen dobrem. Pomsta zplodí jen novou křivdu a prodlouží trvající nepřátelství.
 Překonat špatné zvyky je možné jen dnes, ne zítra…
Skutečnou chybou je chybu nenapravit …
Sto mužů může postavit tábor, jenom žena však dokáže vytvořit domov…
Třemi cestami můžeme dojít k moudrosti: První je cesta zkušenosti, ta je nejtěžší, druhá napodobení, ta je nejlehčí. Třetí cesta je cestou přemýšlení, a ta je z nich nejušlechtilejší…
Je lehké být bohatý a nebýt pyšný. Těžké je být chudý a nebýt bručoun…
Zarathuštra

      Tato přednáška završuje soubor tří předchozích, kde se pojednávalo o Taoismu a Konfuciánství. Filosofie všech tří představitelů, žijících navíc ve skoro stejném období, a to kolem 6. stol. před naším letopočtem, se přeměnila v průběhu staletí v jakési, po velké části světa rozšířené náboženství. Filosofie Zarathuštrova se nazývá též mazdaismus, podle jména uznávaného boha, či pársismus, podle jeho původních perských vyznavačů. Zarathuštra je tedy staroíránský prorok a jeho učení - filosofie a později náboženství je založeno na dualismu dobra a zla, které spolu ve světě neustále bojují.  Zlo je odvěké, aktivní a na dobru nezávislé. Některé podobnosti zoroastrismu se dávají do souvislosti s védami, a zkoumá se, zda nepocházejí ze stejného, a až do doby 2. tisíce let př. n. l. sahajícího pramene
       Výraz Zarathuštra je vykládán, jako recitátor posvátných textů, ale zdá se, že pouze toto tohoto muže nemohlo naplnit, uspokojit. Jasné je, že prahnul po vlastních mystických zkušenostech a vizích.  „Uštra"  znamená velbloud a tak se jeho jméno velmi poeticky vykládá též jako „pán plavých velbloudů".  Krásné! V řečtině se jméno Zoroaster vykládalo jako „ živá hvězda".
       Legendy, podle nichž se měl tento prorok narodit podivné dívce jménem Dughav praví, že nejen  narození její, ale i jejího syna Zarathuštry, měla zvěstovat podivná záře.  Zarathuštrovo tělo však prý bylo stvořeno o mnoho tisíc let před tím, než byl stvořen svět. Zatím však pobývalo s bohy a pak podivnou alchymií a v době vhodné, došlo k spojení duše s jeho tělem.
     Jsou to legendy, kterých, jako vždy u těchto významných bytostí, je vytvořeno mnoho. Nejvíce pravdivých skutečností se však můžeme dozvědět z náboženských textů. Nejslavnější se nazývá „Avesta", která má několik částí. Část „Jasna" je z nich nejdůležitější. Obsahuje výroky samotného Zarathuštry a liturgii náboženských obřadů zoroastrismu. Další části obsahují modlitby a výzvy prorokům, náboženský zákoník, předpisy o pohřbívání, tresty za porušení zákonitostí i návody, jak pěstovat domácí zvířata. Avesta byla dlouhé roky tradována ústně, a snad byla poprvé písmem semitského původu zapsána od roku 224 n.l. Nejstarší zachovalé rukopisy jsou až ze čtrnáctého století.
       Jak došlo k založení tohoto náboženství?  Kult jakési víry kočovných Arjů na území Iránu byl v Zarathuštrově době velmi jednoduchou vírou v mnoho bůžků, jimž je nutno obětovat a proto se on, jako už dvacetiletý mladík vydal na cestu Iránem a hlásal víru jediného dobrého ducha. Ahura Mazdy, Pána Moudrosti. Ten spolu se svými pomocníky, Dobrou myslí, Nejlepším řádem, Zbožnou oddaností, Výbornou vládou, Zdravím a Nesmrtelností, řídí běh věcí. Zvláštní úctě se u něho, ale i u Arjů těšil oheň.   Jeho symbol… ba přímo Kult ohně, který se později stal základní součástí liturgie zoroastrismu byl udržován kněžími ve velkých kupolovitých jeskyních na kamenných oltářích přikládáním vonného santalového dřeva. Největší oheň plál v Kábulu a byl ohněm duchovenstva. Mrtvá těla však nesměla posvátnost ohně znečistit, a tak byla ponechávána na pospas supům
        Protiklad pána Dobra, Ahura Mazdy je Zlo… personifikované Ahrimanem, který se také, stejně jak se to stává většině proroků, pokoušel Zarathuštru nejen že zahubit, ale když se mu to nepovedlo, sváděl ho příslibem panovnické slávy, zřekne-li se uctívání Mazdy. V mladší části Avesty, už je uctívání Zarathustry tak vysoké, že nejde jen o prvotního člověka, spojeného rodokmenem s mýtickými králi, ale už o nadčlověka, či přímo boha. Objevuje se legenda o konání zázraků, uzdravování nemocných, kříšení mrtvých. Antičtí lidé dokonce považovali Zoroastra za vynálezce magie a podle církevních otců byl arcimágem a satanovým služebníkem.
