Znám Tě… Lásko zlatobílá…
 
Už netoužím být NIKÝM
 já, žena v divné role obsazená
Chci jen vzlétat nad Planetu Žití
 křídla nad lesy i nad vodami rozevřená
 
Toužím jen tak v jasu Slunce BÝT
vznášet se a zpívat… také tančit
vlahý mořský vánek z dlaní pít
Mít Krásu v očích a nožky lančí
 
Já své štětce i pera větrům daruji
a z knížek postavím si žebřík do Nebe
Na oblaka vpíšu, že neskonale miluji
že neumím žít, Lásko zlatobílá, bez Tebe
Pro koho:  můj.tata@volny.zas   (vesmírné legie)

Od koho:  smrt.lasky@neznam   (svět)
 

Milý táto!

   Je okouzlující a velmi barevný podzim patnáctého roku třetího tisíciletí. Skoro šedesát let zapadlo kamsi za obzor Času od chvíle, kdy jsem Tě naposledy objala, kdy jsem naposledy kreslila Tvou tvář. Víš, velmi mne mrzí, že jsem se dlouhou dobu nezajímala o Tvůj život, i o tu jeho skvělou etapu, kdy jsi bojoval v řadách československých legionářů na Transsibiřské magistrále. Vlastně tak málo jsi o sobě hovořil, psala se padesátá léta minulého století, Totalita byla už v plné síle a já se nedokázala ptát. Byla jsem velké dítě, když jsi odešel bez možnosti návratu. Možná s poslední myšlenkou na všechna ta nebezpečí, která mne čekají. Věděl jsi, že jsi poslední boj prohrál a mne neochránil před Rudou lájí. Stalo se to, co se stát muselo a já ve strázních zrála.
   Až teď, skoro na sklonku svého bytí, skládám třpytné střípky informací, získávané od obdivuhodných českých lidí, ale i ze vzdálené země, z Austrálie. Není tomu dávno, co jsem se začetla do článku v krajanském časopise, v Čechoaustralanu. Byl o Vás – hrdinech, bojujících v československých legiích na Ruské frontě. A teprve včera jsem získala přesné informace o Tobě, o „bratru Jaroslavu Brejchovi“, vedeném pod evidenčním číslem 3282, v archivech Československé obce legionářské. Otevřela jsem si omšelé desky s doklady o Tvé životní cestě, ale i album s pohlednicemi a fotografiemi z té velké sibiřské anabaze. Z Tvého cestování přes Vladivostok a Singapur do vlasti. Jak jste zde, doma, byli tehdy vítání oslavováni! Až do doby toho velkého Rudého Maléru, té totalitní čtyřicetileté Temnoty... Tvůj úspěšný život byl pak rozmetán na padrť, a ty ses obával mluvit o něm i přede mnou. Nerozumnou malou holkou, jedináčkem, jedinou nadějí rodu, dokonale neobdařeného potomky.
   Dotýkám se opatrně teninkého pomuchlaného papíru – průklepáku, na němž je Tvou rukou velmi stručně zachycen život Jaroslava Brejchy, život Tvůj, pro potřeby komunistických dravců. Poslední čtvrtina papíru je dokonale zničena a nečitelná. Podlepuji „Tvůj život“ pevným, bělostně čistým papírem a čtu, že jsi se narodil roku 1897 v Královicích u Plzně jako syn bednáře, že jsi studoval vždy s vyznamenáním a ve svých osmnácti létech, hned po maturitě, že jsi nastoupil vojenskou válečnou službu. Tvůj ročník byl „odvodem povinný“. Psal se rok 1915 a právě teď od něj uběhlo  dlouhých sto let. Čtu dál a náhle chápu, jaké významné dění, na té sibiřské etapě legionářského bojování, jsi hodlal utajit před vládou mocných Rudých. Celé dva roky 1918-1920 jako kdyby z Tvého životopisu vypadly, jako kdyby se staly jakýmsi prázdným Časem - vakuem. Ano, chránil jsi svou rodinu... jednu malou holku a... neuchránil!
   Nastala drastická kyretáž vzpomínek a destrukce významné části života muže statečného, vlast hluboce milujícího, za ni pod československými barvami a zástavami  hrdě a oddaně bojujícího! Destruujícími operatéry byli komunističtí vládci. Píšeš na tom potrhaném papírku doslova toto: „V roce 1916 jsem upadl za brusilovské ofenzivy na ruské frontě u Lucku do ruského zajetí (4.7.1916 – Kolky) a dostal jsem se do zajateckého tábora, nejdříve v Paratském závodě u Kazaně, pak do Berezovky na Sibiři. V roce 1917 jsem odtud odešel na lesní práce do Bolšoj Rječky u Bajkalského jezera, kde jsem svážel dříví z tajgy pro město Irkutsk. V roce 1918, v srpnu, jsem vstoupil do československé armády na Sibiři (7.8.1918 – Dobrá Perka Irkutsk, pak práce ve štábu čsl. vojsk) a s ní jsem byl v roce 1920 evakuován lodí přes Vladivostok a Ceylon do vlasti. Po návratu jsem prodělal jednoroční abiturientský kurs legionářů  pro obchod s Ruskem při obchodní akademii v Praze“...