      Než k tomuto všemu však došlo, i Zarathuštra odešel od své docela bohaté rodiny do samoty. Přesně tak postupovali i jiní prorokové, Buddha, Ježíš, Mohamed a postupují tak dnes i mnohé lidské bytosti tohoto světa. Zarathuštra měnil místo pobytu, prý zachoval sedm let mlčení, a tak se někde, snad v horské jeskyni, zrodilo nové učení, které se zapsalo do seznamu významných světových filosofií a vlastně i náboženství.
       V zoroastrismu se život lidí dělí na tělesný a duševní. Duše přežívá zánik tělesného obalu a další její úděl závisí na tom, jaký život žila. Zda volila správně mezi zlem a dobrem. Utrpení či blaženost duší v jakési oddělenosti, po oddělení tělesné schrány, jsou přímo úměrné skutkům vykonaným během života. Nacházíme i popis posledního soudu a podobně jako v křesťanství má dojít na konci věků ke vzkříšení mrtvých, spravedlivých i nespravedlivých. Nespravedliví budou očištěni ohněm, aby mohli vstoupit do  stavu blaženosti. Zajímavá je též legendární úvaha, že spasení završí poslední ze čtyř spasitelů, jenž se má narodit z panny, oplodněné Zarathuštrovým semenem, uloženém v jezeře, kde se panna bude koupat. Zrození z panny je obdoba prvku, známého z dávno ještě nepůsobícího křesťanství, což je zajímavé.
       Shrneme-li celé učení, má zarathuštrovská morálka ráz boje proti zlu a to dosti bojovného a nesmlouvavého. Neodporovat zlému do tohoto postoje určitě nepatří. Naopak. Bezbožný je ten, který je dobrý k bezbožnému. Přítelem je jen vyznavač Mazdy. A ostatní jsou nepřátelé, kteří musí být potíráni. Toto, i dnes ještě v některých fundamentalistických učeních zachované bojové pojetí je zakotveno i v Zarathuštrově vizi a filosofii a oslabování těla například askezí  v něm nemá místa. Střediskem zoroastrismu je dnes Indie- Bombaj, kde žije přes devadesát tisíc Pársů, příznivců tohoto směru.  Naopak v Iránu zoroastrismus podlehl náporu životaschopnějšího Islámu, kde vyznavači Zarathuštrova náboženství žili odloučeně od muslimské komunity a byli ve větším opovržení než židé. Dlužno ještě říci, že velkým vyznavačem tohoto proroka byl Nietzche a kniha, literární a básnické dílo, „Tak pravil Zarathustra" on sám považoval za své Opus Magnum a za nejhlubší dílo, jaké kdy bylo napsáno. Richard Strauss, zkomponoval na toto dílo symfonickou báseň.
      Staré prameny se shodují, že tento prorok zahynul v bojích, při  vpádu Turů do Iránu. Posvátný oheň prý byl uhašen krví jeho příznivců a kněží tohoto náboženství.
       Je možno tedy na závěr vyslovit úvahu, že i toto učení, tato filosofie, stejně tak, jako všechna ostatní učení a náboženství, byla Nejvyšší  kosmickou silou rozseta v různých dobách vývoje lidstva po světě, a že to nebylo bez vysokého záměru-účelu. Byla tedy jaksi „šita na míru" zrajícím lidským duchům. Mnoho se však změnilo. Lidstvo se takto vyvíjelo a zrálo. A tak i v našem, křesťanském světě, i v našem rozekruciánském učení je sice mnoho podobností i s tímto filosofickým směrem, ale v hlavním se liší. Usmrcování těch, kteří nevěří v ústředního Boha k tomu už nepatří. Snad se tedy dá říci, že lidstvo, či jeho větší část, už vyrůstá, či vyrostla z těchto dětských, či  spíš mladě nevyzrálých pozic.  Dá se s radostí vnímat, že učení Ježíše Krista s jeho láskou k bližním i schopnosti oběti za druhé, bude i postojem případně znovu se na svět inkarnujícího Zoroastera, či Zarathuštry, že toto učení s radostí a pochopením nejvyšším přijme a znovu počne pomáhat prostřednictvím svého Vědomí bratřím tohoto světa k sebeuvědomění, sebezaostření i k rozvoji jejich předurčené duchovní cesty. Věřme, že i takovýmto duchům bude nejvyšší silou na svět vkročit pomoženo a jejich vědomí na nejvyšší míru zjasněno. Nechť se tak stane!



Zpět na články

© 2009-2017   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one