   Pak  následuje výčet Tvých skvělých  zaměstnání, povětšinou  na českých konzulátech. Mluvil jsi přece několika jazyky. Dortmund, Kolín nad Rýnem, Vídeň. Ani slůvko není na tom Tvém teninkém papírku Curricula vitae o dvouletém putování Sibiří, o hrdinném bojování s bolševiky, ani zmínka o Tvém, téměř smrtelném, onemocnění skvrnitým tyfem. Dumám o tom, jak jste, jako velmi mladí muži, dokázali tohle vše přežít a má fantazie pracuje naplno. Vidím těplušky, zavalené sněžnou záplavou, čtyřicetistupňový mráz a vojáky nemocné skvrnitým tyfem s jeho odpornými projevy. Kolem vlaku se ozývá ostrá střelba, ale nablízku jsou i bratři legionáři, také dobří a znalí lékaři a obětaví ošetřovatelé. Máma s tátou jsou tak daleko, v milovaném městě Praze a nic o svém nemocném chlapci nevědí. Bože, jak strašné chvíle jste zažívali! Vy, nemocní a umírající... mladí nadějní muži! Možná jste psali dopisy domů a já věřím, že listy do rukou Vašich milovaných došly. Ale pryskyřicí vonící tajga i přečisté panenské jezero Bajkal musely být okouzlujícím a nezapomenutelným zážitkem. Proč jsi mi nikdy o tom všem nevyprávěl? Snad proto, že jsem byla jenom holka? Že jsem nemohla být Tvým synem, hodným převzít Tvé vzpomínky, zážitky a  mužné zkušenosti?
   Když nastala druhá světová válka musel jsi se vrátit z vídeňského konzulátu domů, do Prahy. Pak jsem se Ti v jednačtyřicátém narodila já a o pár let později nastal  ten komunistický malér. A tys byl přinucen odejít z vysokých postů ministerstev, navléci si montérky a jít pracovat jako prostý dělník do vysočanské fabriky. Zvládal jsi i tento boj. Ale v padesátých létech jsi už nedokázal všechna ta příkoří, stres a velké změny vydýchat. Onemocněly Ti plíce a otráven celkovou sepsí na duchu i na těle jsi svůj Velký boj prohrál. Ale ani ta stará Kmotra zubatá Tě nedostala na lopatky. Do poslední chvíle jsi bojoval! Zemřel jsi v pražské nemocnici, vsedě... za stolem. Bylo mi šestnáct, právě jsem se poprvé bláhově zamilovávala, tančila motýlí tance v prvých tanečních a tvůj odchod mou duši nadlouho oblékl do černého. Ještě dnes mne děsí temný chochol kouře, vlající nad pražským krematoriem. Za týden po tvé smrti jsem si začala psát své „Hovory k sobě“, které spolu se svými  básněmi a povídkami píši dodnes.
   Oparně zavírám omšelé desky, v nichž je uložen Tvůj zajímavý život a ještě chvíli okouzleně hledím na Tvé jmenovací dekrety s krásnými podpisy ministrů Dr. Eduarda Beneše a Jana Masaryka. Tyto podpisy jsou plné jedinečné energie a já věřím, že nic, co bylo vykonáno z lásky, soucitu i vědomé povinnosti k milované vlasti, se neztratí... Nikdy neztratí. Nezanikne. Ani Vaše životy, životy československých legionářů, nebudou zapomenuty. Přišli už noví mladí a zajímaví lidé. Pátrají v archivech i ve vzpomínkách nás, nečetných už pamětníků. A seriosně se snaží přiblížit i Vaši dobu všem, kteří touží naslouchat. Poslyš, Legiovlak je opět na kolejích a JEDE!
   Chci Ti říci, že věřím, že se lidské nezanikající Vědomí znovu navrací a možná jste to znovu Vy,  kteří „Vlak“  řídí a obnovují. Jste to stále Vy, jen v nových tělech Časem putující... Ach, táto! Už vím, a s radostí a hrdostí vnímám, jak byly životy Vás, československých legionářů, VELKÉ a v obdivu se skláním!
 
          Září 2015
Alena Klímová-Brejchová... Tvá dcera



Zpět na články

 
© 2009-2017   Bo-žena - All Rights Reserved
grafická úprava RaV, Hodkovičky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one